Jan Masaryk: Jak skáče Sokol

O významu pevného bodu ve vesmíru

Pochopení toho, co se stalo v Černínském paláci v noci z 9. na 10. březen  r. 1948, závisí na tom, kdo vlastně byla ona osoba, která dopadla na jeho vnitřní nádvoří, a to jak ve fyzickém, tak i intelektuálním smyslu. Píchali ji injekce, či nepíchali? Kdo vypadl z koupelny Masarykova bytu, nebo byl vyhozen, či seskočil jako Sokol?  Byla to rozervaná osobnost, nebo dokonce schizofrenik, nebo ctihodný ministr věcí zahraničních, politik jednající naprosto v souladu s teorií veřejné volby, nebo pašerák zbrání a bižuterie, nebo snad i dokonce někdo jiný ve fyzickém smyslu?  A konečně v jakém stavu dopadlo to tělo na dlažbu vnitřního dvora v Černínu?

Václav Topinka ve své výpovědi na GP dne 9. 10. 1968 dosvědčil důvěrnou návštěvu amerického velvyslance Laurence Steinhardta v sobotu 8. 3. 1948. SÚA, II/3 Vg 5/68, Deník vyšetřovatele VI/827–828.) Od Václava Topinky a dr. Jiřího Špačka se dovídáme, že 9. března, resp. o den dříve, se v 9 hodin dopoledne objevil v Černínském paláci u ministra Masaryka neohlášeně a neočekávaně sovětský pověřenec Valerian A. Zorin. O této druhé březnové návštěvě Zorina v Praze se v úředních dokumentech ani v literatuře téměř nehovoří. Zmiňují se o ní pouze P. Kettner a I. M. Jedlička . Zmíněná dvojice autorů cituje z rozhovoru se správcem domácnosti Václavem Topinkou, který byl svědkem rozhovoru ministra se Zorinem. V. Topinka uvedl, že si oba muži řekli „jen pár vět, trvalo to sotva dvě minuty, a Zorin odešel bez podání ruky. Ministr byl bledý a chvěly se mu ruce“ (s.69)

9. března kolem 16. hodiny navštívil Jana Masaryka v Černínském paláci americký velvyslanec Laurence Steinhardt. Přijel sám v malém osobním voze a k ministrovi jej přivedl tajemník J. Špaček. O této návštěvě se zmiňuje rovněž MUDr. Oskar Klinger ve svých pamětech, kde uvádí výrok Hany Benešové, že Masaryk pospíchal z oficiálního jednání v Sezimově Ústí na schůzku s velvyslancem, přestože původně slíbil, že zůstane na večeři. Také správce domácnosti V. Topinka byl svědkem této diplomatické návštěvy. Podle něho se Steinhardt u Masaryka zdržel asi 15 minut a po jeho odchodu byl ministr nezvykle vážný. Z věcných a časových souvislostí vyplývá, že předmětem rozhovoru mohla být otázka útěku, ať už plánovaného nebo odmítnutého.

K útěku a emigraci se Jan Masaryk v kritických dnech vyjadřoval rozporně, jak dosvědčuje několik svědků. Jeden den plný elánu a optimismu plánoval útěk, den na to rezignovaně hovořil o sebevraždě jako o jediném možném východisku, dosvědčuje JUDr. Arnošt Heidrich (Poslední dny Jana Masaryka, str. 488, in Karel Feierabend, Soumrak československé demokracie, Londýn 1988). O přípravě útěku organizovaném Eduardem Hauptmanem hovoří Ota Hora (Svědectví o puči, 1991, str. 197). Záměr emigrovat dosvědčuje i Marcia Davenportová (Jan Masaryk – Poslední portrét, 1990, str. 90–92), též Josef Novotný , (výpověď na GP dne 1. 6. 1968), nebo MUDr. Oskar Klinger (O. Klinger – I. Sviták, Pozůstalost MUDr. Oskara Klingera, osobního lékaře dr. Edvarda Beneše a Jana Masaryka). Odmítnutí možnosti útěku naopak dosvědčuje Jiří Dohnálek s odvoláním na rozhovor svého otce, osobního šoféra Jana Masaryka, (výpověď na GP dne 31. 6. 1968).

Fyzickou podobu Jana Masaryka zachytila ve své vzpomínkové autobiografii Marcia Davenportovám, která ještě po letech před očima někoho. kdo byl velmi vysoký a mohutný; Ačkoli měřil více než šest stop [198 cm], jeho kosti byly subtilní. Měl malé nohy a ruce a uměl jich dokonale používat. Chodil lehce, často na špičkách; a rukama ilustroval svá fascinující vyprávění. Měl podivuhodnou hlavu. Pleš, volný podbradek, uši s dlouhými lalůčky, klenuté čelo nad chytrým, pohyblivým obočím a neobyčejnýma očima. Byly to hluboké, tmavohnědé oči jeho slovenských předků, zrcadlo povahy, v němž se zračilo vše od skličujícího smutku a doteku tragédie až po útočné klaunství a elektrizující vtip.  Levé víčko bylo zřetelně níž než pravé.

