Existují někde akta X, složka Jan Masaryk, aneb kde a kdy zemřel dvojník

Kde jsou ta akta

 V roce 1968 novináři P. Kettner a  I.M. Jedlička v publikaci Proč zemřel Jan Masaryk komentovali prohlášení amerického ministra zahraničí Marshalla [Je tragické, že se dějí věci, které se právě odehrály v ČSR. Zejména to, co se stalo některým politikům, jako v dnešním případě Masarykovi]: Měla to být narážka? Narážka na způsob způsob smrti? Americká oficiální místa i pražské velvyslanectví a část amerického tisku velice rychle a bez podezírání přistoupily na to, že u Jana Masaryka šlo o sebevraždu. Možná ani americká zpravodajská služba neměla docela čisté svědomí“. Americká zpravodajská služba sice nemusela mít čisté svědomí, ale mohla mít také dobré informace i dobré pohotové analytiky, i když tam možná šlo především o rozdílný postoj ke vzniku Státu Izrael na linii Marshall Hoover versus Truman i CIA. 

Pokud jakákoliv zpravodajská služba, a vlastně kdokoliv se domákl informace, že před osmou hodinou ranní převzala vyšetřování STB, tak z toho musel vyvodit jediný závěr, že nejde o sebevraždu, nebo třeba vraždu ze žárlivosti, ale o zločin proti státu, neboť podle tehdy relativně nového zákona o národní bezpečnosti z roku 1947 tento se skládá: z pořádkové složky, která je školena a cvičena především pro vykonávání bezpečnostní a pořádkové služby; z kriminální složky, která je školena a cvičena především pro stíhání trestných činů, které nejsou namířeny proti státu; c) ze státně bezpečnostní složky, která je školena a cvičena především pro stíhání trestných činů, namířených proti státu.  Převzetí případu tzv. StB pouze znamenalo, že Nosek s Horou tzv. pád Jana Masaryka nepovažovali za sebevraždu, ale  za zločin proti státu, tedy  politickou vraždu.  Skutky rozhodují, nikoliv slova.

Pokud tedy odpolední prohlášení ministra vnitra Václava Noska v parlamentu o tom, že Jan Masaryk spáchal sebevraždu z čistě osobních a zdravotních motivů, nebylo doprovázeno pokynem, aby vyšetřování převzal komisař Borkovec z obvodní kriminální ústředny v Praze k došetření, tak šlo čistě o kamufláž, zastírající fakt, že případ Jana Masaryka byl vyšetřován jako zločin proti státu. Samozřejmě platí i opak, pokud by komisař Borkovec ve svém šetření dospěl k závěru, že existuje důvodné podezření na protistátní zločin, tak by musel odevzdat zpět celou kauzu komisaři Horovi z StB.

Nejpozději tento pokyn o předání kriminálce měl být vydán, když vešly ve známost výsledky pitvy. Protože se tak nestalo ani poté, je nutné považovat všechny známé úřední dokumenty i dobové svědecké výpovědi za cinknuté, které byly výráběny za účelem dezinformace. Jinak řečeno, tyto prameny neobsahují úplnou pravdu ani v subjektivním slova smyslu, jsou vyrobeny, dotvořeny, převrstveny. Jsou ciknuté, počínaje samotným pitevním protokolem.

Někde někým tedy byla vyšetřována kauza Masaryk jako zločin proti státu, a to znamená, že někdy někde existoval  paralelní spis, v němž výše uvedené dokumenty byly shromážděny a pracovalo se právě s nimi. Lze si to ukázat na pitevním protokolu, v jehož známé verzi chybí několik podstatných maličkostí. Podle druhého vydání učebního textu z roku 1958 (první vydání 1954) Soudní lékařství [Praha, Státní pedagogické nakladatelství] pro posluchače všeobecného lékařství, tedy shrnujícího praxi let předešlých, sepsaného prof. Dr. Františkem Hájkem a spolupracovníky soudní pitva je úkonem komisionálním. Prokurátor je předsedou komise. Členové komise jsou dva soudní lékaři, soudní zapisovatel, dva soudní svědkové, kteří zjišťují totožnost mrtvoly a dále je členem školený, pitevní pomocník. Obvykle pitvá lékař mladší, starší, zkušenější, sleduje pitvu a diktuje to, co bylo pitvou shledáno. Formální stránku řídí prokurátor, odbornou lékař. Stává se však často, že se prokurátor pitvy nezúčastní a přenechává i formální stránku lékařům. Mnohdy však nejsou znalcům dodány ani úřední tiskopisy. V takových případech je třeba, aby si soudní lékař pomohl sám. Na první stránku archu papíru si diktuje tento formulář. Spisová značka … Na druhou a další stránku archy pak diktují lékaři nález a posudek. Je-li třeba laboratorního vyšetření, vypracování posudku se odloží až do doby, kdy jsou známy jeho výsledky.

