Ekonomika a politika v praxi - učení za pochodu

      Drsná dnešní realita, překrývající staré problémy, ovšem sama o sobě nezpůsobí, že staré problémy zmizí. Jen zalezou do skříně, aby nebyly hostům na obtíž, postupně ztratí tuk, svaly a kůži, zbydou jen kostry.       

     Dovolím si podělit se o pár úvah, kterým se nevyhnu, protože mi dnešní realita připomíná zbytečnou zátěž (dříve to bylo mé oblíbené téma, vzpomeňme jen http://vasevec.parlamentnilisty.cz/blogy/stoupame-ne-klesame-odhodte-zatez ) z minula. Jde vlastně o jakousi rekapitulaci různých stránek pohledu a srovnání toho, co sleduji, s tím, co cítím, že bylo třeba a možné řešit i dříve:

      I. Pro mě je pocitově nejzávažnější trýznivý úděl ukrajinců, o kterém si jen těžko umím představit, že by dopadl na nás.  Zároveň nutno zmínit obdivuhodný a záviděnihodný způsob, jak se k němu postavili - to jim můžeme jen závidět. Tento úděl je doprovázený nejen přímým válečným utrpením, devastací země, ohrožení existence i života, smrtí na dosah ruky, ale i neviditelným utrpenim všeho druhu, a můžeme ho sledovat přímo bez televize - ale také přímo pomoci napravit kolem sebe. 

  Každý z nás patrně zná nejednoho ukrajince, (spolupracovníci, legální i nelegální zaměstanci ve firmách, jejichž služby a zboží spoluzajišťuje náš komfort). A ač asi každý nemusí souhlasit, zkušenosti mohou být různé, ale vnímám po léta to, že na pracovitost dvou největších menšin (vietnamci a ukrajinci) nebývají stížnosti, ba naopak. [ Vedle toho stojí   samozřejmě srovnatelně trpký úděl velké vrstvy našich občanů (v exekuci, v podmínkách neumožňující důstojný život...). Jak jsem už někde psal v reakci na jiné příspěvky, existují problémy ukrajinců, kde by se dalo přímo pomoci bez hledu na oficiální postoje. Ovšem proč řada těchto problémů (nelegální zaměstnávání), vystavující ukrajince mimořádnému tlaku, se bude řešit jen jako následky a jen pod rouškou válečných souvislostí? (podobně jako se řada jiných zanedbaných věcí řešila teprve pod erouškou covidových souvislostí a navíc se tam přihodilo vše, co bezbranný státní rozpočet strávil?).

[Aktualizace 1.3.2022: Zdá se, že během dnů až hodin se s všemožnou pomocí a podporou válkou postižených ukrajinských úprchlíků událo mnoho pozitivního. Kromě lidského aspektu je v tom i myšlení do budoucna (chybějící pracovní síla s dobrou pověstí pomůže řešit i naše problémy), takže píšu kladné znaménko. Nicméně, svou předchozí poznámkou jsem doufám srozumitelně naznačil, že chyby v systémy si nikdo nevšimne, ale v rámci hurá akce se řeší vše možné a najednou. (asi proto, že k rozhoupání k akci potřebuje politik vidět co je naléhavá potřeba a už méně ho zajímá to, co je důležité již dlouho ).

    II. Z hlediska ekonomické teorie a praxe mě zaujaly nejvíce tyto jevy:

  a) Úloha sankcí, resp. jak podezřele se jejich účinnost podobá účinnosti obyčejných dopravních pokut 

  [systémy odvozené od postižení existence (zabavení vozidla, pokuty podle výše příjmů...) versus systémy odvozené od druhu a závažnosti přečinu či zločinu] Tím chci říci, že účinnost sankcí, tak jak je sledujeme, je nepřekvapivá.

