Poznámky k vývoji české ekonomiky ve 20. století: náklady alternativ

Co si Sláma a Štraub odpověděli

 „Skutečný vývoj jak v oblasti věcné struktury produktu, tak i v oblasti jeho struktury důchodové se vyznačoval velkou ztrátou efektivnosti, kterou vyvolalo netržní chování ekonomiky jednak v makrostrukturálních vztazích, jednak svými mikroekonomickými důsledky. Zatímco by tržní přístup vedl k dělbě práce a k výraznějšímu technickému rozvoji, přinesl politicky a hospodářsko-politicky motivovaný netržní přístup tendenci k hospodářské autarkii a technické stagnaci. To znamená, že čistě ekonomické a politické cíle se dostaly do rozporu a že bylo třeba v zájmu dosažení politických cílů – vysloveně potlačit tržní chování ekonomiky. V zájmu prosazení politických priorit v celkovém chování ekonomiky nebylo třeba potlačovat tržní chování jejich jednotlivých částí v té míře, v jaké se to skutečně stalo. Bylo možné do značné míry zachovat tržní postavení jednotlivých částí ekonomiky a prosazení potřebných politicko-hospodářských priorit realizovat zřetelně a odděleně na účet státu, na účet celospolečenských zdrojů. Tak bylo možno jasně určit cenu, ekonomickou cenu, kterou stát platí za prosazení určitých politických priorit, i to, jak daleko má země jít v jejich prosazování v případě, kdy je to spojeno s poškozením jejich ekonomických zájmů. Dá se předpokládat, jak už bylo uvedeno, že strukturální chování celé ekonomiky by za tohoto předpokladu i při dodržení politických priorit vypadalo jinak, a sice z ekonomického hlediska příznivěji.

   Ale politická situace v zemi – a podle všeho i mezinárodně politická situace Československa – by v tomto případě byla zřejmě mnohem složitější a obtížnější. Značné omezení samostatnosti jednotlivých článků ekonomiky je též značným omezením jejich odpovědnosti. Silně direktivní soustava řízení chrání téměř všechny, kdo se dostali do nesnází a zajišťuje jim rychlou pomoc na účet úspěšnějších. Zaručuje značnou stabilitu pracovních a vůbec existenčních podmínek širokých vrstev obyvatelstva. Je nutno vzít v úvahu i to, že masám pracovníků do značné míry vyhovuje (alespoň poměrně dlouhý čas) systém, v němž jejich bezprostřední nadřízení mají velmi omezenou pravomoc, a tím svázané ruce. Systém s takovýmito rysy vyhovuje bezprostředně téměř všem, i když v perspektivě všem objektivně škodí. V době, kdy v naší společnosti probíhaly přeměny ekonomické a politické, spojené např. s úplnou likvidací soukromého vlastnictví výrobních prostředků, mohl přechodně sehrát úlohu významného stabilizujícího faktoru, posiloval jednotu socialistického státního sektoru a jeho pracovníků, tlumil rozpory mezi jednotlivými skupinami námezdně pracujících i přímo mezi jednotlivými skupinami dělnické třídy, pomáhal získávat a udržovat v kritickém období novému zřízení širokou sociální oporu a upevňoval je tak.“ (s.431)

   „V posledních letech jsme se přesvědčili o tom, že nelze natrvalo obětovat hospodářskou efektivnost politickým a politicko-hospodářským prioritám v tom případě, kdy tuto efektivnost oslabují. Jinak vzniká nebezpečí, že sama politická moc oslabí, rozloží a nakonec zcela ztratí svou ekonomickou základnu. Jsou to i tato zjištění, která nás přivádějí k tržnímu ekonomicky racionálnímu chování a k organizaci hospodářství, která by tomu odpovídala.

   Nyní ovšem vzniká otázka: může socialismus zvítězit nad kapitalismem na základě tržních ekonomických stimulací, když je kapitalismus světovým šampiónem‘ právě v síle v ekonomického přinucení? Vždyť v povaze kapitalismu je přinucení až po hrozbou ztráty osobní, podnikové, státní a ekonomické existence. Socialismus by přestal být socialismem, kdyby chtěl jít v této souvislosti do drastických situací jako kapitalismus. Meze humanity, ke kterým se hlásí socialismus, jsou jistě mnohem náročnější než jsou ty, které odpovídají povaze kapitalismu. Historicky podmíněně kladná úloha tvrdého a bezohledného existenčního tlaku, který má dodat pracovním silám potřebné pohyblivosti a přizpůsobivosti, se časem stává stále pochybnější. Pozvolna mizí s tím, jak roste na jedné straně průměrná kvalifikace pracovních sil a náklady na její získání nebo změnu, a na druhé straně úloha širokých vrstev jako spotřebitele, který nesmí žít v přílišné nejistotě, nouzi a úzkostlivě šetřit, nemá-li být rovnováha reprodukčního procesu narušena.“ (s.432)

