Dvojí život a smrt Jana Masaryka, aneb bylo to v novinách

Ještě před večeří pan ministr Janka (viz obrázek) prozvonil třikrát za sebou modrým telefonem jako obvykle ve smluvenou dobu, mohl to udělat dokonce i prostřednictvím Tomana, nebo to rande si mohl domluvit už den předem (níže uvedené noční potulky noční Prahou se mohly dít opakovaně), to by vysvětlovalo to ojedinělé usnutí v autě cestou do Sezimova Ústí, situace byla napjatá), přiď zase jednou se mnou povečeřet, zvu tě.

Až správce s komorníkem, se zdekují, tak se oba pořádně nadlábnou, Honza vykládá mu své zážitky ze setkání s Voskovcem a s Werichem v USA. Janek má oči navrch hlavy. Královsky se u toho baví jak Werich v císařově Pekaři a Pekařově císaři. Komu ten námět čmazli, k tomu se ti filmoví plagiátoři nikdy nepřiznali, ani přiznat nemohli, viselo to zkrátka vzduchu. Ale zkarikovat Slánského jako Golema, tak to už byl fakt jejich nápad. Při odchodu komorníka se Masarykovi mihne v hlavě, jak asi ten komorník zkousl to pálení těch šesti set dolarů a korespondence ve svém bytě v kamnech. A jak svou přítelkyni Davenportovou přiměl, aby před ním spálila všechny lístečky, které jí posílal, a aby odstranila všechny dokumenty. 

Pan ministr líčí Jankovi, jak vypoklonkoval svojí Davenporku z Prahy, kolik námahy to dalo, jak ji musel vyděsit, že po ní jde bezpečnost jako vyzvědačce. Janek se řehtá.  Když jedenáctá hodina odbila i odbyla, Honza zvážní, ty Janku, jako obvykle, potřebuji se projít večerní prahou mezi prostým lidem, víš, jak ho miluji, a mám taky nějakou diskrétní schůzku. Ty se tu mezitím zařiď, vykoupej´, občas se v tom okně ukaž, pokud možno v tom mém pyžamu, ještě že ho mám dvakrát, a víš, co dělat, kdyby zvonil modrý telefon, nezvedat, horší s tím červeným (vládní síť Vltava), ale to už si jsme říkali, ale stejně by to bylo zlé. A pan ministr mizí tím schodištěm, co mělo být uzamčeno, jak se o něm zmiňuje osobní tajemník Antonín Sum a přítelkyně pana ministra Marcia Daventportová dokonce hovoří o jedenácti tajných východech. I podle vzpomínky jeho osobního strážce, kriminálního inspektora Viléma Vyšína, na jehož účet se občas pan ministr huronsky bavil s ostatními papaláši a před nimi obdobně jako maršál Žukov na účet svých pucfleků (Cliftone, koukej mazat, zařiď, udělej): Na procházky jsme chodili až večer, po setmění, několikrát jsme obešli Černinský palác, kolem Lorety a zpátky domů. Hezký nápad, jak dát avizo někomu, že si s ním o dvě hodiny později hodlám si dát rande.  Když dvanáctá odbila i odbyla, lampa ještě svítila, topič Topinka, který topil jak barevný, si zabručel, pan ministr zase ponocuje, asi si připravuje do vlády nějaký ten projev.

Někde o nějakých pár hodin předtím za Prahou se konala porada, Britský agent Stařík-Vávra dává své skupině Partikol poslední instrukce, ten semitofil zítra nesmí přijít do vlády, toho Beneše sice ochránily ty Lidové milice, ale tomu Masarykovi už nepomůže nic. Na dva dny ho zašijeme ve stodole v Humpolci, bude prča, Kléma bude čučet. Ten se zjeví, jak bude muset lidu vysvětlovat, že Masaryk je duchem i tělem nepřítomný. A nikdo mu věřit nebude, každý si bude myslet, že se Honza zdekoval za kopečky, nebo že ho sověti oddělali.  Zazvoníme pak majorovi Schrammovi s celou tou jeho vojenskou slávou, co chce jít bojovat za Izrael do Izraele, aby si ho vyzvednul, že se mu jeho sionistický spojenec odstěhoval do Humpolce. A nikdo ale už Masarykovi nebude věřit, že to nebylo jeho záměrem.

