Podivní "uprchlíci"

Jak se chová někdo, komu jde skutečně o záchranu života svého a svých dětí? No snaží se dostat kamkoli, kde najde bezpečné zázemí, byť i jen dočasné. Jenomže většině ze  statisíců těchto „uprchlíků“ vůbec nejde o záchranu života. Jde jim výhradně o peníze. Jaký jiný motiv by mohli mít k tomu, aby nepřijali dočasný azyl v kterékoli zemi, v níž se neválčí?

Jak tuto situaci řešit? Začít pro „nepřátelské invazní jednotky“ budovat přísně střežené pracovní tábory a příchozím sdělit:

„Nemáme peníze na to, abychom vás na naše náklady dlouhodobě živili. Umožníme vám tedy přečkat kritické období v naší zemi, ale musíte si na sebe vydělat. Dá se předpokládat, že práce, kterou vám nabídneme, nebude lehká. Ale co byste pro záchranu života svého a svých bližních neudělali, že? V případě že jste kvalifikovaní a jazykově vybavení, můžete se ucházet o práci mimo pracovní tábory. Ale také můžete kdykoli požádat o odsun mimo území Evropské unie. Navždy a bezpodmínečně.“

Zdá se vám to kruté? Ne, je to jediné rozumné řešení. Stejný přístup by však měl být uplatněn i pro statisíce občanů této země, kteří rovněž dlouhodobě „vyžírají“ náš sociální systém. Pokud bychom takto postupovali, bylo by možné na podstatně vyšší úrovni zajistit všestrannou pomoc těm lidem, kteří se bez ní skutečně neobejdou.

Docela si dovedu představit, kolika lidem v současné době se do Evropy tlačících by tento systém „pracuj a přežiješ“ nevyhovoval. Zejména mužům z Afriky, kteří většinu těžké práce i v mateřských zemích raději přenechávají ženám.

Uplatněme v praxi pravdivé přísloví “Bez práce nejsou koláče“ a budeme se divit, kolik invazních nájezdníků bude nejednou chtít „uprchnout“ z odporné země, ve které po nich chtějí, aby pro záchranu svého života pracovali.

Václav Husák