Tato formální stránka by tedy ještě odpovídala struktuře protokolu, vypracovaného prof. Hájkem v kauze Masaryk, to už však nelze říci o zevním ohledání, kterým měla začít samotná pitva mrtvoly: V tomto pitevním protokolu se nachází málo z toho (vytištěno tučně), co předepisovala učebnice jako nezbytnou součást protokolu o pitvě už v rámci zevního ohledání. Lze říci, že odborná stránka pitevního nálezu vypracovaného v kauze Jan Masaryk prof. Hájkem a Doc. Tesařem 10. Března 1948 by neobstála u zkoušky ze soudního lékařství u prof. Dr. A. Rozmariče z Olomouce, jinak autora kapitoly Soudní vyšetřování mrtvol ve výše uvedených skriptech:

U každé mrtvoly, ať už identifikované, nebo ne, určujeme pohlaví, přibližně věk, délku mrtvoly a váhu. Není-li možné zvážit mrtvolu, popisujeme stav výživy, kostru a svalstvo. Dále popisujeme známky smrti. Popisujeme vlasy (délku, barvu, účes). Pak popisujeme obličej. Všímáme si obočí, zda nad kořenem nosu splývá, zda je prošedivělé nebo jinak nápadné. Popisujeme víčka oční, nejsou-li krví podlitá, popisujeme spojivky oční, jejich barvu. Popisujeme barvu duhovek, případný rozdíl v barvě, popisujeme zornice, jejich šířku, jsou-li okrouhlé či ne. Zjišťujeme kvalitu chrupu. Poté popisujeme krk. Uvádíme, zda je štíhlý, krátký, případně otylý, zda jsou cévy krevní na krku roztažené, zda krk nejeví nápadnou, abnormní pohyblivost. Dále si všímáme tvaru hrudníku (klenutý, plochý, sudkovitý, trychtýřovitý), poté popisujeme břicho, zda je vzedmuté nebo vkleslé, zda jsou jeho stěny ochablé, či vypjaté, dále nálezy na rouře močové a šourku. Poté věnujeme pozornost horním končetinám a dolním končetinám. Nato obrátíme mrtvolu a prohlížíme záda, kde si všímáme stop násilí. Není-li jich, pak je vždy nutno v protokolu poznačiti, že na zádech nebyly shledány známky násilí. Tím by bylo zevní ohledání mrtvoly před pitvou ukončeno. Je třeba ještě jednou zdůrazniti, že popis mrtvoly musí býti výstižný, jasný, nesmí býti ničeho opomenuto.

(Pan Vlček pro časopis Vesmír redukoval v r.1994 zevní ohledání toliko na konstatování, že na první pohled byla nápadná neporušenost těla, následoval výčet čtyř poranění (v krajině pupku, kotníku a obou chodidlech) se závěrem: Jinak ostatní povrch těla byl intaktní. Jinak řečeno, vše, co by mohlo pomoci identifikovat mrtvolu, je zamlčeno).

Ba dokonce je proveden údajně dále výplach žaludku, aby nebylo zřejmě poznat, že objekt Janíček si naposledy pochutnával na ruském kaviáru, i když pan profesor Knobloch ve svých skriptech Soudní lékařství a lékařská kriminalistika [Praha, SP 1953] zdůraznil, že při podezřeních na otravu, když má být provedeno chemické vyšetření obsahu žaludečního a střevního, je nutno podvázali žaludek při kardii a pyloru, aby obsah žaludeční zůstal uchován. Podobně nutno někdy podvázati i část tenkého nebo i tlustého střeva.

