To strašidlo nucených prací, které se začalo vznášet nad Čechami, Moravou a Slezském, se zrodilo v  práci pilné, ale poněkud mírně rozhněvané studentky věd sociálních Kamily Stuchlové „Problémy dlouhodobě nezaměstnaných a jejich přístup k výkonu veřejné služby“ [Čelákovice 2011],

která na základě odpovědí z navrácených dotazníků, jež nechala kolovat mezi nezaměstnanými vydedukovala, že by bylo vhodné navrhnout „takovou právní úpravu, která by dlouhodobě nezaměstnaným dávala povinnost vykonávat veřejnou službu. Pokud by tuto službu nezaměstnaný nechtěl vykonávat, neměl by mít nárok na sociální pomoc. Bylo by jen na jeho uvážení, jak se rozhodne. Každý člověk by si měl uvědomit, že je odpovědný za svůj život“.

„Víc jak 88% respondentů odpovědělo, že byli dostatečně seznámeni s výkonem veřejné služby. Z toho vyplývá, že se sami rozhodli svoji situaci neřešit. Skoro 9% sdělilo, že veřejnou službu vnímá negativně, 15% respondentů má strach z negativní reakce okolí. Naproti tomu 52% respondentů, kteří veřejnou službu vykonávají, na otázku, jak vnímají reakce okolí, odpovědělo, že reakce jejich okolí je pozitivní. V praxi se setkávám s odmítáním veřejné služby a narážím u nezaměstnaných na odpor, přestože vysvětluji její pozitivní stránky. Většina klientů se odvolává na svůj špatný zdravotní stav, který ale není lékařsky doložený. To mě vede k názoru, že těmto nezaměstnaným se prostě nevyplatí veřejnou službu vykonávat. Domnívám se, že velkou roli zde hraje tzv. práce na černo. Zajímavé byly odpovědi respondentů na otázku, jestli výše jejich příspěvku na živobytí stačí k pokrytí všech nákladů na živobytí. Přes 90% odpovědělo, že nikoliv. A přesto je v Neratovicích zhruba 64% rodin a 71% jednotlivců, kteří nemají zájem si zvýšit příspěvek na živobytí výkonem veřejné služby.  U některých klientů působí pro výkon veřejné služby nemotivačně fakt, že pokud dluží na soudem stanoveném výživném jeho trojnásobek, sníží se mu částka příspěvku na živobytí na existenční minimum a ani výkonem veřejné služby tuto částku nenavýší zpět na životní minimum. Další problém spojený s výkonem veřejné služby spatřuji v tom, že ne každá obec organizuje veřejnou službu. Obce nemají ze zákona povinnost zřizovat institut výkonu veřejné služby. Pak je složité pro nezaměstnané dojíždět do vzdálenějšího města, aby mohli veřejnou službu vykonávat. Je potřeba si uvědomit, že tito lidé žijí na hranici životního minima a nemají prostředky na dojíždění. Záměr zřízení institutu výkonu veřejné služby se nezdařil v takové míře, jak bylo očekáváno. Dlouhodobě nezaměstnaní tuto možnost z velké části odmítají. Myslím, že to souvisí s tím, že nezaměstnaní přijali pasivní postoj k řešení své situace. Vinu za svou situaci přisuzují ostatním, zřízení státu, neschopnosti úřadů práce nalézt jim zaměstnání, neochotě zaměstnavatelů přijmout je do práce. A především jsou přesvědčeni, že je povinností státu postarat se o ně. Tento názor se objevuje především v rodinách, kde i děti rodičů jsou závislé na sociálních dávkách“.

