Ke kauze Tatra

Vláda ČR v usnesení č. 444/2004 vzala na vědomí, že smlouva na dodávku ATS bude uzavřena se společností Tatra, a.s. MO pod vedením ministra M. Kostelky oslovilo mimo vítězné Tatry i další automobilky, zhodnotilo jejich nabídky a doporučilo Tatru. Toto „oslovení“ mělo podobu žádosti o dodání podkladů pro marketingovou analýzu, kterou si resort nechal vypracovat, a z níž vyplynulo, že mimo Tatry by armádním požadavkům vyhověly i německý Unimog (dodavatel Poličské strojírny), francouzský Renault-Sherpa, italské Iveco a švýcarský Mowag-Duro.

V červenci 2005 rozhodl resort MO na základě předchozích kroků o pořízení automobilů a doporučil vládě formu zadání zakázky bez výběrového řízení s odůvodněním, že se jedná o strategický vojenský materiál. V rozhodnutí o upřednostnění Tatry hrála roli i otázka nezaměstnanosti v Moravskoslezském kraji, což ovšem není důvod k obejití veřejné soutěže.

Vláda ČR na zasedání 21. září 2005 schválila kontrakt s Tatrou na první fázi obměny armádních nákladních automobilů, v níž mezi léty 2006 a 2011 měla firma dodat zhruba 550 kusů a do roku 2014 dalších asi 400. Celková hodnota projektu se pohybovala okolo 5 mld. Kč.

Proti rozhodnutí se ozývaly protesty poukazující na to, že střední nákladní automobily nelze považovat za techniku určenou výlučně k vojenským účelům, a proto nelze obejít povinnost provést výběrové řízení. Ministr K. Kühnl uvedl, že tyto vozy jsou vojenským materiálem potřebným k bezpečnosti státu. Ještě předtím prohlásil, že každá země chce při nákupu vojenských nákladních aut upřednostnit domácí automobilky. Podobu tendru podpořili členové sněmovního Výboru pro obranu a bezpečnost. Na návštěvě automobilky se většina členů shodla, že vůz splňuje požadavky na vojenský materiál. Předseda výboru Jan Vidím uvedl: „Evropské právo je v tom docela přísné, ale když Tatra musí mít na podobná auta při vývozu do zahraničí licence na vývoz vojenského materiálu, pak nechápu, proč se v případě tohoto vozidla hovoří o tom, že by to nebyl vojenský materiál. To auto se musí koupit u nás“.

I sociálnědemokratičtí členové výboru jsou obhájci českého vojenského průmyslu, což se projevilo během výběrového řízení na kolové obrněné transportéry, kdy tito poslanci požadovali pozastavení řízení a jeho přehodnocení Ministerstvem obrany tak, aby byl zvýšen podíl domácího průmyslu z původně zamýšlených 25%.

Za přidělení zakázky Tatře se postavil i tehdejší stínový ministr obrany Petr Nečas (ODS), podle něhož, pokud je nabídka konkurenceschopná a cenově výhodná, měla by armáda nakoupit Tatry, a tím podpořit vznik vazby mezi obranným průmyslem a AČR. Nečas považoval případný spor s Evropskou komisí za falešný problém, pouhou propagandu výrobců. Podle něj si bylo jen těžko představit, že by některá evropská vláda nevyužila auto svého domácího výrobce.