K dispozici jsou tři fotografie této události, zachycující údajně dotyčné tělo na dlažbě vnitřního nádvoří v Černínu, policejní i soukromá šetření i svědectví jednotlivých osob pocházející z různých období. Co se týče těch foto, tak důležité je, že je známo a nezpochybňováno místo dopadu těla na dlažbu, co se týče vzdálenosti od stěny budovy (2,2 m). Ta fota jsou vyhotovena v různé vzdálenosti od těla, liší se tedy perspektivou, respektive úhlem pohledu.  V bezprostřední blízkosti zachycuje tělo po pádu foto, které publikoval pan Bohač (velikost 1115x740), další dvě byly zveřejněny v publikaci Jan Masaryk. Úvahy o jeho smrti.  Jedna z nich je označována jako mrtvý Jan Masaryk po ohledání policejním lékařem (1310x778) a druhá z nich jako reprodukce původní fotografie z dokumentace místa ohledání místa úmrtí, která zobrazuje tělo z větší vzdálenosti.  Na tom posledním foto (velikost 1294 x 853) lze téměř s určitostí identifikovat rovněž ministra vnitra Václava Noska a snad i osobu Vladimíra Clementise. Tuto možnost ale potvrzuje také zpráva kap. Hofmanna, podle ní za několik minut po něm, v 7.38, přijeli fotografové z Kriminální ústředny a dvě minuty po nich ministr vnitra Václav Nosek. A Clementis už tam byl od 7 hodin.

Za délku (respektive výšku ležícího těla je brána vždy vzdálenost od dlaně pravé ruky (levá souřadnice) ke krevnímu výronu v oblasti paty na pravé noze (pravá souřadnice). Při posuzování délky těla je nutné brát do úvahy, že tělo neleží vodorovně, ale mírně šikmo a je také mírně prohnuté, tedy nohy jsou k fotografovi blíže než hlava, proto je základ měření vzata délka od ohnuté dlaně právě ruky ležící podél hlavy. Měření je prováděno v centimetrech. Pod podloubím je myšlena ta část budovy, která je vpravo od té části budovy s koupelnou Masarykova bytu. Jde tu o to, kolik na fotografii měří první dva oblouky, umístěné za hlavou. Ta relativní délka podloubí naznačuje hloubku perspektivy, tedy vzdálenost fotografa od objektu.

Paní Davenportová by se snad mohla přiznat ke známosti s mužem na té třetí fotografii (1294x853), avšak odmítla by se s takovým malým pajtašem ukazovat ve společnosti, pokud 220 centimetrům ve skutečnosti na fotografii odpovídá 11 cm na fotografii, tak muž na foto měřící 9 cm může měřit ve skutečnosti maximálně 180 cm), k muži na prvním a druhém foto by se vůbec nemohla hlásit, i když ta podoba, ta podoba je zarážející.  Pro srovnání zobrazení daného objektu je významné, že se od sebe příliš neliší úhel pohledu fotografa na druhé a třetím foto, pouze fotograf jakoby poodstoupil, proto je také možné měřit na obou z nich vzdálenost od boční stěny vpravo.

Ale současně dle druhého fota 1310x778 platí, pokud 15 centimetrů na fotografii reprezentuje 220 cm ve skutečnosti, tak na fotografii délka 13 cm ve skutečnosti zobrazuje objekt přibližně o délce 195 cm. Lze se ovšem obávat, že Marcia by neidentifikovala ani muže na této foto pro jeho proporce. Na té první fotografii 1115x740by se jí asi nelíbilo ani to pravé ucho. Pokud z výše uvedených tří foto viděla za svého života alespoň jediné, tak nelze se divit, že pro své paměti zvolila název Příliš silné pro fantazii. Možná, že retušovat tehdejší fotografové uměli dobře, ale pokud poněkud obézní objekt Jeniček má na foto udávanou váhu 90 kg, tak nemohl měřit 198 cm, pokud by měl tuto výšku, tak při této váze by mohl jít úspěšně zahrát vyzáblého Vávru-Staříka, či Buchala do toho divadla s Miladou Horákovou. Jinak upozorňuji všechny badatele, že na tom prvním foto má objekt Janíček alespoň jedno oko, tedy to pravé otevřené.  

V další části cituji (odkazem na příslušnou stránku) záměrně výhradně pouze poznatky z nejnovějšího vyšetřování smrti Jana Masaryka, které bylo shrnuto v publikaci Jan Masaryk. Úvahy o jeho smrti, které je de facto vedena jako polemika jiných názorových proudů (sebevražda, vražda atd.) s předcházejícím vyšetřováním pana Havla, které vyústilo do závěru, že za vším je vyzáblý Vávra-Stařík a jeho partyzáni z Moravy. Vybírám lahůdky z toho menu, které shledali zajímavým k určitému datu autoři tohoto sborníku.  Budeme toliko sčítat zlomky, tedy převádět na společného jmenovatele určité dílčí poznatky, které byly nashromážděny v tomto materiálu.

