Jan Masaryk: Jak pohřbívali Sokola

V 1968 jsem se  jako silně nastydlý, trpící brontichidou, usadil v okně koupelny v kalhotech naruby, asi jsem usnul a nějak jsem přepadl. Nechali mě tu mrznout šest hodin. Straka se na mě měl ve čtyři hodiny kouknout, posedět a dosvědčit tak starobylost mrtvoly. A zmiznout. A nechat mě tu ležet samotného.

V r. 1993 mě nechali vykouknout z okna v bezvědomí a vyhodili mě ven, leknutím ve mě ani kapky krve nedořezal, v r. 2004 jsem se nějak ocitnul na řimse, kde jsem měl ustupovat jako mušketýr před nějakými partyzány, ztratit rovnováhu a přepadnout, takový jsem byl nešika. V r. 2010 jeden profesor  čáry máry fuk proměnil partyzána na ruského agenta, který do měl žduchnout hned pod oknem koupelny. Asi jsem si špatně umyl uši.  

 Co se mnou udělal ten řezník v r.2012, to je už vrchol, nejdříve mě měli pohoupat Kohoutovic artisti z cirkusu Humberto, v letu jsem se měl změnit z Dlouhého na Širokého, a přitom zhubnout o dvacet kilo, zbavit se stop po injekcích a těžké srdeční vady, dvakrát mě pak měli rozehřívat ve vaně a v posteli. A to všechno kvůli nějakým kšeftům se Zorinem a Steinhardtem s plutoniem. Úplné lurdy a jáchymov dohromady. Ani doktor Klinger mě už nechtěl vidět. Ještě že ten pohřeb budu mít 13 března, taková hezká číslovka, hned za tři dny. První rozhodnutí nové vlády. A budou to filmovat. Po tom státním pohřbu už já budu ministrem na věčně časy a nikdy jinak. A Honza mně na tom katafalku bude muset zastoupit jako dvojník, než zase kanagonem mi přilepí odpadající ucho.  A jako Bystrozraký Vám pravím, milí Čechové, té vlády hned tak nezbavíte, čtyřicet let vám to potvrvá. Za to já si budu lebedit v bráškově hrobě a bráška v Izraeli. Jenom když se koukám na to levé ucho na tom obrázku, které to ucho jsem na tom pohřbu měl? Zřejmě jim dvakrát odpadlo  To přimrzlé uši dělají. A kdy jsem tu měl přistát jako Sokol?  Jak dlouho mě tu nechali mrznout a tuhnout? 

Doba pobytu objektu Janíček na nádvoří Černínského paláce, aneb krve by v něm nedořezal

Jindráček uvedl, že mrtvolu by jistě spatřil, poněvadž bylo zcela světlo. Poté vyšel před vrata, kde by ani nemohl případný pád těla slyšet. Uvedl dále, že asi v 6.30 hod. pro něho přiběhl Merxbauer a šli spolu k ležícímu tělu. Jindráček pak položil mrtvému Masarykovi ruku na srdce a na tepny a poznal, že tělo již bylo chladné, ale ne ztuhlé, poněvadž bez námahy zvedl ruku (či paži?) mrtvého. Horní část těla podle Jindráčka byla neporušena. Ve druhém protokolu trval Jindráček na výpovědi, že „Masaryk mohl skočit nebo spadnout z okna jenom v době mezi odchodem (na půdu) a návratem obou topičů, tj. v době mezi 6.15 hod. až 6.30 hod.“ (s.129)

Podle záznamu obvodního kriminálního inspektora Hofmanna Masaryk vyskočil v sebevražedném úmyslu z druhého patra domu z ložnice do nádvoří v době mezi 6.25–6.30 hodin.“ V posudku k tomuto záznamu je uvedeno: „Vůbec nelze předpokládat, že Masaryk vyskočil z okna ložnice a v době mezi 6.25 hod. až 6.30 hod., poněvadž mrtvola byla nalezena pod oknem koupelny, a Hofmann v témž úředním záznamu o něco dále praví, že přivolaný policejní lékař MUDr. Teplý v 7.52 hod. konstatoval, že smrt mohla nastat před 4 hodinami před ohledáním. Toto je další nepravda, poněvadž MUDr. Teplý v 8 hodin konstatoval, že smrt nastala asi 2–3 hodiny před 8. hodinou ranní, tj. v 5 nebo 6 hod. ráno, (což jest patrně chybné, asi ovlivněno výpovědí některých osob, nevěrohodnou při udávání času). (s.125-126)

Mezi prvními, kdo uzřeli ráno objekt Janíček, byl prap. Josef Klapka, člen Sboru národní bezpečnosti Praha-Hradčany, který měl službu v bráně č. 1. Patří k těm, kteří uvedli, že na dlažbě, kam Jan Masaryk dopadl, nebyla téměř žádná krev. Do osobního zápisníku si poznamenal, že podle slov vrchního zdravotního rady a policejního lékaře MUDr. Teplého, zemřel Masaryk mezi druhou a třetí hodinou ráno. Vrátný Líman Klapkovi  mezi 6.25 hod. a 6.30 hod. oznámil nález mrtvého těla a Klapka ihned poté zavolal záchrannou stanici. Než přijel její vůz, přišel Klapka též k mrtvému. Hmatem zjistil, že Masarykova ruka byla úplně studená, zpozoroval bledý obličej mrtvého, z pravé strany vnitřně zakrvácený. Barva krve byla značně vybledlá. Masaryk ležel na zádech, obličej vzhůru, levá ruka spočívala na prsou, pravá byla natažena kolmo k tělu. Na dlažbě nebyla téměř žádná krev. V okolí ležely roztříštěné kosti. V lékařských zprávách nebo protokolech pořízených s jinými osobami, ani v pitevním nálezu, není uvedeno nic o tom, že Masarykův obličej byl bledý a na pravé straně silně zakrvácený. Se záchrannou stanicí přijel městský lékař MUDr. Karel Horák. Pečlivě prohlížel Masarykovu hlavu, kterou vzal do svých rukou. Jiných zranění na těle si nevšímal. Zběžně prohlédl roztříštěné kosti a na okamžik se zastavil nad několika kapkami krve. S údivem konstatoval, že Jan Masaryk po tak hrozném zranění nekrvácel.(s.252). Při ohledání mrtvoly se zeptal prap. SNB Josefa Klapky, kdy se „to“ stalo. Ten řekl, že asi 5 minut před půl sedmou ráno. Na to MUDr. Horák reagoval slovy: „To muselo být jistě mnohem dříve!“ (s. 260)