Na zvolený postup si chtělo u Evropské komise stěžovat především uskupení Poličské strojírny - Daimler-Chrysler (vozidla Unimog), podle něhož by postup bez výběrového řízení byl možný pouze pokud by vozy byly opancéřovány nebo vybaveny napevno připevněnými zbraňovými systémy. Vláda se rozhodla zadat zakázku způsobem přímého zadání a odvolala se přitom na § 4 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách. Ke splnění podmínek tohoto ustanovení musí vozidlo mimo jiné vykazovat zásadní konstrukční odlišnosti od běžného provedení podle zákona o podmínkách provozu na pozemních komunikacích a musí splňovat požadavky na zařazení do kategorie "vojenský materiál" s určením pro potřeby zajištění obrany státu. Zadání zakázky jednomu zájemci bylo předmětem právních rozborů i mimo resort MO, které konstatovaly, že je v souladu s legislativou ČR i EU. Vnitroresortní schvalovací procedury umožňující zahájení jednání s Tatrou byly kvůli zdlouhavosti kritizovány ze strany vedení společnosti, protože ta ještě na začátku roku 2006 neměla oficiální technické požadavky. Podle MO však bylo nutné provést standardní postup při přípravě nového investičního projektu. Resort předpokládal uzavření smlouvy během první poloviny roku 2006. Chybějící jasné zadání však ohrožovalo záměr uskutečnit první dodávky vozidel do konce roku 2006, protože ještě před  zahájením produkce musí být úspěšně absolvovány vojskové schvalovací zkoušky, které si podle odhadů firmy měly vyžádat nejméně devět měsíců. Už v únoru 2005 prohlásil poradce premiéra Grosse a exministr obrany M. Kostelka, že oddalování smlouvy není spojeno s nejasnostmi kolem formy zadání, ale spíše s liknavostí ministerských úředníků. Tatra předložila resortu MO svoji nabídku 24. 3. 2006.

A nakonec trocha zpestření k  výše uvedenému nudnému čtení:

Ve skutečnosti Tatra  žila v nejistotě i ve fázi vojskových zkoušek a konečného předávání vozidel. Nejistota se nad nimi vznášela z podivných nátlaků, které vyvíjely, jak by řekl exprezident Havel, temné síly. Jednou takovou silou byla zřejmě i firma Poličské strojírny, která byla z výběru vyřazena. Ta měla zálusk na přezbrojení armády německými vozidly Unimog.

Na ministerstvu obrany byl tehdy lidovecký náměstek Jaroslav Kopřiva, který měl na starosti oblast vyzbrojování. Společnost Poličské strojírny byla (a zřejmě ještě je) ovládaná Omnipolem, s podnikatelem Richardem Hávou, osobním přítelem tehdejšího šéfa lidovců Miroslava Kalouska. Ředitel Poličských strojíren Jaroslav Trávníček roky pracoval na ministerstvu obrany právě v sekci vyzbrojování. Toto spojení ministerstva obrany a firem bylo podezřelé i z manipulace  třímiliardové zakázky na likvidaci nepotřebné armádní munice. Ministerstvo vybralo firmu bez výběrového řízení a uzavřené smlouvy byly v některých pasážích pro stát nevýhodné. Podle dostupných informací část munice z celkových 40 tisíc tun nebyla likvidována, ale prodávána, např. do Bulharska. Tato kauza byla tuším zametena pod koberec.

Takováto konstalace politiků a podnikatelů prý do poslední chvíle usilovala o to, aby Tatře byly dodávky zastaveny a aby se realizoval projekt Unimog (Mercedes), což by přineslo pochopitelně zisk i Omnipolu. Tatra proto musela využívat do poslední chvíle např. i placené lobbisty, kteří jí museli pomáhat v boji o udržení této, pro ni v té době, zachraňující zakázky. Ze všech zatím dostupných informací vyplývá, že v tomto projektu nebyla realizována korupce, pouze pokus, který americký ředitel Tatry razantně odmítl (viz aktuální kauza Barták, Smrž & spol.).
Důležité pro náš stát je, že byl v tomto projektu podpořen český průmysl (drobný problém byl, že Praga neuměla vyrobit kvalitní nápravy v požadovaném termínu, tak si je nakonec musela vyrobit Tatra). K tomu je třeba pochválit i pana Nečase a Vidíma z ODS, kteří  s podporu průmyslu tímto způsobem souhlasili. Armáda je s moderními vozy spokojena. Myslím, že se nemáme z hlediska kvality aut za co stydět. Mohlo to dopadnout ale i tak, že by vojáci jezdili na Mercedesech, což by byla z hlediska historie našich válečných vztahů s Německem pro náš národ jistě dlouhodobá potupa.