Svazek Státní bezpečnosti č. 562 obsahuje výpověď MUDr. Vítězslava Gargely, který uvedl, že Jan Masaryk sebevraždu nespáchal. V jeho obličeji byl úděs a strach (s.273), ale v dopise švýcarského vyslance Giradeta paní Olze Revilliodové asi z 12. března se naproti tomu uvádělo, že včera ráno jsem navštívil paní dr. Alici. Byla tam také Anička. […] Pak jsme vešli do jiného pokoje (v bytě Jana Masaryka). V černé rakvi a zcela prostě ležel Jan. A zde bych Vám rád řekl to, čemu budete dobře rozumět. Té chvíle jsem se bál, ale dobrý Pán Bůh vše obrátil, aby mne uklidnil. Viděl jsem mnoho mrtvých, ale tentokrát to bylo naprosto jiné. To nebyl spánek. Jan měl úsměv, tak andělský, s dětskou čistotou, že jsem okamžitě ztratil pocit smrti. Toto bylo poselství z věčnosti, bez přetvářky, klidný úsměv, šťastný, jakoby chtěl říci: Ty první věci už jsou pryč – a teď přijdou jiné. […] Dlouho jsme zůstali před rakví, potom Alice odešla do vedlejší místnosti a my jsme si s Aničkou povídali. Má zlaté srdce. Měla tytéž pocity – a její obličej byl ozářen úsměvem plným uklidnění a víry, když jsem jí sděloval svůj dojem. […] Paní Alice říkala, že Jan neměl na hlavě žádné zranění. Promiňte mi, když budu opakovat její vlastní slova – vyřčená s určitou tvrdostí: „Skočil jako Sokol, naprosto přímo na zem – a na hlavě není ani rány!“ (s.318)

Podle Antonina Suma tělo pana ministra jsme si mohli prohlédnout nerušeně, stejně tak, jako jsme se snažili totéž umožnit v následujících dnech (v jídelně bytu) všem členům rodiny, blízkým známým, a pak desetitisícům truchlících lidí u katafalku ve foyeru v přízemí, až do pohřbu v sobotu 13. března. (Pana ministra jsme oblékali do rakve a po tři dny přenášeli přes den k vystavení z bytu ve II. patře do foyeru, měnili květiny apod. Večer zase zpět. (s.322)

   Tak nevím, na těch třech foto se objekt Janíček tváří tak nějak neutrálně, jako by se ho to netýkalo. Ale stejně, za jeden den se jeho výraz tak nějak proteplil. A pak, že neexistuje život po smrti. Jan Masaryk stále s námi. Podle Gazette de Genève z 12. 3. 1948  v domě přítele zvolal nedávno: „A vy si myslíte, že práce, kterou dělám, mne těší?“ Když se ho ptali, proč neodejde z Prahy a neusadí se ve Spojených státech, odpovídal: „Vždy chci zůstat vlastencem, už nechci být nikdy uprchlíkem.“  

Co pózování objektu Jeníček před policejními paparazzi předcházelo?

V první den československé krize odpověděl J. Masaryk na telefonický dotaz amerického rozhlasového komentátora Davida Murrowa, který ho volal ze studia v New Yorku. Důvěrně mu řekl, že předpokládá, že prezident Beneš rozpustí parlament a bude žádat provedeníokamžitých svobodných voleb.(s,335)Podle Presse Genèvienne z 12. března 1948  „Pokud budu ve vládě,“ prohlásil JM, „můžete si říci, že jsme získali garancie, které považuji za nezbytné, aby byla mé zemi zajištěna alespoň minimální svoboda. Až si však přečtete, že jsem odešel ze své funkce, ať už ze zdravotních nebo jiných důvodů, pak si musíte uvědomit, že toto minimum již neexistuje.“(s.335)

Je tedy otázkou, kdo se vlastně tehdy nechal vidět 28. 2. na přehlídce útvarů SNB a LM na Staroměstském náměstí, které se měl účastnit Jan Masaryk, zda šlo o muže dobré výživy, nebo trosku nad hrobem. Na Vysoké škole válečné promlouvá na slavnostním shromáždění velitelů armád a armádních sborů. Ve večerních hodinách vystupuje se stejným projevem k důstojníkům Generálního štábu armády a pražské vojenské posádky rovněž v Ústředním domě armády: „Chci vám sdělit svoje krédo – jdu s lidem za všech okolností. Kdybych jednal jinak, musel by se můj táta v hrobě obrátit.“ Téhož dne se ministr spravedlnosti dr. Prokop Drtina pokusil o sebevraždu skokem z okna svého pražského bytu.

