Co věděla a mohla vědět Milada Horáková v r.1949 o USA

V roce 1928 pronáší president USA Coolidge v Kongresu projev, v němž uvedl: „Nikdy ještě parlament, přehlížející situaci země, neměl před sebou radostnější obraz než nyní. Uvnitř země vládne klid a spokojenost, harmonický poměr mezi kapitalisty a dělníky. Ohromné bohatství, které bylo vytvořeno naší iniciativou a úsilím a nashromážděno díky naší hospodárnosti, je rozdělováno mezi nejširší vrstvy našeho národa. Naše země se může spokojeně dívat na současnost a s optimismem do budoucností "

V roce 1944 další americký prezident Franklin Delano Roosevelt, ohlížeje se zpět, namaloval stejně sugestivně naprosto odlišný obraz téže země:„Jste dosti staří, abyste si vzpomněli, jak vypadaly dělnické záležitosti v roce 1932. Pamatujete se na zavřené banky, na fronty na almužny, na žebrácké mzdy, na propadání hypoték vašich domovů a farem, na úpadky podniků, na »Hooverovy vily«, na mladé muže a ženy, stojící bez naděje a bez práce, na zavřené továrny, doly a dílny; na opuštěné a zpustlé farmy; na pusté železnice a pusté doky; na chmurné zoufalství celého národa a na krajní bezmocnost celé naší federální vlády?“  (Roosevelt, Franklin Delano, Za lepší svět. Projevy z let 1941-1945.  Praha: Vydavatelstvo Družstevní práce 1947, s.316)

Co se s tou zemí a v podstatě celým světem stalo mezi roky 1928 a 1932?  Proběhl snad v USA zdrcující válečný konflikt či došlo k nějaké celoplošné živelné katastrofa? 

Ale přece přesně víme díky výzkumům Rothbarda a manželů Friedmanovým (Svoboda volby), co se stalo. Vcelku nic. Pouze se představitelé americké centrální banky, tedy FEDu, dopustili jedné chyby: omezili nabídku peněz, tedy omezili likviditu.

Tato chyba ve svých důsledcích vedla k velmi významnému posílení SSSR a Německa v mezinárodním měřítku a přitažlivosti modelu direktivně řízených ekonomik (stalinské v SSSR, nacistické v Německu a fašistické v Itálii a Japonsku), a tento vývoj vedoucí k posílení významu nových geopolitických center moci koneckonců vedl k rozpoutání druhé světové války, chápané jako revanš za výsledky první světové války.

Můžeme však v tomto případě hovořit o kapitalismu, když chybná reakce několika jednotlivců zlikviduje téměř celosvětově blahobyt několika desítek národů? Neměli bychom spíše hovořit o jakési jednoduché negaci socialismu, negativním socialismu? Co si měl myslet tehdejší „muž z ulice“ a tehdejší intelektuál o společenském systému, v němž několik „židobolševických plutokratů“(dle nacionálně socialistického retoriky) mělo možnost toliko destruktivně rozhodnout a rozhodlo v jednom okamžiku o životě a smrti miliardy obyvatel planety? Nepředstavovaly a nepředstavují ona stalinistická ekonomika a stalinistický systém řízení společnosti v tom případě lepší variantou, která alespoň nevytvářela a nevytváří iluze, že o svém blahobytu si rozhodují jednotlivci každý sám?

Není náhodou, že Julius Fučík ve svých reportážích s SSSR„, ona výše citovaná slova amerického prezidenta Coolidga (s.262) označil za „nadšený a sebevědomý chvalozpěv na americký kapitalismus.“ A postavil proti tomu obrázek země, kde každým rokem „žilo se lépe a žilo se veseleji“. (V zemi milované. Praha: Mír 1950) To,že ten obráz byl ve světle politicky řízených hladomorů (zapříčených kombinací prudce klesajících světových cen obilí a nutností splácet americké industrializační úvěry) poněkud zkreslený, je trochu jiná písnička., která nás opět ale odkazuje na ty chybující americké bankéře.