Prozatím lze ponechat stranou tu část protokolu, která se zabývá vnitřním ohledáním, ale je se na místě zeptat, zda byla z mrtvého těla odebrána krev pro stanovení krevních skupin atd., a soustředit se na tzv. posudek. Poznámka: Nestačí pouze úracpvat s textem Emanuela Vlčka (viz zde http://www.vesmir.cz/clanky/clanek/id/3654 ).

Zatímco pan profesor Rozmarič zdůrazňuje, že v posudku je nutné uvést příčinu smrti a může být žádoucí uvést také dobu smrti, tak profesor Hájek výslovně ani příčinu, ani dobu smrti neuvádí, pouze se zabývá tak nějak polemickou formou (slovy Rozmariče) mechanismem, jak došlo k bezprostřední příčině smrti (pád z výše) a zda jde o cizí činnost či ne.

Pan profesor Hájek v tzv. konečném posudku pouze vyloučil jednotlivé možnosti, např. bodnou ránu. Mezi těmito vyloučenými možnostmi vynechal působení chladu, protože v tomto případě nález při zevním ohledání mrtvoly je zcela negativní a je nutno proto vždy podrobně vyšetřiti všechny okolnosti, za kterých nastala smrt. Někdy uváděné změny, že kůže při zmrznutí je bledá, stažená a složená v řasy, na kůži bývá husí kůže apod. nemají pro diagnozu smrti zmrznutím vůbec významu, poněvadž přicházejí i při smrti z jiných příčin, když mrtvola byla uložena delší dobu v chladu. (Knobloch, Edvard, Soudní lékařství a lékařská kriminalistika Praha: SPN 1953).

Z pohledu prof. Rozmariče z Lékařské fakulty Univerzity Palackého Olomouce počínání profesora Hájka z Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v kauze Masaryk by neobstálo se zcela čistým štítem. O to je podivnější, že si dosud nikdo nevšiml, že z toho protokolu jsou jakoby vyňaty zcela konkrétní partie, které tam původně byly zakomponovány, pokud pan profesor Hájek představoval špičku v tehdejší světové patologii. Mnozí ten protokol pitvy Jana Masaryka napadají s tím, že pan profesor měl potíže kvůli Katyni a pro jeho údajnou diagnosu smrti faráře Toufara, a že tedy určitě na něm je něco vadného.  Mnozí zase se na ten protokol i posudek odvolávají jako věrohodný zdroj informací. Nikdo dosud však tento materiál neporovnal s nějakým tehdy platným standardem či tehdejší praxí v oboru soudního lékařství.

Záhada uzamčené pitevny

Na výše uvedené stránce webu časopisu Vesmir jsou umístěny pod sebou dva články, jeden je od Antonína Suma, druhý od Emanuela Vlčka, podle něhož tělo pana ministra bylo přivezeno do ústavu v 15 hodin. Pitva se prováděla v malé pitevně ústavu. Během pitvy byla tato místnost uzamčena. Pitva byla ukončena v 16,15 hod., tělo zašito a upraveno. Nebylo možno provést ani antropologické vyšetření. Odvoz těla v 17 hodin.

Podle Antonina Suma pitvu prováděl profesor Dr. František Hájek. Přítomen byl tehdejší doc. Dr. Jaromír Tesař, pozdější přednosta ústavu. Nynější prof. Dr. Emanuel Vlček, světově uznávaný antropolog, se jako mladý student spolu se mnou, Dr. Špačkem a panem Vyšínem (osobním strážcem JM) a 2 neznámými estébáky tohoto smutného aktu zúčastnil. Pan Josef Pánek, zřízenec ústavu tehdy dělal zápis, tedy celkem 9 osob.