Ale britský velvyslanec v Praze sir Robert Pierson-Dixon 10. Března 1948 Bruce Lockhartovi psal ve svém dopisu:„Naposled jsem ho viděl 28. února, právě po Benešově kapitulaci – byl absolutně nešťastný. Řekl jsem mu, že mám soucit s jeho postavením, a on mi otevřel své srdce, a to dokonce tak daleko, že řekl, že si brzo z toho najde cestu ven. Myslím, že již tehdy uvažoval o sebevraždě, poněvadž pro něj opravdu nebylo žádné jiné cesty – byl vězněm Černínského paláce. (, a, 182, s.320)

Velvyslanec a generální sekretář na MZV Arnošt Heidrich, jinak velký rival tajemníka Clementise, hojně využívaný na tvorbu zápisů z důvěrných jednání, tj. jak Masaryka, Drtiny a Gottwalda se Stalinem, tak i Gottwalda s Clementisem 10. Března 1948 odpoledne o pravidlech vývozu zbraní, aby bylo jisté, že se o obsahu těchto rozhovorů dozví Britové,  sdělil publiku, že 27.února po chvíli mě Masaryk vyzval, abych otevřel okno. Zdráhal jsem se to učinit, poněvadž jsem věděl, že Masaryk trpí silným bronchiálním katarem a že má zvýšenou teplotu. Masaryk však trval na svém přání. Vyhověl jsem mu tedy, a tu mě Masaryk vyzval, abych se podíval z okna na dvorek. Učinil jsem to. Pohled na úzký dvorek z třetího patra paláce nebyl příjemný. Masaryk na mne zvolal: „To je hrozný pohled, co? A zanedlouho na tomto dvorku bude ležet Jan Masaryk s roztříštěnou lebkou.“ Zavřel jsem ihned okno a sedl si k Masarykově posteli. Masaryk dlouho mlčel. Pak následoval až do patnácti hodin rozhovor, v němž Masaryk setrvával při myšlence sebevraždy, a já při myšlence úniku do ciziny. (s.311) Bylo 1. března, když jsem odsoudil gesto Drtinovo, že člověk má do důsledku nést odpovědnost a neutíkat. Vzpomenul jsem Sebevraždu [spis TGM] a řekl jsem, byl přítomen Špaček, něco, co mne dodnes mrzí: „Pane ministře, Vy nosíte jméno Masaryk a Vy nemůžete zůstat v této vládě. Jméno Masaryk musí zůstat čisté.“ Pan ministr seděl v posteli a dlouze se na mne podíval: „Všechno ovládám. Jsem vyrovnán s Pánem Bohem a s lidmi. Neudělám nic, za co by se můj otec musel stydět.“ (Druhou větu opakoval několikráte, obzvláště v posledních dnech.) „Zůstanu, pokud můžu pomoci. Myslím, že ano.“ Já: „Neberte ohled na nikoho, ani na nás.“ Masaryk: „Nechci, aby někdo trpěl za to, že pracoval se mnou a pro mne, to bych nesnes´.“ Definitivně se rozhodl 7. 3. v Lánech. Když přišel zpět, řekl: „Pán Bůh a táta mi odpustí. Oni budou rozumět.(316-317)

Podle Evening Standard z 10. března 1948 Dr. Masaryk řekl před 10 dny: „Budu sloužit naší demokracii, dokud k tomu budu mít sílu.“ (s.333). Podle National Zeitung z 12. března 1948 Antonín Macek, pražský korespondent pařížského Le Matin sdělil svým novinám, že mu dr. Jan Masaryk čtyři dny předtím při rozhovoru řekl:) „Vím, stejně tak jako Vy, že moje země již není svobodná. Kde jsou všechny naše iluze z doby po válce? Jako mnozí jiní, domníval jsem se i sám, že Československo se nemusí již ničeho obávat. Nic však o tom neříkejte. Teď nemohu svobodně sdělovat své myšlenky.“ (Macek píše, že na dotaz dále, proč on a prezident Beneš zůstali v komunisticky ovládané zemi, Masaryk prohlásil:) „Měli jsme na krku nůž.“ (s.337)

Ludmila Lípová, jediná dcera Ludvíka Masaryka (bratra TGM), tedy sestřenice Jana Masaryka, uvádí, že ji Jan 2. března 1948 (tedy asi osm dní před svou smrtí) pozval na oběd. Masaryk uvažoval nahlas: „Tak především Drtina – to bych nikdy neudělal. Ani bouchačku bych nevzal do ruky. Ale pamatuj si, třicet let jsem se měl dobře, a kdybych teď chtěl nadobro hajinkat, tak by se našel jiný prostředek.“ Ludmila se pokoušela jeho černé myšlenky rozehnat, a na to Jan reagoval: „Víš, nejsmutnější přitom je, že i přátelé, jak jsem se přesvědčil, že ti tzv. přátelé se chovají špatně. Využívají mého jména a moje osoba teď může jít klidně na smetiště. Já brečím, že do toho jdou nohama i rukama, a mozek nechávají klidně spát. Já nemám nic proti tomu, že by chtěli, aby se jim narodil režim, ale nejde se do toho seriózně, přesvědčivě, ani slušně, a to chápeš, že bych se popral kde s kým.“ Pak vysvětluje, že si nedají v ničem říci, a že neví, kam to povede: „Jestli přestaneme být lidmi, tak na to doplatíme. […] Tak jsem ti toho napovídal dost, neboj se o mne, ale když si vzpomenu na tátu, nediv se, že to ve mně vře.“ (s.189)

