Hospodářská politika současné české vlády

Pan ministr zřejmě nikdy nic neslyšel o makroekonomii a hospodářské politice. Protože by jinak musel vědět, že hospodářská politika se provádí v zásadě dvojí druhu: expanzívní a restriktivní a tyto politiky se dále dělí na hospodářskou politiku fiskální (rozpočtovou) a monetární. Nechci zabíhat do přílišných odborných podrobností, takže jen ve stručnosti: expanzívní hospodářská politika znamená zvyšování množství peněz v oběhu, zatímco restriktivní hospodářská politika znamená jejich stahování z oběhu.  Fiskální politika se týká rozpočtových položek: daňového zatížení, vládních výdajů na statky a služby a transferů, tj.  podpor v nezaměstnanosti a sociálních dávek. Monetární politika se týká celkového množství peněz v oběhu, tzn. stanovení výše povinných minimálních rezerv pro banky, měnového kurzu, emitování či naopak vykupování vládních dluhopisů, stanovení úrokových měr.  O fiskální politice rozhoduje vláda a schvaluje ji parlament, monetární politiku řídí Česká národní banka.

Současná vláda prování v období hospodářské krize velmi tvrdou restriktivní hospodářskou politiku. Škrty v sociální oblasti, zvyšování daní (zejména DPH) a výrazná redukce vládních výdajů, včetně výrazného omezování pracovních míst ve státní správě, má za cíl naplnit děravou státní pokladnu. Ale může tato cesta vést ke kýženému cíli?

Všechny základní makroekonomické modely vycházejí ze základní makroekonomické identity, podle níž se HDP vypočte jako součet výdajů na spotřebu domácností, vládních výdajů na statky a služby, investic firem a salda zahraničního obchodu. Spotřeba domácností sama je charakterizována tzv. keynesiánskou spotřební funkcí, která říká, že se tato spotřeba dělí na spotřebu autonomní – tj. takové spotřební výdaje, které daná domácnost musí v každém případě vydat (jídlo, nájemné, energie, zdravotní péče) a spotřebu závislou na disponibilním důchodu, charakterizovanou mezním sklonem ke spotřebě.

Pro popis makroekonomické reality se používá mnoho modelů (model s přímkou 45 stupňů, model IS-LM, model AD-AS a další), nicméně ze všech analýz vyplývá jeden velmi podstatný závěr:

Budeme-li provádět restriktivní hospodářskou politiku v období hospodářské krize, nemůžeme tím naplnit státní pokladnu.  Anglický ekonom John Maynard Keynes (1883 – 1946) ve svém stěžejním díle „Obecná teorie zaměstnanosti , úroku, a peněz“ analyzuje příčiny vzniku nezaměstnanosti a krizí. Podle keynesiánské teorie krize vzniká tak, že podnikatelům klesá mezní výnos z investic, takže přestávají investovat, jejich výroba stagnuje nebo se snižuje a dochází k propouštění a růstu nezaměstnanosti. Podle této teorie by v této situaci měla zasáhnout vláda a suplovat roli podnikatelů zvýšením vládních výdajů na statky a služby a alespoň  neomezovat transfery. Pokud budou klesat investice i vládní výdaje současně, bude klesat HDP, dále bude klesat disponibilní důchod domácností, tím pádem i jejich spotřeba, podnikatelé nebudou mít odbyt pro své výrobky, budou dále omezovat výrobu, propouštět, budou krachovat,  nebudou ani platit velké daně, lidé nebudou mít peníze, nebudou nakupovat, nebudou platit ani daně z příjmu, ani v podobě DPH, dále se sníží HDP, takže ekonomika se dostane do klesající spirály.

Naproti tomu zasáhne-li v období hospodářské krize vláda a pomocí svých výdajů pustí peníze do ekonomiky, způsobí tím oživení a růst HDP, který je v konečných důsledcích vyšší, nežli původně vložené množství peněz. Tento jev se nazývá Kahn – Keynesovým investičním multiplikátorem.

Keynesiánská teorie byla vyvinutá jako reakce na velkou hospodářskou krizi z let 1929 – 1933, která přinesla obrovskou nezaměstnanost a strádání milionům obyčejných lidí v celém tehdejším vyspělém světě.  Díky použití této teorie žádná z následujících hospodářských krizí neměla tak katastrofální důsledky, jako tato velká krize, která v konečném důsledku byla i jednou z příčin druhé světové války.

Kritici keynesiánské teorie tvrdí, že zvyšování objemu peněz v ekonomice nevede ve svém důsledku ke zvýšení reálného HDP a životní úrovně obyvatelstva, nýbrž jen k inflaci. To může být pravda, nicméně k tomu by došlo až při příliš dlouhodobém a masivním navyšování objemu peněz v ekonomice. V krátkodobém časovém horizontu naopak prokázala keynesiánská teorie mnohokrát svoji užitečnost.

Neustálé restrikce současné vlády naše ekonomické problémy nevyřeší, naopak, mohou je jen prohloubit. Je vidět, že dosavadní „reformy“ nevedly k naplnění státní kasy, právě naopak, způsobují její další vyprazdňování, na což vláda reaguje dalšími a dalšími „reformami.“ V konečném důsledku může tato zhoubná hospodářská politika vést pouze k rozvratu ekonomiky a zbídačení obyvatelstva. K naplnění řeckého scénáře pak už bude opravdu jen malý krůček.