Perspektiva

Perspektiva zraková

U smyslových vjemů známe působení zrakové i sluchové perspektivy. Například velikost objektu vnímáme podle jeho vzdálenosti. Přibližováním k očím velikost roste, až konečně zrak odmítne, v nejbližší vzdálenosti objektu u oka, řádně pracovat. Malé dítě dovede přistrčit věc až k rodičovým očím, a dozví se, že takto zblízka vidět nelze.

Je srozumitelné, že perspektivní vidění přispívá k našemu přežití. Vzdálený lev není tak nebezpečný, jako ten opodál. A podle toho vnímáme jejich velikost.

Perspektiva finanční

Odlišně má civilizace zavedenou peněžní perspektivu. Mít mnoho peněz, až tak, že jsou člověku vzdálené, to usnadňuje jejich zvětšování, tedy rozmnožování. Třeba - být tichý společník v cizí firmě. Uložit v bance? Dnes?

Naopak, kdo má stovku na den, tomu se nezvětšuje. Nutně spotřebovává svých zbývajících 3.000 korun na měsíc za nejdůležitější nákupy.

Perspektiva lidských vztahů

Znovu k perspektivě smyslových vjemů - ale i lidských vztahů. Pracují podobně. Zvětšuje se to, co je nám blízké, kdežto vzdálené nás nechává lhostejnými. Jede-li těsně kolem mne auto, pak je to nebezpečné, situaci řeším. Raději se nezdržovat řečmi se sousedkou přímo na silnici.

V životě je to podobně. Sbližování s vybraným člověkem bývá potřebné, příjemné či výhodné. Jenže nadměrné přibližování ke druhé osobě může skončit ponorkovou nemocí. Podobně s jídlem. Chceme víc chutných bonbonů, až nakonec je odmítneme. Dvě kila bonbonů či pětkrát denně řízek by člověka brzy znechutilo.

Perspektiva dějinná

Představme si fotbalový tým, který by hrál, a přitom zapomněl na pravidla. Těžko by obstál ve srovnání s týmem, který by ofsajd, roh, způsoby rozehrání z té které situace dobře znal, dodržoval.

Míváme za to, že jedna epocha dějin nutně končívá a přichází nová. Samozřejmost? Ne, to bývá porážkou lidstva, společnosti. Zřejmě její lidé zapomněli na pravidla, neznají je, mýlili se. Nebo dokonce náboženské zásady znali, ale stát je snadno přestupoval, víc o nich jen mluvil. To mohlo vést k revolucím, ať středověkým, ať novověkým.

Jsou zásady jednání vložené do Vesmíru? Když ano, pak se netřeba divit opakovaných kopancům, kterých se společnosti dopouštějí.

Kdysi už v 90. letech přicházeli do Česka pracovat Ukrajinci. Muži, ale i maminky, co nechaly své dítě opatrovat starší generaci. V brněnském podchodu u nádraží byl telefonní automat i s rostoucí frontou zájemců o volání. Jenže rozčilená žena už dlouho volala a partner se jí zastával. Má doma problém, nechejte nás! Jenže kartička zastrčená v automatu měla připájenou součástku - takže byla podvodná. Nedodávala impulsy, okrádala spojovou firmu tímto mezistátním hovorem.

Žádal jsem muže, ať hovor skončí. Ten mne však nakonec poučil – u nás na Ukrajině člověk nechá druhého žít, co po nás chcete? Odpověď: proto je vaše země tak chudá. To, co měli jednotlivci za obhajitelné, dělali lidé u moci v „příliš“ velkém.

Okrádání by se nemělo konat ani způsobem zakázek. Podnikatelská síla u moci by neměla zadat i zbytečnou práci ke „zvelebení“ města - jen aby soukromý dodavatel práce prosperoval.

Civilizace zapomíná

Zapomněli jsme na pravidla? Jsou zásady správného jednání vložené do Vesmíru? Jenže, jak by mohla být pravidla vestavěná do naší lidské svobody jednání, v hmotném světě? Náboženství více méně skončilo.

Jestli se hmotě její čas zpomaluje při každém jejím pohybu – aniž bychom to uměli zdůvodnit, pak je možné ledacos. 

— blog —