Asi Honza chtěl posmrtně kompromitovat partyzány, protože současně podle vyšetřovatele Jana Havla byla naplánována prohlídka Masarykova bytu na tajné schůzce stranických představitelů Státní bezpečnosti u generálního tajemníka KSČ Rudolfa Slánského v průběhu únorové bezpečnostní pohotovosti. Vedle Slánského se jí tehdy měli zúčastnit Bedřich Geminder, Osvald Závodský, Jindřich Veselý a Bedřich Pokorný. Na schůzce měli původně J. Veselý a mjr. B. Pokorný referovat o výsledcích kompromitační akce zajišťované zvláštním oddělením ÚV KSČ. Materiály, které měly Masaryka kompromitovat, se ukazovaly být nedostačující, a bylo nutno je doplnit a zajistit si tak jednoznačnější ministrovu podporu.  Velitelem skupiny provádějící prohlídku byl ustanoven mjr. Schramm a zajištěním spolehlivých osob Vávra-Stařík. Přístup do Černínského paláce měl zabezpečit Osvald Závodský, kterému měly být také dokumenty předány: „Zajištěný materiál měl Masaryka usvědčovat z přípravy útěku, anebo alespoň jej kompromitovat do té míry, aby proti němu mohlo být použito příslušné a účinné opatření,“ které není blíže specifikováno. Rovněž Štěpán Plaček měl – jako velitel Zemského odboru bezpečnosti – kromě jiného, sledovat československého ministra zahraničních věcí Jana Masaryka a zjišťovat, jaké jsou jeho názory a plány, zjistit, zda Masaryk nepomýšlí na odchod do zahraničí. V den Masarykovy smrti musel tento činitel konstatovat, že jeho oddělení politického zpravodajství ZOB II, žádné informace v této věci nemá.

Není však jisté, jak daleko by mohl a rychle by mohl Masaryk pelášit přes tu železnou oponu, neboť podle výpovědi svého osobního lékařeMUDr. Oskara Klingerem z 11. března 1948 trpěl od roku 1945 po návratu do Československa častými chřipkami. V posledních čtyřech týdnech před smrtí měl vleklý katar horních cest dýchacích a špatně spal. Dále měl rozšířenou aortu. V posledních čtrnácti dnech svého života neměl chuť k jídlu, ačkoliv byl předtím znám jako jedlík. Trápilo ho pálení žáhy a nespavost, užíval lék proti žaludečním obtížím, bral malé dávky hystepsu, občas jodové roztoky a na noc léky proti nespavosti. Na počátku roku 1947 byl operován na duipytranovou kontrakturu levé dlaně a v červenci 1947 po uklouznutí při vstupu do auta si vymkl rameno v levém kloubu, což mu způsobovalo obtíže. Podle MUDr. Klingera byl Masaryk někdy velmi veselý, jindy přicházel do depresivních stavů, střídání nálad, hlavně v poslední době 2–3 měsíců.

Jenom je zajímavé, jak profesor Hájek za těchto okolností ve svém komentáři k pitevnímu protokolu mohl hovořit o muži vysoké postavy, silné kostry, dobře vyvinutého svalstva i dobré výživy

Tři dny předtím [6.března] odeslal do Anglie svoji lásku [spisovatelku] Marcii Davenportovou, s níž žil. Letěla jako diplomatický kurýr a zdá se, že to byla právě ona, která s sebou vezla dopis Lockhartovi a Hammerovi, o němž se kdosi zmínil v rozhlasovém vysílání po (s.302)  Honzově smrti.. Alice říkala: „Když byl u mne, děkoval mi a vypadal zoufalý. Vůbec však nemluvil o situaci, nýbrž většinou o nás a našem otci, a také o tom, co by si přál. Když ode mne naposled odcházel, otočil se ve dveřích a podíval se na mne s takovým výrazem, že jsem se zachvěla. Potom řekl: Všechno bude v pořádku.“ Týž večer, kdy odjela Marcia, řekl Honza Sýkorovi [6. března]: „Teď jsem vyrovnán se životem, už si nic víc nepřeju a jsem připraven na všechno.“ Již v tom okamžiku napadlo Sýkoru, že Honza myslí na sebevraždu, ale potom to pustil z hlavy jako absurdní věc. [Str. 24:]

