O nejdelší větě v dějinách publicistiky, kterou bychom rádi četli dnes.

Zjišťujeme-li, že dostupné vklady v českých ústavech dostupují třetí miliardy korun (oproti pouhým čtyřem miliardám v celém království Uherském s 20 milióny obyvateli a 6-7 miliardám v království italském s 34 milióny obyvateli), že máme na 2200 českých Raiffeisenek, na 1000 záložen, že dobudováváme svou síť spořitelní, uvědomujeme-li si, že dostoupí vlastní prostředky českých bank letošním rokem arúctyhodné sumy téměř 300 mil. korun, že máme dnes v Živnostenské bance skutečnou velkobanku, jež bude bohdá za málo let čítati se k největším bankám evropským; projíždíme-li dále českým krajem, a shledáváme-li, jak krásně vzrůstá průmysl v českých městech a s ním i česká města sama, shledáváme, že není to již jen průmysl cukrovarnický a pivovarský, nýbrž že máme již velmi značný průmysl textilní, strojnní, průmysl strojů hospodářských, průmysl truhlářský, keramický, chemický, koželužský, průmysl cukrovinek, zboží uzenářského, náhražek kávy, škrobu aj.,shledáváme-li, že rostou nám četné závody i v různých odvětvích speciálních, zejména v Praze, o nichž se nám do nedávna ani nezdálo, že činíme pokusy, třeba ne vždy šťastné, i o založení vlastní industrie uhelné, železné a papírové, v nichž jsme nejvíce pozadu; pozorujeme-li, že přechází v posledních čtyřech letech téměř každý měsíc nový velkostatek z rukou německých do českých, kdežto pohybu opačného téměř ani není, a že nabýváme podobně půdy na některých místech své jazykové hranice i v pozemkovém vlastnictví drobném; uvědomíme-li si, jak celý náš hospodářský život v Praze i na venkově nezvykle živě a rušně bije, jak poměrně snadno umísťujeme nyní rok co rok 100-120 mil. korun průmyslových a bankovních papírů, sumu to, již nedostupovala nedávno ještě roční emise ani celéhso Předlitavska; vzpomeneme-li konečně radostných číslic posledního sčítání lidu v Čechách a na Moravě, o nichž musel prohlásit i sám prof. Rauchberg, že svědčí o zlepšení hospodářských poměrů v území českém a o zhoršení v německém – tu nemůžeme ani při skepsi sebe hlubší neuznati, že nejsme ve svém celku aspoň již národem pouhých služebníků a úředníků, narodem  chudým a nepodnikavým: nýbrž že jsme národem, jenž dosáhl již jen ve svých hlavách a rukou, jako do nedávna, nýbrž nyní již i ve svých kapsách.

Můj komentář

Lze-li vzít do úvahy jednotlivé  vzestupy a sešupy české ekonomiky ve 20. stoetí, jsme na tom dnes stejně jako v r. 1913, samozřejmě na jiné technické základně, která snad dovoluje, aby ten dnešní koláč byl možná chutnější a barevnější, ale ten dnešní koláč není však větší, protože pokles způsobený válečným hospodářstvím během první světové války a rozpadem rakousko-uherské monarchnie byl vyrovnán z pohledu ekonomické výkonnosti české ekonomiky  v r. 1925, přičemž platí, že sice v letech 1925 až 1929 česká ekonomika rostla, aby se díky světové  i naší hospodářské krizi vrátila k r. 1925, tedy ocitáme se opět v r. 1913, což znamená, že do konce r. 1937 jsme nepřekročili úroveň 1927, abychom se díky německé okupaci, druhé světové válce a odsunu sudetských Němců se zase ocitli v r. 1948 na úrovni roku 1937, a tedy vlastně opět na úrovni r. 1913,  a aby po růstu v 50. letech, který smazal dluhy po válce  a stagnaci let 60. a 70% (s určitými výkyvy směrem vzhůru i dolů)  přichází 80. létá s jednoprocentními tempy růstu, avšak celá tato epocha byla vymazána  ekonomickým poklesem po r. 1989,  kdy tedy v prvním pětiletí  nového století se tedy opět ocitáme v r. 1913,  pak po čtyřech letech růstu příchází Topolánek s Kalouskem, aby nás opět úspěšně dovedli do éry před první světovou válkou.  Jinak řečeno, prošustrovali jsme sto let. A to ještě vůbec se nezmiňuji o stagnaci české populace a laciném výprodeji českého majetku do zahraničí. Co čeští stiskálkové za éry  pana Mayera nastiskali, to dnešní třískálkové roztřískali.

Jinak řečeno, tak dlouhou větu, jakou napsal pan Mayer o úspěších české ekonomiky, tak by bylo dnes možné napsat toliko o jejich neúspěších. Ale platí, že pana Mayera se mi překonat nepodařilo, moje věta na 15 řádcích, která se skládá toliko z 220 slov, byla napsána s použitím 1280 znaků i s mezerami. A to jsem se hodně snažil. Měřeno tedy počtem znaků, tak dodnes žijeme z toho, čeho byl svědkem pan Mayer.