Nezapomínáme, proto zde nejste vítáni!

Připomínáme, že v důsledku Mnichova, desetitisíce českých rodin musely, často jen s rancem na zádech, uprchnout před útoky sudetských bojůvek ze svých domovů, přečkávaly v provizoriích s otázkou, kde najdou nový domov, kde budou spát, co bude zítra? Stovky našich četníků, vojáků... byly ještě před Mnichovem 1938,  v pohraničí zavražděny.  Ostatní  čeští občané, kteří zůstali v obsazeném pohraničí, se stali občany druhé kategorie. Naopak naši „milí krajané“, sudetští Němci jásali, splnil se jim jejich sen.  Hitlera na cestě po Sudetech vítaly zvednuté pravice i květiny. Německá pošta nezvládala statisíce pohlednic do Berlína s poděkováním od sudetských Němců.  Zde se rodil  osud našich „milých“ krajanů. 

Dnešní snahy o vymazání těchto tragických událostí z naší paměti, jsou jen dalším pokusem  k ovládnutí tohoto „prostoru“. Jsou také naší zkouškou co těmto snahám Sudetoněmeckého sdružení dovolíme, je v pravomoci příslušných orgánů zabránit této provokaci.

V dobách habsburské monarchie naši Němci využívali svého výsostného postavení ve společnosti, jejich postavení se změnilo vyhlášením naší samostatnosti v roce 1918. Německá menšina vycítila svou příležitost vycítila v roce 1933 s nástupem Adolfa Hitlera k moci. Henleinova Sudetoněmecká strana získala výsadní postavení mezi německým obyvatelstvem. Její stupňované požadavky vůči ČSR daly sudetoněmecké otázce rozsah mezinárodní, který vedl přes Mnichov 1938, až k rozpadu Československa. 

Otázky smíření, či vyrovnání se s minulostí jsou cestou do budoucnosti, ale jen při vzájemné úctě a pokoře k obětem nacistické ideologie. Poválečný odsun německého obyvatelstva z Československa byl uskutečněn na základě postupimské konference ze srpna 1945. V úvodu Postupimské dohody přijaté třemi vítěznými mocnostmi bylo zdůrazněno, že „německý lid začal pykat za strašné zločiny jichž se dopustil pod vedením lidí, které v době jejich úspěchů otevřeně podporoval a slepě naslouchal “. Podobně byli odsunuti Němci i z Polska, Pobaltí, Maďarska, ale to jsou všeobecně známá fakta, jen je s nimi obratně manipulováno.

Přísluší se  ještě na závěr přidat kousek historie k samotnému německému osídlení. Kolonisté přicházeli do pohraničních oblastí českého království již ve 13.století, nacházeli zde zlatonosné potoky, lesy bohaté na zvěř i dřevo, potoky dodávaly sklářům křemičitý písek k výrobě skla...  Příkladem může být Šumava. Německé osídlení zde prožívalo svůj vrchol v polovině 19.století. Byla to doba spisovatele a znalce Šumavy Karla Klostermanna. Jeho znalost prostředí nám přibližuje život na „staré“ Šumavě. Skromná stavení s hromadou dětí, s jednou kravkou v chlévě,  za vesnicí kousek pole, více kamení než brambor. Uprostřed vesnice kostel, jednotřídní škola, hostinec, někde i pošta, celnice. Příkladem mohou být Knížecí pláně (Furstenhut) , ležící kousek od hranic, v roce 1820 zde žilo 521 obyvatel. V kopcích zapomenutá vesnice Bučina (Buchwald), či v pláních za Modravou Březník (Purstlink), ... pro mnohé z nás turistů jsou to místa, která popisuje Klostermann v románu „V ráji šumavském“. Obdobný život byl i v dalších vesnicích na „staré“ Šumavě. Dnes tyto vesnice již nenajdete, zůstala po nich jen jména na mapě, švestkové aleje, jeřabiny, pár vět na informační ceduli, či šipka na rozcestníku. Obdobné to bylo v Jizerkách, v Krušných horách...  Našim bývalým krajanům připomínám, že se to nestalo z naší viny….

„Jako turisté přijeďte obdivovat naše památky, navštivte domovy a hroby svých předků, ale jako účastníci sudetoněmeckého srazu zde nejste vítáni! “