  Pan ministr nenucených prací, i když se měl možnost přiznat k opisování děl studentky z Čelákovic, to zamlčel.  A s nenuceným úsměvem vnesl do celého systému péče o nezaměstnaný lid novinku, definoval nově dlouhodobou nezaměstnanost jako nezaměstnanost, která trvá více než dva měsíce. Nicméně pan ministr zcela určitě by se hájil tím, že čerpal také z jiných zdrojů, např. ze světoznámého cestopisu Harryho Petera Smolky „Čtyřicet tisíc proti Arktidě. Polární řiše Ruska“ [Praha: Československá grafická unie 1938], kterému se podařilo navštívit vězeňský tábor GPU a pohovořit s „holoubky v holubníku“. Zahráli mu pěkné divadlo, ti holoubkové:

"Bylo tu 26 mužů mezi třiceti a čtyřiceti lety na té půdě, která zaujímala celou délku dlouhého dřevěného baráku pod trojhrannou střechou. Holoubkové zřejmě nebyli v nejlepší náladě. Vypadali jako skuteční kriminálníci. Byli špinaví a nečesaní, a několik týdnů neholeni. Jejich smích byl pronikavý a chmurný. Někteří leželi na poste­lích a hvízdali si. Někteří seděli s nohama pod sebou a jak se zdálo, schovali cosi rychle pod při­krývky, když jsem se k nim přiblížil. Myslím, že hráli karty.“ (s.165-166).

Smolka: Dobré jitro, občané. Pěkné jitro

Holoubek Gríša: Pěkné jitro. Dobré jitro. Jedno jitro se neliší od druhého. Trvají od vodové polévky k snídani k vodové polévce k obědu. A pak je odpoledne až do večerní vo­dové polévky a noc až do ranní vodové polévky. Máte-li trochu vodky, pak můžete říci pěkné ráno, a bude to pěkné ráno. Nemám pravdu, hoši?"

Holoubkové (volajíc ze všech stran): Zcela pravdu, Griško, zcela pravdu, Griško.

Smolka (Sebrav svou odvahu): Nuže, hoši, jak dlouho tu již jste?

Jiný holoubek:: Šest neděl, do prkýnka.

Smolka: Jak jde práce?

Světlovlasý mladík: Co je nám do ní? Myslíte, že jsme blbci, abychom pracovali v ta­kovém zatraceném místě. Nejsme tak hloupí, jako ta děcka tam venku, abychom se dali vykořisťovati krvavou G.P.U. Stavět dráhu v tomhle močálu! Kde pak! Zůstaneme pěkně zde. Dokud nás ne­budou bíti, nedonutí nás vzíti lopatu a kopat jim bláto, aspoň mě ne. A bíti nás nemohou, protože to jejich předáci nedovolí. Dnes už ne. Proto prostě stávkujeme. Či ne?

Světlovlasý mladík (za nadšeného potlesku ostatních): Co nám mohou udělati? Nic. Nemohou nic dělat. Mohou nám snížiti příděl potravy, chtějí-li, ale pak budeme prostě o trochu více spáti a budeme míti hlad. Nesmějí nás vyhladověti k smrti, protože to je proti jejich předpisům. Tak co mohou nejlépe udělat, je vylízat nám prkýnko. Pěkné jitro!

V tu chvíli vyšel jakýs muž po žebříku nahoru; zablácen až ke kyčlím a pot mu stékal po tváři. Sedl si na postel v koutě a jedl jablko, které vyndal z kapsy. Tlupa jala se mu nadávati.

Světlovlasý mladík: Vidíte tam toho hlupáka? Je žlutý. Poddal se a hraje si teď si hraje na hodného chlapečka, proto mu dávají jablka, můžeš si sežrat svoje jablko, slyšíš? Já se ti vykašlu na to shnilé jablko. Kopáč bláta, pěkný chlap  jsi, ty plazivý krtku. Hrabeš jim bláto rukama.

Nově příchozí: „Drž hubu, nebo tebou praštím o zeď, že tě budou muset seškrabovat lžící, ty osle. A povídám ti, ty šilhavý darebáku, že nekopám bláto rukama, ale strojem, a dostávám za to řádnou mzdu, ne dary a prezenty jako žebrák, jako ty, a dělám práci, sociálně cennou práci, což něco znamená, z čeho všichni budeme něco míti — ale já na to nevěřím, tak se nemusíš šklebit, jenže mne více baví hrát si se stroji tam venku, než sedět tady N vámi po týdny a otravovat se věčným poslouchánim vašich starých povídaček."