Stejný obrázek tehdy přinesly knihy Josepha E-Daviese, amerického velvyslance Spojených států v Sovětském svazu od r.1939 do r.1938 „Poslání do Moskvy“ Praha: Melantrich 1947, 405 s. a Harry Petera Smolky (Brita zřejmě židovského původu) „Čtyřicet tisíc proti Arktidě. Polární říše Ruska“. Praha: Československá grafická Unie 1938. 302 s., dnes k dostání v anglickém originále ve všech světových antikvariátech. Jejími hrdiny jsou „výzkumníci, rudí misionáři, radioperátorky, doktoři, plavci, horníci, inženýři, lovci patřící ke kočovným kmenům Arktické Sibiře, mladí Samojedi, Tunguzové, Dolgáni, Osťaci, Jurakové, studující v Ústavu Severských  Národů a v místních školách polárních oblastí, vypovězení sedláci a Trockisté, vrazi, zloději, obyvatelé trestaneckého tábora G.P.U. v okresu Norilsk-Dudinka, budující doly na uhlí a nikl a nejsevernější železniční trať na světě: polární farmáři, herci, herečky a učitelé.“ (s.17) A nad vším krouží jeden sovětský letec, zpívající „Já drugoj takoj strany neznaju, kde tak volno dyšit čelovek“.  Z dnešního hlediska tato kniha přináší pozoruhodnou informaci, že Sovětský svaz již tehdy vyhlásil svůj nárok na celou Arktidu, což mu GB v podstatě odkývala. 

A byli snad oni ctihodní představitelé jedné instituce odsouzeni kdy jako váleční zločinci, jako vrazi z Wall Streetu, nebo alespoň vláčeni tiskem jako Stalin a neměl by být systém, jehož fungování tuto chybu umožnilo, označen za zločinný.  A co se vůbec změnilo od té doby?  Dominance jedné supervelmoci dává tušit, že chyby učiněné její vládou, dopadnou na ostatní svět.

Kdyby Miladě Horákové tato lekce z produkce známých pražských nakladatelství nestačila, mohla si před spaním prolistovat knihu W. Lippmanna z produkce dalšího tehdejšího proslulého pražského nakladatelství.  Ve světle četby této knihy jsou jasnější a srozumitelnější postoje jak tehdejších politiků, tak i řadových občanů Československa. Proč mnozí z nich přistoupili na hru, že spojenectví se SSSR je a musí být jediným dalším východiskem naší zahraniční politiky. Snad se mohli utěšovat požadavkem Waltera Lippmanna, že USA „měly by uznat pevnou a vhodnou strategickou soustavu ruské oblasti, obsahující státy na východ od Německa a na západ od Sovětského svazu a měly by dále tlumočit sovětské vládě svůj názor, že spolupráce ve všeobecné světové organisaci bude opravdová a svobodná nebo omezená a pochybná podle toho, jak členské státy a zvláště ty nejmocnější budou dodržovat doma ony demokratické svobody, o nichž si přejí, aby vzkvétaly za hranicemi“.

 V tomto případě asi omezení se na tlumočení názoru asi nemohlo mnohé čtenáře výše uvedené knihy i Miladu Horákovou příliš uspokojovat, zvláště když charakterizovala sama poúnorové poměry v Československu jako levou diktaturu třeba ve světle toho, co si mohla přečíst v knize válečných projevů Winstona Churchilla [Červánky osvobozeni. Praha: Fr. Borový 1948, s. 143], kde její autor v poselství pro Italy psal na konci září 1944 o podmínkách žádoucího uspořádání politického systému, které však sám omezil na „mírové poměry a v nichž chybí odkaz na nutnost střežit soukromé vlastnictví jako oko v hlavě.“

„Bylo řečeno, že cenou volnosti je věčná bdělost. Vzniká otázka, co to je volnost. Existují jeden nebo dva úplně prosté, praktické doklady, jimiž se dá v moderním světě za mírových poměrů, poznat, totiž:

Je zde právo na volný projev mínění a oposici i kritiku nynější vlády?

Má lid právo zbavit se vlády, s níž nesouhlasí, a jsou ústavní prostředky, jimiž může projevit svou vůli?

Jsou zde soudy prosty nátlaku vlády a vyhrůžek násilím davu a jsou prosty spojitosti s určitými politickými stranami?

Budou tyto soudy jednat podle veřejných a správně vyhlášených zákonů, které jsou v lidské mysli spojeny se širokými zásadami slušnosti a spravedlnosti?

