Jan Masaryk: Jak přistává Sokol v naruby obráceném pyžamu

Kdy se Sokol vznesl k nebi

Zde uvádím jenom to, co se v těchto dvou výpovědích shoduje, zbytek spočívá ve snaze svědka posílit důvěryhodnost svých výpovědí, nicméně faktem zůstává, že toto svědectví tak vytočilo postupně následující vyšetřovatele a soudního znalce na slovo vzatého, že svědkovi vložili všichni tři do pusy, že objekt Janíček byl zastřelen. Mimochodem, kdybyste tehdy potkali na nádvoří v Černíně známého divadelního impresária s praxí v Hollywooodu, jak udílí pokyny kdekomu, tak byste začali správně předpokládat,,že účastníte natáčení nějaké komedie v připravovaném velkofilmu se všemi správnými rekvizitami, ledárnou,  dvojníky, rozházenými polštáři, krásnými ženami atd. Ano, jdou fámy, které šíří vyšetřovatel Ilja Pravda a právník Artur Soldán, že Jan Masaryk si měl najmout k provedení velkofilmu Jan Masaryk´s funerál Ottu Katze, známého pod uměleckým pseudonymem. Andre Simone.  

Pavel Brett

K jednotlivým podatelům se konkrétně vyjadřovat nebudu.  Společným jmenovatelem tvrzení je dobová šeptanda, že Jan Masaryk byl zastřelen, poté byl dopraven do Černínského paláce a vyhozen z okna.  Ti lidé jsou přesvědčeni, že říkají pravdu.  Jim to neubližuje, ubližuje to oficiálním závěrům vyšetřování.  Je to důkaz, že tito svědci se nikdy nesmíří ani s faktem.  Je to legenda, ta žije souběžně s legendou o osobnosti Jana Masaryka  a  s  legendou nevěřit oficiálnímu vyšetřování.

Jiří Straus

Kdybych se měl vyjádřit k novým hypotézám, že asi mohl být někde zastřelen a dovezen na místo činu, tak v pitevním protokolu nebylo zjištěno střelné poranění.  Bylo tam přetržení aorty, roztržení srdce, zlomení žeber, pánve a roztržení jater a sleziny.   Poranění srdce a jater bylo smrtelné.  To odpovídá pádu z velké výšky a dopadu na pevnou podložku.  Střelné poranění nebylo zjištěno v pitevním protokolu.  Pitevní protokol beru jako seriózní zdroj informací.  Já tuto verzi vylučuji, neodpovídá zjištěným zraněním.  I kdyby ten člověk byl někde zastřelen, muselo na něj působit takové násilí, aby byly zjištěny změny, které byly zadokumentovány v pitevním protokolu, ale neměl střelné poranění. Já to vylučuji.

Ilja Pravda

Během let se vyskytla řada svědectví, která se snažila dokázat,  že J. Masaryk nebyl napaden ve svém služebním bytě v Černínském paláci, ale byl sem dopraven po smrti.  Jeho smrt mohla být způsobena např. zastřelením. Osobně jsem přesvědčen, že tato verze nemá žádnou oporu ve faktech, neboť ještě v pozdních večerních hodinách byl Jan Masaryk ve svém služebním bytě  a podle svědectví pozdě do noci pracoval, neboť ještě kolem půlnoci v oknech jeho služebního bytu se svítilo.

Václav Líman, vrátný na ministerstvu zahraničí, udává: Nepamatuju se, že by Jan Masaryk prošel mezi 13. a 20. hod. branou č. 1. Praporčík SNB Josef Klapka (výpověď z 10. března 1948) nastoupil službu již 9. března 1948 odpoledne a měl ji vykonávat po tříhodinovém střídání až do 7 hod. ráno 10. března. Uvedl, že během služby žádná cizí osoba nevstoupila ani nevyšla z budovy. Vrchní strážmistr SNB Václav Staněk podle své výpovědi z 10. března 1948 měl podobně jako Klapka službu na II. vrátnici ministerstva zahraničních věcí z 9. na 10. Března 1948. Uvedl, že během jeho služby žádná cizí osoba kolem vrátnice neprošla, a že v jednu hodinu v noci 10. března vykonal prohlídku na druhém nádvoří, kde mrtvé tělo ještě nebylo. Navíc s určitostí prý pozoroval, že ve všech oknech byla tma. (s. 131)