Policejní lékař a vrchní zdravotní rada MUDr. Josef Teplý; inspektor Holoubek byl u toho, když prohlásil: „Páni, to je vyložená vražda!“ Určitý nesoulad tu je s výsledkem ohledání mrtvoly dne 10. 3. 1948 v 8 hodin MUDr. Teplým. Ten konstatuje také polohu mrtvoly naznak, ale posmrtné skvrny světle fialové barvy, splývající, které byly patrny na lbi a zádech, by nasvědčovaly tomu, že mrtvola ležela v této poloze asi 3 až 6 hod. Je totiž známo, že skvrny se vytvářejí za dvě až tři hodiny po smrti. Nejdříve porůznu roztroušené, později pomalu splývající, jsou čím dál tím více znatelné, a plně vyvinuty bývají za normálních okolností asi za 6 hodin. Ovšem dáme-li mrtvolu v prvních hodinách, než začne prosakování krevního séra do okolní tkáně stěnou žil, do jiné polohy, pak se skvrny stěhují. Vytvoří se zase na místech nejníže položených, ale obyčejně nejsou již tak intenzivní, jako byly při původní lokalizaci. Původní skvrny úplně nezmizí, ale zblednou, je-li tu již inhibice. Na nových místech se vytvoří zase asi za 6 až 12 hod. Protože ale neznáme ani přesnou dobu smrti, ani dobu nálezu, ba ani příchodu vyšetřujících orgánů na místo činu, (mohlo to být v době od 6 do 7 hod., možná i dříve), ani kdo a kdy změnil polohu mrtvoly, nelze z těchto skvrn na mnoho usuzovat. Ohledání těla (na místě i před pitvou) není tak podrobné, aby se zabývalo i eventuálním zbytkem skvrn na jiných částech těla, protože nebralo vůbec v úvahu jinou polohu těla než naznak. (s.175)

Z ohledacího protokolu MUDr. Teplého lze zjistit ještě některé jiné údaje. Ztuhlost mrtvolná ve žvýkacích svalech byla naznačena, končetiny byly dosud vcelku vláčné, vychladlé, na zádech mrtvola dosud úplně nevychladla. I když chladnutí mrtvoly závisí na mnoha faktorech, lze zhruba říct, že na jaře vychladne mrtvola ve volné přírodě asi za 6 hodin. Jde-li o náhlou smrt bez krvácení jako v tomto případě, uvádí se v odborné literatuře doba 3 až 5 hodin. Lehké oblečení (pyžamo), poměrně chladno a vyšší věk chladnutí urychlovaly, naproti tomu skutečnost, že Masaryk byl dobře živený, robustní a zemřel ihned po dopadu bez velkého vnějšího krvácení, chladnutí zpomalovaly. Tyto znaky tedy ukazují přibližně na dobu smrti mezi 2. až 5. hodinou ranní (osm hodin bez šesti, resp. tří hodin). Ztuhlost mrtvoly nebyla ještě úplná, to znamená, že od okamžiku smrti uplynulo méně než 6 hodin. (Úplná ztuhlost obyčejně nastává za 6 až 8 hodin, při smrti, kde působilo mocné vzrušení, a to tu nesporně bylo, nastává ztuhlost rychleji.) (s.176)

Z „Vyhodnocení poznatků k osobě lékaře SNB dr. Josefa Teplého“:7„Mrtvola Jana Masaryka […] leží na znak na dlažbě nádvoří. Ztuhlost mrtvolná je ve žvýkacích svalech naznačená, končetiny jsou vcelku vláčné, vychladlé, na zádech mrtvola dosud nevychladlá, skvrny posmrtné světle fialové, splývající, jsou patrné na lbi, a tříštěné zlomeniny (kousky tkání a kostí nalezeny i v okolí mrtvoly na dlažbě). Na břiše pod pupkem jest skupina podélných souběžných čárkovitých oděrek znečištěných prachem. Ruce mrtvoly rovněž znečištěné prachem na zdi. Konečník potřísněný lejnem. Jinak nejsou na mrtvole patrné známky cizího násilí. Na okenní římse koupelny – okno otevřené – nalezeny rovněž stopy lejna.“Protokol končí posudkem: Nález ukazuje na sebevraždu skokem z okna. Dopad byl přímo na nohy, čímž přivoděny tříštivé zlomeniny. Smrt nastala patrně vnitřním zraněním.“ Konstatováno, že smrt nastala asi před 2–3 hodinami, (ohledání bylo provedeno v 8 hodin ráno) a doporučeno provedení pitvy.„Vyhodnocení“ pokračuje na str. 2–1501 vyšetřovacího svazku: „O správnosti posudku vznikaly na veřejnosti pochybnosti a uvažovalo se o tom, zda dr. Teplý nebyl vyšetřujícími orgány k učinění závěru donucen.

Podle některých zahraničních zpráv, především podle studie bývalého pracovníka britské tajné služby Cookridge, měl Teplý nadiktovat před svou smrtí třem svým důvěrným přátelům závěť, která říká: „Agent Bezpečnosti stáhl pokrývku a já jsem ohromen rozpoznal v onom muži, oblečeném do pyžama, Jana Masaryka. Nařídil jsem rozepnout horní část pyžama a všiml jsem si, že všude po těle jsou podlitiny a šrámy, které se zdály známkami násilí. Viděl jsem v zátylku známku střelné rány.“ Na to měl Nosek, který byl na místě přítomen, přikázat MUDr. Teplému, aby podepsal úmrtní list s hotovým závěrem: „sebevražda“.

Smutný mi dal čestné slovo, že Honzovu hlavu pečlivě prohlédl a obracel, a že byla naprosto bez zranění. […]  (s,303) Smutný bezprostředně poté vyběhl do Honzova pokoje ještě před ostatními a shledal, že je tam všechno v naprostém pořádku a že tam leží Bible, otevřená v pasáži „Kdo se jednou zbavil břemene, bude dbát, aby si je znovu nevzal na svá bedra“. Slíbila jsem Smutnému, že Vás požádám, abyste jim v Londýně řekl, že on na svou čest prohlašuje, že je to pravda. […] Říkal totéž, co Beneš. Proč má někdo snižovat význam toho, co chtěl svým činem Honza ukázat světu a svým vlastním lidem, jen proto, aby přispěl další senzací v boji proti bolševikům? Mají toho ostatně na svědomí dost. Každý tady ví, že kdyby bylo třeba, neváhali by takové metody použít. Během mé návštěvy Beneš dodal, že tomu věřil zejména na základě  rozhovoru  s ním [Masarykem] v sobotu předtím, než se to stalo. Dodal však (o tom jsem již psala), že nedávno měl přesto tu a tam pochybnosti, když viděl, čeho všeho jsou schopni: „U nich je všechno možné […].“

Anna Posse-Brázdová: Odpočívala jsem tam přes neděli a pondělí. V úterý ráno jsem se vrátila do Prahy. Navštívila jsem pak mezi jinými i Alici Masarykovou. Ta mi dala své čestné slovo při památce otcově a jménem své rodiny, že po nejpodrobnějším a objektivním šetření dospěla k přesvědčení, že si Jan vzal život sám. „Přála bych si, aby to byla vražda, pro něj by to bylo kratší utrpení. Je hrozné pomyslet na to hluboké zoufalství, které ho k tomu dovedlo, ale nemohl nebýt hoden našeho otce a jména, které nosíme. Teď se mu konečně podařilo otevřít oči světu i svému národu, ukázat, co se událo.“ Když jsem vyprávěla, co nám Vilím říkal po rozhovoru s dr. Klingerem a jinými v Londýně, vykřikla: „To není možné! Pan Klinger by takové věci neměl říkat. On neví, jak to bylo, nesmí se nechat přemluvit a propůjčovat svou autoritu propagandistickým lžím, i kdyby je šířil v dobrém úmyslu. Naším heslem musí zůstat ,Pravda vítězí´. Musíme se držet pravdy, ať to stojí cokoliv.“ [Str. 16:] Sýkora [Benešův tajemník] je také přesvědčen, že si Honza vzal život.