Bude slušně nakládat s chudými i s bohatými, se soukromníky i s vládními úředníky?

Budou práva jednotlivců, podrobených povinnostem ke státu, zachována, utvrzována a posilována?

Je prostý sedlák či dělník, který si vydělává živobytí denní prací a snaží se uživit rodinu prost strachu, že nějaká tajná politická organisace pod kontrolou jediné strany, jako je Gestapo, zavedené nacistickou a fašistickou stranou, zaklepe mu na rameno a uvrhne jej bez slušného nebo veřejného soudu do vězení nebo otroctví?“

Konec konců je otázkou, kdo všechno výše uvedená kritéria splňoval dle tehdy dostupných informací.  V říjnu 1950  v OSN ukrajinský zástupce poukázal s odvoláním na zprávu Národního sdružení pro povznesení barevného obyvatelstva, že ve 20 státech USA jsou diskriminační zákony proti černochům a v 10 dalších státech se diskriminace provádí podle uvážení jednotlivých osob. Děmčenko rovněž pouzkázal na zákony 30 států, které zakazují sňatky mezi černým a bílým obyvatelstvem, na zákon státu Maryland, který stanoví trest žaláře od 18 měsíců do 5 let pro bělošku, jestliže by měla dítě s černochem nebo s mulatem“. (Rudé právo 7. Října 1950, s.4)

Mohla však Milada Horáková poměry v Československu charakterizovat jako mírové, zvláště pokud zaregistrovala práci amerického novináře a historika Waltera Lippmnana „Studená válka a americká zahraniční politika“ z r.1947 a poněkud se podivila tak nějak brzy předčasnému použití termínu „studená válka“ v éře před Únorem 1948. Nebyla za této situace levá diktatura pouhou reakcí na daný stav?

Už v článku „ Americká půjčka nebude“ Tigridovy lidovecké Obzory, (r. II, č.42, 19. října 1946, s.657-658) konstatovaly:

„Je zbytečné si zakrývat nepříjemnou skutečnost, že americká politika neprojevuje od několika měsíců velké porozumění pro potřeby a požadavky československého lidu. Projevilo se to na pařížské konferenci, kde americký zástupce se postavil proti odsunu maďarské menšiny ze Slovenska a doporučil dokonce, aby se problém maďarské menšiny u nás řešil odstoupením některých slovenských oblasti, hojněji obydlených maďarským obyvatelstvem.

