Co mi chybí v policejním popisu bytu Jana Masaryka po jeho odchodu do země zaslíbené

Jak skutečnost předčila a naplnila fantazii klasika

V tomto blogu se nehodlám zabývat tak jednoduchou záležitostí, jak dokázal Jaroslav Vrchlický, jemuž v sepisování může snad v české literatuře konkurovat Jaroslav Dietl (ten ale měl navíc k dispozici světlo z žárovky napájenou proudem z atomových elektráren) ve své Jarní romanci, která byla tehdy známa každému průměrnému absolventovi české měšťanky, zobrazit pohnuté životní osudy ministra zahraničních věcí Republiky československé téměř o století později, včetně takových detailů, jakými byly jeho sídlo (ledný hrad), účast na pašování jablonecké bižuterie (třpytící se kříšťal), uranu a atomové bomby (hromný kyj), odchodu do země zaslíbené (Izrael), studené války (slunce před ním schladlo), data úmrtí (předjaří) a  nadějné atmosféry svobodných voleb Československu v květnu 1948, kdy se otevřely před československým lidem nadějné vyhlídky mírového budování socialismu, takže ještě  o rok v červenci 1949 novinář a ředitel New York Times Cyrus L. Sulzberger při svém pobytu v Praze zvolal Je těžké si připomínat, že jsme v komunistické zemi . (citováno podle Faure Justine. Americký přítel. Československo ve hře americké diplomacie 1943-1968. Praha: Lidové noviny 2006, s.96).  A nebyl sám, kdo takto charakterizoval tehdejší dobovou atmosféru  a poměry v Československu. Stejně tak hovořil přesně ve stejné době velvyslanec Státu Izrael Avriel na sjezdu židovských obcí.

Jsou sněženky jsou symbolem jara, nebo sebevraždy jako fialky či smrti jako jedovaté konvalinky ?

V tomto blogu bych chtěl toliko upozornit, že sněženky, jimiž se tři tajemníci Masaryka snažili  údajně zakrýt něco na těle zesnulého, se k tomu jako symbol jara hodily jako pěst na oko. Proto také ostatní kolemjdoucí mají tendenci vidět tamtéž raději buď fialky, nebo konvalinky. Dokonce i ten Sum po dvaceti letech hovořil raději obecně o nějakých kytičkách. Ledaže by tři tajemníci Jana Masaryka, co ty sněženky u toho spánku zesnulého ve dne v noci vyměňovali, dokázali už tehdy předvídat vítězství Západu ve studené vojně. Ještě že se neproměnila v jadernou zimičku, to globální oteplení by pak docela bodlo. Nezbývá než gratulovat k takové intuici.

Spíše v souladu s českou literární tradicí lze se držet při zemi a představit si, že šlo o vzkaz šéfovi, že kladeči sněženek vědí, kam že to odešel do země, kde v keři/ ptáče zpívá,/ kde v každé řece v rákosí/ se luzná víla skrývá./ Kde slunko celý boží den/ si nezahalí líce,/ kde písní, vůně, hvězdiček/ a květů na tisíce.  

Jeden z těchto tajemníků pan Lubomír Soukup se však ve svých vzpomínkách, sepsaných ale až v r. 1989, zmínil, že v únoru 1948 dostal Jan Masaryk od paní Kubátové z Plzně pejska Cigána, s nímž chodil na procházky. Tedy došlo ke změně v jeho životě, která musela být zaregistrována všemi, kteří s ním přišli do styku.

