Déjà vu, aneb "Slyšíte to ticho II"

   To, co jsem tehdy opatrně naznačoval, bylo že peníze vynaložené na zbytečné testování v situaci, kdy jsou důležitější priority a také že peníze ze státního rozpočtu, které už nikdo pomalu nepočítá, mají jen formálně označení "účet Covid" a jdou na různé účely s vědomím, že jich je nadbytek. Prostě že ty peníze budou chybět. A také jsem si zahrál na dramatizujícího prognostika, který sice v notné nadsázce, leč bez smajlíků přičinil zmínku o tom, že by se měl člověk "...připravit, pokud by třeba očekával kupř. hyperinflaci."   O 4 měsíce později jsem v aktualizaci jen potvrdil, že "Poslední dobou, tj. poslední týdny až měsíce velmi zesílilo ticho  (dá se říci, že je přímo hmatatelné) kolem očekávané inflace. "

   Jak čile se měla k světu inflace -  ještě před touto skutečnou válkou - všichni víme.

Trápily mě tehdy otázky typu: 

"...  Kdo vlastně bude podepisovat konečný účet za covid (jak peníze tak lidské ztráty) ? Sepisuje to aspoň někdo průběžně? Nebo se už kroniky nevedou? "

    Dnes [ stejně jako jsem tehdy nezpochybňoval nutnost přidat zdravotníkům či hasičům], tak ani dnes nezpochybňuji pomoc úprchlíkům z Ukrajiny.

     Pouze v této době velmi opatrně dopředu naznačuji předpokládané následky toho, kam všude dopadnou lehoučké bankovky, zvednuté větrným vírem z útrob státní kasy. Já tu jistotu nemám (protože nemám dost ověřených informací). Obávám se však, že v tom přestanou mít brzy přehled i "experti". Zmiňuji se o tom proto, že dosavadní inflaci to ještě posílí - a to tzv. fundamentálně (i když nevím, co to přesně znamená).

      Vím, že se objevují názory, kupř. že po dobytí Kyjeva dojde u nás k hyperinflaci, ale nemyslím, že bez jiných vlivů by šlo o trvalý jev. Finanční trh nyní příliš nerozlišuje mezi naší republikou a Ukrajinou, automaticky nám přičítá očekávanou finanční zátěž jako zemi postižené migrační vlnou a dopadem zpřetrhání obchodních vazeb - možná si myslí, že se válčí i u nás. Ale v podobné situaci byly dříve i jiné země (i mimo EU) a jejich měny se z tohoto důvodů neutrhly ze řetězu. Tím chci naznačit, že pokud se inflace z jakýchkoliv příčin zrychlí, naše skutečné hospodaření bude hlavním důvodem, proč se inflace zabetonuje v nějaké, nám nepříjemné, pozici.

     Motivem k zachycení těchto mých úvah byl (podobně jako posledně v době prvních vln covidu) dojem, že vládě katastrofická situace vyhovuje s ohledem na nápor na SR (dříve to byla covidová patálie, dnes válka) a poskytuje jí dostatečné alibi, aby se nemusela trápit s protiopatřeními (o předpokládaném nenaplnění předvolebních slibů nemluvě).  Prostě stav státního rozpočtu - myslím - nebude nikoho skutečně příliš trápit. Vlastně ani zpětně by NKÚ neměl podle čeho kontrolovat. Nyní je tiše a musím se někoho zeptat, na co bychom jej v budoucnu asi tak vlastně ještě potřebovali?

     A propo, protiopatření.

    Z makrohlediska nemá smysl opakovat to, co bylo již mnohokrát řečeno, takže z jiné stránky. 

    Minulé vlády nezměnily kurs odlivu zdrojů do zahraničí ani přímo ani nepřímo (restrukturalizace hospodářství podle kritéria výše přidané hodnoty, cestou lepšího využívání omezených zdrojů, cestou podpory inovací atd..) a zdá se, že ani současná vláda si ještě k tomu ani rukávy nevyhrnula. Pro mě osobně je jistým zklamáním mých očekávání, že z covidové epidemie jsme nevyšli jako jeden z technologických a obchodních vítězů (čest jednotlivým výjimkám).

     Z mikrohlediska nastíním poměrně směšný příklad protiopatření (nejde o současnou situaci, stejný příklad jsem mohl vymyslet před 5 roky). Jde mi však o více o směr uvažování, než o konkrétní přínos. Čtenář to může brát tak, jak je to zamýšleno - jako odlehčení.