O dvě hodiny později u majora Schramma zazvoní červený telefon, není nad to mít konkurenci napíchnutou, o minutu později už ví vše. Major jeden. Ale co teď? Papaláši už jsou v limbu. Zazvoní modrým telefonem v 11 hodin v noci do Černinu, hrobové ticho, že by někdo vypnul síť? To už Vávra se svým přepadovým komandem je v budově, ale musí se schovat, o tajné vládní lince nemá jako partyzán ani tušení, ale budovou se začne procházet Pavel Straka. Jejich úmyslem nebylo zabíjet, ani někoho vystrašit, prostě jenom hlavního hrdinu na nějaký někam zašít čas zašít. Kolem jedné hodiny po půlnoci je konečně zdánlivě klid.

Major Schramm po hodince, když se urychleně dostaví do práce, použije červený telefon, nechá ho dlouze vyzvánět, nikdo to nebere. Vávra to zdálky v tom nočním tichu slyší a ztuhne, že by ty telefonní línky zase fungovaly? Major se rychle rozhodne, sežene dva své bývalé kolegy, co jsou zrovna ve službě, ale co týče praxe, nic moc.   A má velmi naspěch, přístup zná, má tam dokonce náhodou kontakt, vždyť už Masaryka doprovázel při jednáních s Avrielem, aby mu pomohl odhadnout, kolik Československo je schopno vycvičit vojáků pro Izrael. Odhadl to tehdy na pět tisíc profíků.  Po dvouměsíčním výcviku. Slánský to odkývnul. Plán Dalet se mohl rozjet.

V téže době Janek v Černínu se ukázal v okně koupelny, jak to obvykle dělával dle instrukcí, aby bylo vidět, že pan ministr sedí doma jak přišitý, oklečený do pyžama. Ostatně bylo to bezpečné, případný pozorovatel, respektive odstřelovač mohl tak nanejvýš sedět na kostelní věži Lorety, a tam tehdy muselo být zatraceně mrazivě větrno.  Zvoní červený telefon, téměř alarm.

 Janek sebou trhl, navíc uslyšel nějaký hluk zezdola, naklonil se z okna koupelny, musel odsunout proto koupelnovou lavici když se byl předtím vykoupal v teplé vodě a oholil se, na klice visela šňůra z teplého zimního pyžama, ale v chladném únoru ho ale předtím chytla skrytá infekce vestibulárního systému. Zánět středního ucha se často objeví po prodělané infekci, která se mohla projevit v také uvedeném případě až po provedené pitvě možná spontánním odtokem hnisu ze středoušní dutiny navenek za uchem, což zdánlivě se mohlo jevit navenek nejprve paní Topínkové jako zčernalá krev, osobním tajemníkům Masaryka jako později pitevní jizva, kterou se snažili přikrýt tou kytičkou sněženek, a deformacemi samotného ucha. Za života pak třeba i ušními šelesty, zvracením, padáním na zem, omdlením, bolestmi hlavy, lze diagnostikovat dokonce Menierovu poruchu, tedy onemocnění, které je zapříčiněno zvýšením objemu tekutiny v membranózním labyrintu vnitřního ucha, které je orgánem rovnováhy. Toto hromadění tekutiny postihuje labyrint i tzv. kochleu. Hlavní příznakem tohoto stavu je právě prudký záchvat závrati, který může vést až k pádu postiženého na zem. Tento stav je provázen nevolností, zvracením, záškuby očí (nystagmem). V postiženém uchu dojde ke zhoršení či dokonce ztrátě sluchu a pacient pociťuje tlak, který se bolestivě stupňuje. Záchvaty mohou trvat několik minut, ale také několik hodin. Zmíněné zhoršení může ale i přetrvávat v období mezi záchvaty. Strach ze záchvatů může u postižených osob vést ke vzniku dalších zdravotních problémů, např. depresím či psychicky podmíněným závratím
(viz http://www.celostnimedicina.cz/menierova-porucha.htm#ixzz1go878YIb ). Pitva měla za úkol určit pouze bezprostřední přičinu smrti.  

V zažívacím ústroji pitvaného se nalezly stopy po amidopyrinu, látky použivané jako analgetikum. Amidopyrin (Pyramidon) je léčivo, které přichází do obchodu v malých bělavých pastilkách. Je to utišující lék k potlačení bolesti hlavy, zbavuje tuposti, ale vědomí není po požití zastřeno. Poněvadž ho byly nalezeny stopy jen váhově neměřitelné, mohla být požita jedna nebo dvě pastilky snad za účelem utišujícím. Bezvědomí nebo smrt rozhodně nezavinil. (viz zde http://www.vesmir.cz/clanky/clanek/id/3654 ). Dle popisu posledního dne se u Masyryka žádné příznaky Menierovy poruchy neprojevily, jedině snad mohl brát to analgetikum kvůli rozbolavěnému ramenu.