Kolem druhé hodiny v noci odjela z Loretánského náměstí auta. Mezi 3. a 4 hodinou ranní strážný Straka měl najít na nádvoří pod oknem Masarykova bytu tělo mrtvého, který měl na sobě proužkované modrobílé (????) pyžamo. Byl bosý. Ležel na levém boku. Tělo bylo zkroucené, obličej obrácený k zemi. Levou ruku měl pod tělem a nohy mírně pokrčeny. Pavel Straka měl dojem, že všechna okna paláce jsou zavřená. Po jistém váhání sáhl mrtvému na záda, zjišťoval, zda dýchá a zkoušel mu tep. Zůstal u něho nějakou dobu stát. Pak se vrátil do kanceláře. Později uváděl, že se do kanceláře vrátil ve čtyři hodiny ráno. (s.240)

Ve druhém protokolu trval Jindráček na výpovědi, že „Masaryk mohl skočit nebo spadnout z okna jenom v době mezi odchodem (na půdu) a návratem obou topičů, tj. v době mezi 6.15 hod. až 6.30 hod.“ (s.129) Podle své první výpovědi, kdy si oba topiči si vyzvedli v 6.15 hod. klíč od osobního výtahu, se současně díval prosklenými oblouky na druhé nádvoří, kde na dlažbě nic neviděl. V prvním protokolu Jindráček uvedl, že mrtvolu by jistě spatřil, poněvadž bylo zcela světlo. Poté vyšel před vrata, kde by ani nemohl případný pád těla slyšet. Uvedl dále, že asi v 6.30 hod. pro něho přiběhl Merxbauer a šli spolu k ležícímu tělu. Jindráček pak položil mrtvému Masarykovi ruku na srdce a na tepny a poznal, že tělo již bylo chladné, ale ne ztuhlé, poněvadž bez námahy zvedl ruku (či paži?) mrtvého. Horní část těla podle Jindráčka byla neporušena..

Dobového posuzovatele této výpovědi (1950) rozčilil tehdy Jindráček přesně tak, jako rozčílila o více než šedesát let později výpověď  Emila Brtníka, Pavla Bretta, Jiřího Strause a Ilju Pravdu„Tvrzení Jindráčka, že Masaryk dopadl na dlažbu v době mezi 6.15 hod. až 6.30 hod., je vyložená lež, protože po dopadu Masaryk ještě jednou či dvakrát vdechl krev do plicních tkání... Nemohl tedy padat usmrcený, nýbrž nanejvýš omámený, a během čtvrt hodiny by nemohl vychladnout, ani během čtvrt hodiny nemůže nastat ztuhlost žvýkacích svalů. Jindráček by měl být potrestán za vědomé klamání úřadů a vyslechnut na důvody, jež ho k tomu vedly.

Nebozí svědci jsou neustále biti za to, že ztuhlost a vychladnutí těla neodpovídá stavu, který by bylo možné očekávat, kdyby tam objekt Jeniček dopadnul v šest hodin ráno. To je sice možné, s výjimkou jediného případu, kdyby ten objekt dopadl v mírně rozmraženém stavu. Asi ve stavu, když v 22 hodin vytáhnu kuře z mrazáku, a dám do dřezu, tak v šest ráno bude už přece jenom trochu rozmrzlé při pokojové teplotě (!!!)., A křídla dokonce budou vláčná. Takže v 10, 30. ho mohu dát na pekáč. Je zvláštní, jak ty časy sednou. Zřejmě Zorin k Clementisem doma kuchařili. Ale těm jejich grimasám se nedivím. A řekl bych, že na poslední moment fakt zaživa mražené kuře může dokonce ještě vdechnout krev do plícních tkání.