Nyní se americký nepříznivý postoj projeví ještě zřetelněji tím, že sejde z jednáni o americký úvěr. Úvěr padesáti milionů dolarů, s kterým jsme už počítali, a který by byl důležitým příspěvkem k splnění dvouletky, bude nám americkou vládou odepřen. Je jen nepatrná naděje, že by se naprosto odmítavé stanovisko americké ve věci úvěru dalo ještě změnit. Jistě je třeba, abychom se pokoušeli zjistit příčiny tohoto napjatého poměru Ameriky k nám především sami u sebe. Lze si klást především tyto otázky: Má vlnu na americkém nepříznivém postoji ona část našeho tisku, která soustavně napadala »prohnilý« Západ, Československu prý zbytečný, protože všechno dostaneme a za nás vyřídí SSSR? Zajisté ano. Mají vlnu také ti činitelé, ať už ministři nebo úřednici, kteří nedovedli být vděční za západní UNRRU, a kteří v surovinách, lokomotivách a konservách UNRRY viděli samozřejmost? Rovněž. Má na špatné náladě Ameriky podíl ta okolnost, že jsme znárodnili a zkonfiskovali podniky, domy a jiný ma­jetek Američanů, a že jsme se do dnešního dne ani nepokusili, natahujíce obě ruce po americkém úvěru tyto konfiskáty americkým vlastníkům nahradit? Zajisté ano. Zostřili jsme toto nedorozumění tím, že ministr Jan Masaryk, jehož setrváni v čele zahraničního úřadu zdálo se zaručovat porozumění západních velmoci, jako šéf delegace na pařížské konferenci hlasoval téměř vždy proti Západu? Odpověď je jisté též kladná. Nicméně bylo by nesprávné, kdy­bychom některým neuváženým projevům tisku a ministrů připisovali větší důležitost, než jakou ve skutečnosti měly. Nelze totiž ztrácet se zřetele, že v pozadí všech těchto nepříznivých zákroků Ameriky proti Československu se rozviji velký, mocenský konflikt mezi Amerikou a Ruskem. Mnohé zákroky, které mají nepříznivý důsledek v Praze, jsou vlastně namířeny proti Moskvě. Na našich zádech, na našem životním standardu, na naší nutné dvouletce si Amerika vyřizuje účty s Ruskem. Kdyby tohoto velkého konfliktu nebylo, naše omyly, chyby a provinění by měly daleko menší důležitost. Naše poklesky narůstají v dramatická proviněni jenom proto, že se promítaji do sovětsko-amerického napěti. nelze se také ubránit dojmu, že je tu činěn pokus dnes napravit to, k čemu dříve Amerika dala souhlas i na jaltské konferenci. Na Jaltě byla stanovena hranice vojenských pásem operačních mezi Západem a Východem tak, že čára, po kterou směla postoupit západní armáda, tvořilo s Labe a Československá hranice. Onen úsek Labe, který je na naši půdě, byl se souhlasem Ameriky a Anglie přenechán operačnímu pásmu sovětskému. Mluví.li  se dnes o železné oponě, pak je třeba říci, že lešení k vystavení této opony spolubudoval president Roosevelt s Churchillem. Československo, plně zaměstnané hospodářskou obnovou, nemá ani čas, ani chuť, ani sílu, aby jaltské lešení strhávalo. Často se v souvislosti s americko-ruským napětím mluví o možnosti ozbrojeného konfliktu. A zamyslíme-li se trochu nad odepřením amerického úvěru Československu, neunikne nám srovnání, že škrtnutí oněch surovin, které jsme si za dolary pro rozvíjející se naší výrobu chtěli nakoupit, není ve svých účincích daleko  pokud jde o hospodářskou škodu takto vzniklou – od exploze atomové bomby středního kalibru.“  

Faktem je, že Milada Horáková asi nemohla vědět, co řekl už v  souvislosti s existencí atomového monopolu samotný Churchill v listopadu 1947 kanadskému premiérovi: „Začali by ovšem útokem v Rusku samém. Jisté víte, že máji pro to připraveny plány už pres rok .... provedeme útok na Moskvu a jiná vaše města a zničíme je letecky atomovými bombami. Nedovolíme, aby tyranie pokračovala. Řekl jsem vám několikrát před poslední válkou, že... Anglie bude do pěti let ve válce..."

Co ale věděli, bylo, že právě před Pařížskou mírovou konferencí zahájenou 31. května 1946, které se Milada Horáková aktivně účastnila, konanou od 31.5.1946 nechávají USA 25. května vybuchnout na Bikini atomovou bombu.“

Jsou taková rétorika a takové akty charakteristické pro mírové, nebo válečné poměry?  A k jakému chování českých politiků mohla vést. Mohli pak například v souvislosti s Únorem 1948 tehdejší ministři, mající vládní odpovědnost a podávající demisi, president Beneš eskalovat vnitropolitický konflikt tak, aby přerostl v jaderný konflikt mezi Východem a Západem, v němž by umírali jejich voliči?  Z geopolitického hlediska takové akty mohou toliko potěšit vládu dotčeného státu, neboť každou opozici spolehlivě likvidují, ztrácí nutně své příznivce.

Sotva se geopoliticky uvažující, tedy milující svou vlast Milada Horáková vyrovnala s informací o odmítnutí USA poskytnout Československu obchodní úvěr, tak musela o rok pozdějí věnovat svou pozornost dalšímu článku  Dr. Roberta Fliedlera  „Mír a německé nebezpečí“. [Naše doba 1947/9, r.53, s. 398-401]

„Kdo mohl sledovati z blízka a jako zralý muž to vše, co se dalo po první světové válce při budování míru, nemůže se dívati bez jistých obav na to, co se děje a co se připravuje dnes ke konečnému likvidování války a válečného stavu. V první řadě jde tu o největšího vinníka světové války, o Němce.  

