Jan Masaryk nalezen v Izraeli živý!!!

Příliš silné pro fantazii

Ale jak je známo čtenářům scifi jedné povídky, tak matky svým dcerám vykládají dějiny ve formě pohádek, které jsou realitou, a současně platí, že realita je pohádkou. Realita je mýtus a mýtus je realita. Nebudu opakovat, co jsem psal v první části toho seriálu, věnovanému Janu Masarykovi, že nábízím takovou čapkovsko-švejkovskou verzi konce života Jana Masaryka, tehdy šlo pouze také o literaturu, nikoliv o realitu, teď už ale přece jenom dodatečný googlovací výzkum ukázal, že kromě logickohistorických úvah možná existují dokonce další důkazy ( tedy foto), které vskutku materiálně by mohou být podkladem pro ušatou teorii.

Jedinou zemí v tehdejším širém světě, která mohla Jana Masaryka, toho neschopného diplomata, kterého neměli rádi ani Stalin, ani Truman, a kterého mediálně pohřbili všichni za živa, kdož o něm kdy psali, s povděkem uvítat jeho přítomnost na svém území, byl tehdy Stát Izrael, který mu vděčil za svou existenci. Důkazem je skupinové foto pěti starších mužů, spokojeně sedících v přírodě ( http://www.kfar-masaryk.org.il ), které je zavěšeno na oficiálních webových stránkách Masarykovy vesnice (viz také http://cs.wikipedia.org/wiki/Kfar_Masaryk), z něhož zde publikuji výřez spolu s porovnávajícími fotografiemi, které ukazují, že jde o Jana Masaryka. Na tom foto je zobrazen sedící muž ve stáří asi osmdesát let, který je evidentně  subtilní kostry a vyšší postavy než další čtyři. Nejenom tento pán je podoben Janu Masarykovi v obličeji jako by mu z oka vypadl (s přihlédnutím k těm dvaceti letům), ale i ta levá ruka má shodné tvary s levou rukou Jana Masaryka třeba na obálce knihy Volá Londýn. Ale i na jedné další fotce.  

Není však jasné, ke kterému období historie vesnice se to foto vztahuje. Jediným vodítkem je ta bílá venkovní zahradní plastová židle, dokonce bez opěradel, jejímž výrobcem by mohla být firma Grand Soleil Spa z Itálie, založená zřejmě ale už v r. 1870 a která se věnuje výrobě plastického nábytku snad už od r. 1974. Obdobná židle je dnes nabízena pod výrobním označením plastic chair HX-5005, vyrobená v Číně.,Po velkém úsilí jsem pouze nalezl tento obrázek. http://www.shutterstock.com/pic-77756440/stock-photo-since-ancient-time-jew-came-to-western-wall-with-his-plastic-chair.html Podle tohoto zdroje ( http://design-real.com/chair/) plastové zahradní židle začaly být masově produkovány  na počátku 70. let minulého a století miliontá  plastická židle byla vyrobena na počátku 80. let.

Jak němá židle svědčí proti Marcii

Podle jejich pamětí „ v obou místnostech byl hrozný nepořádek. Nábytek nestal na místě, židle byly zpřevraceny. Na podlaze se povalovaly láhev minerální vody, sklenice a další předměty z nočního stolku. Postel byla ve velkém nepořádku, polštáře na ní chyběly. Ležely na podlaze v koupelně. Po celé koupelně byly rozházeny žiletky. Z háku na dveřích visela oprátka z několika pásků od pyžam svázaných dohromady. Všechno to vyvolávalo dojem divoké, pomatené nerozhodnosti mezi dvěma způsoby sebevraždy. Rozházené žiletky a pásky pyžam Janovi vůbec neodpovídaly. Pokud by skutečně chtěl spáchat sebevraždu, určité by si neotevřel žíly ani by se nepověsil. Podle mého názoru byly žiletky a provazy'' rozmístěny až potom, co Jan vypadl z okna, aby působily dojmem sebevražedné hysterie a nerozhodnosti, pokud jde o prostředky,

Komorník Příhoda hovořil nikoliv o hrozném, ale nezvyklém nepořádku, jeden z policejních vyšetřovatelů o mládeneckém nepořádku. Žádný ze svědků nehovořil o převrácených židlích. Když se Honza vrátil z nočního vandru, pomyslel si asi svoje o řádění Janka (asi se ožral), povzdechl si, začal uklízet, ale pak na to kápl, co se asi stalo.