 Jan Pomezný a Jana Merxbauer podle zápisu z výpovědi ze dne 10. března 1948 uvedli, že v 6.15 hod. ráno šli chodbou, jejíž zasklené oblouky vedou do druhého nádvoří, sejmout na půdu prapory, a ničeho si na dlažbě nádvoří nevšimli. Při zpáteční cestě Pomezný viděl zaskleným obloukem chodby ležet na nádvoří tělo, podle podoby poznal ministra Masaryka. Nález běželi ohlásit do vrátnice vrchnímu strážmistrovi Jindráčkovi a praporčíku Klapkovi. Merxbauer posléze přistoupil s Jindráčkem k Masarykovu tělu jako první a uvedl, „že sáhnutím na koleno a ruku mrtvoly se přesvědčil, že Masaryk je již ztuhlý“. Na horní části Masarykova těla žádná zranění neviděl. Merxabauer poté přinesl pokrývky a tělo přikryl. Při pohledu vzhůru uviděl Merxbauer otevřené okno v jedné z místností, nevěděl však, ke které místnosti okno patří. Pomezný k mrtvému tělu nešel (s.128) Jan Merxbauer se dotkl ruky a kolena, a tím se přesvědčil, že tělo je již ztuhlé. (s.249)

Druhý topič, Jan Pomezný řekl, že šli sejmout vlajku v 5.30 ráno. Nikoliv tedy v 5.15 nebo krátce po 6.00 hod., jak uvedl ve své výpovědi Merxbauer. Podle Pomezného uviděli při zpáteční cestě na druhém nádvoří ležet Jana Masaryka. Pomezný k němu došel na vzdálenost dvou metrů a ministra poznal. Jan Merxbauer se dotkl ruky a kolena, a tím se přesvědčil, že tělo je již ztuhlé. Na horní části těla neviděl, jak uvedl do protokolu, žádná zranění. (s.249) Jindráček ve své výpovědi trval na tom, že Jan Masaryk mohl „vyskočit nebo spadnout“ z okna jen v době mezi odchodem topičů na půdu a jejich návratem. Tedy v době mezi 6.15 až 6.30 hod.

Vzhledem k tomu, že slunce vycházelo 10. 3. 1948 až v 6.20 hod., tak lze z toho dovodit, že tu vlajku ti topičové Merxbauer a Pomezný šli sundávat ze střechy až po té šesté hodině, kdy už na nadvoří dopadalo světlo, takže pokud tři svědkové, přímo Jindráček a nepřímo Merxbauer a Pomezný tvrdí, že před šestou hodinou ranní na nádvoří nebylo žádné tělo vidět, tak skutečně se tam muselo ocitnut po až po jejich odchodu na půdu. Není divu, že ministr vnitra Nosek v parlamentu prohlásil a musil prohlásit, že mininistr zahraničí Jan Masaryk ukončil dobrovolně svůj život v šest hodin ráno.  

Prap. Josef Klapka, člen Sboru národní bezpečnosti Praha-Hradčany, který měl službu v bráně č. 1. Do osobního zápisníku si poznamenal, že podle slov vrchního zdravotního rady a policejního lékaře MUDr. Teplého, zemřel Masaryk mezi druhou a třetí hodinou ráno. Byl však nalezen až v 6.30 hod. Václav Líman, vrátný na ministerstvu zahraničí, udává: „Sám jsem jej viděl kolem 6. hod. ráno 10. 3. 1948, kdy mi topičové Merxbauer a Pomezný sdělili, a příslušníkovi SNB Klapkovi, že na nádvoří leží pan ministr. Všichni jsme k němu odešli. Už nežil, a Klapka a Merxbauer ho přikryli přikrývkou. Určitě si pamatuji, že tělo Jana Masaryka leželo na levém boku, hlava směřovala ode zdi budovy a obličejem byla pootočena nahoru. Též jsem zřetelně viděl, že mu z levého ucha teče krev. Na dlažbě byla malá kaluž krve a v okolí nohou byly rozsety části roztříštěných kostí z nohou. Podotýkám, že příslušníci SNB z brány č. 2 vedoucí k bytu pana Masaryka, museli slyšet pád jeho těla. (s.180)

Co všechno dokáže forezní biomechanika, ba vypátrat ruského špiona jako pachatele.

Na svých webových stránkách, kde se  pan profesor Jiří Straus prezentuje jako soudní znalec v oboru forézní biomechaniky, je zavěšen článek s následujícími otázkami a odpovědi.