Winter [švédský velvyslanec] říkal, že Steinhardt, který jako politik není nikterak pozoruhodný, tu má nicméně nejlepší zpravodajskou jednotku a po tři měsíce sledoval každou stopu z toho, co se šušká s takzvanou Honzovou vraždou. Ale nic z toho nebylo prokázáno, třebaže by byli rádi, kdyby tomu tak bylo [Str. 59:] Myslím, že jsem ve svých dopisech uvedla, co mi o tom on sám řekl [tj. Beneš o svém léčení]: „Byli by to oni [komunisté], kteří mne uštvali svým krutým, nelidským jednáním a nátlakem – jako to udělali s Honzou.“

Toto obvinění určitě stačí. [Str. 68:] Když jsme však později mluvili o tom, co řekl [Klinger] o Honzově smrti, u čehož byl dokonce i Smutný, Beneš se rozčilil a řekl: „On lže…“ Klinger nestoudně a záměrně vykládá věci, o nichž ví, že nejsou pravdivé […] Upoutalo mne jedno. Když mi totiž Vilím říkal, co Klinger vykládá, nezmínil se o žádné ráně v hlavě od kulky – to bylo doplněno až v rozhlasovém vysílání.

Podle knihy Jana Havla „Smrt Jana Masaryka“ Ve svém zápisu dr. Teplý řekl, že i povrchní prohlídka, kterou směl dělat, ho nenechala na pochybách, že Masaryk byl zastřelen. Okolo rány byly stopy ožehnutí. Výstřel musel být vypálen ze zbraně přidržené při krku oběti. Pohmožděniny a škrábance mohou být vysvětleny zoufalým pokusem udržet vrahy od těla. Zlomenina paty a pohmožděniny nohou a chodidel mohly být způsobeny pádem, když byl Masaryk vyhozen z okna po tom, když byl zastřelen, ale mohly být způsobeny i kopáním. Pád z okna nebyl dlouhý, a ačkoliv dvůr je dlážděný, pád by pravděpodobný nebyl osudný. Nebylo stopy po zlomené lebce, ačkoliv si v tom dr. Teplý nemohl být jist. Dr. Teplý deponoval své záznamy, aby jak řekl, ulehčil svému svědomí. On neměl nejmenší pochyby o tom, že to byl případ vraždy. Uposlechl však rozkazu ministra vnitra a podepsal úmrtní list říkající, že to byla sebevražda (s.217-218)

Marie Teplá, žena MUDr. Teplého sdělila, že jí manžel po návratu z Černínského paláce svěřil, že v Masarykově bytě viděl převrácenou stojací lampu, převržený stůl a vůbec veliký nepořádek (s.222). Když se Jaroslav Baloun ocitl s MUDr. Teplým v Masarykově bytě, usoudili z nepořádku, kterého byli svědky, že zde muselo dojít k zápasu. Převržené židle, rozházená postel, pohozené polštáře v koupelně – jeden na zemi, druhý pod okenní lavicí – přivedly Balouna k přesvědčení, že Jan Masaryk byl zavražděn; udušen nebo přidušen jedním z polštářů a poté vyhozen z okna. Na otázku, oč opírá toto své přesvědčení, odmítl Jaroslav Baloun hovořit s tím, že lidé, kteří o tom něco věděli, zemřeli za podivných okolností. Jednou se o tom prý bude mluvit, v současné době (k rozhovoru došlo v roce 1953) to není možné. (s.37)

Na podstatné nepřesnosti poukázal též posudek z „Rozboru vytěžovaných materiálů“ týkající se protokolu o ohledání mrtvoly Jana Masaryka policejním lékařem MUDr. Teplým z 10. března 1948. Podle protokolu MUDr. Josefa Teplého leželo Masarykovo tělo na dlažbě nádvoří naznak. Mrtvolná ztuhlost byla naznačena ve žvýkacích svalech, končetiny byly ještě vláčné, ale vychladlé. Na zádech bylo tělo dosud nevychladlé, posmrtné skvrny světle fialové, splývající, patrné na lbi a na zádech. Kotníky nohou, oblast kosti patní a nárty roztříštěné, kousky kostí a tkáně byly nalezeny v okolí těla. Na břiše pod pupkem byla skupina souběžných, čárkovitých oděrek, znečištěných prachem. Ruce byly rovněž znečištěny prachem ze zdi, konečník potřísněný lejnem. Na těle nebyly dle protokolu MUDr. Teplého patrné žádné známky cizího násilí. Na okenní římse koupelny byly nalezeny stopy lejna, okno bylo otevřené. Podle MUDr. Teplého nález ukazoval na sebevraždu skokem z okna, dopad byl přímo na nohy. Smrt nastala patrně vnitřním zraněním. Důležitým údajem byl záznam, že lze z nálezu soudit, že smrt nastala 2 až 3 hodiny před ohledáním. Komentář posudku k této lékařské zprávě udává, že posmrtná ztuhlost se u dospělých osob dostavuje zpravidla za 3 až 5 hodin – nejdříve ovšem ve žvýkacích svalech, takže označení ztuhlosti žvýkacích svalů během dvou hodin, a ani zde udávaná doba smrti v 5 až 6 hodin ráno, neodpovídá. V posudku textu MUDr. Teplého je konstatováno, že nejdříve chladnou nohy, ruce, obličej, pak holeně a předloktí, stehna, paže, hrudník, a nejdéle se udržuje teplota v břiše, zpravidla 8–12, ale také někdy až 30 hodin. Podle posudku (když se uváží chlad dlažby) byl by Masaryk dopadl přímo na nohy, převrátil se na bok, a teprve po nějaké době se mrtvé tělo převrátilo anebo bylo převráceno na záda. „Jinak si lze stěží vysvětlit konstatovaný fakt, že mrtvola v lehkém pyjama na studené dlažbě si udržela teplotu na zádech,“ připomíná se v posudku. (s.126-127)

Samozřejmě s jedinou výjimkou, když tu polorozmrzlou mrtvolu vytáhnu před šestou hodinou ranní přímo z teplé postele. V tom případě obsah tlustého střeva se zahřeje a začne vytékat. A ty podélné oděrky (viz níže) mohly vzniknout, milý Jeníčku pouze tehdy, když Kohoutovic varietní umělci s tebou pohupovali kolem zdi. A že z Tebe nestříkala krev jak z vévody burgundského, bylo dáno tím, že si postupně rozmrzal, přesně tak se chovají játra u mě doma, když je vytáhnu z mrazničky.  