Samotnou Marcii z toho, že dobře věděla, co se odehrálo v Masarykově bytě, usvědčil její kumpán Lockhart, když napsal, že pravdu o způsobu, jak Jan zemřel, zná jen několik komunistů, a snad ani oni ne.

Jak mohu tvrdit s naprostou jistotou, že někdo něco ví, pokud s naprostou jistotou nevím, co se ve skutečnosti odehrálo?

Tušení souvislostí

Pokud plastové zahradní židle byly užívány již o něco dříve, i když  výše uvedené zdroje nás odkazují na pozdější datum, tak to inkriminované foto mohlo vzniknout na jaře r. 1968, kdy v Československu  byl poprvé otevřena  znovu případ Masaryk, a to dokonce bez ohledu na to, zda to foto zobrazuje nebo nezobrazuje Jana Masaryka a zda ho lze datovat právě do této doby. Ale je možné zvažovat i pozdější datum. 

Tehdy izraelské vládnoucí kruhy mohly zvažovat zveřejnění informací o všestranné a  dlouhodobém účasti Jana Masaryka  na zrodu Státu Izrael jako vhodného nástroje na torpédování rozvoje československo-arabských vztahů.  Takový živý Jan Masaryk by jim k tomu dobře posloužil kdykoliv po r.1968. Současně lze říci, že Honza by k tomu nesvolil, alespoň do té doby, dokud Marcia žila. Po prostudování jejich pamětí , tehdy právě zveřejněných (r.1967) muselo mu být nad slunce jasnější, že v tom jeho zmizení Marcia musela mít prsty delší než březnová noc. Ale nejenom gentleman, ale i každý ješitný chlap, kterému lichotí pozornost ženy, nikdy milující milenku, která kvůli němu trpěla a vraždila ze žárlivosti, nemůže a nechce podrazit.

A také ty její paměti , které byly příznačně i přízračně nazvány To strong for fantasy,  byly adresovány právě jemu, aby ve jménu její lásky navždy, ale skutečně navždy mlčel:  „ ... musel uvažovat především o svém národu a o své zemi a o svém otci, musel hledat tu jedinou cestu, na které by mohl navždy zůstat Masarykem, musel promluvit k lidu a ke světu jako Masaryk . . . Věším, že postupoval s největší oddaností, věrný své víře, sobě a své cti. Ve srovnání s tím mu otázka, zda se dostane do Lomdýna a vezme si mne, musela připadat nepodstatná ... Má vůle se snažila a mohla to být pravda. Věděla jsem, jak velice spoléhá na to, že chápu všechno, co dělal, a to dokonce i tehdy, kdy jsem mu nerozuměla; měl jistotu, že mu mlčky prominu i takový čin, který mne zraní — a někdy mne skutečně zraňoval. Sledovala jsem jeho myšlenky, chtěla jsem porozumět jeho poslední, že šlo o sebevraždu, že tu rozhodly nejušlechtilejší motivy; od té doby si to říkám čas od času stále znova. Rozumově jsem přijala (s.101) nepřijatelné. Dokážu v tomto stavu zůstávat dost dlouho. Uplývá dlouhý, nerozlišitelný čas. A pak jednoho dne ve mně něco zapne křičet;, „Přesvědčila jsi sama sebe, ale věřit tomu přece nemůžeš." A já nedokážu říci, zda to křičí můj mozek, nebo mé srdce  Celých deset let potom, co Jan zemřel, jsem si psala deník. Nikdy předtím ani nikdy potom jsem si deník nevedla. Psala jsem všechno, co jsem cítila a co jsem si myslela, byl to v zásadě velmi osobní a velmi soukromý deník. Zaznamenávala jsem své vzpomínky na Jana a trvalý pocit jeho přítomnosti. Pro mne byl více živý než většina lidí, s nimiž jsem se v životě setkala, a moje vzpomínky na život s ním byly skutečnější než to, co jsem prožívala nyní. Není to náhoda, že v této knize se tak málokdy objevuje slovo láska. Je to slovo, které nesnáší nadužívání, slovo, které má být uchováváno pro tiché chvíle. Láska, kterou jsem poznala, a poznání, které mi přinesla, jsou kořenem a květem, myšlenkou a silou, počátkem a koncem. Nedokážu to stručně vyjádřit, ale za nás všechny to už udělal John Dryden: „Čas přestane platit, smrt, která všechno drtí, otevře cestu lásce, která se prodere smrtí“.