Ať už z toho okna padal Honza, nebo Janek, ještě se chytl okenního rámu, nejdříve se křečovitě držel, ale s bolestivým ramenem by to asi tak snadno nešlo (kdyby šlo o Honzu), po nějaké chvíli zjistil, že zpět nevytáhne sám své těžké tělo, jakmile ale ucítil, že má v kalhotech jak malý Venoušek Topínků, tak se odrazil od zdi a mohutným skokem padal dolů, šlo v každém případě pouze o nešťastnou náhodu.

Nakonec ty sněženky se staly vskutku tím rozhodujícím střípkem v té mozaice, co se vlastně stalo. Podle doktora Soukupa, dalšího z osobních tajemníků dva dny předtím v neděli (nebylo to náhodou dříve?) přijal Masaryk vládního zmocněnce sovětské vlády Valeriána Zorina, který oficiálně přijel na ustavující sjezd Svazu československo-sovětského přátelství  na několik minut v posteli s chřipkou a bolestivě poraněným ramenním kloubem,  Při tom pádu to rameno by muselo děsivě zabolet, okamžitě by se dotyčný pustil a padal podél zdi, asi by nebyl schopen koncentrovat se a mohutně odrazit a dopadnout dva a půl metru od paty zdi.    

 Snad v této souvislosti lze zaznamenat ještě, že prý velké uši mají oduševnělé osobnosti a intelektuálové, malé zase instinktivně orientované osoby. Pokud má někdo ucho delší než širší, pak je nepraktický a podezíravý, v opačném případě je velmi praktický. Zašpičatělé uši mají rafinovaní a mazaní lidé. Kdo má uši posazené blízko hlavy, je šetrný a všechno musí mít naplánované dopředu. Lidé s odstálejšími boltci jsou označováni jako myslitelé. A ušní lalůčky? Velké mají nezávislé osobnosti se silnou vůlí, malé patří závislým lidem bez iniciativy. A kdo lalůčky prakticky nemá, je chladný a bezcitný. Ty uši tedy rozhodně nesvědčí o tom, že by Masaryk byl „lidovým, bodrým, ale přitom nesmírně moudrým“. To poslední snad ano, ale trochu v jiném, politickém smyslu slova.

Poté co si vyzvednul klíče od svého kontaktu, jednoho z členů ozbrojené stráže, sloužící ve vrátnici Černína, kterého pak poslal domů, dorazil Schramm se svými muži k ministrovi do bytu, vevnitř nikde nikdo, ale svítilo se, takže se pokud se někdo vyklonil z koupelny, nemohl v té tmě nic vidět.  Když obhlídl byt, rozhodl na místě raději zůstat a počkat na Honzu, stejně s ním potřeboval něco projednat, ale dostavila se náhle další nezvaná návštěva, Stařík-Vávra se svými dvěma nohsledy. Chvíli po tom paláci přece jenom bloudili jako já v té virtuální procházce. Oba muži se dobře znají, svorně se nenávidí, oba chtějí reprezentovat partyzány, to byl tehdy prestižní džob, nejraději by se zastřelili. Ale obě skupiny nepřišly zabíjet.

Po kuřácké pouze se přece jenom nějak dohodnou, protože oba na tom místě nemají co dělat. Mohlo by vyjít najevo, že pan ministr vede dvojí život.  Kdyby došlo k přestřelce, major Schramm by musel vysvětlit, čeho se tak strašně polekal, že tak spěchal do toho Černína, že se bál, že Honza otočí, stejně to s ním bylo nějaké vachrlaté, chodily hlášky,že se nějak cukal, a teď ten Stařík mu něco naznačuje, že ty informace, co měl od Gottwalda přes Slánského  o té Masarykově dovolené na britském zámečku by být nemusely být zcela vycucané z prstu. Pan ministr mohl ztratit nervy, ono ten úprk do leva za svými potenciálními voliči nemusel vydržet. Karlu Englišovi se to stalo také, i když ekonomické veledílo z toho pak bylo. Nakonec toho Staříka-Vávru s tím jeho partikolem major Schramm vypoklonkuje z republiky, když už měl stejně koupené lístky na vlak. A doprovodí ho osobně na hranice.