Smolka (pro sebe) „Je na čase, abych se taktně vzdálil. Bude lépe, když si to vyřídí mezi sebou“

Smolka (o něco později ke své průvodkyni): „Co udělá správa tábora s muži v holubníku“

Průvodkyně: „Nic, dříve či později je to omrzí. Tak to vždycky dopadne. U některých za týden, u jiných za měsíc. Velmi i málo jich to vydrží přes rok. Je to věcí temperamentu. Z těch, kteří vydrží nejdéle, stávají se ve většině případů potom nejlepší pracovníci. Měl byste je vidět, když přicházejí po prvé žádat o prá­ci; jsou hrozně pyšní a ze začátku si všichni myslí, že práce je něco ponižujícího — ovšem ti, co stáv­kují — jsou tací, kteří pracují od prvního dne. Ale ti druzí se poddají teprve, když se nudí, a pak říkají, že pracují jen pro zábavu, ne aby pomáhali. První den by chtěli pracovati jen jednu nebo dvě hodiny. Potom, když za to dostanou mzdu, jsou překvapeni, protože řekli, že pracují jen pro zá­bavu. Ale když už jednou začali, nemohou pře­stati. Kupují tabák a mimořádnou stravu — volné příděly jsou ovšem jen polévka a chléb, stačící jen udržeti je na živu. Proto když začnou vydělávati, brzy jim to zachutná a pak administrátoři začnou působiti na jejich marnivost: říkají jednomu, že je obzvláště nadaný, druhému, že zklamal, že vzhle­dem k jeho athletické postavě by člověk od něho očekával více a lepší práce Tak dostanou sportov­ního ducha. A to je nakažlivá věc. Jak se jednou tři nebo čtyři z tlupy dají nachytat, ostatní násle­dují. Je to dobrý systém. Působí. A dráha roste. Za pět měsíců bude ...

 Vskutku nelze pana ministra nenuceného úsměvu podezírat, jak to činí blogger Viktorin, že opisuje své metody boje s nezaměstnaností od krvavé GPU více než z 90%. Na rozdíl od nebohých obyvatel gulagů, kteří nemusejí řešit problémy s dopravou do práce, mohou se naší spoluobčané, lapeni do osidel ministra, dočkat svých přídělů v podobě potravinových poukázek, až když jsou zapojeni do systému veřejné služby, na ale na žádnou odměnu navíc se těšit nemohou. To i v táborech nucených prací v Československu bylo na tom jejich osazenstvo lépe, ba dokonce mělo zajištěnu lékařskou péči, i když z pohledu zpravodajů příslušných výborů tehdejšího národního shromáždění se jednalo o cizopasníky a rozvratníky. Ale ti zpravodajové a poslanci nazvali ten systém pravým jménem. Navíc kdo tehdy neprotestoval otevřeně, i při vědomí všech rizik proti přijetí takového zákona, v podstatě projevil (mlčenlivě) souhlas s celým systémem totality.  Jde tu o princip. Je to buď, a nebo.    

Když se vezmou do úvahy níže uvedená kritéria začlenění těchto osob do těchto táborů nucených prací, tak je až fascinující, že do těchto táborů bylo přikázáno v průběhu let 1948-1953  pouze a jenom cca 20 000 osob. Pan ministr nenucených prací má daleko širší pole působnosti, může do svého systému nenucených prací začlenit až 200 000 nezaměstnaných. Dovolím si pana ministra podezírat, že se vzhledl ve svém rezortním a stranickém kolegovi, který je ověnčen titulem nejúspěšnějšího ministra financí téměř všech dob a téměř všech kontinentů, ač si přitom vypomohl výsledky hospodaření svého předchůdce  Zcela jistě totiž lze předvídat, než aby se mnozí nezaměstnaní podíleli na zvelebování republiky, tak raději se začnou odhlašovat jako registrovaní nezaměstnaní. A míra registrované nezaměstnanosti podstatně poklesne.   