Měl jste v případě Jana Masaryka i přes to, jak ta kauza je stará, dostatek materiálů k přezkoumání?

Kupodivu v tom případu nikdo nezměřil výšku pádu. To je dost důležitý parametr. Měl jsem možnost přímo v Černínském paláci změřit výšku pádu, parapetu, vše, co mi chybělo. Jan Masaryk padal pozadu, padal na nohy, znám zranění a jeho rozsah, potřebné jsem si vyměřil

K jakým závěrům jste došel po prošetření tohoto případu

Jan Masaryk byl zavražděn, o tom není pochyb. Jsou čtyři podezřelí a je zřejmé, že do tohoto případu je vtažená i ruská rozvědka

Nemáte pocit, že ta vražda byla spáchána podivným způsobem? Chci tím říci, že jistě mohli zvolit jinou metodu, než vystrčení z okna. Proč došlo zrovna k tomuto?

V bytě po určitou dobu v noci nešla elektřina, telefon, byt byl zamčený. Masaryk, který byl v pokoji den před odletem do Londýna a četl si, musel pachatele slyšet, a proto se chtěl schovat na římsu pod oknem koupelny a uniknout jim, jenže to nestihl. Pachatelé ho stačili vystrčit, což ani oni sami neplánovali. Masaryk letěl zády dolů a ze třinácti metrů dopadl na nohy, což z takové výšky nelze přežít. Příčinou úmrtí bylo utržené srdce.

http://www.ibestof.cz/verejna-sprava/prof.-phdr.-jiri-straus-drsc.---kriminalista-soudni-znalec.html

Ano, ale nedopadá na paty. Dopadá na špičky. A Jan Masaryk uměl seskakovat z koně, pěkně je to ukázáno v dokumentu Krok do prázdna, kde ve 48 minutě, 25 vteřině Jan Masaryk při seskoku z koně dopadne na špičku pravé nohy. „Podezřelý je mechanismus pádu a dopad přímo na paty, při vědomém skoku dopadá člověk instinktivně na špičky nohou, podezřelá je rovněž stopa stolice na okenní desce a Masarykovo oblečení,“ dozvěděl se od MUDr. Josefa Teplého jeho příbuzný a též podřízený na pracovišti MUDr. Otakar Slezák. (s.72)

 Jinak to ticho na tom nádvoří Černína, tak to mě překvapuje, chybí nejenom tíchá hudba linoucí se z rádia, ale i to rádio samotné. Majitel Černína, známý rozhlasový glosátor, nepoužíval v té době základní komunikační prostředek. Asi měl k rádiu stejný poměr, jako VK k internetu svého času.  

 Navíc, kdyby mě někdo házel dolů z výše 15 metrů, tak to bych hrůzou ječel cestou dolů, že pan president Klaus na Hradě oka nezamhouřil. A dokonce ještě předtím: Podle zjištění mechanoskopa Viktor Vichra objekt Janíček plnou vahou na okenní desku nedosedl a „pouze se nějakým způsobem smýkl a poněkud pootočil,“ (s.31) Okno v koupelně, které se velice obtížně otevíralo a nepoužívalo, o čemž svědčila silně zaprášená okenní deska (s.66) a z něhož měl objekt Janíček skočit či vypadnout z výše 14,64, respektive z okenní řimsy ve výši 13,56 m,  mělo rozměry l,27 x 1,11 m a výška jeho umístění od podlahy byla 1,10 mm, zeď za oknem 0,20 m a podokenní římsa 0,60 m se nachází v úrovni podlahy koupelny, která vede pod okny celého průčelí a umožňuje otevřenými okny vstup do koupelny, ložnice, předpokoje a nakonec i do zimní zahrady. Díváme-li se na budovu zvenku, je okno ložnice vlevo.  Obzvlášť bych řval, kdyby do mně někdo žduchl tak, jak si to živě představuje pan profesor Straus, podle něhož byl Jan Masaryk pouze o něco větší než on. :

