O sebevraždách aneb Každý režim má své oběti, jen se jim říká jinak

Tématu sebevražd se ve svém profesním životě věnoval i náš první prezident T. G. Masaryk. Není na škodu si jeho závěry přečíst a pokusit se jim věnovat pozornost. Příčin vedoucím k sebevraždám je podle Masaryka hned několik. Hlavními faktory jsou podle něj příroda (působení pozemské a kosmické) a člověk sám, tedy jinými slovy jeho poměry, ať už fyzické - i z hlediska psychického zdraví - anebo společenské či ekonomické. Z tohoto pohledu je včerejší statistika varující a toto téma by se nemělo nijak bagatelizovat. Ze statistik také vyplývá, že nejvíce sebevražd se událo právě v dobách ekonomické krize (u nás například v roce 1934, kdy jich bylo 4007). Z tohoto pohledu by mohly být tato čísla - počet sebevražd - jakýmsi zrcadlem společenské a ekonomické situace v tom či onom státě. Svádí mne to možná k trochu "plytkému" zobecnění, že k počtu sebevražd - pokud jejich číslo stoupalo od roku 2009 - přispěly i pravicové vlády a jejich ekonomické experimenty. Jedná se samozřejmě spíše o demagogii, ale jak se říká, na každém šprochu, pravdy trochu. 

Prakticky každý nedemokratický režim je ve většině případů posuzován podle toho, kolik se na jeho území koná poprav, myšleno těch politických. Lidskoprávní bojovníci tyto počty skloňují při každé zmínce o Číně, Severní Koreji nebo Íránu. Počet sebevražd však nezmiňuje žádný z nich. A důvod? Je to snad jen "hra malých čísel"? Jedná se však o promarněné lidské životy, kde je i jednička číslo, které je v civilizovaném světě potřeba brát v potaz. Hraje roli dobrovolnost či nedobrovolnost odchodu ze světa? Lze namítat, že k popravě je člověk odsouzen - ať už oprávněně či neoprávněně - ale k sebevraždě přeci rovněž. Rozdíl je jen v osobě soudce, kterým je v případě sebevraždy člověk sám sobě. Také má však své důvody, jak už o nich psal Masaryk - zdravotní anebo obecně společenské či ekonomické. Ve výčtech by se dalo pokračovat. Hlavní myšlenkou však je etické a morální hledisko věci - má smrt popraveného "větší" cenu než smrt někoho, kdo si ji přivodil sám? Lze nad sebevrahy mávnout rukou a říct si: "Asi to byl nějaký magor."? V tomto ohledu však hraje roli spíše rčení "podle sebe, soudím tebe", kdy si mnoho lidí neumí vůbec představit, že by si sáhlo na život.

Přivodit si smrt sebevraždou totiž není jen tak. Člověk musí například překonat bariéru pudu sebezáchovy, ale stejně tak řadu dalších věcí. Jedním z mýtů o sebevraždách je také to, že ji páchají lidé psychicky labilní, nevyrovnaní. Obecně vzato je však každý člověk - každý z nás - nositelem nějaké formy psychické lability. O "normě" lze totiž v mezích psychologie hovořit jen s nadsázkou. K sebevraždě může fyzicky zdravého člověka vést spousta věcí. Mnoho lidí by asi zmínilo nešťastnou lásku, podle odborníků je však procento sebevražd z tohoto důvodu poměrně nízké, protože se většinou jedná o momentální pohnutí mysli či o pouhý demonstrativní akt, který lze klasifikovat spíše jen jako "pokus o sebevraždu" či psychické vydírání druhé strany. Zbývají tedy společenská a ekonomická hlediska. Muž se musí postarat o rodinu, ale cítí, že to nezvládne. Z nezaplacené pokuty se stane obrovská položka a exekutoři jsou neúprosní, a dokonce dělají to, co jim politici dovolili s lidmi dělat. Lze uvést celou řadu podobných příkladů, kdy se člověk do finančních problémů dostane dřív, než by řekl švec. Ve spojení s depresemi či úzkostí se pak jedná o doslova "sebevražednou" kombinaci. Je samozřejmě otázka, zda je takový akt zoufalstvím či zbabělostí. O tom lze však jen polemizovat, protože přeci nelze nikoho jen takto lehkovážně odsoudit. Takto to nečinil ani T. G. Masaryk. Naopak. Snažil se hledat důvody tohoto jednání a možnosti, jak by mohla společnost těmto lidem pomoci, ať už jde o sociální systém či zdravotnictví.

Možná si říkáte, co chtěl autor tímto článkem říci. Poslední odstavec se proto budu snažit napsat čistě věcně. Sebevraždy zde byly, jsou a budou. Jsou nedílnou součástí lidského života již od jeho prvopočátků. Mohou však být i zajímavým zrcadlem společnosti, ač se jedná "jen" o stovky případů ročně. Statistika, která je rozdělena jen podle pohlaví a hlavní informací, kterou nám sděluje, je počet - číslo, však nestačí. Je třeba pátrat po důvodech, které k tomuto smutnému aktu toho či onoho člověka vedly a snažit se hledat cesty, jak alespoň částečně lidem v tom, aby si vzali život, zabránit.

Lhostejnost k jejich počtu má totiž stejné důsledky jako lhostejnost k samotnému činu a důvodům, které jedince k sebevraždě vedly. Nejde totiž většinou o vyšinuté jedince, ale o ty zoufalé a nešťastné, kteří se dostali do situace, kterou si nikdo z nás třeba ani neumí představit. Jejich akt je voláním o pomoc. A třeba nevolají jen oni, ale celý systém. Budeme poslouchat nebo si zacpeme uši?