Podle Emanuela Vlčka se pitvy účastnili: Pitvající: Prof. MUDr. František Hájek, přednosta ústavu, Pitevní zřízenec: Václav Bruna, Zapisovatel: Josef Pánek. Přítomni: Doc. MUDr. Jaromír Tesař, zástupce přednosty, MUC. Emanuel Vlček, pom. věd. pracovník ústavu, JUDr. Antonín Sum, tajemník pana ministra, a další dvě osoby mně neznámé a dva příslušníci StB. Tedy celkem 10 osob. Ty pitvy se konaly dvě, nebo co?

Přilíš silné pro fantazii

Pokud dr. Teplý rozpoznal na objektu Janíček „skvrny posmrtné světle fialové“, které dle autorů Jiřího Štefana, Jiřího Hladíka a Tomáše Adámka Soudní  lékařství a zdravotně-právní otázky (s.3, dostupné na internetu)  signalizují, že  mrtvola  ležela delší dobu v chladu nebo ve vlhku a současně zaznamenal., že  ztuhlost mrtvolná je ve žvýkacích svalech naznačená, končetiny jsou vcelku vláčné, vychladlé,.což podle téže učebnice naznačovalo, že smrt nastala před jednou hodinou [Posmrtná ztuhlost začíná asi za 1 hodinu po smrti, nejprve na obličejových svalech a šíří se přes svalstvo šíje, horních končetin a trupu na dolní končetiny], tak asi musel pomyslet, že si z něho někdo dělá legraci.

A když si dr. Teplý ještě povšimnul, že ruce mrtvoly jsou znečištěné prachem na zdi, že konečník e potřísněný lejnem a že na břiše pod pupkem jest skupina podélných souběžných čárkovitých oděrek znečištěných prachem, tak se mu musel nutně rozpadnout svět, tak jak ho dosud znal. A to ještě nevěděl, že prof. Hajek zjistí, že v  krajině pupku byla na kůži břicha  na ploše 10 x 6 cm skupina červenohnědých souběžných, kolmo dolů probíhajících oděrků délky 9 cm, těsně vedle sebe uložených, které pronikly jen vrchní vrstvu kůže. Pokud ten pitevní protokol si přečetl, tak není divu, že se zastřelil, neboť si nutně musel myslet, že se zbláznil. Snad mu ale došlo, že Otto Katz vylepšoval makeup mrvého před vlastní pitvou.

Pokud si ale porovnal foto Jana Masaryka na plovárně zveřejněné tehdy promtně v časopisu  Svět v obrazech s tím, co viděl sám na dlažbě Černinu (viz obrázek), tak už mu nezbylo nic jiného než se zastřelit, protože přes téměř devadesáti osmi procentní shodu, respektive podobu, se mu ani nepotvrdila idea, že by se objektu Janíček snad mohl při pádu zkrátit trup, a tím svou délku zkrátit přinejmenším o dvanáct centimetrů, protože  foto stojícího  Jana Masaryka na plovárně vykazuje poměr horní a dolní části těla  8:12, tedy 10:15) a ležícího objektu Janíček na nádvoří v Černíně poměr horní a dolní části těla je 6: 10, tedy 9: 15. Jinak řečeno vypadá to dokonce tak, že objekt Janíček při pádu ještě stihl absolvovat léčebnou kúru na skřípci. Strašídlo ze Spessartu hadra.

I když pan doktor hned ten den na nádvoří vyhodnotil správně situaci, že jde o dvojníka a srovnání těch foto mu to potvrdilo, tak měl sice dvojníka, ale stále nevěděl, kdy a kde ten dvojník bídně zahynul.

A pokud si ještě stihl přečíst pitevní protokol, tak se raději nechal odstřelit prvním nájemným zabijákem, kterého potkal na ulici, protože při svém veškerém vzdělání asi nebyl schopen pochopit, jak se do vlastní tkáně plic mohly dostat četné ložiska černé vdechnuté krve: Pravá plíce byla v celém rozsahu pevně přirostlá ke stěně hrudní. V poplicnici, a především ve vazivových ztluštělinách byly četné výrony krevní. Ve vlastní tkáni plic byla četná ložiska černé vdechnuté krve a v průdušnici zakrvavělý obsah. U levé plíce, přirostlé ke stěně jen ve hrotě, byly v dolním laloku dvě trhliny, 1 a 1,5 cm dlouhé, okrajů tupých a v jejich bezprostředním okolí byla tkáň plicní řídká, nedokrevná a vzdušná.