  „Z těchto důvodů je zřejmě to, co se vcelku obecně pociťuje a uznává – že optimální intenzita pozitivních i negativních podnětů hmotné zainteresovanosti není intenzitou maximální. Proto také relativní slabost těchto podnětů i za socialismu ve srovnání s kapitalismem sama o sobě bude rozhodující nevýhodou socialismu. Kapitalismus dosáhl v období po velké hospodářské krizi a druhé světové válce značných úspěchů v rozvoji výrobních sil zejména proto, že dokázal poněkud omezit živelnost svého rozvoje, což je neoddělitelně spjato s jistým oslabením zmíněných elementárních hmotných podnětů, vznikajících z hospodářské nejistoty, a na druhé straně s jejich dokonalejším vzájemným sladěním prostřednictvím státního intervencionismu, čímž vzrostla celková a výsledná účinnost jejich působení na ekonomiku.“ (s.432-433)

„Technický i jakýkoliv další rozvoj ekonomiky, zvyšující její efektivnost, závisí na jejich zdrojích a na podnětech, které působí k jejich mobilizaci a využití. Zdroje čs.  ekonomiky, je-li vzata izolovaně, ani při sebelepším využití naprosto nestačí k tomu, aby zajistily rozvoj výrobních sil, odpovídající současné světové úrovni a trendu. Podněty k rozvoji, signály, upozorňující na zaostávání apod., které přicházejí z trhu, nebyly by pak mohly najít přiměřenou odezvu, vyznívaly by naprázdno i v případě, že by trh existoval. ,Malý český trh‘, trh ekonomiky tak izolované od systému mezinárodní dělby práce, jako je ekonomika naše, by byl trhem obludně deformovaným. Ve své informační funkci by takový tržní mechanismus mohl být přirovnán k nervovému systému, kterým s\e v organismu šíří pocit bolesti, aniž by vlastní příčina tohoto pocitu mohla být odstraněna. Vliv funkce tohoto systému na organismus je pak vysilující, negativní. Takovýto nerv má být umrtven. Výsledkem příslušné ,operace umrtvení nervu‘, provedené už před už před lety, je naše ekonomika se svými silně potlačenými a utlumenými tržními vztahy.

    Nejsou-li v soutěžení s kapitalismem dostatečné zdroje izolované čs.  ekonomiky, jsou stejně nepochybně k němu dostatečné potenciální zdroje, kterými disponuje socialistický svět nebo i jeho vyspělejší země, sdružené v RVHP jako celek – zdroje přírodní, lidské a potenciální možnosti jejich využití, které poskytují socialistické výrobní vztahy.

    Ekonomické vztahy v socialistických zemích, včetně Sovětského svazu, obsahují množství prvků, které jsou více nebo méně vzdáleny obecnému modelu socialistické ekonomiky, které jsou tomuto modelu cizí, jsou s ním v rozporu, překážejí jeho fungování a jejich odpor musí být překonáván. Ať už sem byly přeneseny z minulosti a houževnatě se uchovávají v relativně zaostalých sociálních skupinách, odvětvích národního hospodářství i geografických oblastech a v jejich vztazích ke skupinám, odvětvím a oblastem vyspělejším, nebo jsou následkem traumatizujících ekonomických a politických vztahů k ostatnímu světu, jejich existence a síla jejich vlivu je nesporná.“ (s.433)

    „Tyto nesnáze nejsou nesnázemi socialismu v tom smyslu, že by mu byly imanentní, přesto však jej v konkrétních historických podmínkách soutěže s kapitalismem poškozují. Bagatelizovat je jako okrajové jevy, ,poslední přežitky‘ atd., nebo od nich dokonce abstrahovat je nanejvýš škodlivé. Znemožňuje to jak poznání možností a vyhlídek obou systémů v této soutěži vůbec, tak analýzu dílčích procesů, které uvnitř socialistického systému probíhají.