V detailním zápisu o prohlídce koupelny a ložnice Masarykova bytu provedené aktuárským adjuntem Rudolfem Bružou dne 10. 3. 1948  od 8,50 hodin (Jan Havel. Smrt Jana Masaryka očima kriminalisty. Vizovice: Lípa 1998, s.23-25), však není nejen ani zmínka o převžených židlích, jak o nich pěli Marcia Daventportová a někteří další na ní navazující fantastové, ale ani se nepraví nic o psu, případně o chlupech ze psa, který hrdinně zahynul při zápase s větřelci do bytu svého pána. Proč si vymýšlí něco o židlích, když by stačilo něco naznačit něco o tom, že zmizel záhadně pejsek.A nebo jak ho opatrovala jako živoucí připomínku Jana Masaryka, který ji ho věnoval jako důkaz, že za ní uteče. Její mlčení by mělo logiku pouze v případě, kdyby ta milionářka toho pejska samou láskou slupla na svačinku.

Kdyby jenom to, třeba pejsek nesnášel kouř z cigaret nezvaných návštěvníků, a někam zalezl pod postel. Lze si dokonce představit situaci, že by si ti nezvaní návštěvníci v podobě Vávrova či Schrammova komanda po nezdařeném hledání údajných dokumentů si berou pejska jako cenu útěchy sebou Ale že by ti nepořádníci po sobě tak důkladně zametli, dokonce každý chloupeček?

Co se nevešlo do seznamu

V tom policejním materiálu se nepraví nic, že by pan adjunt spatřil třeba převrženou misku s vodou pro pejska. Či nějaké jeho lože, respektive kartáček na zuby, žrádlo atd. Co všechno slušně vychovaní pejskové potřebují k životu (viz Karel Čapek, Dášenka, anebo život štěněte). A co ten pejsek musel zkusit, než ho páníček s bolavým ramenem a s oslabeným svalstvem stihl vyvenčit. Dostat se ven z paláce muselo být dosti časově náročnou záležitostí.

Dejme tomu, že Cigána si vzal Topinkovic šikula. Jak ale možné, že si jeho rodiče a třeba komorník Příhoda nevzpomenuli po letech na tyto zcela jistě idylické situace, v nichž by dokumentovali, jak dobře vycházeli s panem ministrem, že jim svěřoval do opatrování dokonce vlastního psa. A to tatínek Topinka si celou dobu sbíral na panu ministra materiály, asi aby mu to vytmavil, kdyby se náhodou zase objevil.  

Stejně tak lze předpokládat, že vroucnou vzpomínkou na svého strýčka by přispěli do pokladnice našich znalostí o dobrém člověku, tedy špatném politikovi Janu Masarykovi neteře Anička a Herberta, toho času bytem u Alice Masarykové, děti si právě tyto zážitky velmi dobře pamatují. Hlavně v případě, kdyby Masaryk přenechal pejska třeba Alici do opatrování. Všichni pozůstali by asi z tohoto faktu něco usuzovali. Třeba že Jan Masaryk hodlal opustit republiku. Avšak o dvou záležitostech svorně všichni pozůstalí (milenkou Davenportovou počínaje a osobním strážcem Vyšínem konče) mlčí jako hrob. Stejně tak Viktor Fischl. O existenci pejska a o Izraeli.

V tom policejním popisu Masarykova bytu jsou vlastně zajímavé toliko dvě maličkosti. Na křesle leželo „Svobodné slovo“ z  9. 3. 1948, kožený diář, trhací blok v kožených deskách s čísly telefonů:: Hurban 715-07, Klinger 628-07, Werich 475-77, Clementis 360-26 … Na kulatém stolku byly dvě květiny, prázdný popelník s krabičkou zápalek, kniha „Poslední cesta TGM“, těžítko, obálka s několika fotografiemi- Že by Masarykovi ukazovali názorně Schramm s Vávrou, případně s Kohoutem, jaký mu zorganizují hezký státní pohřeb. A nebo že by Honza Jankovi ukazoval, co pěkného ho čeká po jeho dobrovolném odchodu ze života?