MUDr. Teplý udává dopad na nohy a nezmiňuje se o dalších polohách těla, ani o stavu zornic, ani o teplotě vzduchu a dlažby. Jeho udání o době smrti v 5 nebo 6 hodin ráno není tedy dle posudku možné brát jako směrodatné. V rozboru protokolu MUDr. Teplého se dále poukazuje, že v žádném z analyzovaných protokolů a svědectví, s výjimkou protokolu vrchního strážmistra Jindráčka, nebyla popsána poloha Masarykova těla na dlažbě, „ačkoliv z ní je třeba usuzovat o teplotě těla, a tudíž i o hodině, v které nastala smrt.“ Rovněž nikdo, ani lékař, neudal vzdálenost mrtvoly od zdi, „a přesto Dr. Teplý usuzuje jedině na sebevražedný skok z okna“.

V každém případě by pak dle posudku bylo objektivnější užít výrazu „pád z okna“. V závěru posudku protokolu MUDr. Josefa Teplého je konstatováno: „Skupina kolmých (shora dolů) oděrek (rčení Dr. Teplého ,podélné oděrky´ nedává obraz) pod pupkem mohla být znečištěna prachem jen ze zdi. Právě jako ruce (neudáno, zda hřbet rukou či dlaně, ale zřejmě dlaně), poněvadž dlažba byla v březnu ráno jistě vlhká a oděrky nemohly nastat při dopadnutí. Potřísnění těla a okenního prkénka lejnem (Dr. Teplý říká, že ,okenní římsy‘, o čemž se patrně sám nepřesvědčil, poněvadž pod slovem římsa se rozumí zdivo, a ne prkno) je vysvětlitelné: Masaryk vypil večer téměř 2 litry tekutiny, užíval na noc projímadla všech druhů, řitní svěrače u lidí jeho věku se zpravidla vyznačují snížením funkce. (s.127)

Dále nikdo – ani lékaři – neudali do protokolu, zda oči mrtvoly byly otevřené či zavřené, a jaký výraz měl obličej mrtvoly při ohledání, ačkoliv tyto okolnosti mají pro vyšetřování značný význam. Nedostatečný protokol lékařů [ve svodce protokolu MUDr. Teplého je připomenuta přítomnost ještě druhého ohledacího lékaře; je zde uvedeno, že se zřejmě jednalo o MUDr. Horáka – pozn. aut.], ohledavších mrtvolu Jana Masaryka, by bylo možno pochopit jenom tím, že snad lékaři podali (komu?) ještě druhý, doplněný ohledací protokol (který však ve spisech není).“

Zjištění MUDr. Teplého z místa činu: „Mrtvola leží na znak na dlažbě nádvoří […] Na obou nohách jsou pod kotníky v oblasti kostí patních a nártů otevřené tříštěné zlomeniny (kousky tkání a kostí nalezeny i v okolí mrtvoly na dlažbě). Na břiše pod pupkem jest skupina podélných souběžných čárkovitých oděrek, znečištěných prachem. Ruce mrtvoly rovněž znečištěné prachem ze zdi.

Konečník potřísněný lejnem. Jinak nejsou na mrtvole patrné známky cizího násilí. Na okenní římse koupelny – okno otevřené – nalezeny rovněž stopy lejna. Posudek: Nález ukazuje na sebevraždu skokem z okna. Dopad byl přímo na nohy, čímž přivoděny tříštivé zlomeniny. Smrt nastala vnitřním zraněním. Pokud se doby týče, lze soudit z nálezu, že smrt nastala asi 2–3 hodiny před ohledáním.“ (s.166)

V tomto „Usnesení” je i zajímavá pasáž o výpovědi bývalého Masarykova komorníka Bohumila Příhody, který uvedl, že si z pohledu nádvoří všiml, že od okna ke zděné římse vedou po zdi dvě zřetelné šmouhy, a z toho usuzoval, že se Masaryk nejdříve spustil z okna na římsu. „Tato výpověď je však osamocená,“ píše se v „Usnesení generálního prokurátora” z října 1969, „a ony šmouhy, pokud tam skutečně byly, nemusely mít s případem nic společného.“ Totéž platí o výpovědích vrátného Komárka a pradleny Hniličkové, kteří si všimli odražené omítky na zdi pod oknem (s.168)

O Masarykově smrti informoval B. Příhodu po 7. hod. ráno Vlado Clementis, kterého potkal ve výtahu. Komorník uvedl, že si nebyl vědom, že by Jan Masaryk byl předešlého večera nějak zvlášť rozčilen. Usuzoval, že byl Masaryk dlouho vzhůru podle toho, že bylo vypito pivo i obě minerálky (s.135) Komorník Jana Masaryka Bohumil Příhoda mluvil ve svých výpovědích jen o menších stopách krve na dlažbě nádvoří. (s.271)

Dle výpovědi nemohl B. Příhoda vysvětlit, jak se polštáře z postele v ložnici dostaly do koupelny, protože nic podobného se do té doby nestalo a ještě nikdy neviděl věci v koupelně takovým způsobem přeházené jako ráno 10. března 1948, když tam vstoupil jako první s V. Clementisem v 7.10 hod. ráno, kdy Masarykovo tělo leželo ještě na nádvoří. Okno v ložnici bylo ráno dle Příhody otevřené, okno v koupelně rovněž, ač toto bylo večer zavřené. (s.136)

Na příkaz vrchního rady ministerstva vnitra dr. Hory přijel do Černínského paláce také výkonný orgán StB Zdeněk Starec. Na žádost svého nadřízeného věnoval mrtvému Janu Masarykovi značnou pozornost. Dotýkal se jeho rukou a čela. Vše bylo studené. Z toho usoudil, že Masaryk musel být mrtev již delší dobu. (s.255)

Tyto výroky badatel Šedivý komentoval slovy. Kdyby tato tvrzení byla pravdivá, pak by tělo nemohlo jednak za 15 minut vychladnout, a jednak by muselo po velkém zranění silně krvácet. Avšak kromě několika kapek, žádná krev v Masarykově blízkosti nebyla. Výpověď  Emanuela Jindráčka byla spíše zmatená,jako konečně výpovědi všech, kteří byli první na místě tragédie. (s.250)