Ale je třeba poznamenat, že se dnes jedná také o využití nucených prací, protože stát jako monopolista zaměstnává osoby, jejichž odměňování se neřídí zásadou poptávky a nabídky na trhu, ale donucením podobně jako v těch gulazích a táborech nucených prací. Navíc mám silné pochybnosti o efektivnosti tohoto systému. Viz výše uvedená práce studentky věd sociálních Nechť čtenáři posoudí sami míru shody mezi argumentací pana ministra nenucených prací s argumentací ve prospěch táborů nucených prací, která zazněla v parlamentu v r.1948:  

Zpravodajem za výbor soc.-politický a zdravotnický je posl. Kapoun; dávám mu slovo.

Zpravodaj posl. Kapoun: Vážená sněmovno, vážené paní a vážení pánové!

Dnes je předložen ke schválení Národnímu shromáždění vládní návrh zákona tisk 109 o táborech nucené práce. Po tomto zákoně volá již delší dobu všechen pracující lid, který je zapojen do budovatelské práce na výstavbě republiky a jejího hospodářství. Podle dosavadních zkušeností v boji proti zločinnosti je značný počet trestných činů spáchán ze zahálčivosti osobami práci se vyhýbajícími, a těžké a nenapravitelné zločiny vycházejí z řad těch, kdož si nechtějí opatřovat hmotné prostředky k životu řádnou, poctivou práci. Proto trestní zákonodárství znají zvláštní t. zv. zabezpečovací opatření, mezí něž patří ústavy, z nichž odsouzení jsou po odpykání trestu přidržováni k práci a k ní vychováváni. K tomuto účelu slouží u nás zemské donucovací pracovny, do nichž jsou přikazovány orgány veřejné správy - zemskými národními výbory - osoby, u nichž při odsouzení pro určitý trestný čin byla vyslovena přípustnost držení v donucovací pracovně.

Jsou to notoričtí zahaleči typu tuláckého a žebráckého a zločinci vícekráte trestaní podle zákona č. 102/1929 Sb. Praxe však ukázala, že účinná ochrana bezpečnosti, zvláště kolektivní, vyžaduje podobná zařízení a opatření i proti osobám, které se sice určitého činu nedopustily, avšak svým asociálním jednáním, vyhýbajíce se řádné a poctivé práci, ohrožují společenské a hospodářské zřízení.

Naše ústava prohlašuje v § 32 práci za občanskou povinnost. Budovatelské úsilí všeho pracujícího lidu, bez něhož není myslitelná bezpečnost národa i jednotlivce, nutně vyžaduje opatření proti těm, kdož se práci vyhýbají, neplní svoji občanskou povinnost a tím rozvracejí hospodářskou a politickou výstavbu státu.

Jedním z těchto opatření mají být tábory nucené práce. Podle návrhu zákona o táborech nucené práce, který je dnes předložen Národnímu shromáždění ke schválení, budou podle § 2 zařazeny do táborů osoby, které jsou starší 18 let, nepřekročily 60. rok věku a jsou tělesně a duševně způsobilé, ale práci se vyhýbají nebo ohrožují výstavbu lidově demokratického zřízení nebo hospodářský život, zvláště veřejné zásobování, a osoby, které jim to umožňují, osoby právoplatně odsouzené pro některý z činů uvedených v zákonu na ochranu lidově demokratické republiky, osoby odsouzené podle zákona na potírání černého obchodu a podobných pletich a dále osoby, stíhané podle zákona ze dne 13. února 1947, č. 27 Sb., o trestní ochraně provádění dvouletého hospodářského plánu, nebo podle zákona ze dne 18. července 1946, č. 165 Sb., o trestní ochraně národních podniků a podniků pod národní správou.

