Karibska krize - I.

kubánská krize
10.3.2023 13:00
Západ ovládli politici druhé kategorie. Narůstá jejich agresivita a neuvážená rozhodnutí, která jsou řízena pouze zapálenou ideologií. Eskalací konfliktu na Ukrajině se zřetelně ukázalo, že celá řada politických elit Západu nemá žádný diplomatický cit k řešení závažných problémů v otázkách mezinárodních vztahů. Během Karibské krize, která vznikla v roce 1962 ukazovaly pomyslné symbolické hodiny posledního soudu čas za pět minut dvanáct. Supervelmoci rozehrály nebezpečnou hru, která vznikla rozmístěním raket středního doletu na Kubě. Od Kuby bylo pobřeží Ameriky vzdáleno 150 km.

V současných mainstreamových médiích se posluchači a čtenáři většinou nedozvědí, že rozmístění balistických střel na Kubě bylo odpovědí SSSR na rozmístění amerických raket středního doletu třídy Thor a Jupiter v Turecku a Itálii. V šedesátých letech se k vojenským plánovačům SSSR dostala zpráva od tajných služeb, že na takové množství rozmístění raket středního na území NATO od Američanů nemohou z území SSSR v případě vzájemné konfrontace adekvátně zareagovat. Ruští stratégové si tedy vyhodnotili, že musí jaderný arzenál rovněž přiblížit k hranicím USA. Strategická rovnice Chruščova tak pro Američany znamenala, že nukleární rakety středního doletu umístěné na Kubě se okamžitě stávají ICBM (balistické rakety dlouhého doletu).

Až získané zprávy o tom, že Spojené státy pravděpodobně získaly převahu v mezikontinentálních raketách spustily od Sovětů šachovou partii proti tahu. Spojené státy měly v té době rozmístěny rakety v Turecku, Itálii, Velké Británii a Spolkové republice Německo. Sovětům bylo jasné, že americké rakety v Turecku mohou zasáhnout životně důležitá centra Ruska do deseti minut, zatímco Sovětské rakety by potřebovaly dvacet pět minut k dosažení Spojených států.

Jelikož byl bipolární systém dvou supervelmocí postaven na koncepci vzájemného zničení (Mutually assured destruction – MAD), musel Nikita Chruščov dle teorie her odpovědět, aby vyrovnal počet jaderných hlavic a rovnováhu moci. Raketa R 12 Dvina byla v kódu Nato označována jako “SS-4 Sandal”' a měla dolet 2000 kilometrů. Rusové měli následně v plánu umístit ještě rakety R 14 s doletem 4000 kilometrů.

Dohoda, kterou Sovětský svaz s Kubou měl, byla taková, že expediční sbor včetně raket středního doletu bude výlučně podléhat sovětské vládě. Americká rozvědka byla z počátku celkem zaskočena, protože první zprávy o přesunech získala začátkem srpna 1962. Prezident Kennedy následně v přímém televizním přenosu obvinil Moskvu z budování základen a varoval je před rozmístěním raket. V reakci na řešení krize byl vytvořen zvláštní orgán tzv. EXCOMM (The Executive Commitee of the National Security).

Na samém začátku převládala ve výboru válečnická nálada a názor, že nejlepším řešením k vyřešení krize bude okamžitý vojenský zásah na Kubě. Naštěstí byl ve výboru vypracován ještě druhý plán, s kterým prezident Kennedy souhlasil a byl mu bližší. Kennedy se rozhodl pro blokádu Kuby, která se měla vztahovat pouze na dovoz strategických zbraní. Američané vyhlásili platnost blokády na 24. října 1962. Odvolána byla v listopadu, kdy se Sověti rozhodli deeskalovat napětí a přistoupit na americké podmínky k vyřešení krize.

Myslím si, že prezident Kennedy vyhodnotil vážnost situace dobře a zachoval chladnou hlavu. Uvědomil si, že neuvážený vojenský zásah na Kubu by mohl spustit řetězovou reakci. Nemohl v žádném případě vědět, jak se Sověti zachovají a jak daleko budou chtít zajít. V případě reálné jaderné odpovědi na USA by to znamenalo smrt několika desítek miliónů životů amerických občanů. Hrozba jaderného ohrožení byla od Sovětského svazu také v západním Berlíně. Sověti se mohli rozhodnout také zničit základny NATO v Itálii a Turecku.

Na druhé straně si Nikita Chruščov vytvořil také silný prostor pro politický dialog. Podařilo se mu po stažení raket z Kuby vyjednat demontáž amerických raket z Itálie a Turecka a Američané se zavázali, že nikdy nenapadnou vojensky Kubu. Tato mezinárodní krize byla natolik vážná a nebezpečná, ze mezi Bílým domem a Kremlem byla v roce 1963 zavedená dálnopisná horká linka, která měla zaručit přímou komunikaci v budoucnu. V dobách Karibské krize bylo lidstvo na hraně jaderné války.

Státníci jako byl Kennedy i Chruščov ale pochopili, že případný konflikt nemůže mít vítěze a povede k totálnímu zničení jednoho i druhého. I přes vzájemnou ideologickou neshodu pochopili, že musí najít společné řešení krize a konfliktu se za každou cenu vyhnout. Jsou toho současní politici Západu vůbec schopni?

(Pokračování)

 

 


Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.