Některé další momenty

Václav Líman pracoval v Černínském paláci jako vrátný. Dne 9. března 1948 měl službu v bráně č. 1, kde byl vchod pro zaměstnance. Jako vrátný musel čekat, až uklízečky skončí práci a odevzdají klíče. Druhý den, tedy 10. března, měl službu od 5. Hodiny ranní. Připomeňme si, že podle Klapky prošel Jan Masaryk branou o 19. hodině. Václav Líman ho však procházet neviděl. Tento časový údaj je v rozporu s údaji jiných členů SNB a Masarykových osobních tajemníků. O Masarykově smrti se Líman dověděl od obou topičů, Merxbauera a Pomezného, kteří přiběhli do vrátnice ještě před 6. Hodinou ráno a řekli mu, že na druhém nádvoří leží Jan Masaryk. Václav Líman řekl, že oba topiči přišli do vrátnice ještě před 6. hodinou. Oni sami však ve svých výpovědích uvádějí, že tělo Jana Masaryka uviděli na nádvoří, až když se vraceli z půdy po sejmutí vlajky, tedy v době mezi 6.15 až 6.30 hod. Podle Límanovy výpovědi ležel Masaryk na levém boku, hlavou od zdi budovy, obličejem vzhůru a krvácel z levého ucha. Žádnou krev jinak neviděl. Žádného jiného zranění v obličeji či na jiných částech těla si nevšiml. StB uvedla, že fotografie, která byla o poloze Masarykova těla na druhém nádvoří paláce pořízena – se rozchází s popisem, jaký uvádí Václav Líman. Zde je ovšem nutno konstatovat, že Líman popsal polohu těla krátce po jeho nálezu. Později při ohledávání bylo s tělem manipulováno.  Jan Pomezný, druhý topič v Černínském paláci, ve své výpovědi uvedl, že rány na nohou J. M. pouze slabě krvácely. Na zemi bylo jen pár kapek krve. U mrtvého byl také vrátný v Černínském paláci Václav Líman. Ve své výpovědi uvedl, že Masaryk krvácel z levého ucha. Všiml si roztříštěných kostí, jinak však téměř žádná krev kolem nebyla. I Vilibald Hofmann, který až do roku 1949 pracoval jako příslušník StB, řekl, že když policejní lékař Teplý ohledával mrtvé tělo a obě roztříštěné nohy, nebyly nikde stopy krve. Zdeněk Bohdanecký, který až do roku 1950 pracoval jako kriminalista, byl překvapen, že rány nekrvácely. Dr. Vavro Šrobár, přední slovenský politik, byl udiven, že kolem mrtvého Jana Masaryka bylo tak málo krve. Václav Kresl, šofér státního tajemníka Vladimíra Clementise, ve svém prohlášení uvedl, že na dlažbě u mrtvého Jana Masaryka nebyla žádná krev. V době, kdy tělo leželo na druhém nádvoří Černínského paláce, bylo pořízeno několik fotografií, na nichž by mohla být krev zachycena. Tyto fotografie však neexistují. Prý se ztratily. (Oficiálně publikované fotografie toto tvrzení vyvracejí.) (s.271-272).

Prof. Emil Švagr, vedoucí soudní chemie a mikroskopie, vyslovil přesvědčení, že Jan Masaryk musel ležet v bytě mrtvý, a teprve potom byl shozen z okna (s.272). Emilie Štursová, neteř prof. Švagra uváděla, že její strýc dostal k prozkoumání Masarykovo prádlo spolu s prostěradlem znečištěné fekáliemi. Prof. Švagr jí také řekl, že v popelníku v Masarykově bytě byl zbytky sovětských cigaret. Ústav měl cigaretové oharky prozkoumat. v bytě nalezen nedopalky cigaret nesly známky i jiných rtů než Jana Masaryka.

Rudolf Trla byl přesvědčen, že Jan Masaryk sebevraždu nespáchal; ve své výpovědi konstatoval, že byl zabit pistolí, která vystřeluje jehlice na zabíjení skotu.  Varianta vraždy by podle vyjádření MUDr. Pilina předpokládala uchopení 90 kg vážícího muže a jeho vysunutí z okna nohama napřed. Je velmi málo pravděpodobné, že by k popsanému ději mohlo dojít při plném vědomí. Lze totiž předpokládat, že by se jinak zdravý jedinec bránil. Stopy zápasu by na místech těla, za která by byl uchopen, aby mohl být vysunut, zanechaly viditelné úrazové změny. Oděrky a krevní výrony na rukou, svědčící pro předcházející zápas nebo stopy aktivní obrany, nebyly v pitevním protokolu zaznamenány. MUDr. Pilin konstatoval, že pokud by tedy šlo o vraždu, je nejvýše pravděpodobné, že k jeho vysunutí z okna nohama napřed předcházel stav sníženého vědomí, způsobený nejspíše dušením. Pro tuto variantu by svědčila také skutečnost, že při pitvě nebyly nalezeny takové úrazové změny na těle, které by svědčily o účasti další osoby či osob na jeho smrti (s.121)

V posudku k pitevnímu protokolu z 10. března 1948 bylo uvedeno, že v protokolu není zmínka o tom, že byl obličej bledý, z pravé strany silně zakrvácený, že při otevření dutiny lební bylo zjištěno, že měkké pokrývky nad pravým spánkem byly podlity černou sraženou krví a klenba lební byla neporušená. To mohlo dle posudku eventuálně ukazovat, že se Masaryk po dopadu na nohy zvrátil na pravý bok a teprve později se tělo mohlo převrátit nebo být převráceno na záda.

MUDr. Teplý při ohledání těla konstatoval, že se mrtvé tělo mohlo převrátit nebo mohlo být na záda převráceno. Vzhledem k nedostatkům v ohledacím protokolu MUDr. Teplého však bylo možné předpokládat, že mrtvé tělo bylo i na zádech vychladlé, což by znamenalo, že po dopadu na nohy se tělo mohlo obrátit naznak, přičemž se hlava mohla zvrátit vpravo. V posudku k protokolu se uvádí: „Poněvadž plicní tkáň obsahovala četná černá ložiska krve (v průduškách zakrvavělý obsah), která se do plic mohla dostat jedině vdechnutím, je naprosto jisté, že Masaryk padal z okna živý (ač snad omámený), a že po dopadu na dlažbu ještě vdechl, než nastala smrt, (na pokožce není stop po násilí, takže poslední vdechnutí nemohlo nastat po nějakém zranění nahoře v bytě) (s.142)

Před pitvou konstatoval prof. Hájek, že na mrtvole v krajině pupku je skupina červenohnědých, souběžných, kolmo probíhajících oděrků kůže délky 9 cm, těsně vedle sebe uložených a pronikajících jen vrchní vrstvou kůže. O tomto zranění již zapsal do ohledacího protokolu MUDr. Teplý, že oděrky byly znečištěny prachem. „Přesnější popsání v pitevním protokolu ukazuje, že oděrky mohly povstat jen tenkráte, padal-li Masaryk obličejem ke zdi. Protože MUDr. Teplý v ohledacím protokolu uvedl, že rovněž ruce mrtvého byly znečištěny prachem ze zdi, lze předpokládat, že i na břišních oděrkách prach pocházel ze zdi, už proto, že na vlhké dlažbě nemohl být prach a při dopadu oděrky vůbec nemohly povstat.

