Poučky, na něž čeští liberálové raději pozapomněli

Základové politické ekonomie byly třetím pojednáním o ekonomii, které bylo přeloženo do češtiny. Prvním z nich byla publikace Josefa Droza „Politické hospodářství, čili zásady vědy o státcích“ [Praha 1853], kterou z francouzského originálu přeložil dr. František Ladislav Rieger, autor první původní české ekonomické publikace „O statcích a prácech nehmotných a jich významu i postavení v národním hospodářství [Praha 1850]. Druhým z nich byla publikace A.N. Cumminga „Důležitost politické ekonomie pro pokolení lidské“, kterou z angličtiny přeložil J. Váňa [Praha 1882].

Leveleyovo pojednání o politické ekonomii [Éléments d'économie politique]z druhého francouzského vydání, které vyšlo v r. 1884 (další vydání vyšly v letech 1890, 1898 (šesté vydání) a 1902), přeložil Karel Petr Kheil (1843-1908), jinak autor publikací Německo-český slovník názvů zboží obchodního spolu s ohledem na názvosloví latinské [Praha 1877], Jednoduché účetnictví s ohledem ustanovení zákonná [Praha 1877], Benedetto Cotrugli Raugeo (Dubrovčan) [Praha, 1906], Obchodní korespondence v řeči české a německé [Praha: Bursík a Kohout, 1895. 748 s.] Je evidentní, že si vybral práci, která vyhovovala jeho odbornému zaměření a jeho názorům, a v tomto smyslu jí opatřil komentářem i některými doplňujícími poznámkami.  Anglické vydání této publikace spatřilo poprvé světlo světa v r. 1884.

Pan Kheil jako mladý učitel na obchodní škole byl první velkou láskou Zdenky Havlíčkové, dcery Karla Havlíčka Borovského, autora některých význačnějších ekonomických článků, Havlíček byl označen prvorepublikovým historikem Tobolkou a ekonomem Grubrem za prvního našeho konzervativního ekonomického publicistu,. ale paní doc. Bažantovou za liberála. 

Nevydařená láska panu Kheilovi nezabránila, aby se později stal ředitelem obchodní školy a docentem na České vysoké škole technické. Jeho otec jako známá osobnost tehdejšího hospodářského a kulturního života byl autorem jednoho z tehdy používaných systémů podvojného účetnictví, popularizátorem díla Johna Stuarta Milla v českém prostředí a autorem publikace Wechselrecht des österreichischen Kaiserstaates. [Prag : C. André, 1854].

Překladatel opatřil knihu předmluvou, v níž přiblížil českému čtenáři osobu autora, dílo doplnil poznámkami. Rejstříkem osobních jmen a stručným přehledem českého národohospodářského písemnictví, které spatřilo světlo světa do té doby v průběhu 19. století (srovnej též Řezník, 2008). Tento „seznam českých spisů z oboru politického hospodářství, které vyšly o sobě“ zahrnoval 26 knižních publikací.  O několik let později se mohli čeští čtenáři seznámit s dalším dílem tohoto autora, které pod názvem Socialismus naší doby v překladu Gustava Dutky vydal Časopis českého studentstva v Praze roku 1892.

Lze-li předpokládat, že překladatel s nakladatelem chtěli oslovit co nejširší vrstvu čtenářů, jimž by dílo konvenovalo svým zaměřením, tak lze si udělat přibližný obrázek o jejich ekonomických úsudcích.

Antonín Louis Claude Destutt de Tracy (1754-1836), autor výše uvedené téze o významu uchování rovnosti pro soudržnost společnosti, byl liberálním francouzským filozofem (vynálezcem pojmu ideologie) a ekonomem, jedním z představitelů školy francouzských harmonistů (vedle Molinariho, Bastiata a Saye) jehož myšlenky se snaží šířit dnes na svých webových stránkách Misesův institut. Tracy sám charakterizoval společnost jako sérii vzájemných výměn.  

