Co by Milada Horáková s pojednáním „Naše nová ústava“ od Eduarda Táborského před očima radila bratrům Mašínům před přepadem stanice SNB v Chlumci nad Cidlinou ve čtvrtek 13. září 1951?

Kvíz:

Byla paní poslankyně Judr Milada Horáková

A) tak naivní,

B) tak cynická,

C) nebo jako dobrá politička pouze říkala, co chtěli slyšet voliči, zvláště ty pražské slečinky, co si honily nejenom své propocené blůzky, jenom aby mohly vydat své nepovedené pokusy o překlad ruských básní, někdy dokonce i do spisovné češtiny (viz příslušné ročníky Kritického měsíčníku).

Brátří Mašinové se často a rádi dovolávají paní Horákové, je však zvláštní, že ji vůbec necitují, v čem vlastně jsou s ní názorově na jedné lodi. Pan Kalous jako fanda Mašínů ji dokonce tak shazuje, že z ní dělá pouhou salónní diskutérku neschopnou jakékoliv politicko organizační činnosti, jakékoliv programově systematické akce.

Paní Horáková má tak skvělé přátelé. i po své smrti, že se je nutné tázat, zda se k ní hlásí právem,  a tedy ptát se, zda tedy jejich dnešní argumentace a obhajoba jejich tehdejších činů jsou  souladné s nejenom s jejím přesvědčením a názorovou orientací, ale i s tehdejším paradigmatem tehdejšího právního myšlení, tedy jeho skrytými, neuvědomovanými předpoklady, jinak řečeno, se švaby na mozku tehdejších právních autorit, s vypálenými dírami v jejich mozcích, i když i níže uvedená právní kapacita vědomě se snažila vyloučit ze svých úvah vliv vlastních politických názorů, které jsou názory zásadního a plného socialismu (s.246). Paní Horáková nebyla sama, kdož se inspirovali pečlivou četbou sovětské ústavy.

Mezi své přinejmenším vážené kolegy nutně musela ona sama řadit osobního tajemníka presidenta Eduarda Beneše Eduarda Táborského, který ve své obsáhlé práci Naše nová ústava [Praha: Čin 1948. 598 s.], sestavené na výzvu Petičního výboru Věrní zůstaneme o nezbytnosti pracovat na osnovách základních zákonů nového státu, inspirované Benešovou práci Demokracie dnes a zítra, založené na komparativní analýze ústav států celého světa a rozboru vad dosavadního ústavního vývoje československého a dokončené v zásadě i v r.1945 V tomto mimořádně vyvedeném dílku autor mimo jiné shrnuje hlavní politické, hospodářské a sociální požádavky a zásady, které by naše nová ústava měla právně zajistit, které by měly být její politicko-ideologickou základnou a které tedy musíme mít při utváření příslušných ústavních zákonů trvale, jako vůdčí myšlenky, na paměti a pokouší se o právní vytýčení příslušných zásad, jak by měly být pojaty do nové osnovy naší ústavy. (s.12) Toto právní vytyčení příslušných zásad také korespondovalo s těmi programovými dokumenty nekomunistického odboje, jakým byl program Za svobodu z roku 1941, na jehož vypracování se také podílela přinejmenším nepřímo paní Horáková

Podle pana Táborského každá právní úprava musí vycházet ze skutečných poměrů, zejména z celkové společenské struktury národní a státní pospolitosti, které má sloužit. Při jejím oceňování třeba mít stále na zřeteli současné vztahy hospodářské, materiální (s.240). Dnes, kdy se složitost státní správy tak zvětšuje, dnes, kdy stát přejal tolik nových úkolů a funkcí, a kdy se proto jeho působnost rozrůstá způsobem vpravdě leviathanovský, není prostě místa pro liknavost, pro nerozhodnost a pro těžkopádnost. Stát jako největší administrátor a hospodář, podnikatel, průmyslník, ba i zemědělec a obchodník a jako vrchní kontrolor činnosti mnoha jiných veřejných svazů a orgánů i jednotlivých občanů, musí si zvolit pro tyto své rozsáhlé funkce politické i hospodářské methody méně byrokratické, methody, které by v nejvhodnější synthesu shrnuly dobré stránky správy veřejné správy s tím, co správného lze účelně a výhodně použít z kladů hospodaření a podnikání soukromého (s.250).