Samo o sobě vdechnutí krve má za následek smrt. Objekt Janíček tedy zemřel dvakrát. Jednou na utržení srdce, podruhé na vdechnutí krve. Otázka zní, jak a kdy ta ložiska černé vdechnuté krve mohla vzniknout. Pitevní protokol (alespoň v interpretaci pana Vlčka v časopisu Vesmír) vůbec neřeší, odkud ta krev se tam vzala. Proces zčernání jasně červené (tepenné) krve trvá nějakou dobu, tři dny až týden. A jakým způsobem do těch plic ta krev mohla vniknout, když ještě před tím se po dopadu z výše na dlažbu srdce mělo utrhnout, čímž klesl ihned krevní tlak na nulu, díky čemuž ta mrtvola neměla krvácet. A proč by tedy měla krvácet z nosu, když nekrvácela ani z rozmasakrovaných nohou?

Například pitva osmnáctiletého Michala Krále z Vlašimi prokázala, že mladík zemřel na vdechnutí krve. Praskla mu céva na krku po operaci zánětu na mandli. Zemřel po vdechnutí krve z prasklé cévy. Céva mohla prasknout kýchnutím, zakašláním nebo fyzickou námahou po operaci. Ale ta krev z té cévy tryskala delší dobu, v tomto případě přinejmenším hodinu, a to jeho srdce fungovalo docela zrádně normálně.   

Aby však takto cévy zkřehly, objekt Janíček musel pojídat hodně tučnou stravu (vysoký krevní tlak), chudou na vitamin C a doplněnou bariem a úspěch při změně atmosférického tlaku je téměř jistě zaručen. Vykrmili ho jak Ježíbaba Jeníčka s Mařenkou.

Závěr

19. ledna 1948 v zavazadlovém prostoru sovětského vládního letadla někde mezi Moskvou a Prahou Otto Katz vyprovodil na poslední cestu Janíčka, dar soudruha Stalina československému lidu. Nejprve ho pomalu vyvezl do výše, kde pěkně mrzlo, až praštilo. Pak osádka letadla, vybavená kyslíkovými maskami, sestoupila prudce dolu, což mělo za následek prasknutí zkřehlých cév bezvládného dvojníka, z nichž se začala poté řinout jasně červená krev do plícních sklípků, a dvojník se začal dusit. Letadlo prudce vystoupalo do velké výše, přetížení utrhlo dvojníkovi se zkřehlými cévami srdce. Dvojník vydechl naposled. Po delším letu v této výši pak tělo umrzlo. Aby se posádka letadla vyhnula komplikacím při celním odbavení v Praze Ruzyni, vyhodila zmrzlé tělo padákem někde u lázní Jeseník (po odsunu Němců téměř liduprázdný prostor), kde si ho vyzvedl major Michal Belkin se svými lidmi, aby ho převezl do Branických ledáren, kde si ho pak převzal podplukovník Kohout se svými varietními umělci. Zbytek už známe.

Není divu, že když se Masarykovi Zorin pochlubil se zdařenou akcí, tak ten jenom velmi zbledl, že by v něm krve nedořezal. Pro novopečeného sociálního demokrata přece jenom to bylo silné kafe.   Ti demokraté neměli na ten plutoniový poker nejlepší nervy.   

Dodatečná pozn.: V Ohledacím listu, podepsaném doc. Tesařem je jako příčina smrti uvedeno:  "zakrvácení dutiny hrudní". 

Jedna aktualita:

Pohřební bratrstvo není zcela mrtvé. Ledy se pohnuly. Z webu Kfar Masaryk už nelze stáhnout obrázek pěti sedících mužů, který slouží evidentně Mossadu jako doklad pro nadějné adepty špionážního řemesla, že bude o ně vždy postaráno, ať se děje, co se děje. Poštuchování Mossadu a MI5 pokračuje. Vypadá to, že pan ministr Schwarzenberg nebyl nedávno na návštěvě Izraele pro nic, za nic.