Po otevření dutiny lební byly měkké pokrývky nad pravým spánkem v rozsahu 2 x 2 cm podlité černou sraženou krví. Klenba lební byla neporušená, podlebice lnula ke kostem, omozečnice jemná, mozkové závity a rýhy pravidelné a neporušené. Mozek byl bez chorobných traumatických změn. Rovněž i spodina lební byla neporušena a ve splavech byla tekutá krev. Po otevření dutiny hrudní byly ve svalech pravé strany konstatovány četné výrony krevní. Plíce kryly zčásti srdečník, a ten byl na pravé straně v délce 5 cm roztržen a v něm byly asi 2 lžíce tekuté krve. Pravá plíce byla v celém rozsahu pevně přirostlá ke stěně hrudní. V plícnici, a především ve vazivových ztluštěninách, byly četné výrony krevní. Ve vlastní tkáni plic byla četná ložiska černé vdechnuté krve a v průdušnici zakrvavělý obsah. U levé plíce, přirostlé ke stěně jen ve hrotě, byly v dolním laloku dvě trhliny, 1 a 1,5 cm dlouhé, okrajů tupých, a v jejich bezprostředním okolí byla tkáň plicní řídká, nedokrvená a vzdušná.

Největší nález byl učiněn na srdci. Na rozhraní předsíně a levé komory byly dvě trhliny 2 a 2,5 cm dlouhé, pronikající do předsíně. V předsíni i v komoře byl povlak tekuté krve. Srdečnice byla v oblouku napříč kolmo přetržena, okraje trhliny byly nerovné a vazivo kolem srdečnice bylo podlito černou sraženou krví. Artherosklerotický nález na chlopních, na srdečnici a ve věnčitých tepnách a stav srdečního svalu s drobnými vazivovými proužky odpovídal věku zemřelého. Po vyjmutí orgánů dutiny hrudní bylo zjištěno, že vpravo je 4. až 8. žebro zlomeno při kosti hrudní a dále 4. až 11. žebro v čáře lopatkové. Úlomky zlomených žeber vyčnívaly protrženou pohrudnicí do dutiny hrudní. Vlevo bylo zlomeno 4. až 7. žebro v přední pažní čáře a 6. Až 9. žebro v čáře při páteři. Páteř hrudní byla mezi 3. a 4. obratlem uvolněna a abnormálně pohyblivá. Horní okraj 4. obratle byl rozhmožděn. Na přední straně páteře byly výrony černé sražené krve. V levém hrudním vaku bylo asi 250 ccm tekuté krve. Po otevření dutiny břišní bylo zjištěno, že mezi orgány je asi 100 ccm tekuté i sražené krve. Na slezině, na spodní straně při jejím úponu, byla řada nepravidelných trhlinek délky 2 až 3 cm, podlitých krví. V tukovém pouzdru v okolí pravé ledviny černé výrony krevní. Močový měchýř byl na přední straně roztržen v délce 3 cm a v jeho dutině bylo několik kapek krve. Další poranění byla zjištěna na játrech. Na přední straně velkého laloku jater bylo 6 skoro souběžných trhlin až 15 cm dlouhých, pronikajících do hloubky 1/4 cm. Na zadní straně velkého laloku byla klikatá trhlina délky 8 cm a v ní sražená krev.

Na základě pitevního protokolu, předložených fotografií a chemického vyšetření je možno podat následující posudek:

1. Je jisto, že šlo o pád z výše. Při pitvě bylo shledáno přetržení a dvě trhliny v levé předsíni srdeční. Přetržení srdečnice vzniká téměř výhradně při pádu z výše na zem. Vykládá se tím, že dopadne-li tělo z výše na zem, po pádu se tělo v letu zastaví, ale srdce – jako orgán specificky značně těžký – setrvačností letí dál. Protože srdečnice je právě svým obloukem fixována k páteři, tedy se přetrhne v tomto místě. Podobným způsobem vzniká i roztržení srdce. Když je srdce v letu náhle zastaveno, tu krev nalézající se v srdci pokračuje setrvačností v letu a v místě nejmenšího odporu, tj. v předsíni nebo pravé komoře se roztrhne.

2. Pád z výše nastal zaživa, neboť všude kolem zlomených kostí, v srdečníku, v levém hrudním vaku, v dutině břišní i v trhlinách orgánů byla shledána černá sražená krev. Poranění vzniklá po smrti nikdy nemohou krvácet. Tím je také vyloučena rána střelná, bodná, rdoušení a vůbec jakýkoliv jiný druh smrti násilné.

3. Nálezy dokládají, že tělo dopadlo na zem na chodidla, jak ukazuje roztříštění patních a dalších zánártních kostí na obou nohách. Dopad se udál na natažené nohy, nepokrčené v kolenou ani v kyčelních kloubech, a proto obě kosti stehenní působily na pánev jako dvě kolmo stojící břevna, která způsobila při dopadu těla rozlámání pánve. Tato síla se uplatnila i na sloupci páteře, kde došlo k roztříštění 4. hrudního obratle a zlomení žeber při páteři. Tělo po dopadu na zem ve svislé poloze se teprve poté skácelo naznak.

4. V krajině pupku byla na kůži břicha shledána skupina souběžných, kolmo dolů probíhajících a vedle sebe uložených oděrků. Tyto oděrky vznikly tím, že se břicho svezlo o nějaký drsný předmět. Jak z fotografií vyplývá, musela to být římsa pod oknem koupelny vystupující ze zdi, o kterou se dr. Masaryk břichem otřel. Oděrky měly vitální reakci, vznikly tedy za živa. Poněvadž jejich směr byl orientován kolmo dolů, nemohly vzniknout po dopadu na zem. Ostatně mrtvola ležela na zádech, smrt nastala ihned, a proto se tělo nemohlo otočit. Z nálezu oděrků také vyplývá, že dr. Jan Masaryk skočil pozadu, obrácen obličejem dovnitř koupelny.

5. Při pitvě nebyly shledány žádné známky násilí, které by poukazovalo na zlé nakládání osobou druhou. Kdyby mělo jít o vyhození z okna, jehož dolní okraj je od podlahy dosti vysoko, i když si odmyslíme lavici pod oknem, je nutno předpokládat, že muž vysoké postavy, silné kostry, dobře vyvinutého svalstva i dobré výživy byl by se bránil, a v tom případě by se obrana nemohla obejít bez oděrků, krevních podlitin nebo ranek. Kůže však byla všude, až na poranění na patách, které vzniklo po vyhození pádem, beze změn. Za další, v žádném případě by tělo po vyhození z okna nemohlo dopadnout na chodidla natažených dolních končetin.