V této souvislosti mě zaujal jeden pozoruhodný detail: Zatímco dosud se hovořilo o odpojení Ruska ud SWIFTu, skutečně přijatá sankce (z toho co je mi známo) hovoří pouze o odpojení několika ruských bank. Signalizuje to snad (jen příklad) neústupnost Německa, aby nebyly odpojeny ruské banky, nutné pro platbu plynu a ruské banky nutné pro přístup německých podnikatelů k aktivům v Rusku? Nebo jaký je smysl této korekce, pokud je pravdivá? [Aktualizace 1.3.2022: zdá se, že postupně vyplouvají na povrch informace, které na tuto otázku spíše přisvědčují; viz https://www.seznamzpravy.cz/clanek/ekonomika-finance-odpojeni-ruska-od-swiftu-jen-hra-rika-ekonom-sberbank-v-nem-zustane-191283#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=zpravy.sznhp.box&dop_req_id=JGqo20CJq2S-202203012031&dop_id=191283&source=hp&seq_no=1&utm_campaign=&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz ]

  b) Úloha důvěry, resp. jak změna politického ovzduší umožňuje a legitimizuje, to, co by dříve vedlo ke kolapsu důvěry a ohrožení systému pravidel, jako takového. Kupř. SWIFT nebo podobné sankce nižší třídy, blokace - jindy nedotknutelného - majetku státu, apod. 

Je to dáno adresností a přesným vymezním sankce, nebo to je jen pocit ohrožení, který legitimizuje tato opatření v právním smyslu jako předběžná? Nebo je tomu jinak? V každém případě jsem přesvědčen, že tyto otázky, prakticky již realizované, budou v budoucích letech materiálem pro důkladný výzkum, případně pro úpravy právních systémů. 

     Tolik k důvěře v instituce. Existuje ale ještě důvěra obecná. Je známa z pohádky o pasáčkovi a vlku. Pasáček tolikrát křičel "Vlk!, Vlk!", aby se pak vysmál sousedům, kteří mu přiběhli na pomoc - že když skutečně přišel vlk, mohl se ukřičet a sousedy ani nenapadlo, aby mu šli na pomoc.

     Podobně tomu bylo i tentokrát. Pasáček tolikrát křičel chemické zbraně, aby se pak přiznal, že to byla jen takový "nepěkná věc" - že když křičel středeční válka, nikdo mu nevěřil, protože ti, kdo by bojovali nebyli ve stavu připravenosti. No, ale když pasáček dál celý týden křičel. teď už opravdu bude válka, nevěřila mu ani ta ovečka z jeho stáda. Od té doby, co začala válka však už všichni vědí, že pasáček už si legraci nechce dělat a už bude mluvit vždycky jen čistou pravdu. Jindy trvá obnova důvěry mnohem déle.

  c) Úloha bezprecedentních ekonomických, finančních i právních změn pro vzdělávání budoucích generací, protože praxe překonala řadu teoretických předpokladů a pravidel, přesněji: 

    - to, co jsem jako občan odezíral z našpulených úst veřejných představitelů i odborných kapacit po léta jako platné a důvěryhodné, se dnes ukazuje, jako málo významné ve srovnání z tehdy nepopsanými hrozbami.

            - domnívám se a zároveň s optimismem očekávám, že ještě za padesát let budou noví nositelé nobelovek za ekonomii za analýzu odpojení SWIFTU v roce 2022, jak na ekonomických školách budou citovány důsledky úplně ekonomicko finanční izolace zemí. Rád bych tomu věřil. Oproti tomu, mírný skepticismus přece jen cítím, když si vzpomenu (občas oponuji diplomové a bakalářské práce), jak jsem vedoucího diplomových prací přátelsky vyzval v loni k tomu,  aby se logistická témata k volbě pro studenty méně opakovala a obohatila se třeba o řešení současné agónie globální logistiky jak z pohledu komoditního, globálního, národohospodářského i firemního. Nebyl jsem příliš úspěšný (a to velmi rád zlepšuji hodnocení, pokud je vidět přínos nových a unikátních řešení, přestože na rozdíl od disertačních prací to diplomky a bakalářky nemají jako hlavní ukazatel). To mě docela trápí: Zažíváme recyklaci globální logistiky v přímém přenosu a odraz v akademické sféře vlažný. Prožíváme v denním rytmu razantní změnu SWIFTU ( v dobách našich studií to byl exotický, nehmatatelný pojem) a je možné, že se to ve školních osnovách (a v příslušných tématech DP) ekonomických škol příliš neprojeví.  