Celková hospodářská struktura našeho státu byla už mnohem dále od soustavy individualistickokapitalistické, než byla struktura, s níž jsme vstoupili do propadliště mnichovského a byla (aspoň vnějším uzpůsobením podstatně blíže hospodářskému etatismu a kolektivismu. Prostý návrat k stavu dřívějšímu není možný. Nacionalizačními dekrety presidenta republiky, podepsanými v podvečer prvního výročí našeho národního svátku byla uzákoněna dalekosáhlá socializace ve všech hlavních oborech lidské činnosti, která je právem označována za největší socializační proces na světě po ruské revoluci (s.242-243)

Nějak se tyto teze podezřele rýmují s poučkami, které do studentů Vysoké školy hospodářských a politických věd ve školním roce 1948/49  hustil  bývalý bankovní úředník, budoucí akademik, knihomol a Šikův školitel a oponent Felix Oliva spolu s Antonínem , Červinkou v kursu politické ekonomie socialismu, že stát je největší hybnou silou v hospodářství. Hospodářská politika, která slouží lidu, je v zájmu lidu, neboť stát a lid nejsou v sovětské společnosti pojmy vůči sobě odlišné. Stát a lid tvoří jednolitý celek a rozdíl mezi nimi je jen v_tom, že lid pomocí svých volených zástupců, kteří vedou_státní aparát, vyjadřuje jimi /svými zástupci/ svoji vůliStát určuje, co je třeba vyrábět v každém závodě, v jakých lhůtách, za jaké náklady, jakými methodami a způsoby. Stát určuje prostředky na budovatelskou výstavbu - stanoví jaká odvětvi, jakým tempem a v jakých mezích se budou rozvíjet. Stát buduje nové podniky, staví nová města, silnice, MTS, sovchozy, státní obchod vnitřní i zahraniční. Stát má po ruce nezbytný hospodářsko - administrativní aparát pro řízení národního hospodářství v celku i v jednotlivých státních podnicích.  Stát určuje mzdovou politiku, organizuje oběh zboží, stanoví ceny zboží, vede finanční a úvěrovou politiku, provádí redistribuci národního důchodu mezi jednotlivá odvětví, stanoví kvótu zásob, atd. Není hospodářský obor, kde by stát neřídil, neorganisoval výrobu.“ (s.77)

Jestliže nám dnes vědec Pavel Jelínek (ročník 192) hlásá v příloze svazáckého deníku Mladá fronta Vikend DNES 19. listopadu 2011 rezolutně hlásá Nevěřím, že komunismu někdo mohl komunismu věřit (s.8), pak se jedná o politováníhodnou oběť dělby práce). Opak byl pravdou. Ano, tady má někdo vygumovanou pamět, jak na téže straně tamtéž rozhořčuje Miroslava Němcová (ročník 1952). Ta knihovnice si asi nikdy nic nepřečetla.

Nejenom Gottwald se učil chodit do Moskvy zakroutit někomu krkem. Také osobní tajemník prezidenta Beneše, budoucí profesor na americké universitě se to naučil docela dobře v plném souladu s preferencemi svých voličů. Kdo ví, zda-li jeho alespoň externím žákem nebyl Obama. Byla to nejúspěšnější diverzní akce proti americké demokracii. Gottwald s Benešem jednali v Únoru 1948 v názorové shodě, nikoliv neshodě, zbytek bylo divadlo pro veřejnost. Zřejmě zbytek jeho fungující šedé kúry mozkové podvědomě usoudil, že ministři alespoň potenciálně fandící britským zájmům nemají ve vládě co dělat, aby nebránili a nemohli bránit tajným dodávkám zbraní pro Stát Izrael. Stačí si přečíst jednu bakalářskou práci, a samozřejmě  domyslet v souvislostech, týden v tichém domě, pardon v prezidentské kanceláři (Trpišovská, Jana. Únor 1948 v prezidentské kanceláři.Praha: FF UP 2011).

Poučení pro budoucí Mašíny: Za svobodu se bojuje idejemi na univerzitách a vědeckých pracovnách, nikoliv zbraněmi, nikoliv teroristickými akcemi, nikoliv v parádních uniformách US Army, tak pěkně se vyjímajících na tancích směřujících do Prahy Ty naopak moc státu rozmnožují, zvláště v období, kdy je ten stát na vzestupu. Komunismus je stav mysli, a proti tomu zbraněmi nelze bojovat. Bylo to něco horšího než zločin, byla to hloupost. Obávám se, že na ty růžové tanky svobody by tehdy šeříky nikdo neházel. Nebyli lidi.

Jak jsme řekli dříve, může nám sovětská soustava být znamenitým příkladem při nové ústavní úpravě naších věcí hospodářských a sociálních. Neboť sovětská ústava z roku 1936 je první ústava na světě, která se také plně a náležitě vypořádává s hospodářskou a sociální stránkou státního a hospodářského života (s418)

Pan profesor nespokojil s pouhým pasívním přejímáním sovětského vzoru, nebyl pouhým plagiátorem, aktivně šel vstříc světlé komunistické budoucnosti. Změny ústavy navrhoval přesně podle zásady, co není povoleno, je zákázáno Ve vlastnictví a podnikání veřejném bude všechna doprava pozemní, vodní i vzdušná kromě dopravy místní, kterou zákony přípustí do provozu soukromého a hlavní podniky distribuce výrobků, které budou pro svou důležitost pro obyvatelstvo státu nebo některé jeho části zákonem vyňaty z oblasti podnikání soukromého.