A tu bych chtěl upozorniti na jedno. Někteří z nás jsou ochotni ve všem, co se děje mimo nás ve vztahu k Němcům, zejména se strany těch nejmocnějších, viděti porušení svatých myšlenek, za něž se ve světové válce bojovalo, nebo dokonce snahu zneužívati zbývajících sil bývalého nepřítele k jakýmsi temným cílům. Ti, kteří tak myslí, zapomínají, že jsou ve světě a v životě národů také určité vžité mravní zásady, zejména u velkých národů, kteří se pokládají sami za dostatečně silné, aby si mohli dovoliti luxus velkomyslné ušlechtilosti i k nepříteli. V těchto národech je vžita totiž myšlenka nebo spíše řečeno zakořeněno mravní cítění, které nedovoluje dále tisknouti k zemi poraženého nepřítele, nýbrž naopak velí zapomenouti jeho nepřátelství a podati mu dokonce i pomocnou ruku, potřebuje-li toho, aby z ponížení znovu povstal ke kajícnému a počest­nému způsobu života. To jsme již po prvé světové válce těžko chápali a sklidili jsme proto někdy až prudké odsouzení.

Tato věc má však také ještě jinou stránku, a sice stránku nesmírně závažnou! Jest to otázka, zda lze každý národ získati a odvrátiti do budoucnosti od zla a tu konkrétně od násilí a útočnosti odpuštěním, mírností, milosrdenstvím a ušlechtilostí? Máme s největším viníkem této minulé světové války, tj s Němci, více než tisícileté zkušenosti, a tyto zkušenosti, tedy osudy a rány námi skutečně prožité, naplňují nás v tom směru největší nedůvěrou. Podle těchto našich zkušeností jest německá duše v poměru k jiným národům zásadně násilnická a bezohledně a krutě panovačná. A tato duše ukládá si omezení jen tenkráte a jen potud, pokud nepokládá svůj vlastní národ okamžitě za dost silný, aby se mohl odvážiti násilí a útoku. V takových okamžicích dovede tato duše býti i velmi sentimentální a tím na čas zakrýti svou pravou podobu. A to právě svádí i velké národy nakloněné viděti ve světě spíše dobro nežli zlo k tomu, aby uvěřili v kajícnost a nápravu bývalého nepřítele. Poněvadž však vlastní a pravá německá duše nezná jiných motivů a stavů lidského jednání než stavy mocenské, vysvětluje si hned jakoukoli šlechetnost nebo měkkost svého partnera jako projev sla­bosti, a pravá její podstata znovu začíná okřávati a pomalu nabývá nové převahy.

V tom je tedy hlavní otázka a hlavní problém. Jest třeba jednati s Němci jako s národem jedině tak, aby stále měl pocit, že ten druhý jest dosti silný, a stále na stráži a stále připraven, aby ihned potlačil jakýkoliv nový projev německého násilnictví, vlastně již každou přípravu k němu. Na to bychom měli my, kteří známe Němce lépe, stále upozorňovati velké národy.

Podívejme se, jak se dnes chová německý národ k jedinému ci­zímu národu, který dosud zůstal v jeho středu, t. j. k Lužickým Srbům. Uvidíme z toho hned, změnila-li se po této strašné pohromě a po tak trpkém poučení, které se jí dostalo, duše německého národa.

Projíždíme-li bývalou Horní a Dolní Lužicí, jež až do Westfalského míru byla součástí našeho státu, České koruny, nebo můžeme-li jinak sledovati osudy této nejmenší větve slovanské, vidíme, že se téměř nic nezměnilo. Tento nešťastný malý národ, zbytek severních Slovanů, od Němců již před věky krutě hubených, nežije ani nyní po válce v klidu, míru a bezpečnosti. Každý projev jeho národní svébytnosti, každý projev jeho národního vědomí a života jest provázen od jeho německých spoluobčanů podezřením, opovržením a nenávistí. Jde to až tak daleko, že učitel ve škole políčku je lužicko-srbské děti pouze proto, že mezi sebou mluví svým mateřským jazykem. Německý kaplan zneužívá chrámu, aby ve svých kázáních popuzoval proti Lužickým Srbům. Hostinští, poštvaní obyvatelstvem, odpírají Lužickým Srbům propůjčiti své místnosti k tak nevinným a neprovokativním podnikům, jako jsou hodiny hudby, taneční zábavy a srbský hovor jest v hostincích zakazován. Uliční tabulky a nápisy lužickosrbské jsou německými spoluobčany ničeny a strhovány. Již pouhé přihlášení se k lužicko-srbské národnosti jest pokládáno za „Unruhestiftung", pobuřování, a všeobecně se mluví o tom, že po skončení okupace budou všichni tito národní pracovníci pověšeni nebo alespoň vyhnáni ze země. Ale to jest útisk působený jednotlivci.