  III. Z hlediska toho, jak sleduji léta coby nepoučitelný laik politické dění, jsou výbornou lekcí současné zvraty. Jak v běhu událostí, tak v postojích jednotlivých politiků i v náhle se objevivších peřejích politických zájmů, které mívaly dříve podobu klidného toku, postupně vymílající a modelujíc břehy řek, vtékajících do politického moře.

 V této souvislosti jsem někde zmínil, že v dané překotné situaci by mi imponovala úloha osobnosti v dějinách, která by dokázala narýsovat neviditelné,  leč neprostupné hranice mezi vývojem podle pravidel a neřiditelným sledem událostí. Nejvíce tomu odpovídá a překvapil mě ukrajinský prezident Volodymyr Oleksandrovyč Zelenskyj, který v neřiditelném sledu událostí nastavil neprostupné hranice a uvnitř těchto hranic umístil zájmy ukrajinců a svá vlastní pravidla pro jejich obranu. Z hlediska logiky učinil nevratné kroky (ve vztahu k západní pomoci, ve vztahu k vlastní úloze, ve vztahu hlavnímu svorníku odporu a sice k vlastenectví).

Proč se o tom zmiňuji, když o tom mluví i jiní? Protože nad postojem představitelů státu v takto kritické situaci jsem přemýšlel dříve velmi často.   Mj.i na tomto webu[ http://vasevec.parlamentnilisty.cz/blogy/prokaucovana-duvera-jen-takovy-povzdech ] jsem při rozboru postojů a prohlášení našich politiků, které mi nepřipadaly věrohodné, zmínil kupř. řečnickou otázku:

  "Kdopak Ti chlapče uvěří, až národ bude opravdu potřebovat skutečného vůdce do nepohody, kdopak Ti uvěří, že myslíš výzvy - k vlastenectví, k obraně republiky a  k sebeobětování se - opravdu vážně, upřímně a říkáš je zodpovědně. Já to nebudu a kdoví, jestli to nebude hodně, hodně dalších lidí s normální pamětí a zdravým rozumem.

    Co potom budeš dělat? Svedeš to na jiné? Nakonec třeba na občany? Nebo utečeš od zodpovědnosti? Už to trénuješ?

      Nebo využiješ zákonů a silou moci zákona a silou moci výkonné tzv. "vrchnostenského práva" donutíš občany k vlastenectví podle Tvých představ? Bude se v tom případě střílet dříve než vezmou občané zbraně do ruky na obranu vlasti?"

  Také jsem tehdy uvedl, že nepředpokládám, že bych zažil válku či něco podobného a proto uvedené řečnické otázky byly hrubou nadsázkou.

Dnes však jsme svědky (hrabalovsky:"neuvěřitelné se stalo skutkem"), jak se "komik" změnil ve vůdčí oporu národa. Projevila se pravá podstata presidenta Zelenského? Platí Čapkovo: "...Člověka nepředěláš, jenom se ti vybarví....", nebo snad staré kovářské:"...správně zakalit se dá jen dobrá ocel..."?

Nevím. Když to sleduji mám podobnou řečnickou otázku:

   "Jakou máme záruku, že se nedožijem u jiných politiků, na nichž jsme závislí, opačného "zázraku" a sice že by se z předpokládaných vůdců stali v kritickém momentu komici?" Jak poznáme toho pravého? Ještě se nám nevybarvil. A jak ukrajinci poznali toho pravého? Který je náš Zelenský?

    Tolik k úvahám nad klasickou otázkou "úlohy osobnosti v dějinách" v praxi.

[ Aktualizace 1.3.2022 ] - úvaha na téma: Fungují zpětné vazby ve smyslu "čím více vyvážená obranná situace - tím vyšší riziko překvapivého útoku a tím jeho nižší pravděpodobnost"?

    Zhruba před 2 lety jsem v jedné z reakcí na příspěvky jiných, nastínil výsledky svých úvah a sice to, co by mohlo být nazváno trendem, popř. nezřetelnou ale nevratnou změnou strategické situace (tehdy v souvislosti s aktuální situací na Středním východě-resp. v Sýrii).