Bylo od něj hezké, že mělo být garantovano právo na čtrnáctidenní dovolenou, čtyřicetihodinovou pracovní dobu, bezplatné vzdělání, sociální zajištění, na přiměřenou odměnu za práci pro dobro celku, životní minimum atd., ale hlavně každý občan práce schopný měl mít právo na práci a povinnost k práci. Tuto povinnost lze vynutit státními orgány podle zákonů, které jsou o tom vydány. (s.585)

Současně všechna výroba a distribuce v podnikání veřejném i soukromém budíž prováděna podle plánu a celkových směrnic stanovených napřed. Jednotlivým podnikům,ať v rukou veřejných či soukromých, se mohou za tím účelem stanovit druh a množství výroby a jinaké podmínky výroby podle zákonů, které o tom budou vydány.

Háček tkví  tom, že tyto teze v této striktní podobě v té sovětské ústavě nejsou obsaženy, představují tvůrčí vklad českého profesora do světové teorie ústavního práva, učiněného zřejmě ve snaze o legalizaci sovětské praxe, jak o ní psal ten dosud nezvěstný sovětský pisálek a přeběhlík Pavel Jurijev ve své brožurce Tvář bolševismu.

Aby panu tajemníkovi nebylo křivděno, předpokládal existenci ústavního soudu, složené z profesorů právníckých fakult.  Neumím si však představit, že tento soud mohl pro rozpor s takto pojatou ústavou zrušit zákony o nucených pracích a příslušné paragrafy zákona na ochranu lidovědemokratického státu z podzimu r. 1948 o trestním stíhání individuálních rolníků opožďujících se v plnění dodávek do státních fondů, stanovených dle libovůle nějakého zemědělského referenta, případně odmítajících vstoupit do družstev.

Pan profesor bratrům Mašínům tu svobodu nějak nepřál. Přímo jim umetal cestičku do těch jáchymovských dolů. Jak to mohla jejich maminka vydržet v jedné straně s Táborským, Fierlingrem a Jiřím Hájkem, který neshledal nic závadného na vedení procesu s Direktoriem, i když proces sledoval v soudní síni, tak toto utrpení paní Mašínové nelze chápat jinak než jako antickou tragédii.  Nejprve pan Táborský obehnal republiku ústavně, virtuálně, aby pak mohla být obehnána dráty materiálně, reálně.  To co Táborský přípravil duchovně, Hlavačka dokončil materiálně.

 Ke cti komunistů je nutno říci, že zcela tuto koncepci nepřevzali. Ústava 9.května 1948 chápe spíše občana jako vojina Rudé armády, vždy připraveného k obraně a budovaní vlasti. Ach, zemřít, zemřít pro krásu. Ale jak vidno, ten vojin neměl moc na vybranou. V obou případech nemohl opustit svou vlast jinak, než podáním žádosti k vrchnímu velitelství.

Stejně tak pan tajemník předpokládal silného prezidenta, voleného přímou volbou a mírně regulovanou soutěž politických stran o hlasy voličů, ba dokonce fandil nadřazenosti mezinárodního práva před právem národním Toho silného prezidenta nám nahradila politbyro KSČ a nadústavní pozice prvního tajemníka ÚV KSČ a soutěž politických stran napínavé souboje mezi dogmatiky a revizionisty ve stranickém aparátu a ústředním výboru strany, přepisujících soustavně dějiny a archívy.  Však si také Šik a jeho kolegové mohli uběhat nožičky o podporu zezdola svých ne právě povedených reforem, a ještě předtím v různých podpisových akcích za mír na věčné časy a nikdy jinak. A ta nadřazenost toho mezinárodního práva byla garantována  ústavními bajkami o tom, že si můžeme budovat totáč jenom a pouze v součinnosti s ostátními socialistickými státy. Prašť jako uhoď.

Závěr

Kdyby náhodou tehdy přišla ctižádostivá kariérní divadelnice Brožová, vybavená posledními zbytky nějakých buržoazních přežitků někde dole v mníše za zkušenějšími soudruhy Urválkem, a ještě lépe tehdejším spisovatelem příruček pro SNB o ochraně lidově demokratického zřízení  Viestem, s tím, že se jí proces s tou Horákovou nezamlouvá, tak by tito zkušení matadoři práva jí cela jistě doporučili, aby si prostudovala napřed vynikající pojednání zrádného emigranta Táborského, že je dovoleno pouze to, co není zakázáno. A té sálonní diskutérce Horákové by ty její podvratné diskuse o amerických letadlech nad Prahou zatrhl i samotný pan profesor slovy. Přece jsme ji žádnou žvanírnu mimo rámec Národní fronty nepovolili .