Dne 5. března 1948 telefonoval Jan Masaryk do Benešova své advokátce paní JUDr. Ludmile Kloudové, aby za ním týž den přijela do Prahy. Té L. Kloudové, která po smrti svého otce, JUDr. Františka Veselého, převzala právní zastupování celé širší rodiny T. G. Masaryka. Jan pro ni poslal auto na nádraží. Hodinu s ní probíral své víc než skromné majetkové záležitosti, dal jí instrukce, co a jak zařídit, potvrdil platnost své londýnské závěti a zplnomocnil ji k jejímu vykonání. Záznam o této poslední návštěvě u člověka, který dal do pořádku vše, co zařídit musel, je uložený v Archivu Národního muzea ve fondu

Herberta Masaryková: „Jsem neteří Jana Masaryka. Před jeho smrtí jsem s ním byla poměrně často v osobním styku. Navštěvovala jsem ho v Černínském paláci. Naposledy to bylo 7. 3. 1948, v den narozenin jeho otce. Jeli jsem s Janem a jeho sestrou Alicí odpoledne na hřbitov v Lánech. Postáli jsme déle než jindy u hrobu rodičů Jana a Alice. Jan byl nesmírně zamlklý. Zdál se velmi unaven. To se vždy projevovalo velikou nezvyklou jeho mlčenlivostí. Činil na mne dojmem velmi ustaraného člověka. Potom jsme se v bytě strýčka Jana sešly až po jeho smrti s tetou Alicí [Masarykovou] a [Ludmilou] Lípovou a se sestřenicí Annou [Masarykovou]. (s.190)

Pokud se týká smrti p. Masaryka, Vaše sestra (Alice) potvrdila zprávu, že pan ministr večer propustil svého komorníka jako obvykle. Zdá se, že v průběhu noci se asi natáhl na pohovce, která byla v koupelně, a z jejíhož okna vyskočil nohama napřed. Zdá se, že smrt byla okamžitá, a podle lékařů nevydechl více než jednou mezi dopadem a smrtí. Podle toho, co říkala sl. [Alice] Masaryková, tělo zevně neutrpělo pádem, ale vnitřní orgány, a zvláště srdce, byly těžce poškozeny pádem. Sl. Alice Masaryková je naprosto přesvědčena, že vůbec nejde o vnější zásah. (s.317)

Podle výpovědi osobního tajemníka J. Masaryka JUDr. Jiřího Špačka18. února 1948 se Masaryk nachladil, měl horečky, od té doby nedocházel do kanceláře, z bytu vycházel k nutným záležitostem. Zúčástnil se jednání u prezidenta Beneše o nové vládě, byl přítomen přehlídce SNB dne 28. února 1948, účastnil se sjezdu rolnických komisí 29. února 1948. Dne 7. března 1948 byl přítomen na oslavách výročí bitvy u Sokolova a téhož dne navečer navštívil hrob T.G.M. v Lánech. Následující den – 8. března byl na slavnostní večeři v Divadle 5. května, 9. března byl při nástupní audienci polského velvyslance u Dr. Beneše v Sezimově Ústí, odkud se vrátil ve 14.15 hod.; krátce prošel kanceláří a odtud do svého bytu. 9. března odpoledne navštívil dr. Špaček Jana Masaryka v bytě několikrát, naposledy asi v 18.30 hod. Ministr ležel v posteli a podepsal Špačkovi nějaké fotografie. Chystal projev na večer k oslavě výročí československo-polské smlouvy v Lucerně; podle dr. Jiřího Špačka se svým pracovním programem na 10. března Jan Masaryk počítal. Dále JUDr. Špaček uvedl, že na Masarykovi nepozoroval žádné změny. Prohlásil však zároveň, že v poslední době nebyl Masaryk nervově v pořádku, zejména na něho působily změny na ministerstvu a události poslední doby. Ministr si Špačkovi stěžoval, že týden nespal. Podle dr. Špačka docházel Masarykův lékař MUDr. Oskar Klinger k ministrovi v poslední době denně, a Masaryk měl po schůzi parlamentu 10. Března 1948 odjet na léčení. (s.134)

V odpoledních hodinách Josef Salivar dne 9. března 1948 jel s ministrem Šrobárem a jeho paní k prezidentu dr. Edvardu Benešovi do Sezimova Ústí. Do dvora prezidentova venkovského sídla vjížděli právě ve chvíli, kdy odtud vůz s ministrem zahraničních věcí Janem Masarykem vyjížděl. Bylo asi půl třetí odpoledne. Jan Masaryk stáhl u svého vozu okénko a zavolal na ministra Šrobára: „Vávro, v osm večer u tebe.“ A jeho vůz vyjel ze dvora. Tato okolnost jednoznačně potvrzuje, že Jan Masaryk opustil Sezimovo Ústí kolem 14. hodiny, a tím zpochybňuje ostatní údaje. Josef Salivar ve své výpovědi dále uvedl, že ministr Šrobár zůstal u prezidenta Beneše asi hodinu. Zpáteční cestu nastoupili kolem 16. Hodiny odpolední, do Prahy přijeli, podle Josefa Salivara, přesně v 19.45. Masarykovo auto stálo již před Šrobárovou vilou. S Janem Masarykem seděl ve voze řidič. Podle Salivara však Masaryk nepřijel služebním autem (s.236)