6. Bylo by snad možno pomýšlet na vyhození z okna v hlubokém bezvědomí, kde by obrana nebyla možnou. Pro bezvědomí není v pitevním nálezu podkladu. Naopak bezvědomí je vyloučeno nálezem výtoku obsahu střevního z řitě. Také negativní chemický nález nepoukazuje na to, že by bylo před smrtí použito nějakého narkotického jedu, který by vyvolal bezvědomí. I v tomto případě by tělo nemohlo dopadnout na natažené dolní končetiny a přímo na chodidla (s.353)

Prof.MUDr. Karel Kácl mluvil s prof. Hájkem o Masarykově smrti. Prof. Hájek neudělal během této rozmluvy žádný definitivní závěr, řekl však, a to je velmi podstatné, že okolnosti svědčí o zásahu jiné osoby. Poukázal zde na pád pozpátku a na potřísnění pyžama a okna stolicí. Dodal ovšem, že nebyly nalezeny stopy, které by svědčily o násilí. Prof. dr. František Hájek se také svěřil svému spolupracovníkovi z Ústavu soudního lékařství UK MUDr. Zdeňku Pechovi: „Pochybnosti vyvolával pád, resp. skok s obličejem obráceným dovnitř místnosti.“(s.72) Výmluvný je i další Hájkův výrok: „Heleďte hochu, psali o mě a o Katynu, a nechci, aby o mě psali znovu,“ pronesl v rozhovoru s výše zmíněným Z. Starcem, který mu předával fotodokumentaci od dr. Hory (s.73)

Rok po smrti Jana Masaryka se dr. Hora svěřil své sekretářce Libuši Vařečkové, že má obavy o život. Jako vrchní rada ministerstva vnitra si byl zřejmě vědom toho, že mnozí lidé, zasvěcení do případu Jan Masaryk, zmizeli. Štěpán Plaček se o smrti Jana Masaryka dozvěděl 10. března 1948. Telefonicky pak informoval sovětského konzula Tichonova. Ten však na jeho zprávu neřekl ani slovo – mlčel. (s.261-262). Když byl později Štěpán Plaček ve vězení, byla mu předestřena verze, podle níž on sám dal zlikvidovat ing. Konečného, který prý věděl o tom, že vrahem Jana Masaryka byl mjr. Augustin Schramm. Od zpravodajského agenta pro zvláštní účely, který pracoval pro Sovětský svaz, se Plaček dověděl, že „sovětské orgány“ byly značně rozezleny neodborností při pitvě Jana Masaryka. Podle sovětského tvrzení byl prý odstraněn „tělesný orgán“, o který se Sověti velice zajímali.

Ani v určení vzdálenosti těla ode zdi není podstatných rozdílů, uvážíme-li, že jde ve všech případech o pouhé dohady. Mrtvé tělo leželo 3 až 4 metry ode zdi.9 Podle výpovědi neznámého pražského taxikáře B. J., dříve řidiče bezpečnosti, ležela mrtvola dobré 3 metry ode zdi a asi půl metru od bočního okraje okna koupelny.

JUDr. Görner udává vzdálenost ode zdi asi dva metry, ale je třeba uvážit, že dr. Görner přišel na místo mezi posledními, a to už se rozhodně s mrtvolou manipulovalo. JUDr. Borkovec uvádí neurčitě, že mrtvola ležela pod otevřeným oknem koupelny ve vzdálenosti, která na první pohled mohla odpovídat situaci. Polohu mrtvoly pod oknem koupelny uvádějí Straka,14 dr. Borkovec, pražský taxikář B. J.16 O tom, že okno koupelny bylo otevřeno, se zmiňuje jen dr. Borkovec. Straka v jednom interview pro noviny uvádí, že okna ministrova bytu byla otevřena,17 v jiném zase, že okna ložnice byla zavřena.18

Podle záznamu pořízeného 10. března 1948 kriminálním obvodním inspektorem Vilibaldem Hofmannem se po příjezdu záchranné stanice a městského lékaře MUDr. Karla Horáka, který konstatoval smrt, dostavil vrchní rada MV dr. Jan Hora. Vilibald Hoffmann dříve, než začal s prohlídkou, odešel společně s JUDr. Borkovcem na nádvoří, kde MUDr. Teplý prováděl ohledání těla. Byl zde přítomen i dr. Hora, jehož hlavní starostí po příjezdu do Černínského paláce bylo: „Aby se někdo neukecl…“ (s.242), který se obrátil na dr. Teplého s dotazem, co soudí o době Masarykovy smrti. Podle lékařova názoru mohla smrt nastat před čtyřmi až pěti hodinami. V záznamu o ohledání, který jak víme, sepisoval MUDr. Teplý pod přímým dohledem ministra Noska, se ale objevuje jiný, podstatně odlišný údaj – dvě až tři hodiny před ohledáním! (s.36Po něm do Černínského paláce přijel šéf Kriminální ústředny v Praze, JUDr. Zdeněk Borkovec. Krátce nato přijel státní tajemník ministerstva zahraničních věcí JUDr. Vlado Clementis. V 7.35 pak vyslanec dr. Jan Skalický. Za několik minut po něm, v 7.38, přijeli fotografové z Kriminální ústředny a dvě minuty po nich ministr vnitra Václav Nosek. Krátce po osmé hodině ranní bylo tělo Jana Masaryka přeneseno z dlažby nádvoří Černínského paláce do ložnice v jeho bytě. V 8.10 vstoupil do místnosti kancléř dr. Jaromír Smutný. Vyslanec dr. Skalický a tajemník MV dr. Clementis odešli v 8.17 z budovy. Vyslanec dr. Jan Jína přišel v 9.16. Zdržel se pouhé tři minuty. Za dvacet minut po jeho odchodu přišel do ložnice Jana Masaryka Vladimír Říha z MZV a generální tajemník tohoto ministerstva Arnošt Heidrich. Později, bez bližšího udání času, se dostavili do Černínského paláce vrchní rada dr. Staněk, vrchní rada dr. Zámiš, dr. Smolek z MV, přednosta Ústředny StB Praha dr. Weis a plk. František Janda, pozdější generál ministerstva národní obrany. Z příkazu dr. Jana Hory provedl po 11. hodině inspektor Hofmann za přítomnosti dr. Vladimíra Říhy a dr. Jiřího Špačka, druhého osobního tajemníka Jana Masaryka, prohlídku v Masarykově pracovně. Skončila negativním výsledkem. V 11.40 dostali příslušníci StB, kteří přišli s inspektorem Vilibaldem Hofmannem (a to kpt. Smrčka, V. Novák a insp. Šulc), příkaz, aby zapečetili „úmrtní pokoj“. Členové kriminálky byli pak příkazem vrchního rady ministerstva vnitra dr. Jana Hory – zproštěni služby. (s.258)