A vzhledem k vynikajícím vztahům s presidentem Benešem rovněž paní Horáková by musela se postavit před bratry Mašíny v Chlumci nad Cidlinou a prohlásit „Jedině přes mojí mrtvolu“. Všichni respektujeme zásadu, že je možné dělat pouze to, co je dovoleno.od vrchnosti. A až všichni ukecááme ty národofronťaky, kteří musejí na vlastní kůži vyzkoušet, zač je toho loket, tak je možné podnikat nějaké huráakce, ale to už nebude ani zapotřebí. Komunismus se musí nechat vyhnít. Ta údernická textilačka  z toho expose Brožové se ukázala být tou nejúčinnější zbraní, protože se nutně začala bát, že ji ten těžce vydělaný majlant také jednou někdo znárodní.

Konec špatný, všechno špatné

Začal jsem toulky českou minulostí  diskusí mezi komunistickým národohospodářem Frejkou a národně socialistickým národohospodářem Hejdou (nejlépe postupně kliknout na tágy Únor (čtyři části), Spitfire (12 částí), Toman (7 dílů), Mašín (2 blogy), Raichl (6 črt), Horáková (7 volně propojených pokračování)  a skončil jsem smyšleným dialogem mezi Brožovou a Urválkem.  Byla to všechno jenom kamufláž (viz obrázek).

Tak hluboce jsem klesl, je na čase skončit než mě nějaký socan Táborský, který tak pěkně připravil na podnose komunistovi Frejkovi jeho železnou koncepci, aby bylo čím ty hranice zadrátovat, zatkne pro nedovolenou potulku.

Dodatek. Profesor brněnské university František Weyr, tento dle tvrzení jeho mladšího kolegy a jeho korunního prince, a v souvislosti s níže uvedenými tvrzeními snad i oponenta Vladimíra Kubeše „Platón české právní filosofie“ (svým způsobem nechtěně příhodné označení) zase předem vyargumentoval v diskusi o ústavě přímo předjímal a adoroval soudní poúnorovou praxi. Jak uvádí ve své diplomové práci Hlavní skutečnosti tvorby nové československé ústavy v letech 1946-1948 [Brno, PF MU 2006] Zbyněk Podhradský, to dítě nevinné,  s dělením statni moci na tři časti na moc zákonodárnou, soudní a výkonnou zásadně nesouhlasí.  FrantišekWeyr a „jeho“ normativni teorie. Stoupenci tohoto myšlenkového prouduMontesquieuho názory považuji za překonané a hlavně za nelogické. Dovozujitotiž, že i funkce soudcovská znamená ve podstatě výkon zákonů, a tudižpatři do kategorie moci výkonné. Navic ani soudni rozsudky prý nejsou ničímvýjimečným, vymykajícím se z rámce výkonné moci, neboť i výkonnou moc uplatňuji organy moci výkonné prováděním prvotních norem tak, že vytvářejídruhotné právní normy (stejně jako soudy rozsudky) v podobě napříkladúředních rozhodnuti a opatřeni. Soudní rozsudek i úřední rozhodnuti je podleWeyrovy  argumentace druhotnou právní normou. Nutno ovšem dodat, že Weyr připoušti částečnou nevhodnost srovnáváni soudcovské funkce s funkcivykonnou. (viz jeho článek Trojčlennost nebo dvoučlennost státních funkcí v Lidové demokracie 3.8. 1946)

Za prvé priorita objevu, že diktatura proletariátu ruší dělbu mocí, náleží Marxovi a Leninovi (viz Stát a , za druhé v se v jedné diskusi v poúnorovém parlamentu skutečně objeví při jedné příležitosti argument, že v lidově demokratickém zřízení má své místo toliko funkční dělba moci, za třetí v této koncepci nemá už ani smysl ustanovovat ústavní soud a za čtvrté neexistoval tedy v tehdejším právním myšlení žádný brouk v hlavě, který by říkal svému hostiteli, že existuje nějaký zádrhel v tom,  aby se třeba před procesem s Horákovu nemohli scházet na poradě předem  pod patronací ministerstva spravedlnosti soudci s prokurátory a domlouvat znění rozsudku, předpřipravené politbyrem KSČ, ale za páté překvapením je, že to troubili do světa samotní křesťani. Ten Beran věděl dobře, komu žehná a slouží bohoslužby.  Jinak řečeno, do náruče totáče směřovali radostně všichni, šlo pouze o to, kdo bude nejrychlejší, kdo ten nejdelší maraton trvající v podmínkách Rakouska Uherska asi tak od 80. let 19. století vyhraje.