Teď jsem ve fázi, kdy se J. Masaryk dostal z parapetu okna na římsu a zřejmě se chtěl schovat mimo okno. V této fázi byl vystrčen ven.  Je vidět, že římsa je poměrně dost hluboko pod okenním parapetem, je to výška 107 cm. Masaryk byl o něco vyšší než jsem já. Podle pitevního protokolu měl oděrky na spodní části hrudníku. To podle mého názoru vzniklo tím, když se vysouval ven na římsu. Hloubka dolů je 14,5 m. Pokud se dostal sem, chtěl se schovat mimo, buď vpravo, nebo vlevo, aby unikl pachatelům, kteří se dostali do koupelny.  V této etapě to Masaryk nestihl a byl vystrčen ven. „K pádu těla došlo zcela jednoznačně vystrčením druhou osobou, tělo Jana Masaryka padalo ve vertikální poloze s dopadem na nohy. K pádu došlo z polohy těla z římsy pod oknem, v této fázi byl Masaryk vystrčen aktivním silovým působením osobou druhou (minimálně jednou) a došlo k urychlenému koordinovanému pádu. Tělo padalo kolmo na dlažbu, byla zjištěna absence rotace těla, při pádu musela síla vystrčení směřovat do těžiště těla.

Prof. Straus odmítl možnost spontánního pádu z okna nebo sebevražedného skoku z římsy, a to i v případě Masarykova vlastního odrazu od zdi:„Se svou váhou, výškou a kondicí by nemohl skočit do vzdálenosti 220 cm od zdi, kde je v náčrtku uvedeno místo dopadu. Tak velkou sílu by nevyvinul.“ Právě náčrtek z 11. března 1948 pokládá prof. Straus za „vysoce relevantní“ a „zcela bez pochybnosti. Také polohu těla považuji nejpřesněji zachycenou na náčrtku,“ Dovolil bych si poprosit prof. Strause o propočet v případě, že by Jan Masaryk měřil 198 cm (Marcia Davenportová) a vážil tak 110 kilo, nikoliv tedy, jak je uvedeno v tom náčrtku, že mrtvola měřila cca 180 cm a v literatuře uváděná váha 90 kilo.

Co mě kromě jiného fascinuje nejvíce při tomto způsobu transportu směrem dolů, že objekt Janíček nejenom na té římse po sobě uklidil, a to tak, že nezůstaly žádné stopy bosých chodidel, asi proto spadl dolů ve svislici.  Není divu, že pak nestihl dopadnout na špičky., ale musel to ubrzdit patami. Dobře, komando vniká dovnitř, zastihuje objekt Jeníček na římse. Ale proč a kdy potom to komando rozházelo ty polštáře atd, respektive po sobě neuklidilo, nahulilo tam požehnaně (na co čekali?), i když usilovně předstíralo, že jde o sebevrařdu.

Jak ale mohlo komando trknout objekt Jeníček do jeho těžiště, když ten měl po římse ustoupit tak nějak bokem. Podle polohy těla na dlažbě nádvoří na místě dopadu vzdálenosti těla (nohou) – 2,90 m ode zdi pod oknem a 13,10 m od postranní zdi se objekt Janíček z okna dostal sesunutím po břiše, s obličejem obráceným do místnosti, resp. ke zdi Po římse ustupoval doleva (tedy směrem k oknu ložnice do vzdálenosti 1,3 až 2 m od okraje okna, přičemž se přidržoval zdi. Jan Havel, který vyšetřování vedl, našel ve spisech kriminálního inspektora Podaného náčrtek, podle něhož provedl měření na místě činu. Zjistil, že místo dopadu Masarykova těla nebylo pod oknem, ale nejméně 1,3 m vlevo od něho. ÚDV požádal o expertizu Kriminalistický ústav, a ten metodou blízkou fotogrammetrii (s využitím údajů z téhož náčrtku) došel v únoru 1995 k závěru, že „místo odskoku se pravděpodobně nalézá 1650 mm od levé strany okna koupelny bytu Jana Masaryka“.  

 Podle zjištění vyšetřovatele Havla v důsledku nezákonně prováděné domovní prohlídky v bytě ministra zahraničních věcí a nepřiměřeného zákroku vedoucího skupiny partyzánů, kteří domovní prohlídku prováděli, pokusil se Jan Masaryk o útěk z bytu oknem. Vystoupil na 60 cm širokou římsu vedoucí po průčelí traktu v hloubce 1,10 m pod okny, ale když se vzdálil od okna tak, že se mohl přidržovat pouze ploché zdi, ztratil rovnováhu a padal do nádvoří. V poslední chvíli se pak od římsy odrazil, takže sice vyrovnal pád tak, že dopadl na obě nohy, ale utrpěl dopadem vnitřní zranění, kterému ihned na místě podlehl.

