Nejdůležitější problém ministra kultury

Když si odmyslíme to, že ministr žádné takové poplatky ani daně zavádět nemůže (jsou totiž stanoveny zákonem, změnit zákon může pouze parlament, nikoli ministr), pak je potřeba zdůraznit, že plošné zavedení televizních či/a rozhlasových poplatků třeba i pro ty, kteří televizi/rozhlas nemají, by bylo řešením chybným.

Uvedené poplatky mají parafiskální charakter (mají všechny parametry daní s jedinou výjimkou – neplynou do veřejného rozpočtu, nýbrž přímo určenému subjektu; veřejnoprávnímu rozhlasu či televizi). Přitom jde o majetkovou daň, zdaněno je totiž vlastnictví přístroje, jenž je schopen přijímat televizní signál; nezdaňuje se samo přijímání televizního signálu. Poplatníkem je tak i občan, který takový přístroj vlastní, ale na vysílání české veřejnoprávní televize se nedívá. Platba vlastně ani není poplatkem – poplatkem je platba za příjem služby atp.; jde tedy o daň, protože tato platba nemá protiplnění.

A proč by to bylo chybné řešení? Je to jednoduché: Bylo by to nespravedlivé. Vůči těm, co TV přístroj vůbec nemají.

Nový ministr kultury měl v té souvislosti prohlásit, že jsou zajímavé některé zahraniční zkušenosti – v tomto případě zkušenosti německé; tam je televizní poplatek plošný, pro všechny obyvatele, bez ohledu na to, zda televizi vlastní, či nikoli. Myslím, že není nutné přejímat všechno ze zahraničí; v Německu také mají kupř. církevní daň – chcete jí zavádět, jako zahraniční zkušenost, i u nás?

Nový ministr kultury prý uvedl, že by se prostřednictvím resortu rád přičinil o pozvednutí intelektuální, mravní i morální úrovně (asi občanů, ale to už nedořekl). Toho lze, v případě televizního vysílání, dosáhnout jenom „plošným zavedením“ kvalitních televizních pořadů (tedy alespoň v televizi veřejnoprávní), nikoli plošným zavedením televizních poplatků.

„Ani kultura nemůže žít z vůně květin,“ poznamenal prý Daniel Herman; to ne, z vůně květin těžko – ale co třeba z inkasa daně z přidané hodnoty získané právě v tomto (kulturním) sektoru? (Ale to je příliš složité na přemýšlení, počítání, navržení zákona atd., že?)

Podstatné není to, zda pan Daniel Herman řekl nebo neřekl, že chce plošné TV poplatky, není podstatné, zda to později dementoval nebo nikoli; důležité je, že ministr kultury o takové záležitosti vůbec přemýšlí – to má být jeden z nejdůležitějších problémů k řešení na ministerstvu kultury? Vážnější neexistují?