V čtyři ráno se promrzlý, ale dobře naladěný Honza, smířený s Bohem, otcem i se svým svědomím, vrací domů, konečně dohodl s Avriellem  a Tomanem poslední detaily časového harmonogramu jedné fáze již realizovaného plánu Dalet, respektive československé účasti v něm. Všechno spí, jenom na dlážbě leží bezvládné tělo Janka v jeho pyžamu, když ho otočí, docvakne mu, šli po mně kvůli té panně Izrael, a příjdou znovu, co teď.

Volá červeným telefonem Zdeňkovi Tomanovi, malér, přijeď, chtěli mě dostat, dostali ale pouze Janka, kterého si mi dohodil, Toman, celý nesvůj přispěchá, rychle se dohodnou, je nutné se někde zašít, Jewish Agency to zvládne, pak se uvidí. Masaryk ve spěchu popadne jedno své oblíbené pyžamo a všechny poslední dokumenty, které tam zůstaly po tom preventivním úklidu z časů, kdy ještě bylo vše jenom v náčrtu, a mizí z povrchu zemského do ilegality (podle Antonína Suma z jeho ložnice se ztratily některé dokumenty, které jsme tam v poslední dny sami přinesli).  Jenom musíš informovat Beneše.  O všem.

Masaryk na dlažbě, Nosek s Clementisem dokumenty hledají, nic, vyděšeni jedou za Benešem, ten už ví vše, ale nic nepoví, ani v pondělí, přece si takové divadlo nemůže nechat ujít, na stará kolena taková zábava, to si nechám líbit. Všichni tomu divadlu uvěřili, jenom ten Werich si mumlal pod nosem, všechno je jinak. 

Vavrá první kolo vyhrál, Nosek milovanému lidu oznámil, že Honza nezvládl depku, Gottwald měl z toho málem pepku, jak se byl svěřil v tom smutečním svědectví zdem Pantheonu národního muzea, jak Beneš se ještě předtím byl snažil nesmát, aby nepokazil divadlo. Ale nebyl si jistý, zda se po prvé v životě nezačne na pohřbu srdečně řehtat, a tak se raději odpouroučel. A celou cestu si opakoval, teď už mohu umřít, lepší divadlo už v životě neuvidím.

Plán měl dvě slabiny, Klingera a kladení věnců k rakvi zesnulého. Davenportka už byla sicce pryč, Klinger jako osobní lékař mohl se u toho posmrtného pižlání dvojníka domáknout, že něco nehraje, třeba s uchem, ramenem a s amidopyrinem. S MUDr. Klingerem se to povede, Beneš mu zabrání účastnit se pitvy, stejně jako tak s těmi kladeči věnců u katafalku, několik dní před smrtí byl u něj na navštěvě Lobkowitz, bývalý legační rada na velvyslanectví v Londýně, který komornikovi sdělí, ten tvůj starý se mi nelíbí, když byl pak mrtvý vystaven v salóně, zašeptal mu, vidíš, co jsem ti říkal.

Honza na pár hodin vystřídá Janka v rakvi, ta velká švejkovina musí být dohrána až do konce, je to jak v Romeovi a Julii od Shakespeara, jak to s nimi podle postmoderní Čapkovy literární úpravy přece jenom dobře dopadlo, i když vychovat šest dětí, to dá fušku, to už lépe někdy prostě si lehnout do rakve, je tam větší klídek. Jak v márnici. Ještě se mu mihne před očima ta scéna s Voskovcem a Werichem „Svět patří nám“, jak tam oba hrdinové poslouchají řeči, jací byli pašáci, jak obětovali své životy za věc demokracie v boji proti těm zatraceným fašistům.  

Nazítří ráno po tom obrovitém skoku do prázdna někde v Německu Vávra Stařík, celý vychrtlý po tom úprku, a v Praze ve svém bytě nevyspalý Schramm otevírají svůj denní chleb, a čtou titulek: Tragický sklon ministra dr. Jana Masaryka. Dne 10. Března 1948 v časných hodinách ranních skončil dobrovolně svůj život naplněný prací pro vlast a národ, ministr zahraničních věcí J. Masaryk. Ten osobní tajemník Sum s těmi novináři na to kápli: Masarykovi ideoví odpůrci si byli vědomi nebezpečí, jaké pro ně v bližší, nebo vzdálenější budoucnosti bude znamenat. A patrně i uvažovali o možnosti, jak se ho zbavit. Zamýšleli – aspoň některé jejich skupiny – na pozdější dobu nějaký takový čin. Něco měli možná už v obrysech připraveno. A teď, když se to stalo, osoby, které o přípravách věděly, domnívaly, že jde o časové nedopatření, že se záměr uskutečnil předčasně. Tak šlo o to, co nejrychleji zmást stopy, uklidnit veřejné mínění, vyhlásit sebevraždu za každou cenu. Kamuflovalo se zbytečně, protože o tom, co se mělo stát později, je on sám předešel. Nebo Masaryk sám byl pevně rozhodnut to udělat a někdo ho v tom předešel. K tomu bych dodal, že to vypadá, že pan Sum věděl více, než chtěl povědět, že tu kamufláž tehdy a později pomáhal vytvářet sám docela záměrně.