Arnošt Heydrich, generální sekretář MZV:  Ministerstvo vnitra mě žádalo, abych až do dvanácti hodin byl zdrženlivý, když se mě cizí vyslanci a velvyslanci budou tázat, co je pravdy na tom, že Masaryk je mrtev. Řekl jsem, že by bylo zcela neslučitelné s mým postavením, abych cizím zástupcům pravdu o smrti zahraničního ministra zatajoval. Měl jsem dojem, že komunisté na smrt Masarykovu nebyli připraveni, a proto s obavami očekávali, jaká bude reakce lidu. Z toho důvodu chtěli mít časovou možnost, aby se připravili na všechny eventuality.(s.314)

Lahůdka na závěr

Na webu British pathe jsou k dispozici dva dobové filmové dokumenty Jan Masaryk´s Funeral 1948 (http://www.britishpathe.com/video/jan-masaryks-funeral ) a Europe divides 1948 ( http://www.britishpathe.com/video/europe-divides ), která zachycují průběh pohřbu Jana Masaryka. A na obou z nich je zachycen údajný Jan Masaryk ležící na katafalku. Použitá technika příslušné políčko filmu si zkopirovat do počítače u udělat třeba výřez levého ucha, zde jeden z Jan Masaryk´s Funeral 1948 a dva z Europe divides 1948. Výsledek je uveden na obrázku.  Na původních filmových políčkách, zabírající vždy celou ležící postavu jsou ty rozdíly mezi nimi ještě zřetelnější. Záběry z Europe divides 1948 jsou z Černína, kam se na něj chodily dívat zástupy Pražanů po jeho zpětném převozu do Černína po pitvě, jeden snad k večeru, druhý ve dne.(nejhorší stav).  Záběr, převzatý z Jan Masaryk´s Funeral 1948 je udělaný zase těsně před pohřbem (nějak se zase vylepšilo). I z pohřbu Beneše existuje snímek, který zabírá jeho uchu. Sice nic moc, ale proti tomu druhému je to úplná pohádka. A kam zmizel na těch posmrtných záběrech ten podbradek z posledního živého záběru se Sezimova Ústí, tak to mě fakt fascinuje.

V tomto dokumentu je možno také vidět asi poslední záběry na Masarykovo levé i pravé ucho v živém provedení ze Sezimova Ústí (zde na obrázku vpravo dole), jak tam 9. 3 diskutují spolu s polským velvyslancem Clementisem a Benešem. Mimochodem, jestli někdo shledá na živě diskutujícím Benešovi nějaké známky zchátralosti, tak mi to může klidně zde sdělit.       

Oproti těm třem předešlým vskutku odpovídá to čtvrté ucho tomu, jak ho popsala paní Davenportová. Tedy poslední portrét:

Byl velmi vysoký a mohutný; když jsem se s ním setkala, bylo mu pětapadesát let a byl dosti korpulentní. Rád říkával, že začal přibírat a v mnoha dalších ohledech se měnit po Mnichovu. Do té doby - jak říkával - byl štíhlý a snažil se udržet si váhu; kvůli tělesné kondici jezdil každý den na koni. Ačkoli měřil více než šest stop, jeho kosti byly subtilní. Měl malé nohy a ruce a uměl jich dokonale používat. Chodil lehce, často na špičkách; a rukama ilustroval svá fascinující vyprávění. Měl podivuhodnou hlavu. Pleš, volný podbradek, uši s dlouhými lalůčky, klenuté čelo nad chytrým, pohyblivým obočím a neobyčejnýma očima. Byly to hluboké, tmavohnědé oči jeho slovenských předků, zrcadlo povahy, v němž se zračilo vše od skličujícího smutku a doteku tragédie až po útočné klaunství a elektrizující vtip. Levé víčko bylo zřetelně níž než pravé. Také nos měl nesymetrický, výrazný, zobákovitý, ostře řezaný a trochu zahnutý doleva. Nikdy jsem se nezeptala, zda mu nos nepoškodili v nějaké dětské rvačce, ale nepřekvapilo by mě, kdyby tomu tak bylo. Jeho tvář vcelku překvapivě odhalovala jeho dvojí povahu. Když na fotografii zakryji levou polovinu Janova obličeje, je pravá strana tváří smutku a nese v sobě náznak tragédie. Je to tvář odtažitého, vzdáleného muže. Zakryju-li její pravou polovinu, je to někdo jiný - vtipný, vřelý a srdečný člověk, který se umí nakažlivě smát, má všemožné choutky a spoustu zájmů. Byl to přátelský člověk.Téměř každý, kdo znal Jana Masaryka, si myslel, že ho zná dobře, neboť byl přístupný, rychle chápal povahu lidí, rád žertoval a měl překvapivé a odzbrojující slabosti. Myslím, že se celý svůj život učil, jak odhadnout lidi a pak zahrát na tu pravou strunu v nich, čímž je vlastně pouze jinak řečeno, že ovládal umění diplomacie. Stejné umem se projevovalo ve složitém předivu jeho dlouhodobých a různorodých přátelství, roztříděných tak, aby vyhovovala jeho vlastní podstatě. Pod bouřlivým povrchem byla to povaha rezervovaná, dokonce tajnůstkářská. Byl to muž různorodých a mnohostranných zájmů, (s.18)) pokud jde o lidi a vztahy. Mnohé'si udržoval daleko od těla. Většina lidí ho neznala tak dobře, jak si mysleli, nebo jak jim dovoloval si myslet. Měl obrovské kouzlo a mnoho chyb. Když pak lidé pošetilí byli jeho šarmem zmateni a velební hlupáci jeho vadami odrazeni, zůstalo několik těch, kteří jej skutečně znali. A ještě méně jich znalo ty podivně promíšené síly, které ho vytvořily.

Podobně jako v předcházející části jsem citoval (odkazem na příslušnou stránku) záměrně výhradně pouze poznatky z nejnovějšího vyšetřování smrti Jana Masaryka, které bylo shrnuto v publikaci Jan Masaryk. Úvahy o jeho smrti, které je de facto vedena jako polemika jiných názorových proudů (sebevražda, vražda atd.) s předcházejícím vyšetřováním pana Havla, které vyústilo do závěru, že za vším je vyzáblý Vávra-Stařík a jeho partyzáni z Moravy. Vybral jsem lahůdky z toho menu, které shledali zajímavým k určitému datu autoři tohoto sborníku.  Toliko jsem sčítal zlomky, tedy převádět na společného jmenovatele určité dílčí poznatky, které byly nashromážděny v tomto materiálu.