Do tábora lze zařadit osoby uvedené v § 2 na dobu 3 měsíců až 2 roků. O zařazení osob provinilých do táborů nucené práce rozhodují tříčlenné komise, jejichž členy a náhradníky navrhují krajské národní výbory. Celý smysl tohoto zařazení do táborů nucené práce má ráz výchovný, má působit k tomu, aby osoby, dopouštějící se trestných činů a vyhýbající se poctivé práci, byly převychovány, aby se z nich stali poctiví lidé, mající dobrý poměr k práci a k lidově demokratickému zřízení. Proto osobám zařazeným do táborů dostane se mravní, odborné a osvětové výchovy.

Osoby zařazené podle § 7 jsou povinny konati jim uložené práce, a to jak v táborech, tak i mimo ně. Za vykonanou práci obdrží plat podle pracovního výkonu. Z platu se uhradí nejprve náklady pobytu, ze zbytku se uvolní část na výživu příslušníků rodiny, kteří jsou odkázáni výživou na zařaděného a které je povinen podle zákona živit. Zbývající část se zařaděnému vyplatí při propuštění z tábora. Osoby zařaděné do táborů podléhají národnímu pojištění.

Podle § 6 tohoto zákona dává se však možnost osobám zařazeným do táborů nucené práce po uplynutí 3 měsíců zkrátit jejich pobyt, má-li se za to, že zařaděná osoba svou pracovitostí a svým chováním dává jistotu, že po propuštění povede pracovitý, spořádaný a bezúhonný život. Naproti tomu osobě, která této záruky nedává, může být pobyt v táboře prodloužen.

Podle § 4 tohoto zákona může být proti osobám, zařazeným do táborů nucené práce, učiněno další opatření, a to uložení nuceného pobytu v určitém územním okrsku, nařízení vyklizení bytu zařaděné osoby nebo rozhodnutí, že do živnostenského podniku nebo majetkových podstat zařaděné osoby bude zavedena národní správa, případně, že zařaděné osobě bude odňato živnostenské oprávnění.

Soc.-politický a zdravotnický výbor projednal podrobně ve schůzi konané dne 19. října 1948 vládní návrh zákona o táborech nucené práce, poopravil a doplnil §§ 6, 7 a 10, jak je uvedeno ve společné zprávě výboru soc.-politického a zdravotnického a výboru ústavně-právního, tisk 120, a usnesl se jednomyslně navrhnouti Národnímu shromáždění, aby tento návrh zákona s navrženými změnami a připojenou resolucí schválilo. (Souhlas.)

Zpravodaj výboru soc.-politického a zdravotnického posl. Kapoun zdůraznil základní ustanovení naší ústavy, že každý z našich občanů má právo na práci podle § 26 a povinnost pracovati podle § 32. V době, kdy náš pracující lid v továrnách, na polích i v kancelářích se plně zapojuje do plnění úkolů dvouletého plánu a připravuje se na splnění úkolů pětiletého plánu, jsou v našem národě ještě lidé, kteří se vyhýbají práci, spoléhají na bezpracné zisky a kteří jsou asociálními zjevy našeho života. Osoby, které v únorových akcích byly zbaveny akčními výbory svého zaměstnání, jsou toho dokladem, neboť se povalují v lázních a letoviscích. Proti těm je třeba zakročit. Náš pracující lid volá po tom, aby bylo učiněno takové opatření, které znemožní, aby lidé, vyhýbající se práci, nepracovali a sabotovali náš dvouletý pětiletý plán a aby tak překáželi jeho úspěšnému plnění. V době, kdy v soutěžích a brigádách nám pracující lid dokazuje svoji lásku k republice, kdy komunisté dávají Československé republice 30 mil. hodin, vyhovujeme volání pracujícího lidu a předkládáme Národnímu shromáždění návrh zákona o táborech nucené práce.

