Demokracie a lidská práva v LA - nová forma diktatury

Velmi často se politika analyzuje z přísného mocenského hlediska. Aby však moc nebyla tak absolutní, musí existovat instituce. Instituce jsou faktory, které regulují lidskou interakci, aby se zabránilo nejistotě.

Jinými slovy, instituce hrají velmi důležitou roli. Analýzy, které se obecně točí kolem voleb a jejich výsledků při formování státní moci a jejich obvyklé konfrontace, jsou tím, co vyvažuje demokratickou rovnováhu.

Politické strany, tisk a nevládní organizace při každých volbách soustřeďují pozornost voličů. Tímto způsobem získávají různé ideologie nebo političtí vůdci své příznivce. Konečně, veřejné politiky, které splňují požadavky, ve větší či menší míře přítomné, představují základní osu pro studium politiky. Na základě toho všeho se vytvářejí typologie a podle určitých parametrů poznáme pokrok nebo regresi. 

V současné době jsme však po celém světě svědky eroze či oslabování demokracie, ba dokonce jejího kolapsu. Ačkoli všichni milujeme demokracii, pod pojmem "lidská práva" budujeme novou diktaturu.

Pravdu je třeba řešit 

Tyto aspekty jsou tak důležité, že se často opomíjí konkrétní sféra tvořená lidmi, v níž dochází k výkonu moci. Přílišná exponovanost vizí striktně zaměřených na politicko-institucionální oblast proto vyžaduje interdisciplinární přístup ke skutečnosti. 

Demografie například pomáhá vysvětlit sociální změny tím, že poukazuje na to, jak úzce spolu souvisejí rozdíly mezi různými věkovými skupinami, porodností a migračními pohyby. Všechny tyto aspekty mají dnes podstatný vliv na politické procesy. Zdá se však, že v souvislosti s tolika sociálními problémy, jako jsou ty způsobené globální migrační krizí, se západní státy rozhodly zničit člověka pod falešnou záminkou rasové diskriminace nebo sexuálního chování. To neznamená, že diskriminace menšin neexistuje. Řešením problému však není akceptovat používání inkluzivního jazyka nebo vytvářet politiky prostřednictvím sociálních sítí, kde je účet osoby cenzurován za použití určitých výrazů, aniž by byly zohledněny kulturní hodnoty společnosti, ve které osoba, která tyto výrazy použila, žije.  Například otázka rasismu nefunguje stejně v Latinské Americe nebo v USA, ale sociální sítě mají stejné parametry. 

Technologická revoluce a ústup feudalismu

Stejně tak změny, které ve společnosti nastaly pod ochranou technologické revoluce, v níž se nacházíme, znamenaly hluboký převrat jako nikdy předtím v dějinách lidstva, a to díky exponenciální rychlosti, s jakou se odehrály v čase i prostoru.  I když si to plně nepřipouštíme, technologická revoluce mění způsob podnikání, což má přímý dopad na ekonomiku. Například virtuální svět funguje na základě volného tržního hospodářství, zatímco virtuální svět se podobá spíše feudálnímu systému, kdy nám králové jako Google pronajímají virtuální půdu, na které můžeme vydělávat peníze stejně jako majitel. Stejně jako ve feudalismu však zavádí zákony a podmínky po svém.

yto transformace navíc ukazují jasnou nerovnováhu ve vývoji směrem k soukromému podnikatelskému sektoru, příkladem jsou služby Ube, které vytvářejí konkurenceschopnost, ale my ho trestáme za to, že přijímá právní pravidla kapitalistického systému.

Díla jako Společnost strachu Heinze Buda nebo Osamělý dav Davida Riesmana doplňují předtuchy Zygmunta Baumana o tekuté společnosti a jejích důsledcích. Myšlenky, že člověk přechází od příslibu vzestupné mobility k hrozbě vyloučení, pokud nepřijme diskurz vnucený současnými normami rovnosti. 

Strach jako politika

Emoce nyní nahrazují důvody a do popředí se dostává nikoli pozitivní, ale negativní poselství, které lidi posouvá vpřed. Tedy scénář, v němž strach vede k bezmoci, v němž jsme osamělými jedinci, v němž je představa "nás" v krizi kvůli téměř neomezenému množství identit, do nichž sami sebe zařazujeme.

