Není daň jako daň

Pro pravici existují v zásadě dva druhy daní: ty, které trestají, protože ze mzdy ukrajují nějakou sumu, a ty, které netrestají, protože se (údajně) spotřebovávají všemi stejně, a obsahují tak v sobě jakousi „spravedlivou esenci“ rovnosti. Daňový mix podle pravice tedy má být takto vychýlen ve prospěch daní nepřímých. Zde je třeba dodat, že takto vystavěný daňový mix je typický pro méně ekonomicky vyspělé země a že dnešní pravicová vláda se v této oblasti inspiruje zeměmi jako Bulharsko, Rumunsko, Ukrajina či pobaltské státy. V těchto a podobných zemích je počet lidí ohrožených pádem do chudoby podstatně vyšší než tam, kde daňový systém je vyváženější a kde se do něj stát snaží promítnout zájmy širšího celku a sociální ohleduplnost.

Pravice proti tomuto konceptu bude vždy namítat, že stát tu není od toho, aby navozoval a uplatňoval nějaký princip spravedlnosti, ale naopak by měl ekonomiku od daňové zátěže co nejvíce liberalizovat. Fakta jsou nicméně jasná a ve prospěch solidárního pojetí daňového systému a jeho celkové vyváženosti. Země, které uplatňují skutečné progresivní zdanění, jsou zároveň země nejméně ohrožené chudobou a s v průměru vyšším HDP na hlavu. Jinými slovy, existuje tu korelace mezi veličinami progresivní (solidární) zdanění–potenciální míra chudoby–ekonomická rozvinutost. Podle údajů Eurostatu z roku 2009 vydávají vyspělé západní země od 24–30 % svého HDP na sociální a zdravotní systémy. Dánsko, Švédsko nebo Francie vydávají ze státního rozpočtu kolem 29, resp. 30 % v poměru k HDP, přičemž průměr v zemích EU je kolem 26 %. Česko se svými necelými 19 % patří k hlubokému podprůměru a řadí se po bok pravicí vychvalovaných „východních ekonomických tygrů“, jako je opět Bulharsko, Rumunsko či Litva.

Pravice a současná vláda bude argumentovat již zmiňovaným „trestáním úspěšných“ a „odchodem podniků za hranice“. Kdyby ovšem chtěla být důsledná, musela by prosazovat rovnou zrušení přímých daní, protože každé „ukrojení státu“ ze mzdy je nutno považovat za trest za snahu. Takto je poněkud nelogicky trestem více sazeb než jedna, ale jediná sazba, jež navíc může být vyšší než nejnižší sazba progresivní daně, má být podle vlády naopak motivací k vyššímu výkonu v práci. Skutečně si někdo myslí, že např. Karel Gott, když se mu zvýší daň, bude motivován k nižším výkonům a bude zpívat méně kvalitně? Skutečně si někdo myslí, že lékař bude při zvýšení přímé daně léčit méně kvalitně, protože bude k práci nedostatečně motivován? Ti, kdo budou nejspíše vskutku demotivovaní k „práci“, jsou ekonomičtí spekulanti všeho druhu a nadnárodní finanční kapitál, často vážení klienti pravicových politických stran.

Příčinný vztah výše daní–míra pracovního výkonu je vysoce teoretický koncept – v ekonomické vědě byl prosazován A. Lafferem, který zkoumal korelaci mezi výší daní a jejich výběrem. Dnes se monetaristé i keynesiánci shodnou obecně na tom, že objem výběru daně je negativně ovlivněn až při extrémním daňovém zatížení, což v případě ČR objektivně nehrozí, jakkoliv proti tomu budou pravicoví ekonomové protestovat. Motivace k práci je každopádně ovlivněna mnohem více prostředím, ve kterém zaměstnanec pracuje, a bezprostředními pracovními podmínkami, nikoli v prvé řadě nastavením daňového systému.

Pravicoví ekonomové a politici budou dále na obranu nevyváženého daňového mixu tvrdit, že míra zdanění přímých daní je v Česku příliš vysoká a že odvody na zdravotním a sociálním pojistném (de facto také daně) jsou pro ekonomiku příliš vysoké a zatěžující. Fakta v rámci mezinárodního srovnání ale hovoří přesně o opaku. Naše země má jeden z nejnižších poměrů přímých daní z celkových, po Bulharsku (21 %) a Slovensku (22 %) jsme podle zprávy EK Taxation Trends in the EU se zhruba 23,5 % na třetím místě. I pravicí prosazované nepřímé zdanění v podobě chystaného sjednocení sazeb na 17,5 % má háček. Kromě Dánska nemá žádná země v EU sjednocenou DPH. Drtivá většina zemí daní spotřebu citlivých každodenních položek sníženou sazbou této daně, která je v některých zemích i nulová (Velká Británie). Ne tak ČR, kde se podle ministra financí rozmohlo extrémní rovnostářství.

Naopak, to, co se tu v posledních letech rozmohlo, je daňový dumping v oblasti přímých daní. Stále je to však pravici málo, stále se musejí ekonomické systémy reformovat, aby ekonomika byla konkurenceschopnější. Konkurenceschopná ve srovnání s kým? Patrně s cenou práce indického a čínského dělníka. Již dnes má mimochodem Česko jednu z nejnižších složených daňových kvót vůči HDP v rámci EU. Tento rok má tato hodnota klesnout na zhruba 33 %, přitom v rozvinutých evropských ekonomikách je průměr dle údajů Eurostatu cca 39 %, přičemž mezi jednotlivými státy existují značné rozdíly. Např. náš velký vzor Bulharsko je na 10 %, další vzory Litva a Lotyšsko na 15 % a jen o procento výš je Rumunsko. Obvyklá výše SDK je na západ od nás od 25 % ( např. Rakousko, Dánsko) do

34 % (Belgie a Francie). Výjimkou však není ani SDK ve výši nad 40 %, viz např. Švédsko.

Pokud bychom s vážnou tváři tvrdili, že ČR je i tak velice rovnostářskou zemí, potom by většina západních států EU byla silně socialistická. To, že existuje korelace mezi nastavením daňového a sociálně-zdravotního systému a mírou ohrožení chudobou, je pro pravici zřejmě nepodstatné. V ČR je v současné době zhruba 8 % lidí ohrožených pádem do chudoby, což je jeden z klíčových ukazatelů hospodářské vyspělosti každé země. Ministr Kalousek a podobně smýšlející liberálové a konzervativci jsou ovšem jiného názoru. Vládou chystané „reformy“ jdou podle všeho východním směrem a vychýlení daňového systému probíhajícího na jejich pozadí nás tam velmi rychle posouvá.