Jsme si vědomi po zkušenostech ze Sovětského svazu, že v době, kdy budeme plnit prohlášení ústav a půjdeme cestou k socialismu, bude se zostřovat třídní boj a naši nepřátelé budou se snažit, aby mařili a kazili naši cestu. Proto dáváme našemu pracujícímu lidu do rukou novou zbraň, zbraň zákona o táborech nucené práce. Pokládáme za svou povinnost, abychom nejenom zařadili do těchto táborů lidi, kteří se vyhýbají práci, ale abychom také odstranili hospodářskou základnu, ze které vedou své útoky. Proto v §§ 4 a 7 přijímáme ustanovení, že je možné zbaviti takové osoby bytu, živnostenského oprávnění, po případě dosaditi na jejich majetkové podstaty národní správu. § 7 dále říká, že osoby, které jsou v zaměstnaneckém poměru, nemají po dobu zařazení do tábora práva, aby pobíraly mzdu nebo jiné požitky.

Zákon má 12 paragrafů a vyčerpává celou látku, týkající se táborů nucené práce. K § 2 je jen třeba podotknout, že pokud je tam stanoven věk od 18 do 60 let, nedotýká se zákonných předpisů o mobilisaci práce, pokud věkové sazby v těchto předpisech byly nižší.

Naše ministerstvo vnitra, které připravuje kázeňský a jednací řád táborů nucené práce, a tříčlenné komise krajských národních výborů, do nichž je třeba především dát zástupce dělnické třídy, jsou nám zárukou, že zbraně, kterou dáváme do rukou pracujícího lidu, bude spravedlivě, ale tvrdě použito proti nepřátelům našeho režimu.

Ústavně-právní výbor projednal návrh tohoto zákona ve své schůzi dne 20. října 1948 a jednomyslně jej schválil.

Jménem ústavně-právního výboru doporučuji slavnému Národnímu shromáždění přijetí návrhu zákona o táborech nucené práce, jak je uveden v tisku 120. (Potlesk.)

Místopředsedkyně Hodinová-Spurná: K osnově je přihlášen jako řečník posl. Vodička. Dávám mu slovo.

Posl. Vodička: Slavné Národní shromáždění, paní a pánové!

Právě projednávaný zákon o pracovních táborech je jedním ze zákonů, které budou s povděkem a plným souhlasem přijaty každým poctivým československým občanem. S uspokojením a velmi vděčně jej přijmou ti, kteří v obou světových válkách bojovali za svobodu svého lidu a přinášeli pro ni nejtěžší oběti. Nejširší pracující masy si dávno přály, aby v naší lidově demokratické republice bylo učiněno opatření proti těm, kteří, ačkoli se jim dávala a dává neustále příležitost, nemohou najít správný poměr ku práci a vyhýbají se účasti na budování našeho státu, který potřebuje každých pracovitých rukou k tomu, aby byly napraveny nezměrné škody, způsobené okupací.

Většina národa tuto povinnost ihned pochopila. Proto po našem osvobození v roce 1945 ve chvílích, kdy naše země nebyly ještě očištěny od zbytků poražených nepřátel, vrhá se lid nadšeně do práce, jde dobrovolně pomáhat rolnictvu na žně a zachraňuje tak nejcennější národní bohatství - výživu.

Obětavost lidu neznala a nezná mezí. Od roku 1945 miliony a miliony dobrovolně odpracovaných hodin byly darovány republice. Darovali je dělníci, zaměstnanci, úředníci, vojáci a příslušníci SNB. Darovali je ti, kteří milují svou republiku, svůj stát. Přes všechny těžkosti a potíže, přes sabotování se strany reakce byl průběh naší dvouletky velmi příznivý. Její zakončení je takové, na jakém se usneslo dělnictvo i ostatní pracující masy. Dvouletka se zdárně končí k 28. říjnu a znamená položení pevných základů k uskutečňování pětiletého plánu, který bude při oslavách 30. výročí osvobození českého i slovenského národa dne 28. října slavnostně vyhlášen.

Místopředsedkyně Hodinová-Spurná: Zpravodajem za výbor ústavně-právní je pan posl. dr. Němec. Prosím, aby se ujal slova.