Naopak podle výpovědi komorníka Bohumila Příhody, který potvrdil, že byl Jan Masaryk v poslední době často nemocen, po návratu ze Sezimova Ústí se Masaryk naobědval, poté ulehl a požádal, aby ho Příhoda vzbudil v 17.00 hodin. V 17.00 hodin přivedl dr. Špaček k Masarykovi dr. Kavana z ministerstva, který se zdržel asi 20 minut. Měla přijít ještě jedna návštěva, ale nedostavila se. Masaryk poté četl knihu až do večeře před 20. hodinou. Po večeři dal Příhoda jako obvykle Masarykovi k posteli dvě láhve minerálky a jednu láhev piva, otevřel okno v ložnici jako vždy večer a Masaryk ho požádal, aby jej vzbudil v 8.30 ráno. Příhoda ve své výpovědi vyloučil, že by potom Masaryka ještě někdo navštívil, poněvadž přístup byl jen zdviží, k níž měl klíč jen Masaryk a on; schodiště bylo uzavřeno.

Ve své výpovědi vrchní strážmistr SNB Václav Staňka z 10. března 1948, který měl podobně jako Klapka službu na II. vrátnici ministerstva zahraničních věcí z 9. na 10. Března 1948, uvedl, že během jeho služby žádná cizí osoba kolem vrátnice neprošla, a že v jednu hodinu v noci 10. března vykonal prohlídku na druhém nádvoří, kde mrtvé tělo ještě nebylo. Navíc s určitostí prý pozoroval, že ve všech oknech byla tma. Tomu dle pozdějšímu analytickému posudku  jeho výpovědi odporoval fakt Masarykovy nespavosti a tvrzení jednoho z Masarykových komorníků, že ministr musel být vzhůru dlouho do noci, vzhledem k vyprázdněným lahvím piva a minerálky (s. 131)

Vzhledem k tomuto duchovnímu i fyzickému rozdvojení objektu Janíček už za jeho života ministr vnitra Nosek pak musel před poslanci rekapitulovat poslední hodiny Masarykova života následujícími slovy: „Na základě prvních výsledků zahájeného šetření mohu již říci, že jde o dobrovolnou smrt za těchto okolností: Ještě včera dopoledne se zúčastnil slavnostního přijetí pana polského velvyslance Olszewského u pana presidenta republiky v Sezimově Ústí. Jak známo, bylo toto přijetí velmi srdečné. Jak mně sdělil kancléř presidenta republiky Dr. Smutný, zdržel se ministr Masaryk ještě po ukončení přijetí v přátelské a srdečné společnosti u pana presidenta, odkud pak odjel zjevně ve spokojené náladě. Během odpoledne i večera projevoval ministr Masaryk svůj obvyklý optimismus a osoby, které s ním přišly do styku, nepostřehly žádných známek sklíčenosti. V důsledku zhoršující se nemoci nastala v noci u ministra Masaryka nervová krize. Bylo zjištěno, že v posledních dnech trpěl nespavostí a podle zanechaného množství nedopalků cigaret lze usuzovat, že tomu tak bylo i této noci. Kolem šestéhodiny ranní nastalo u ministra Masaryka vyvrcholení dostavením se prudké ranní deprese, která se stupňovala až do náhlého pominutí smyslů. Mezi zanechanými věcmi, kterými se obíral v této poslední noci, jsou i telegramy bývalých přátel z Anglie a Ameriky, obsahující výtky a zklamání nad jeho mužným a vlasteneckým postojem ve dnech vládní krize. To vše společně vedlo k tomu, že v nekontrolovatelném duševním stavu dnes kolem šesté hodiny ranní se odebral z ložnice do sousední koupelny, z jejíhož okna vyskočil na nádvoří Černínského paláce, kde asi za půl hodiny byl nalezen již mrtev. Další šetření, jakož i soudní pitva, se provádí. Jan Masaryk patřil vždy celému lidu, měl ho rád a lid měl rád jeho. Právě proto v nedávných dnech se postavil tak bez váhání a bez výhrad za hlas a vůli naší lidové demokracie. Stal se proto předmětem záštipných útoků na Západě. Byl zahraniční reakcí bezohledně napadán a štván za to, že zůstal věren svému národu, své vlasti, svému lidu (s.360-361).