Dodatek (14.1.) Zatímco Marcia uvádí ve svých vzpomínkách, že Jan Masaryk měřil více než šest stop (tj. více než 185 cm), tak pitevní zpráva profesora Hájka hovoří o mrtvole muže "asi 62 letého, 178 cm dlouhé. V té pitevní zprávě, kterou ve fotokopii přetiskují ve svých pojednáních Antonín Sum a Lubomír Boháč, tak není rovněž ani půl slova o nějakém vykloubeném ramenu a píchancích po injekcích, které mu aplikoval zřejmě ve formě obstřiků pan doktor Klinger, i když jak podle osobní vzpomínky uvádí v publikaci Jan Masaryk Vladimír Vaněk [Praha: Torst 1994, s.16], že v době únorových událostí "chodil s rukou ovázanou a sípal chřípkovým hlasem". Samotná Marcia píše, že v listopadu 1947 "škubnul sebou, jak ho zabolelo v rameni, když jsem mu pomáhala z kabátu" a když ho vidí naposled 6.března, tak "šla jsem ho vyprovodit ke dveřím a pomohla mu do kabátu, starého a velmi volného. Nosil ho v posledních dnech, dříve jsem ho na něm nevídala".

Podle vzpomínek členů jeho rodiny si Masaryk slečnou Dawenportovou nikdy nehodlal vzít, ani prý ji moc nemiloval (viz k tomu Ivan Brož Diplomat veselé mysli a smutné duše. Praha: Futura 2000), mimo rodinu se Masaryk vyjadřoval trochu jinak (Vyšín, Dohnálek).

.    

Poznámka: Informace o Kfar Masaryk viz zde

http://www.kfar-masaryk.org.il/history/eindex.php

http://cs.wikipedia.org/wiki/Kfar_Masaryk

http://www.cilichili.cz/clanky/kibucovani-u-papa-masaryka-140.html

http://www.rozhlas.cz/svet/portal/_zprava/265979

http://www.pametnaroda.cz/story/miller-zeev-alfred-1934-42

http://www.mzv.cz/telaviv/cz/napsali_o_nas/kibuc_se_vzpominkou_na_terezin.html

http://stary.agroweb.cz/projekt/clanek.asp?pid=2&cid=24549

http://unescoclub.cz/index.php?menu=6leva&stranka=pamatky_unesco.php&sitem=108

http://chatul.blog.cz/1111/izrael-a-masaryk

http://www.valasskemezirici.cz/doc/31505/

http://www.radio.cz/cz/rubrika/udalosti/osvobozeni-osvetimi-si-pripominaji-i-cesti-zide-v-izraeli

http://zidovskelisty.blog.cz/0901/bojovnik-za-pravdu

http://www.ecav.sk/?p=SvZ/SvZ_oznamy/torontske_slovenske_divadlo:_hor%C3%9Ace_leto%C2%B468

To, že plastové židle byly a jsou velmi oblíbeným kusem zahradního nábytku v Izraeli, svědčí nepřímo i tato expozice (viz http://www.d-talks.com/2011/05/design-between-tradition-and-innovation-explored/ )