Zpravodaj posl. dr. Němec: Slavné Národní shromáždění, paní a pánové!

V předních řadách těchto budovatelů a pracovníků jsou také účastníci prvého i druhého odboje: legionáři, čeští rudoarmějci z let 1918 až 1920, českoslovenští domobranci z Italie, dobrovolci z let 1918 až 1919, účastníci rumburského odboje a kotorského povstání, a z druhé světové války: zahraniční vojáci, partyzáni, účastníci domácího odboje a pražští barikádníci. Všichni tito příslušníci řídili se usnesením sjednocovacího sjezdu odbojových organisací, který přijal za své heslo, přijaté na sjezdu Osvobozených politických vězňů: Prvý v boji a prvý v budování. Kromě toho zavázal i všechny členy sjednoceného Svazu bojovníků za svobodu k tomu, že každý z nich musí odpracovat do 28. října 30 hodin ve prospěch republiky. Tohoto úkolu se členové Svazu bojovníků za svobodu zhostili čestně a poctivě splnili svou vlasteneckou povinnost. Máme případ, že 62letý politický vězeň, kladenský dělník J. Vilda, odpracoval od 22. června do 15. října 812 hodin. A takových případů je dosti, nejsou ojedinělé. Tyto skutečnosti svědčí o tom, že ti, kdož za svobodu svého národa a lidu bojovali, vědí, že skončením války a uskutečněním svobody se neskončila jejich úloha. Pochopili, že vybojovanou svobodu a samostatný stát třeba v mírových dobách zajistit politicky, hospodářsky i vojensky, že čím hospodářsky silnější stát, tím pevnější je jeho postavení v mezinárodním světě, že stát je silný a pevný jen tehdy, když lid chápe jeho potřeby a poctivě, věrně a svědomitě je plní.

Mezi tyto občanské povinnosti a ctnosti patří i práce. Tak jako jednou z předních vlasteneckých povinností bylo za okupace chopit se zbraně nebo jinak proti nacistům bojovat je dnes po ukončení války pravým vlastenectvím poctivě pro svůj národ pracovat a poctivě svůj samostatný stát budovat. To znamená, že tak jako byly přinášeny těžké a ve značné míře i krvavé oběti v boji proti okupantům, je dnes třeba pro zajištění svobody, pro zajištění samostatnosti a pro hospodářsky rozvoj státu přinést rovněž oběti. Nejsou těžké. Je to přesné plnění pracovní povinnosti, vykonávání dobře kvalifikované práce, dochvilnost, nevynechávání směn a nejlepší poměr k závodu a k pracovnímu místu. To znamená dát své schopnosti, nadání a znalosti ve prospěch celku. Vždyť tím zajišťujeme stát, ve kterém je odstraněno vykořisťování člověka člověkem, stát, ve kterém užitek z práce není již vlastnictvím kapitalistů, jako byli Preisové, Bartoňové, Beranové a pod. Doly, závody, velkostatky a banky nepatří již těmto vykořisťovatelům, ale lidu, celému národu, všem obyvatelům naší lidově demokratické republiky. Vždyť na práci, jen na práci závisí blahobyt a existence národa, hospodářský rozvoj, bezpečnost a šťastná budoucnost našeho státu. Po únoru tohoto roku jsou získávány ještě větší úspěchy než dříve. Cesta k socialismu nemá již takových překážek jako dosud a proto je třeba odstraniti ještě vše, co buď ztěžuje nebo poškozuje tento zdárný vývoj kupředu.

Vředem na těle naší republiky jsou lidé vyhýbající se práci, kteří nechtějí žít životem spravedlivého občana a živit se poctivou prací. K nim se řadí spekulanti a šmelináři, kteří poškozují naše zásobování a výživu lidu. Do této skupiny patří sabotéři a škůdci našeho budování a hospodářského plánování. Nejnebezpečnější skupinou jsou však ti, kteří ohrožují výstavbu lidově demokratického zřízení šeptandou, vyvoláváním neklidu a jinou protistátní činností, která je inspirována československou reakcí a podporována reakcí zahraniční.