Oba si svorně pomyslí, ten parchant, ten mě dostal. On si ho napřed odkrouhne, a pak mi zahraje divadlo. Vždyť to teď bude na mně. Jak se mi ten lump dostane do ruky, oddělám ho. A vskutku někdo majorovi 27. května 1948, přesně za 77 dnů a jeden navíc vyřídí pozdrav z Moravy, ten pod tíhou té olověné zprávy padá k zemi. Choc to ale asi nebyl, ten by na to neměl nervy. Pouze to vzal na začátku na sebe, aby kolega mohl zmizet. Sám asi pak doufal, že se z toho nějak vykroutí.  

Jeho protihráč dopadá ještě hůře, majorovi ostří  hoši jak ze Starců od chmelu Staříka  unesou z Vídně, i když se předtím se mu podaří zorganizovat odbojové hnutí Světlana, aby si dokázal, jak je dobrý partyzán, aby v to těch Kunovicích s těmi Spitfiry neměli tak jednoduché a aby ten Grebeníček  v Uherském Hradišti se mohl na těch vězních pořádně vyřádit. Pak po několikaletém hnití ve vězení dopadne jak Vávra od Maryši, skončí na popravišti za zločiny, které nespáchal, jak obvyklé po zločince, když si mezitím zahraje krátký skeč jako svědek v procesu se salónní diskutérkou Horákovou (to je ta naiva, co si myslela, že nějakými proslovy v koupelně rozvrátí režim, to je pravda, ale je to na dlouhé lokte), aby Reicin mohl ukázat zasvěceným, že toho Masarykova vraha, toho zjevného antisemitu od protektorátu, dokázal rozmáčknout jak štěnici. Také se chtěl co nejvíce zasloužit o stát. Ale který vlastně?

A panna Izrael se může začít rozvalovat ve větší posteli, než v jaké kdy tehdy doufala,  jenom jí ještě jí chybělo a dodnes chybí  ke spokojenému spánku pár maličkostí, ženich Velký Izrael a Jeruzalém, co se tam chtěli vzít, a jak tam furt touží všichni Židi se  potkat hnedle příští rok.

 Zdenda Tomanů si to začal užívat s mulatkami ve Venezuele, aby mohl lépe zapomenout na ztrátu krásné manželky, pokřtěného syna a sociálních jistot, Těm kráskám, aby nemusel platit alimenty, se představil vždy Zoltán, jméno mé.

Honza dožil spokojeně v kibucu, kde dostal minimální důchod za roky tvrdé práce na dobré výchově slečny Izrael. Prý si ale Tomanovi později vždy stěžoval, že u té akce Dalet přišel o všechno, nejenom o toho prezidenta, o toho prý mu tak nešlo, to ale kecal, ale hlavně o to pyžamo a oblek, naštěstí ho měl pro jistotu dvakrát. Cestovní kancelář Jewish Agency prý mu neposkyla nadstardní služby.  Do Haify musel přicestovat lodí pod nákladem cibule. Příště prý raději využije služeb Čedoku, který se tak osvědčil při dopravě těch dvacet tisíc Židů do toho blízkovýchodního socialistického ráje. Jak vidno, Honza smysl pro humor neztratil. Ale Zoltán to považoval jenom za legraci. Chyběl mu ten správný smysl pro českou uličku. 

V socialistickém ráji, jak si to vždy přál jeho otec, dožil, kde i kosti složil.  Kostičky do Lán přivezli, hodně hlíny navezli, Masaryk šel vždy s lidem, jenom ten mazaný politik (viz ty uši), nikdy neřekl, s kterým. V Česku také všechno dobře dopadlo, zbylo jenom říkadlo pro to divadlo: Masarykův lid spokojeně mezi rozoranými mezemi ve špíně a malosti si žil, když  první máj, vítězný únor, znárodnění k tomu, mohutně vždy jednou za rok oslavil, když  pak od kultu osobnosti osvobodil, když pak Arabům zbraně dodali (také jedna vrstva kamufláže realizace plánu Dalet), když rehabilitovali, koho mohli (tak šestá vrstva mediální kamufláže plánu Dalet), když internacionální pomoc si k tomu přizvali, tak všichni mezitím i potom se na to svorně v TV se dívali, na ten slovenský tyátr dokonce každé pondělí, na co přitom mysleli, už nám nesdělí,  dokud kapitalistické lákadlo nezničilo to nádherné divadlo.  Každý dobrý skutek musí být po zásluze nakonec potrestán.