Komando, před kterým Jan Masaryk prchal oknem a dále po římse, mělo domovní prohlídku provádět ve složení: Josef Vávra-Stařík, Oldřich Fischmeister, Vilém Krajčírovič, Oldřich Kojecký a Jan Hradil. Zdeněk Lustyk 8. 7. 1968 na Krajské správě SNB-Správě StB v Ostravě uvedl, že někdy v květnu či červnu 1948, kdy pobýval v Německu, se od neznámého stopaře, kterého údajně vezl z Pasova do Norimberku a poté až do Kolína nad Rýnem, dozvěděl podrobnosti o smrti Jana Masaryka. Stopař se mu během jízdy svěřil, že patřil ke skupině partyzánů, kteří se v únoru 1948 podíleli na „likvidaci zbytků buržoazie“. Jejich poslední akcí měla být tajná prohlídka Masarykova bytu, o které se rozhodlo, když se objevilo podezření, že se Masaryk připravuje k útěku. Cílem prohlídky bylo zajištění dokumentů, které by ministra v tomto směru kompromitovaly. Prohlídka však měla velmi dramatický průběh. Jednak byl Masaryk inzultován rozčileným velitelem skupiny při objevení kufru s dokumenty a značnou peněžní hotovostí, jež měl ministr připravený na cestu. Situace se vyhrotila, když zastižen v posteli, byl Jan Masaryk vyzván, aby se oblékl a připravil k odchodu. Zpanikařil, pokusil se o útěk a začal volat o pomoc; v tom se mu snažili zabránit polštářem přitlačovaným k obličeji.(s.87) Co se odehrálo dále, „stopař“ už nevěděl, neboť byl vyzván velitelem, aby zjistil, co se děje venku [asi přicházel se svými lidmi major Schramm], a když se vrátil, Masaryk už v místnosti nebyl. Bylo mu řečeno, že došlo k potyčce, když se Masaryk snažil utéci nebo vyskočit oknem koupelny, ale že se jim vytrhl a sám z okna vypadl, uvádí Zdeněk Lustyk ve své výpovědi. Jeho úkolem pak bylo zajištěné věci z Masarykova bytu odnést domů, utřídit a předat. Komu, to už mu „stopař” neuvedl (s.87-88)

Mezitím major Schramm odvedl ministra zahraničních věcí Jana Masaryka do bezpečí. Možná, že známe členy tohoto komanda. Ve vojenské věznici v Praze na Hradčanech se seznámil Stanislav Gazda  s mjr. Antonínem Fršlínkem a škpt. Vladimírem Laryšem (správně zřejmě Rališem), kteří spolu hovořili o akci v Černínském paláci, kterou vykonali jednou večer „z vyššího rozkazu“, a které velmi litovali, a nyní se obávali vysokého trestu.  Mjjr. Fršlínek obdržel mimořádnou odměnu za aktivní účast na zpravodajské činnosti ve dnech 20. Února. až 10. března 1948.   A předali ho Tomanovi. Scéna byla konečně volná pro další hrdiny našeho příběhu, mírně rozmrzlého dvojníka, doprovázeného podplukovníkem Kohoutem (pérák doskákal) jako šofér a dvěma dalšími průvodci, kteří panu Brtníkovi připomněli Zorina a Clementisem. S kým jiným by mohl ministr zahraničí sedět v autě?  Toho dvojníka si převzali od generála majora  Michaila Bělkina, který byl v minulosti velitelem J. Paršínové.. Bělkin byl překvapen, že Paršina byla v  Československu ve stejné době jako on. Zeptal se jí, co tam dělala? Odpověděla, že „nic“, pouze čekala na rozkaz, ale (jak prohlásila) Masaryka nezabila, Bělkinovi (Михаил Ильич  Белкин, 1901- 1980). nezbylo, než na to zareagovat s evidentní ironií, když se tak úspěšně podílel na úspěšném exportu mražených kuřat do Československa v nejlepší kvalitě: No, samozřejmě, to musím vědět nejlépe já, jak to bylo. Byl jsem to já, spolu s kapitánem Bondarenkem Udělali jsme to proto, že ministr se odmítl stát naším agentem. To my jsme vyhodili Masaryka z okna. Sotva jsme ho zvládli, takový to byl udělaný strejda. Vzít do takové akce kancelářskou krysu, tak to mohl při těch transportech 110 kilového Masaryka o délce 198 cm ten  47 letý nosič mrtvol mohl během té akce pěkně zkolabovat.  Navíc při hodnocení charakteru jeho učásti bych si dovolil upozornit,že šlo o Žida (http://www.e-reading.org.ua/bookreader.php/1007067/Abramov_-_Evrei_v_KGB.html ) . Nechám si od každého rád vysvětlit, proč v březnu 1948 jakýkoliv Žid by měl mít motiv vraždit Jana Masaryka, který byl jejich nejlepším agentem. Návíc proč by měl Otto Katz něco takového organizovat.  