Émile de Laveleye cituje Tocquevilla, který podle něj ukázal, jak demokracie pomáhá ku  vzrůstání bohatství: „Všechny příčiny, které v srdci lidském vznítili lásku ku statkům pozemským, přispívají k rozvoji tržby a průmyslu. Rovnost jest jednou z těch příčin. Ona prospívá obchodu, nikoliv přímo, vnukajíc lidem lásku k vedení obchodu, alebrž nepřímo, utvrzujíc a zobecňujících v duši jejich lásku k blahobytu“ (s.54). 

Émile de Laveleye  se vztahoval ke škole harmonistů poněkud kriticky, napadl třeba Sayův zákon trhu, když napsal, že nedostatek či zácpa není sice obecně možná, protože se výrobky vyměňují za jiné výrobky, stoupáním a klesáním cen „objeví se směr k upravení jisté rovnováhy, ale vždy nestálé, i možné jen tehdy, když výroba uspokojuje spotřebu“ (s. 83). Současně odmítl komunismus, když napsal, že nikdy nemůže potrvati, poněvadž „porušuje spravedlnost a zapírá nejhlubší pudy přirozenosti lidské“ (s.131) „Pobudkou činnosti lidské jest vždy a všude osobní prospěch“ (s.132)

Émile de Laveleye polemizuje s názorem J. B., Saye z r. 1803, že bohatství je úplně nezávislé na politické organizaci: „To jest důkladný omyl; neboť nic neprospívá tvorbě bohatství tak, jako dobrá vláda, a nic neškodí tolik, jako špatná správa : tomu nasvědčují dějiny všech zemí a všech věků“. (s.51) Podle něj politická ekonomie „zpytuje, které jsou zákony náboženské, morální, politické, občanské a obchodní, jež prospívají co nejvíce výrobivosti práce“ (s.4). „Morálka je naukou o dobru, a politická ekonomie nauka o statcích. Tato je tedy upotřebení oné, čili mravouka uvedená ve skutek“ (s.7). „Vlastnictví je podmínkou a doplněním svobody. Ideálem má býti, aby každá rodina měla svůj dům, své pole, své nářadí pracovní anebo podíl na společném kapitálu, jako kupř. na hutích, anebo na jiných podnicích“. (s. 48) K tomu dodává, že „velký majetek vždy způsobil zbytečnou nerovnost, vylidnění, boj mezi různými třídami a konečně úpadek. Země obývané vlastníky drobných pozemků přestály všechny krise“ (s.93)

Sám Laveley k této tézi o významu sociální rovnosti pro fungování společnosti  dodává, že „kdo koná služby jiným tím, že jim pojišťuje veřejnou bezpečnost, že opatruje jejich zdraví, že rozšiřuje osvětu, musí se pokládat za spolupracovníky těch, kdo spracovávají hmotu. V sociální dílně oni produkují nepřímo. … Kdyby rolník nemohl počítati na služby polního hlídače, smírčího soudce, učitele, musil by některé hodiny věnovati vyučování svých dětí, hlídání své sklízně, rozsuzování všelijakých provinění a sporův. Za spolupůsobení takových zvláštních zřízenců může však obětovati všechen svůj čas vzdělání svých rolí. Tím způsobem dostáváme více plodin a každá věc je lépe vykonána.

Práce, jež mají za účel poskytovati společnosti bezpečnost, spravedlivost, zdraví a osvětu, jsou nejproduktivnější, neboť bez nich celé dílo výroby by se zmařilo a zaniklo. Kapitál se ukrývá anebo se netvoří, průmysl netroufá si vzpružiti se; úvěr sotva existuje;        obchod je bázliv anebo ho vůbec není. Příkladem takového stavu věci nám může býti Orient“ (s.85-86) „Dobrá politická konstituce (ústava) je první výrobné práce a spořivosti tvořící kapitál, tj. první podmínkou ekonomického pokroku“ (s.9).