   A to je milé děti konec pohádky, za devatero řekami a devatero horami v  jedné zemi uprostřed Evropy žil, ale smutně nezemřel jeden pan velmistr věcí zahraničních, svědomí ale měl, ten Marshallův plán, jemu samotnému naprosto ukradený, vyhandloval dobře, dalších mnoho let mohutný slovanský soused tu zem ochraňoval před Huny jak urvopes, co ze vzteku nakousl Honzu při tom handlování.   I když ti Čechoslováci si to malovali, že to bude na věčné časy a nikdy jinak, tak po čtyřiceti letech jejich mrmlání  v koupelnách ten soused už té estrády měl dosti, ostatně ty hranice ti nevděčníci už měli zajištěny Helsinkami, nejenom dráty ale se těm estétům se ty dráty už nelíbily, tak ty české mudrlanty pustil k vodě, aby si to užili na svobodě.

Tam se proto dnes dobře žije, pivo se tam do sytosti pije, jenom Topolánek v Kroměříži občas neprohřál tu slotu, však už také na penzi seká jenom dobrotu, dnes už jenom jeho kámoš nám to oslazuje, daňové cukříčky, a tím i státní dloužky jenom rozhazuje, jeho kolega ministr nenucených prací používá bič jenom tehdy, když občany před nudou si přeje spasit, aby měli v tom gulagu alespoň nějaké to divadlo. Proto Golema do kapitalistické ciziny prodali, aby se na tom představení alespoň jednou dobře zahřáli, ale teď nemají ani na kalhoty.  

Hi, Hi, HhHahh Hi, řehní se Janek jeden někde na nebesích. Existoval vůbec ten blázen, možná že to byl pouze obraz Honzy v zrcadle jeho špatného svědomí, jak ubližuje českému lidu. Vždyť ten hříšník by dnes hlasoval jenom pro Sobotku.

Podle deníku zápisku pana Soukupa 7. března. Chladné odpoledne. Skládal účty.(Tak nazýval toto zadumání nad hrobem svého otce.) Přicházel sem, kdykoliv měl udělat důležité rozhodnutí, nebo když se vracel z ciziny. Zůstal déle než obykle. Hodinu. Snad i víc. Pak se pohnul, klesl na koleno, jeho ruka hladila hrob. Najednou vstal a beze slova odešel. Mlčel i cestou zpátky. Teprve před Prahou zašeptal: Pán Bůh a táta mi odpustí. Oni budou rozumět.

Ono účastnit se realizace Plánu Dalet nemohla být žádná legrace, ani švejkovina, ba dokonce se to nejeví být černým humorem, Slánský a spol. jsou za to propraveni. Kdo by však po tom plánu pátral, nedopátrá se, pouze narazí na pozdrav, napřesrok v Jeruzalémě.  Co tedy uzřela ta paní, která svým vnitřním duševním, respektive spirituálním zrakem viděla samu sebe na oficiálním pohřbu Jana Masaryka, kde spolu s tisíci dalších účastníků ocitla na jedné vlně, a v té kolektivní extazi se jí zjevil střípeček jedné z možných budoucností, jak přináší do Pantheonu Národního muzea koš s šeříky, a konvalinky u toho ucha zesnulého, což z hlediska empirických zkušeností představuje zjevný nesmysl, o čemž pak po letech vyprávěla  novinářům s takovou sugestivní přesvědčivostí, a zřejmě nejenom jim, že každý jí to žral jako s navijákem (čtenáři mi snad tento vulgarismus odpustí). Zkrátka pro ni a podle ní zemřel Masaryk v polovině května po požití nějakého bolehlavu. Vskutku právě tehdy duch Masaryka právě tehdy mohl najít nový domov, kde našel možná klid. Ale současně ten pán věděl příliš mnoho. Ale všimněte si, všechno bylo v novinách.  Stačilo je přečíst. Ale co vlastně?¨

Závěrečná poznámka:

Zastánci teorie sebevraždy by měli si to především vydiskutovat mezi sebou, protože podle nich jednou Masaryk podlehl okamžité depresi, a jednou šlo o politickou manifestaci protestu. V tom druhém případě by vysvětlit, proč člověk tak s brilantním politickým mozkem nejdříve manifestačně nezaslal do té Strakovy akademie oficiální rezignační dopis, který by tam asi mnozí z jeho bezprostředního okolí s nadšením donesli. 