Byung-Chul Han také teoreticky popsal tento nový stav věcí s odkazem na společnost únavy. Pomocí metafory roje naráží na schopnost sebevyužívání, kterou mají lidé v době, kdy se díky novým technologiím množí úkoly a čas se stává nedostatkovým zbožím jako nikdy předtím. 

K vyčerpání přispívá i neustálé připojení. Když k tomu všemu připočteme skutečnost, že s rozmachem politiky identit, kterou zjevně podpořila i digitální revoluce, ovládla veřejný prostor politika zášti, nemůže být výhled méně lichotivý.

Latinská Amerika je unavená společnost

Unavená společnost upevňuje únavu z formulí, které sice z časového hlediska nejsou tak staré, ale zdají se mít neúnosnou životnost. Jestliže demokracie, které v současné době v latinskoamerických zemích fungují, existují v průměru necelé půlstoletí a jejich výsledky jsou poměrně pozitivní, pak by se měly odrazit v sociální prosperitě. Ať už volby proběhnou, nebo ne, vidíme Peru v plamenech, Argentinu zmítanou inflací a Mexiko, které nedokáže skoncovat s vysokou mírou chudoby.

Rozkvět mnohočetných identit posílený sociálními sítěmi je doplněn rozpadem tradičních vazeb v situaci, kdy nejsou naplněna očekávání. Nežít lépe než rodiče je důkazem, že sliby velkého mediálního cirkusu, jímž se politika stala, jsou vyčerpány a vstupují do fáze únavy, která se odráží v nespokojenosti s institucemi a demokracií jako takovou, stejně jako v krizi politické reprezentace, jejímž hlavním viníkem se zdají být strany. Snad nejmarkantnějším příkladem ztráty důvěryhodnosti politických stran je Venezuela. V zemi, kde je podle všech průzkumů 87 % obyvatel proti Madurovi, nejsou strany schopny vytvořit společnou frontu, která by šla do voleb proti současnému režimu.

Nespokojenost a podhodnocení lze odvodit ze statistických analýz. Nedávný průzkum zájmu médií o Brazílii ukázal, že 37 % Brazilců je pro státní převrat, který by odstranil Luize Inácia Lulu da Silvu z prezidentského úřadu. Na druhé straně pouze 20 % Peruánců schvaluje vládu Diny Boluarteho, zatímco 14 % schvaluje Kongres republiky. V obou zemích proběhly demokratické volby a v obou zemích se obyvatelstvo v relativně krátké době zklamalo ze svých vůdců.

Neexistují žádné strany s masovou přitažlivostí.

Zprostředkovatelská funkce, klíčový prvek zastupitelského aspektu, v němž demokracie skutečně existuje, byla zrušena. Veškeré zprostředkování je dnes samo o sobě naprosto postavené na hlavu, ale navíc strany ztratily veškerou schopnost identifikace ze strany voličů. Dnes je snazší identifikovat se s osobnostmi, které jsou zbožňovány (nebo nenáviděny) a které určují politickou vizi Latinské Ameriky. Jinými slovy, Latinská Amerika stále čeká na spasitele. 

Fenomén dorazil do USA

Tento fenomén však již dorazil i do USA, podle průzkumu Gallupovy agentury se 41 % mladých lidí ve Spojených státech označuje za nezávislé, zatímco v roce 1990 to bylo 33 %. Podle průzkumu je to však způsobeno politickou spřízněností mezi demokraty a republikány, která mladým lidem nedává mnoho alternativ, z nichž by si mohli vybírat.

Není tedy překvapivé, že obraz koreluje společenskou únavu s únavou politickou. V medicíně je astenie stav, který následuje po únavě, když se situace nelepší, protože postiženého přepadá nedostatek vzduchu, pocit dušení. Je tedy otázkou, zda se demokracie v latinskoamerických zemích nedostává do této chronické situace, která ohrožuje nepochybný pokrok, k němuž došlo ve většině zemí v posledních čtyřech desetiletích. To by mohlo vést k novému rozmachu diktatur v regionu