Závěr

Zatímco podle sestry (Alice) pan ministr večer propustil svého komorníka jako obvykle v průběhu noci se asi natáhl na pohovce, která byla v koupelně, a z jejíhož okna vyskočil nohama napřed. Zdá se, že smrt byla okamžitá, a podle lékařů nevydechl více než jednou mezi dopadem a smrtí. Podle toho, co říkala sl. [Alice] Masaryková, tělo zevně neutrpělo pádem, ale vnitřní orgány, a zvláště srdce, byly těžce poškozeny pádem. Sl. Alice Masaryková je naprosto přesvědčena, že vůbec nejde o vnější zásah. (s.317), ale z chemického rozboru  nedopalků podle druhu tabáku a papíru, provedeného MUDr. Ing. Emilii Kinskou, mělo v bytě kouřit více osob (nejméně tři) cigarety různých značek, mezi nimiž byly i cigarety sovětské výroby. (s.74)

Vzhledem k tomu, že tam měl dávat pokyny ten divadelní rejža Otto Katz, dovoluji si navrhnout syntetickou verzi událostí, která určitě dokáže usmířit nejenom Kriminalistický ústav a Policejní akademii. Lze dokonce předpokládat, že o tomto přídavku nemusel mít Jan Masaryk tušení, pokud ovšem tu knihu o pohřbu svého otce nevytáhl z knihovny on sám.

Za prvé nešlo o kancelářské krysy Zorina s Clementisem, ti neměli žádnou praxi v nakládání s mrtvolami, ale o dočasně v zimní sezoně nezaměstnané cirkusové akrobaty, v horším případě o bývalé frontové saniťáky.

Za druhé Kohoutovo komando všude nadělá stopy (otisky prstů), svědčící o zabydlenosti dvojníka v bytě, otevře okno koupelny, posadí dvojníka na rám a zjistí, že je to okno příliš úzké pro dva muže, kteří drží mrtvolu každý za jednu ruku, přemístí se k oknu ložnice, oba se vykloní, každý drží mrtvolu za jednu ruku, snaží dostat jí přes tu římsu (oděrky), rozhoupou ji, vzhledem, že oba jsou praváci, tak nakonec zledovatělá mrtvola přes pád na paty padá poněkud stranou. Když ale mrtvolu objevuje Pavel Straka, obě okna jsou zavřená, tak si s hrůzou uvědomí, že objekt Janíček je málo rozmrzlý, Straku zamykají (nejsou to vrahové), mrtvolu berou zpět nahoru, omývají jí ve vaně horkou vodou (jako já když zapomenu včas rozmrazit to kuře), zahřívají v peřínách (stopy po výkalech), mezítím pokuřují, vidí topiče, jak jdou sundat vlajkou, už není čas, už musí vypadnout, opatrně kladou mrtvolu pokud možno do původní pozice a začnou se modlit, aby inkasovali ten správný honorář za divadelní výkon. Později jsou víděni v úspěšném filmu Cirkus Humberto.

Obrázek: dobře zamaskovaný Michal Bělkin, úspěšný šovětský exportér mraženého zboří do Československa