Zastánci teorie vraždy by měli zřetelně vysvětlit bezprostřední naprosto silné politické motivy vrahů, vražda, a politická vražda je vždy až tím posledním řešením, jak zastavit politického protivníka, protože představuje vždy velmi riskantním krokem pro jejím účastniky. Vždy může něco selhat, může se do toho něco a někdo vždy připlantat. Jak majorovi Schrammovi, tak i Vávrovi-Staříkovi, ať už těmto, nebo jiným pánům by stačilo, aby nějakým způsobem zajistili, aby Masaryk nepřišel v 14 hodiny do toho parlamentu, a tomu unesenému předstírat, že tak učinila druhá strana. Kdyby se pak objevil opět na scéně, a tvrdil by cokoliv, tak by prostě byl politicky alespoň krátkodobě znemožněn, ať už pro tu nebo druhou stranu. A to už vůbec nemluvím o tom, že pro jakoukoliv stranu by to představovalo překročit Rubikon. Původně jsem vycházel z toho, že by se mohlo jednat zřejmě i pro Brity pracujícího Vávru z hlediska bezprostředních motivů, protože tento byl zjevným antisemitou, kdežto major Schramm plul s Masarykem v tomto ohledu na jedné lodi, tedy neměl žádný bezprostřední motiv, leda že by vycházel z nějakých informací o tom, že Masaryk tu loď hodlá opustit, náznaky v každém případě při bližším zkoumání existovaly. Ale v tom případě mi připadá i pro něj méně nákladnější, a dokonce výhodnější nějakým způsobem toho dotyčného nějakým způsobem pouze politicky zkompromitovat. Možností by bylo bezpočet.  

O jak výbušné otázky šlo, naznačuje provolání policejního strážmistra ve výslužbě Buchala, připravené na počátku května 1949 pod názvem „Voláme amerického,anglického a francouzského velvyslance v Praze“. Jako důvod a bezprostřední podnět k povstání jsou tam  uváděny skutečnosti, které kompromitují a demaskujíkomunistický režim. Shrnul je do sedmi bodů:1) únorový puč byl proveden proti vůlivětšiny národa; 2) Benešův podpis pod demisí ministrů zedne 25.února 1948 byl zfalšován, 3) ministr zahraničí Jan Masaryk bylzavražděn; 4) volby ze 30. května 1948 nebylysvobodné ani demokratické; 5) současní politici neplní své ústavnízávazky;6) vláda porušuje mezinárodní dohodydodávkami zbraní pro válku v Palestině; 7) na území ČSR existují donucovacípracovní tábory, orgány bezpečnosti používají při vyšetřování zatčenýchosob gestapácké metody. V dalším textu pak Bouchal „Rozkaz - nádraží” informoval veřejnost o probíhajícím osvobozovacím boji a jeho zásadním cíli „osvobodit celý československý národ z krvavých pout židobolševických vůdců Kominterny“ Atd. Atp. (viz Petr Šimíček: Role popraveného Jana Buchala z Ostravy v monstrprocesu s Miladou Horákovou a spol. v roce 1950. Moderní dějiny.cz).  Mimochodem, ten Buchal mluvil s Masarykem jako jeden z posledních, a zřejmé proč byl jim asi odmítnut. Přitom ten Masaryk byl znám na Olomoucku jako semitofil (viz práce paní Dvořákové o krabičkovém atentátu). A také je zřejmé, proč ten Reicin tak bedlivě v rámci kontrarozvědné ochrany Československa začal sledovat tu salonní diskutérku Miladou Horákovou. A také je zřejmé, v jakém smyslu ten proces byl zmanipulovány. A co nám dosud historikové utajovali.  