 Pozn. Text básně Krev (viz zde http://www.totem.cz/enda1.php?a=13403

Odpověď na dotaz pana Kulika:

Tak pane Kuliku, především by vás mělo potěšit, že ministr zahraničních věcí a předseda politické strany čte web Vaše Věc. A proč by se předseda politické strany se neměl zabývat konkurencí?  Ale k vašemu dotazu, proč by jinak v době, kdy je zapotřebí šetřit každou korunu ve státním rozpočtu, utrácelo ministerstvo zahraničních věcí peníze za nějakou pracovní (!!!) návštěvu, když oficiální stránku věci stačilo zajistit velvyslancem. A proč se tam najednou zjevil Michal Žantovský, velvyslanec v GB.  A proč se současně objevila ta špatně oficiálně popíraná mediálně přitažlivá bublina o vystěhování miliónů Izraelců do Československa v případě válečného konfliktu? Neměla za cíl přikrýt něco podstatného?

  Tato bublina byla puštěna do oběhu jedině proto, aby se rybička chytila na udičku, aby zakryla něco podstatnějšího, o čem se mělo jednat na akci, které se účastnili například bývalý náčelníci generálního štábu Izraelských obranných sil Gabi Aškenazy (Gabi Ashkenazy) a Dan Haluc (Dan Halutz), současný náčelník generálního štábu Beny Ganc (Benny Gantz), bývalý náčelník generálního štábu a současný ministr obrany Ehud Barak, bývalý náčelník generálního štábu a současný vicepremiér a ministr strategických záležitostí generálporučík (v záloze) Moše Jálon (Moshe Yaalon), ministr financí Juval Štejnic (Yuval Steinitz), ředitel vojenské zpravodajské služby generálmajor Aviv Kochavi, ministr národní infrastruktury Dr. Uzi Landau, bývalý poradce pro národní bezpečnost, předseda izraelské Národní bezpečnostní rady a současný profesor Interdisciplinárního centra Herclija prof. Uzi Arad, ředitel Institutu politiky a strategie Interdisciplinárního centra Herclija a ředitel konference generálmajor (v záloze) Dany Rothschild, bývalý ředitel ministerstva zahraničí a emeritní politolog prof. Šlomo Avineri (Shlomo Avineri), bývalý velvyslanec v USA a současný náměstek ministra zahraničí Dany Ajalon (Danny Ayalon), bývalý člen zpravodajské komunity a nynější ředitel katedry Interdisciplinárního centra Herclija Dr. Šmuel Bar (Shmuel Bar), předseda Izraelské národní rady pro výzkum a vývoj a předseda Izraelské výzkumné agentury generálmajor (v záloze) prof. Jicchak Ben- Jisrael (Itzhak Ben-Israel), předseda představenstva zbrojovky Rafael generálmajor (v záloze) Ilan Biran, ředitel divize zpravodajských a kybernetických řešení Elbit Systems brigádní generál (v záloze) Jair Kohen (Yair Cohen), guvernér Banky Izraele prof. Stanley Fischer, ředitel odboru politicko-vojenské politiky ministerstva obrany generálmajor (v záloze) Amos Gilead, generální ředitel izraelského ministerstva strategických záležitostí brigádní generál (v záloze) Josi Kupervaser (Yossi Kuperwasser), prezident Jeruzalémského centra pro veřejné záležitosti a bývalý velvyslanec při OSN Dr. Dore Gold, bývalý ředitel Mosadu Efrajm Halevy, bývalý generální ředitel ministerstva zahraničí a současný velvyslanec u OSN Ron Prosor, viceprezidenta Světového židovského kongresu Tamar Šchory (Tamar Shchory).

Současně svou pracovní (!!!) návštěvu a podporu Izraele zdůvodnil samotný ministr zahraničních věcí následovně: V první řadě to mají být přátelské historické vazby, které se datují už z dob prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka, zaníceného obhájce sionismu. Druhým důvodem má být „společný osud obou nevelkých zemí v ohrožení větších sousedů“. Třetím důvodem je prý reakce na sovětskou nadvládu Československa, řekl. Čtvrtý důvod české podpory Izraele pramení prý i z toho, že „součástí naší kultury je tolik lidí židovského původu". (Jerusalem Post).