    Zdálo se mi tehdy, že vývoj potvrzuje  mé přesvědčení o nenápadné změně strategické situace (změny strategické pozice jednotlivých aktérů) vlivem nárůstu"prošpikování Středního východu protivzdušnými systémy (S-300,Patriot,S-400, Davidův prak, Iron Dome" v rukách různých subjektů), který by měl vést k nejistotě potenciálních i skutečných iniciátorů náhlých útoků na cilová území. 

    Také jsem dovodil, že v důsledku toho jsou nuceni k velké opatrnosti, omezenému pozemnímu manévrování či lavírování, ke složitější přípravě či vyjednávání, k taktizování ("krytí" vojenských letadel civilními cíli nebo útoky na nízko letící cíle, třeba vrtulníky v hluchých místech PVO), ke změně strategie s využitím inovací(větší úloha dronů a jejich větší technická rozmanitost).

    Usuzoval jsem  z toho, že Střední východ je - úzce nahlíženo z hlediska pravděpodobnosti velkých konfliktů s masivní podporou letectva - bezpečnější a oceňoval, že k tomu přispívá Rusko prodejem S-300, S-400 různým zemím a tím rozšiřuje jejich obranné možnosti ale zároveň svazuje jejich útočné možnosti. Stejně tak Izrael pokrytím části prostoru (i nad Sýrií), který pokrývaly jiné systémy. A tak i Izrael pro své protiakce musel nejprve předem vyjednat systém prevence nežádoucích střetů, také turecká letadla nemohla bez předchozí dohody či tolerance riskovat podniknutí libovolného náletu. 

    Protože toto omezení dané novou strategickou situací jsem automaticky vztahoval i na Rusko, došel jsem k přesvědčení, že možný konflikt nebude možné zahájit stejně snadno a překvapivě jako dříve a když ano, tak jen mimo tato "hlídaná" teritoria.

    S přesvědčením, že jsem smysl svých úvah považoval za obecně platný, vzpomněl jsem si ně při každé následující konfliktní situaci (Afghánistán,Arménie&Azerbajdžán, Kazachstán) a to i tam, kde nedošlo k vyhrocení situace, ale jen ke zvýšení napětí. Neměl jsem v zásadě důvod své úvahy zásadně změnit (vyjma rychlé mobilizace dronů Azerbajdžánu, které před tím v konfliktu ani v úvahách nefigurovaly) i když k protivzdušným systémům přibylo na stejném principu (tedy drony rozličných možností nasazení do rukou všech! možných aktérů) rozšíření dronů v roli obranných systémů. Rovněž přibylo výrazné satelitní sledování (spíše ovšem v roli silné zpětné vazby, protože nelze jakékoliv materiální přesuny utajit, lze je jen kamuflovat nebo naopak demostrativně předvádět). Také zesílily kybernetické obranné systémy (opět převážně v roli silné zpětné vazby, protože nelze jakékoliv informační transformace utajit, lze je jen šifrovat, kamuflovat, rozmělnit v informačním balastu nebo naopak demostrativně předvádět či vytvářet fanfómové informace).

      O to více jsem byl překvapen že Rusko na tuto změněnou strategickou situaci (na jejimž vytvoření se spolupodílelo) nebralo příliš zřetel. Pravda, ujistilo se o loajalitě nejbližších provozovatelů protivzdušných systémů (Turecko) a podniklo kroky, aby se další neangažovali (Izrael) nevo nevměšovali (státy NATO). Rovněž podle kusých zpráv Rusko první údery směřovalo na vojenské cíle a prostředky vzdušné obrany, včítaje v to údajně i zničení ukrajinského S-300 (četl jsem to někde, ale nevím, zda to vůbec je pravda, zpětně jsem to nedohledal).

     A tak jsem dospěl k názoru, že má tehdejší původní úvaha zřejmě neplatí, nebo jen omezeně. A to je další příklad, jak současný sled událostí nám umožňuje učit se za pochodu a nelpět na starých principech. Není to ovšem snadné, smířit se s tím, jak ubývá jistot.