Jsou však stížnosti, že i politické strany, a to i socialistické, používají svých schůzí k tomu, aby odsuzovaly národní hnutí lužicko-srbské a pokusy o vlastní národní organisaci Lužických Srbů. Již toto všechno jest překvapující od národa, který způsobil tolik bídy ve světě, tolik nekonečných strastí a který má na svědomí nejen tak nesmírné zničení hodnot, jakého lidstvo dosud nebylo svědkem, ale i nespočetné, nejrafinovanější a nejsurovější vraždy. Každý jiný národ by se propadal studem a jen s největší skromností by povlovně podnikal vše, aby vyvrátil všechna podezření do budoucností a postupně a časem znovu získal důvěru druhých.

Tak však nejedná německý národ. Ten ve své většině, zdá se, si není vědom té strašné viny a té strašlivé] odpovědnosti za to vše hrůzné, co způsobil.

V oblasti Lužice jest okupace ruská, tedy okupace národem slovanským. Němec se však nebojí ani před jeho tváří utiskovati, stíhati a znepokojovati jeho nejmenšího slovanského bratra a znemožňovati mu život. I německé úřady mají ještě dnes tu smělost, že pronásledují Lužické Srby za každý projev jejich národního života. Zejména „Domovina", ruskými okupačními úřady povolená organisace Lužických Srbů, jest jim trnem v oku. Policejní úřady, starostové, Landratové, všichni počínají si, když ne přímo útočně, tedy alespoň stranicky a používají všech prostředků, aby lužicko-srbské obyvatelstvo od účasti na národní organisaci odvrátili nebo jim v ní bránili. Jak tomu bude po skončení okupace?

Mám pocit, že jsme my Čechové se ukolébali do jakéhosi vědomí nebo lépe řečeno podvědomí bezpečnosti, jako by již kolem nás vůbec nebylo sedmdesát milionů Němců. Ale jednoho dne procitneme z tohoto pocitu bezpečnosti a náhle uvidíme nebezpečí v plné míře a v plném rozsahu. Ale nejen politické nebezpečí! I po stránce hospodářské nám německý národ, jakmile se otázka míru rozřeší, vyvstane jako velmi vážná, ba nebezpečná soutěž, poněvadž nebude zbaven finanční a hospodářské pomoci západu. A to opět ne snad z nějakého němcomilství, ale prostě z obavy, aby přelidněné a hospodářsky rozvrácené Německo nebylo novým ohništěm, z něhož jednoho dne opět vypukne požár, který se rozšíří nejen po celé Evropě, ale i po celém světě.  A i kdyby se podařilo nějakým zázrakem převychovati nějaké značné procento Němců k smírnému soužití se sousedy a ostatními národy, nesmíme právě my zapomínati, že dokud budou žíti Němci odsunutí z českých zemí, budeme v Říši míti téměř tři miliony urputných nepřátel, kteří učiní všechno, co bude v jejich moci, aby nás nenechali v klidu a pokoji.

My, kteří máme tisícileté zkušenosti s Němci, nemůžeme věřiti, že se německá povaha od základu změní. Proto musíme býti na stráži, musíme stále a přímo s vědeckou přesností a vytrvalostí studovati bedlivě Německo a Němce, my, kteří jsme první na ráně, kdyby došlo k novému útoku, abychom ničím nemohli býti překvapeni“.

Pokud náš čtenář zavítal už po únoru 1948 do parlamentu, mohl si tam poslechnout poslance Nového, jak referuje o mezinárodní smlouvě  o svobodné plavbě na Dunaji:

Posl. Nový: Pane předsedo, slavné Národní shromáždění, soudružky a soudruzi!