A že by s Werichem domlouval scénář Císařova Pekaře a Pekařova Císaře, hlavně mu radil, jak hrát toho dvojníka, včetně té scény, jak mohutná postava snadno proleze malým oknem. Novinář Hurban byl tím mužem, kterému se měl svěřit Masaryk, že se vrátil z Moskvy jako mnichovan, tedy jako člověk, který nechtěně posloužil zájmům jedné z velmoci. Osobní lékář Klinger byl tím mužem, který zatajil policejním orgánům existenci těch vpichů po injekcích, co je měl Masarykovi píchat každý den a měl možnost si pak v rozhovoru s profesorem Hájkem si o tom ústně popovídat po pitvě, že skutečně žádné vpichy tam nenašel. To muselo být pro něj veliké překvapení. Clementis byl tím mužem, který ihned po obhlídce místa bydliště drahého zesnulého hned pospíchá do Parlamentu, aby domluvil s Gottwaldem podmínky dodávek zbraní do blízkého i vzdáleného zahraničí. Zvláštní časová souslednost. Šéf natáhne brka, respektive se svým pejskem zdrhne za kopečky a jeho tajemník hned domlouvá, jak tam za ním poslat pistole i pistolníky.

Cigán, Izrael a Československo k tomu

O existenci pejska a o Izraeli sice všichni svorně mlčeli, i když nikoliv o pejskovi, ale o Masarykově zaháčkování v boji o lepší příští Státu Izrael v počátcích jeho existence dokázal napsat pan Jíří Šulc obsáhlý román Mosty do Tel Avivu (551 s.). Jan Masaryk byl velkým synem svého otce, byl státníkem, který dokázal dobře vybrat členy své pretoriánské gardy, kteří mu byli věrní doslova až za hrob, a to i včetně jeho dvojníka.   

Nejenom o psu, ale i o Izraeli mlčí i takový Viktor Fischl, který se tamtéž odstěhoval, i když pár informací (viz jeho kniha Hovory s Janem Masarykem přece jenom z něho něco vypadlo, hlavně co se týče provázanosti exilové vlády v Londýně obecně, a Jana Masaryka konkrétně s kruhem vedoucích sionistických osobností v Anglii (paní Rebeca Seiflová se svým manželem, pozdějším lordem Sieffem of Bronmtonem) kolem profesora Chaima Weizmanna (to je ten, do domlouval se sovětským velvyslancem Majským část plánu Dalet, tedy vystěhování Arabů z Palestiny), který se později stal prvním prezidentem Izraele. A pan Fischl nám prozradil, že Masarykovi by nebylo proti mysli, kdyby tajemství atomové bomby znal ještě někdo jiný, než USA a Velká Británie: Pánbůh pomoc malému národu, který by chtěl jít jenom s jedním velkým. To je taková kooperace, jakou nabídl ten vlk Červené Karkulce … Kdyby ti velcí dokázali žít vedle sebe v pokoji, nemuseli bychom se my mrňouskové bát, že nám spadne nějaký ten hrnec na hlavu. … Člověk může věřit buď na násilí, nebo na ideu. Když má rozhodovat násilí, tak si můžou všecky malé národy spakovat a zavřít krám. Těch pár velkých monopolů a trustů je určitě všechny sežere. Nejvýš se mohou utěšovat vědomím, že nakonec se ti velcí sežerou navzájem.Mále národy mohou tedy přežít jen za podmínky rovnováhy moci.  Zvláštní také bylo jeho tvrzení, že sociálně se po revoluci v Rusku moc změnilo. Politicky z gruntu málo. Aspoň zahraničně politicky. Mužík je svobodný. Veliká věc. Možná, říkám možná, že stála i za všecku tu krev…. Stalin. Já jsem se s ním sešel a nebál jsem se ho (s.37, 39, 79)