Závěrečné poznámky

Ministru Noskovi dodnes vyčítají, že předběhl výsledky vyšetřování. Ale žádnou závažnou chybu neučinil. Přece sdělil publiku, že pitva dosud neproběhla a že ve svém expozé vychází toliko z prvních výsledků zahájeného šetření. Časové určení toho skoku Sokola mu vyplynulo z toho, co mu sdělil ústně personál v Černínu, který to ještě tentýž den vypověděl do policejního protokolu. To, že se pan ministr, když uviděl tu spoušť, nejprve zeptal, kdy se to stalo, lze snad  předpokládat. Asi by to na jeho místě udělal každý

Jan Pomezný a Jana Merxbauer podle zápisu z výpovědi ze dne 10. března 1948 uvedli, že v 6.15 hod. ráno šli chodbou, jejíž zasklené oblouky vedou do druhého nádvoří, sejmout na půdu prapory, a ničeho si na dlažbě nádvoří nevšimli. Při zpáteční cestě Pomezný viděl zaskleným obloukem chodby ležet na nádvoří tělo, podle podoby poznal ministra Masaryka. Nález běželi ohlásit do vrátnice vrchnímu strážmistrovi Jindráčkovi a praporčíku Klapkovi. Merxbauer posléze přistoupil s Jindráčkem k Masarykovu tělu jako první.

Druhý topič, Jan Pomezný, popsal ve své výpovědi celou záležitost v porovnání s Janem Merxbauerem opět jinak. Především řekl, že šli sejmout vlajku v 5.30 ráno. Nikoliv tedy v 5.15 nebo krátce po 6.00 hod., jak uvedl ve své výpovědi Merxbauer. Podle Pomezného uviděli při zpáteční cestě na druhém nádvoří ležet Jana Masaryka. Pomezný k němu došel na vzdálenost dvou metrů a ministra poznal. Jan Merxbauer se dotkl ruky a kolena, a tím se přesvědčil, že tělo je již ztuhlé. Na horní části těla neviděl, jak uvedl do protokolu, žádná zranění (s.249),  Jindráček ve své výpovědi trval na tom, že Jan Masaryk mohl „vyskočit nebo spadnout“ z okna jen v době mezi odchodem topičů na půdu a jejich návratem. Tedy v době mezi 6.15 až 6.30 hod. Státní bezpečnost v jednom ze svých prvních protokolů uvedla, že Jan Masaryk po dopadu na dlažbu Černínského paláce ještě jednou nebo dvakrát vdechl, takže mu krev vnikla do plicních tkání, což je jinak vyloučeno. Z toho pak usuzovala, že nemohl padat usmrcený, nýbrž nanejvýše omámený

Václav Líman, vrátný na ministerstvu zahraničí, udává: „Sám jsem jej viděl kolem 6. hod. ráno 10. 3. 1948, kdy mi topičové Merxbauer a Pomezný sdělili, a příslušníkovi SNB Klapkovi, že na nádvoří leží pan ministr. Všichni jsme k němu odešli. Už nežil, a Klapka a Merxbauer ho přikryli přikrývkou. Určitě si pamatuji, že tělo Jana Masaryka leželo na levém boku, hlava směřovala ode zdi budovy a obličejem byla pootočena nahoru. Též jsem zřetelně viděl, že mu z levého ucha teče krev. Na dlažbě byla malá kaluž krve a v okolí nohou byly rozsety části roztříštěných kostí z nohou. Podotýkám, že příslušníci SNB z brány č. 2 vedoucí k bytu pana Masaryka, museli slyšet pád jeho těla. (s.180)

Ve vztahu k pádu těla, respektive k tomu sokolímu skoku, lze namítnout, že Sokolové skáčí jinak. I z hrazdy každý gymnasta skáče na špičky s mírně  pokrčenými nohama, jak se to učíme od dětství, nikoliv na paty s nataženýma nohama jak svíce, a pokud skáče z velké výše, zvláště je-li k tomu donucen, jak tvrdí expert Straus, tak před dopadem pokrčí kolena tak, aby po dopadu na špičky rozložil váhu a překulil se na bok (viz zde http://www.supervidea.cz/video/2078-skok-z-vysky/ ). A Jan Masaryk uměl jezdit na koni, tedy i z něj padat, a tedy i bleskurychle reagovat v podobných situacích. K vysvětlení pádu těla, tak jak proběhlo 10. března v Černínu, je třeba odložit ideologické brýle, a vzít do úvahy i další možné faktory, třeba i ten, že na těle pitvaného nebyly nalezeny vpichy po injekcích.

Obrázek převzat z

http://exot.boo.sk/blog/podobne-celebrity-kazdy-ma-svojho-dvojnika/

Viz též

http://www.lidovky.cz/pripadam-si-prazdny-styska-si-kimuv-dvojnik-fm1-/ln_zahranici.asp?c=A111230_161602_ln_zahranici_jv

http://www.rozkvetlekonvalinky.estranky.cz/clanky/patri-k-sobe/waldemar-a-olga-matuskovi-3.html

Doporučuji všem shlédnout tento dobový filmový dokument, zaznamenávající pohřeb dvojníka Jana Masaryka

http://www.britishpathe.com/video/jan-masaryks-funeral