      Už dnešní podoba socialismu naznačuje, jakou mohou mít povahu ty motivace a impulsy společenského rozvoje, které jsou v podstatné míře odepřeny kapitalismu. Šance socialismu před kapitalismem v tomto smyslu spočívá v tom, že moc, kterou přináší socialismus a která představuje společnost, je jako moc pracujících současně takovou mocí nad společností, která je potenciálně ztotožněná s celou společností nebo s její většinou. Naproti tomu kapitalismus je v situací, že moc, která představuje společnost a do určité míry může a musí hájit celkové zájmy, je svou povahou a vnitřní tendencí mocí společenské menšiny, mocí buržoazie. (s.434)

   Jakmile se ovšem socialistická moc zbavuje anebo vzdává této rozhodující výhody a mění se z jakýchkoliv důvodů v moc, která není ztotožněna s většinou společnosti, ale která nabývá povahy nadvlády společenské menšiny, úzké vrstvy společnosti a ne všech pracujících (v důsledku chyb v politice atp.), ohrožuje vážně také svou ekonomickou základnu. (s.434-435)

   Za této situace musí být socialismus nutně v ekonomickém smyslu méně efektivnější než kapitalismus. To je rovněž důsledkem toho, že za kapitalismu moc ve značné míře existuje jako politická nadstavba nad silně autonomní ekonomickou základnou a impulsy pohybu této ekonomické základny jsou především v ní samé. Naproti tomu socialismus těsněji váže moc, politiku a hospodářskou struktury a defekty moci jsou proto daleko výrazněji sledovány rovněž defekty ekonomické struktury.

   Autonomie ekonomické struktury, kterou nyní vytváříme, je rovněž výrazem překonávání jistých deformování v oblasti hospodářství, ke kterým by mohlo dojít na základě chyb v oblasti politiky.

    Tím vytváříme v hospodářské struktuře podmínky pro získání skoro takových stimulací, které jsou vlastní kapitalismu. Proč skoro? To proto, že meze humanity jsou pro nás užší než v kapitalistické hospodářské praxi dřívější doby a v některých zemích i v době dnešní.  K tomu je třeba zdůraznit, že tam, kde má kapitalismus co dělat se stejnými lidskými zdroji a s jejich stejnou růstovou úlohou, jako je tomu v současné době u nás, musí k ním být a také je daleko ohleduplnější než ve své klasické podobě. Tendence kapitálu ke zhodnocení v sobě totiž dnes ve specifických podmínkách nejvyspělejších zemí implicite obsahuje daleko více humanismu než dříve, i když konec konců vynuceného.

  Socialismus má zdroj vyšší efektivnosti v potenciálním ztotožnění moci s většinou, a že to musí dokázat při daleko autonomnější ekonomické struktuře, než jak jsme si to představovali dříve.

   Šance socialismu by se ovšem projevily úplně jinak, kdyby socialismus fungoval na materiálně technické základně, které je kapitalismus schopen dosáhnout a k níž se v nejvyspělejších zemích blíží. V souladu s výše uvedeným se zdá, že možnosti kapitalismu v ekonomické oblasti se pravděpodobně zcela nevyčerpají, dokud budou mít rozhodující význam pro hospodářský růst ekonomické motivace. To vytváří specifické podmínky pro současnou hospodářskou soutěž socialismu a kapitalismu a pro dosažení ekonomické převahy socialismu.

   Socialismus se buduje tam, kde vznikla nejpříhodnější situace pro negaci kapitalismu, aniž by to současně znamenalo nejpříhodnější situaci pro pozitivní, socialistickou odpověď na kapitalistickou hospodářskou strukturu. V tom je třeba vidět na jedné straně historickou nutnost, které nebylo možné se žádným způsobem vyhnout, ale současně klíčový zdroj těch obtíží, se kterými se setkáváme, když se snažíme vytvořit efektivnější ekonomickou strukturu, než jakou vytvořil a vytváří kapitalismus. Situace, které takto vznikají, jsou vnitřně rozporné a mohou mít do jisté míry i tragické vlastnosti.

   Kapitalismus spěje přes antihumánní, ale intenzivní ekonomické motivace k situaci, kdy ekonomické motivace postupně zmizí ze společenské scény. Obrovský růst bohatství společnosti a nasycování potřeb přináší materiální možnost úplného odstranění hmotné bídy, právě tím však kapitalismus podlamuje základ svého působení, ekonomickou motivaci.

   Socialismus (komunismus) je společenský systém, který střídá kapitalismus právě v tento moment (moment z hlediska historie) a je celou svou podstatou předurčen k tomu, aby stavěl na jiných než ekonomických motivacích. Počátky jeho výstavby a fungování však padly do takové situace, kdy se bez ekonomických motivací nemůže obejít. To je okolnost, která určuje současnou nezbytnou konkrétní podobu ekonomické organizace socialismu.“ (s.435)