Zastánci teorie vraždy i sebevraždy by měli vysvětlit, proč a jak tam vznikla tzv. pitevní jizva, a i ten barbiturát v žaludku Zastánci teorie nešťastné náhody by měli vysvětlit, proč se dotyčný po teplé koupeli vykláněl tak z okna, že až vypadl. Měli by vysvětlit, jak je možné, že se tam v těch místnostech toho bytu vyskytovala alespoň dle popisu těch pozůstalých a i snad vlastního policejního hlášení a nálezů více než jedna osoba. Současně, jak to že zmizely dokumenty, s nimiž Masaryk přišel do styku těsně před smrtí. Proč okamžitě Clementis po své návštěvě bytu spěchá za Gottwaldem, aby s nim dohodl (takovou prkotinu v tom zmatku). podmínky exportu zbraní. Ten záznam o tom je vyprodukován až 16. Března, kdy Clementis nastupuje do funkce po Masarykovi. A ten Clementis si nemohl být do poslední chvíle jistý, zda převezme živnost, protože Gottwald jako prvního nabídl Benešovi Fierlingera. Proč mohl ztratit rovnováhu a proč právě ta ušní lokalita mohla vyvolat zájem pozůstalých, případně i pitvajících, jsem vysvětlil. A že to může vysvětlit i tu náhlou ztrátu rovnováhy. Ale to nedostačuje k tomu, aby to vysvětlit odsunutí koupelnové lavice od okna a vyklonění dolů. Nejprostší vysvětlení je, že někdo hodil kámen do okna a zavolal Hynku, Viléme, Jarmilo. A nebo Janku??? A teď je ale otázkou, zda se jednalo o přicházejícího, nebo odcházejícího návštěvníka, který neměl klíče (od výtahu) a nebo předstíral, že je nemá. Ty klíče pak stačilo pouze vyhodit. Třeba to byl Gottwald. Nebo i samotný Masaryk? A nebo se Masaryk lekl, že se vrátila Davenportka.

Teď vedle vás žuchne tělo, co uděláte?  Především zpanikaříte, neboť je jasné, že vy jste tím hybatelem událostí. Nebo zachováte naprostou chladnokrevnost a jdete pro dokumenty, v rychlosti popadnete, co se dá. Clementis s Noskem by vybrali pouze ty nejdůležitější. Ty nejdůležitější by měly být v nějakém tom trezoru, a je pozoruhodné, že se o něčem takovém nikdo nezmiňuje.   

Ta paní Davenportová má velmi vachrlaté alibi, říká, že ji odvezlo v neděli ráno auto z amerického velvyslanectví na ruzyňské letiště, v pondělí a úterý byla sama v hotelu dle údajného příkazu Masaryka, který měl utéci za ní: "Nevycházej z hotelu. Nesmíš vůbec opustit pokoj. V pondělí jsem zavolala Bruce Lockharta, který byl ve Skotsku a řekl mi, že se do Londýna nedostane dřív jak ve sředu. ... Ve středu zazvonil telefon před devátou hodinou. Byl to můj starý přítel John Foster, který mi byl tolik nápomocen při mén příjezdu do Londýna Právě vyšla zvláštní vydání novin. Jan byl nalezen časně ráno mrtvý. 

Bruce Lockhart ten telefon potvrzuje a k tomu dodává, že v tu středu přijel ranním vlakem do Londýna do svého klubu před půl jedenáctou a volali mu z redakce Evening Standard s dotazem na Jana Masaryka s tím, že spáchal sebevraždu a byl nalezen 6,30 ráno před Černinským palácem. Pak šel do hotelu Claridge´s za Marcií Davenportovou. Podle něj byla zdrcená a nehovořila souvisle. Jeji údajně dvouhodinové vyprávění shrnul do dvou odstavců (celkem 15 řádků). 

Je sice otázkou, jak by se ta Marcia dostala v tak krátké době zpět do Londyna, ale nícměně z psychologického hlediska je velmi zajímávé, že Bruce ve svých vzpomínkách na Honzu má plnou pusu Marcii na téměř každé druhé straně, tak Marcia o Brucem téměř nehovoří, jako by ho chtěla vytěsnit ze své paměti. Jak už jsme měli tu příležitost uvést, Bruce byl sukničkář, takžé kdoví co se za ty dvě hodiny v tom hotelu odehrálo a jakým způsobem tu Marcii tam musel utěšovat  a co jí za to přislíbil.    

A Marcia,  to byla silná žena. S ní bych tedy zápasit nechtěl. Za vším hledej boj o život, sex (žárlivost) a peníze, teprve pak politiku. Politika je spíše prostředkem, jakým jednotlivci prosazují své zájmy ve veřejném prostoru. A válka je pokračováním politiky.

Hezké je, že se zde se tvrdí, že šlo o fialky, za chvíli ten nebohý zesnulý bude mít za uchem celé květinářství :

http://www.rozhlas.cz/radiozurnal/publ_izurnal/_zprava/55992?hodnoceni=4