Proto vítáme tento zákon, který má za úkol vymýtit z našeho státu všechny nezdravé zjevy naši republiku poškozující, vítáme zákon, kterým se má dosáhnouti převýchovy těchto lidí na řádné občany republiky.

Bojovníci za svobodu vítají tento zákon, po kterém volali jako ostatní poctiví občané státu, a slibují, že všemi silami budou pomáhat k tomu, aby splnil své poslání. Chceme, aby republika překonávala své těžkosti bez obtíží, aby v nejkratší době měla co možná největší úspěch na cestě k socialismu. (Potlesk.)

Místopředsedkyně Hodinová-Spurná: Ke slovu není již nikdo přihlášen, rozprava je skončena.

Dávám slovo k doslovu zpravodaji za výbor soc.-politický a zdravotnický, posl. Kapounovi.

Zpravodaj posl. Kapoun: Vzdávám se slova.

Místopředsedkyně Hodinová-Spurná: Dávám slovo k doslovu zpravodaji za výbor ústavně-právní, posl. dr. Němcovi.

Zpravodaj posl. dr. Němec: V poslední větě §u 10 mezi předložkou "v" a slovem "rejstříku" vypadlo při tisku slovo "soudním". Doporučuji proto, aby vládní návrh zákona tisk 120 byl přijat s tou změnou, že poslední věta §u 10 bude znít: "Zařazení do táborů vyznačí se poznámkou v soudním rejstříku trestů.".

Místopředsedkyně Hodinová-Spurná: Jsou ještě nějaké návrhy oprav nebo změn textových kromě opravy navržené zpravodajem výboru ústavně-právního?

Zpravodaj posl. Kapoun: Nejsou.

Zpravodaj posl. dr. Němec: Nikoli.

Místopředsedkyně Hodinová-Spurná: Přistoupíme k hlasování.

Osnova má 12 paragrafů, nadpis a úvodní formuli.

Poněvadž není pozměňovacích návrhů, dám o celé osnově hlasovati najednou podle zprávy výborové. (Námitky nebyly.)

Námitek není.

Kdo tedy souhlasí s celou osnovou zákona, to jest s jejími 12 paragrafy, nadpisem a úvodní formulí podle zprávy výborové, s uvedenou opravou, nechť zvedne ruku! (Děje se.)

To je většina. Tím Národní shromáždění přijalo tuto osnovu zákona podle zprávy, výborové s opravou.

Zbývá ještě hlasovati o resoluci výboru soc.-politického a zdravotnického, otištěné ve zprávě výborové.

Kdo s touto resolucí souhlasí, nechť zvedne ruku! (Děje se.)

To je většina. Tím je také resoluce přijata.

Použitá literatura:

http://www.mills.cz/assets/Absol_prace/AP2010-SP/Stuchlova-SPDS-2011.pdf http://irenamauranovotna.blog.idnes.cz/c/199450/Novela-zakona-o-zamestnanosti-To-snad-nemyslite-vazne-p-Drabku.html

http://www.smocr.cz/cinnost/socialni-oblast/verejna-sluzba--jak-redukovat-naklady-spojene-s-jeji-realizaci.aspx

http://liborcermak.blog.idnes.cz/c/199831/S-nucenymi-pracemi-pro-nezamestnane-skonci-svoboda-v-CR.html

http://victorin.blog.idnes.cz/c/201009/Kapitoly-ceskeho-pravicactvi-Reforma-ministra-Drabka.html

: http://zpravy.idnes.cz/nejsou-to-nucene-prace-rika-drabek-o-uprave-vyplaceni-podpor-pl9-/domaci.aspx?c=A110714_162830_domaci_mku

http://petrova.blog.idnes.cz/c/200876/Podpora-v-hmotne-nouzi-je-zakotvena-v-Ustave-CR-Nucene-prace-ne.html

Obrázek: převzato z http://www.outsidermedia.cz/Article.aspx?id=5935