   Poměr našeho importu z Číny vůči exportu tamtéž (nepočítaje s reexporty) je více než 10-ti násobný. Přitom často nejde o sofistikované výrobky, ale běžné přístroje, elektropřístroje, kuchyňské přístroje, cetky a zbytné doplňky, vytvářející pocit lepšího komfortu a neskonalých možností kohokoliv, kdož se zakoupením takových sériových pološmejdů cítí býti zručným kutilem. Tím se cítí jen do chvíle, než plastové kolečko, navíc sestavené do soukolí s nadměrnou vůlí, "odejde". Slabých míst je ale více. Tam, kde nejde o subtilní elektroniku, je oprava snadná - kdyby ovšem problémový díl byl k dispozici. 

Ruku na srdce a na vypínač baterky, posviťte si v dílnách a na půdách, ve spížích a komorách, vzpomeňte, co jste takových přístrojů dali do odpadu a to jen proto, že verdikt zněl: neopravitelné! nebo neopravitelné za cenu menší než nový přístroj! I reklamace je z hlediska času, energie a peněz ztrátovou záležitostí. Hrubý odhad je, že kolem 15 % nových výrobků (elektropřístroje, výše zmíněné kuchyňské roboty, kráječe nudlí atd, atd) do dvou let vypoví službu. Nemusí jít jen o čínské zboží. U nás už hodnotová analýza (odlehčování materiálu, náhrady kvalitních plastů nekvalitními...) postoupila také do nevyšší fáze.

Umrtvené peníze. Zátěž pro recyklaci druhotných surovin. Výdaj za nový výrobek. Čas, nervy, energii nepočítejme. Přepočtěme to na ty miliardy. Miliardy, za které by jinak bylo hafo fotopanelů. Miliardy, které by jinak podepřely chatrnou korunu.

Také  hovořit zasvěceně o dopadu na životní prostředí je pak náročné při pohledu na díl přístroje, který sice překonal světové oceány, ale pak doplatil na to že hospodyňka chtěla přístroj použít k ulehčení práce v kuchyni. [nejednomu jsem vdechl nový život - teď už vím, jak se cítil Pán Stvořitel, když se mu práce povedla ]

    A věřte-nevěřte: nenajdou se mikrofirmičky (důchodce, student), zabývající se s využitím 3D tiskáren k opravám veškerého běžného sortimentu spotřebičů a nástrojů, které by vyrobily na počkání chybějící ozubené kolečko či pružný element či dodatečný kryt pro zajištění přístupu k opravě - prostě to, co vysoustružit či odlít či dovézt od výrobce přes půl světa by bylo  nebetyčně drahé. Prostě se nenajdou mikrofirmičky, které by si takto sdílely návrhy dílů. Prostě se nenajdou mikrofirmičky, jejichž databáze výrobků (jež jim prošly rukama) by se integrovala do společné databáze, z níž by "konkurentíci" zjistili, že už existuje návrh na díl, zákazníci by zjistili, které výrobky na trhu jsou opravitelné a které opravdu, ale opravdu ne (pak by předem věděli, že nákup je předem vyhozený peníz - prostě takové malé TÜV pro malé spotřebiče, nástroje a přístroje). Prostě se nenajdou takové mikrofirmičky, které by již jednou vynaloženým penězům (vlastně mikroinvesticím) pomohly nezaniknout. Má smysl počítat dopad do státního rozpočtu? Ne jistěže ne. To by totiž stálo za to jedině tehdy, až by takových nápadů bylo milión, aspoň desetina z nich reálných a z těch reálných aby aspoň jedno procento bylo úspěšných. Do té doby budou zákazníci opakovaně kupovat a vyhazovat, kupovat a vyhazovat. Odborníci pak budou chystat rozsáhlá makroekonomická opatření, aby to v tom zahraničním obchodě klapalo hlasitěji.

No a na závěr, pokud jde o to ticho. Nemluví se také o tom, zda a jak jsou úprchlíci zařazeni do  našeho "covidového systému". Myslím, že je v zájmu jejich zdraví i zdraví našich občanů, aby se vzájemně nerozmohlo šíření (nevíme, kupř. jestli na Ukrajině převažuje také omikron či delta, zda jsou převážně očkováni či ne apod. Je ovšem možné, že současná příprava nouzového stavu je mj. i za tímto účelem.

Aktualizace 30.8.2022

A máme to tu zase, tentokrát s energií (co to bude příště?). Třeskuté ticho o státním rozpočtu. To už snad není Déjà vu, ale  pokračující středověk. Vzpomene si vůbec někdo, kolikrát jsme slyšeli klišé: "...schválení státního rozpočtu je schválení nejdůležitějšího zákona země...". Výtky v nedaleké minulosti typu "...vláda jen hasí požár, nic jiného..." už tedy neplatí. Vláda totiž už ani nehasí. Hasičská schůze má přednost před hašením.

No a tak mě přitom napadá [ takový lingvistický oříšek]: Proč se vlastně vláda jmenuje vláda?