Závěr

Někdy je zajímavější to, o čem všichni mlčí, než to, o čem všichni mluví, nebo když na místě činu se nevyskytne něco, co by tam mělo být (ten pejsek), Dovolil bych si tvrdit, že ti všichni dobře sami přinejmenším tušili, že Jan Masaryk odešel do Izraele. A ani později nemají odvahu nic vyjevit, protože přece jenom si uvědomují, že se našla z okna vypadnutá mrtvola 62muže 178 cm vysokého, tedy že se  odehrálo něco moc špatného v Černínu v noci z 9. Na 10. Březen 1948. A to přesto, že se hezky pěkně se ti pozůstalí navzájem všichni pomlouvají, z donašečství, opilosti atd, jak už to v životě chodí. Ale přece žádný z nich nemá o tom druhém odvahu tvrdit, že si pejska přivlastnil, respektive že ta němá tvář u něj skončila v hladovém Československu na pekáči, kde měli údajně maso na talíři jednou za uherský rok. Viz vyzáblý Vávra.

Text básně byl zkopírován ze serveru: http://www.cesky-jazyk.cz/citanka/jaroslav-vrchlicky/jarni-romance-epicke-basne-balady-a-romance.html#ixzz1laQSGmZU

Obr.: Webové stránky Kfar Masaryk, jak jsou tam vyobrazeni hezky pěkně dohromady atomoví špioni Steinhard, Geminder, Slánský, Clementis a Masaryk, co se tak zasloužili o vznik Státu Izrael.

Dodatek:

Podle vysvětlení bývalého partyzána a pozdějšího vedoucího partyzánského oddělení na ministerstvu národní obrany Jana Frtúse (viz Jan Havel. Smrt očima kriminalisty, s.155, nedatováno, ale asi primo panu Havlovi)  po smrti Jana Masaryka jsem byl se Schrammem ve služebním a osobním styku, v rozhovoru jsme narazili na jeho smrt, a pokud si vzpomínám, Schramm se při zmínce o Masarykově smrti ironicky ušklíbl.  Takže je jasné, která cestovka dopravila Honzu do země zaslíbené. Předtím Jan Frtús ještě uvedl,že při jednom střetnutí se Schrammem v jeho pražském bytě někdy v dubnu 1948 mě Schramm seznámil s člověkem, o němž se vyjádřil, že tento mu v únoru 1948 významně pomohl při odstranění reakce. V roce 1953 jsem se od Jana Vodičky, tehdejšího pracovníka ÚV KSČ, jsem se spolu s dalšími funkcionáři ÚV SPB v Praze Kovaříkem, Léblem, Hlušičkou, Hořcem, Josefem Mandákem, Jáno Janoušem, Besserem, dr. Ing. Spáčilem dozvěděl, že Schramma nechal likvidovat Slánský proto, aby se zbavil nepohodlného svědka smrti Jana Masaryka.

Velmi zajímavý je důvod, pro něž vyzýval Masaryk svého osobního lékaře dr. Klingera podle jeho vzpomínek k emigraci. Na jedné straně tvrdil, že musím ven, nemám však venku peníze, na druhé straně nabídl svému tajemníkovi Sumovi 100 000,-korun, což ten odmítl, a chtěl, abych odjel do Londýna, abych jeho byt, který stoprocentně pracuje s režimem, dá prohlédnout jeho byt. Že tam najdou kožich a dolary (1500 - oboje pí Pachlové). Že najdou kompromitující dopisy. To by se svěřil do rukou toho pravého. MUDr. Klinger se ve svých vzpomínkách totiž pochlubil, jak nechal pod záminkou péče o zdravotní stav jednoho číšníka, který obsluhoval u stolu s Benešem, jehožž podezíral z špiclování, přemístit do vrátnice. Však si tento svůj nápad Masaryk hned příštího dne rozmyslel. Přesto, že měl tak málo doláčů, tak nehal svého komorníka Příhodu před svýma očima spálit po odjezdu Marcii Davenportové některé písemnosti a 8-12 balíčků amerických dolarů asi po 100 kusech bankovek. Pokud byly očíslované, tak by se mohlo přece jednat o vynikájící, ale jednoduché šifrovací klíče, že ano (Havel, o.c., s. 28, 63).