„Je-li stát, země, okres aneb obec povinna stavěti cesty komunikační, přístavy, kanály či průplavy a železnice. Ujímají-li se toho soukromníci, jest lépe. Avšak jestli nečiní v tom směru ničeho nebo jen málo, pak ať se toho chopí veřejná správa. Předně po veřejném vzdělávání není mocnější pobudky ku pokroku, než zdokonalování prostředků komunikačních. Podruhé poněvadž rozvoj komunikací přispívá ke vzrůstu dávek a ke zvýšení hodnot všechněch základů výrobních, jest rozvoj ten, byť stavěním drah železných nebo jiných nevzešel národů bezprostředně zisk, přece největším užitkem ze všech veřejných příjmův.  Na stranu debet napište náklady stavební; na stranu credit napište zvýšenou hodnotu pozemků, lesů, dolů, lomů, nově vzniklá odvětví průmyslu a zdokonalené polní hospodářství“ (s.99-100).

Émile de Laveleye umí své téze aplikovat na rozbor konkrétních problémů: „Jak znamenitého pokroku by se docílilo tím, kdyby peníze, jež pohltilo vydržování sil na zemi a po moři, jakož i vedení válek o hranice za příčinou kolonií, věnovaly se veřejnému vzdělání a civilizaci. Největším zlem je, že držení kolonií rozmnožuje mezi národy příčiny k rozmíškám. … Státy, které kolonií nemají, mohou se tomu těšiti, a ty, jež je mají, ať se připravují na to, že je ztratí: ztráta tato bude pro ně ještě ziskem“ (s.105). Autor Základov politické ekonomie uvádí, že „toliko dvě války, jedna o secesi ve Státech sjednocených, a druhá francouzsko-německá z r. 1870, způsobily těmto třem národům rozličné ztráty úhrnem více než třicet miliard franků“ (s. 68) a jejich celkový státní dluh činí přibližně 35 miliard franků (s.233).  

V r. 1882 ve Francii převyšovaly daně vybírané státem, departementy (okresy) a obcemi čtyři miliardy franků (s.228) a francouzský státní dluh v r.1879 přesahoval 20, 5 miliard franků. Na základě těchto údajů bych si dovolil odhadnout, že se tedy tehdejší státní dluh Francie se pohyboval ve výši cca 70% HDP.  Je k diskusi, zda by tehdy Francie mohla přijmout euro.

Stojí-li ozbrojený mír „civilizované národy 13 až 14 miliard franků ročně, čítáme-li v to také ztrátu na práci tří milionů vojákův a námořníkův“ (s.67), tak je evidentní zdroj velikosti součtu státních dluhů v r. 1879 „většiny civilizovaných zemí (Sjednocené státy, Německo, Rakousko-Uhersko, Francie, Velká Británie, Rusko, Itálie, Španělsko, Nizozemsko, Belgie, Dánsko, Švédsko, Norvežsko, Portugalsko, Řecko, Turecko, Státy Turecku poplatné, Švýcarsko), z nichž mnohé nejsou ani s to, aby platily slíbený úrok, ve výši stodevatenáct miliard franků“ (s. 233-234). A pak že prý za vše může sociální stát, který se tehdy ještě ani nenarodil.  

Použitá literatura

 TIMOTHY D. TERRELL: THE ECONOMICS OF DESTUTT DE TRACY (http://mises.org/journals/scholar/terrell1.pdf )

 ( http://mises.org/books/tracy.pdf )

http://custom.kbbarko.cz/e+m/02_sirucek_dzbankova.pdf

http://de.wikipedia.org/wiki/%C3%89mile_Louis_Victor_de_Laveleye

Jiří Řezník: Cyril Horáček „Písemnictví národohospodářské 1848-1898 (ke 110 výročí vzniku historiografie české ekonomie jako vědního oboru) Marathon, r.12, 2008, č.5, s. 21-29. ISSN 1211-8591  http://www.valencik.cz/marathon

Obrázek: Émile de Laveleye (převzato z Wikipedie)