Úmluva o režimu plavby na Dunaji, kterou vláda předkládá Národnímu shromáždění ke schválení, je dokument velikého politického významu. Hlásím se ke slovu proto, abych jeho důležitost ještě více zdůraznil.

Tato úmluva - jak bylo řečeno zpravodaji - byla podepsána letos dne 18. srpna v Bělehradě na zvláštní dunajské konferenci, již se vedle dunajských států, t. j. Sovětského svazu a zemi lidové demokracie: Československa, Maďarska, Bulharska, Rumunska a Jugoslavie - zúčastnily také západní státy, vedle Spojených států amerických i marshallistické státy, Velká Britannie a Francie, a k níž, jak řečeno, bylo s hlasem poradním připuštěno také Rakousko.

Na této konferenci došlo ke střetnutí dvou názorů, dvou koncepcí. Západní velmoci se dovolávaly t. zv. nabytých práv, t. j. takové úpravy plavby na Dunaji, jaká byla uvedena v život r. 1921; tedy úpravy, která byla výsledkem a produktem versailleského míru. A touto cestou chtěly západní mocnosti obnovit na Dunaji režim, který trval až do vypuknutí druhé světové války.

Byl to režim s typickými znaky imperialismu; znamenal, že o plavbě na Dunaji rozhodovaly státy nedunajské, státy západního imperialismu, pro něž byl Dunaj pouze prostředkem hospodářské a politické expanse a exploitace podunajských zemí včetně naší republiky, jakož i základnou jejich politiky vměšování se do celé oblasti střední a jihovýchodní Evropy.

Dunaj - podle této koncepce, s kterou do Bělehradu přišli - se měl stát vraty, kudy by do středu a jihovýchodu Evropy pronikala marshallistická politika imperialistické a kapitalistické expanse.

O plavbě na Dunaji - podle této koncepce - neměly rozhodovat státy, jimiž Dunaj protéká, ale newyorské banky na Wallstreetu. Západní imperialisté, když už si vytvořili fikci železné opony, chtěli se za ni dostat po Dunaji. Šlo jim o to, aby tímto způsobem i v této části Evropy vytvořili základnu svého vlivu k provádění té politiky, jejíž obraz vidíme v zemích západní Evropy i v západním pásmu Německa.

Nuže, proti této koncepci, která je výrazem imperialismu, postavil Sovětský svaz prostřednictvím svého zástupce Andreje Vyšinského koncepci jinou, koncepci, podle níž má Dunaj sice zůstat otevřen pro svobodnou plavbu všem bez rozdílu, avšak režim a rozhodování o správě této plavby mají být prováděny pouze těmi zeměmi, jimiž Dunaj protéká, a to jsou země lidové demokracie a Sovětský svaz. (Potlesk.)

Tato koncepce, která odpovídá životním zájmům dunajských států, která chrání jejich suverenitu proti imperialistickému vydírání a která přitom respektuje zásadu svobodné plavby, tato koncepce na bělehradské konferenci zvítězila. Zástupci Spojených států amerických, Anglie a Francie odmítli sice podepsat tuto spravedlivou úmluvu, ale tímto svým odmítnutím nejlépe dokázali, že jim nejde o spravedlivé vyřešení plavby na Dunaji, ale o sobecké imperialistické zájmy.

Úmluva o Dunaji na zásadách, jak je navrhl Sovětský svaz, je tedy platná a znamená, že v budoucnosti budou o Dunaji rozhodovat jen dunajské státy. Je to veliké vítězství politiky lidově demokratických zemí a Sovětského svazu. Po prvé v dějinách je nastolen na Dunaji režim spravedlivý. Po prvé se stává, že Dunaj není již cestou, sloužící k imperialistickému pronikání a ovládání dunajských národů a států, nýbrž že je prostředkem, který bude sloužit k rozkvětu zemí střední a jihovýchodní Evropy. Po prvé v dějinách Dunaj dunajské národy nerozděluje, nýbrž spojuje, po prvé bude Dunaj sloužit zájmům dunajských národů, a nikoliv cizím zámořským kapitalistům. Je tím také utvrzena suverenita a bezpečnost naše i všech našich spojenců“.

Šlo o geopolitiku, o státní zájmy a o nic jiného.