Závěr

Výše uvedená diskuse na úsvitu ekonomické reformy se zabývala především rébusem, jak s tím dědictvím nakládat dále a jak tyto náklady snížit.  Ale pokud tato diskuse dospěla nakonec v 1968 k závěru, že pokud se nebude SSSR a ostatní socialistické státy reformovat stejným tempem a ve stejném směru, tak se budeme muset ekonomicky odtrhnout, aniž by se snažila nějakým způsobem předtím diskutovat se sovětskými politiky a ekonomy, jak koordinovaně v rámci RVHP ty reformy provést, tak vskutku to mohlo vést jedině k 21. srpnu 1968.
Nebo snad znáte nějakou diskusi vyvolanou Šikem s ekonomy východního bloku? Šik celou dobu postupoval, jako by tu žádné ekonomické vazby na další socialistické ekonomiky nebyly a přitom co se týče exportu výrobků a importu surovin, chod naší ekonomiky byl tehdy na jejich hladkém fungování životně závislý. Myslíte si, že Západ by nám tehdy zajistil ropu? A nebo že byl zvědavý na naše lokomotivy? Že tam byl hlad po našich výrobcích

V jiném blogu jsem se zabýval tím,  jak USA SVRHLY NA ČESKOSLOVENSKO ATOMOVOU BOMBU- Pro připomenutí:„ Je zbytečné si zakrývat nepříjem­nou skutečnost, že americká politika neprojevuje od několika měsíců velké porozumění pro potřeby a po­žadavky československého lidu. Nyní se americký nepříznivý postoj projeví ještě zřetelněji tím, že sejde s jednání o americký úvěr. Úvěr padesáti milionů dolarů, s kterým jsme už počítali, a který by byl důležitým příspěvkem k splnění dvouletky, bude nám americkou vládou odepřen. Je jen nepatrná naděje, že by se naprosto odmítavé stanovisko americké ve věci úvěru dalo ještě změnit.  Nelze totiž ztrácet se zřetele, že v pozadí všech těchto ne­příznivých zákroků Ameriky proti Československu se rozviji velký, mocenský konflikt mezi Amerikou a Ruskem. Mnohé zákroky, které mají nepříznivý důsledek v Praze, jsou vlastně namířeny proti Moskvě. Na našich zádech, na našem životním standardu, na naší nutné dvouletce si Amerika vyřizuje účty s Ruskem.  Nelze se také ubránit dojmu, že je tu činěn pokus dnes napravit to, k čemu dříve Amerika dala souhlas i na jaltské konferenci. Na Jaltě byla stanovena hranice vojenských pásem operačních mezi Západem a Východem tak, že čára, po kterou směla postoupit západní armáda, tvořilo s Labe a Československá hranice. Onen úsek Labe, který je na naši půdě, byl se souhlasem Ameriky a Anglie přenechán operačnímu pásmu sovětskému. Mluví.li  se dnes o železné oponě, pak je třeba říci, že lešení pk vystavení této opony spolu budovali president Roosevelt s Churchillem. Československo, plně zaměstnané hospodářskou obnovou,  nemá ani čas, ani chuť, ani sílu, aby jaltské lešení strhávalo. Často se v souvislosti s americko-ruským napětím mluví o možnosti ozbrojeného konfliktu. … A zamyslíme-li se trochu nad odepřením amerického úvěru Československu, neunikne nám srovnání, že škrtnutí oněch surovin, které jsme si za dolary pro rozvíjející se naší výrobu chtěli nakoupit, není ve svých účincích daleko – pokud jde o hospodářskou škodu takto vzniklou – od exploze atomové bomby středního kalibru.“ (Obzory, r. II, č.42, 19. října 1946, s.657-658)

Ve světle výše uvedených faktů v článku je jasné,že  Marshallův plán nebyl určen pro Československo. Tváří v tvář této skutečnosti každý čtenář asi nutně musel uvědomit, že  nepřijetí Marshallova plánu bylo pro nás výhodné. Z východní Evropy jsme ho odmítli jako poslední. Bylo by pro nás výhodné možná jen v tom případě, kdyby ho přijala východní Evropa jako celek. Výše uvedený pilný čtenář nekomunistických tiskovin si mohl  položit později otázku, zde jseme získali nepřijetím Marshallova plánu monopol na východní trhy, nebo nezískali? Dosáhli jsme tím plné zaměstnanosti nebo nedosáhli? Zaznamenali jsme v 50. letech vyšší ekonomický růst než státy, které Marshallův plán přijaly, nebo nezaznamenali?

 Nepřijetí Marshallova plánu Sovětským svazem jeho spojenci, ale například také Fínském představovalo pro nás šanci, protože vedlo k odříznutí trhů východní Evropy od světových trhů. Tím se  uvolnily trhy pro export naších výrobků, s nimiž bychom na volném trhu těžko USA, které tehdy vyráběly polovinu světové produkce, těžko konkurovaly. Cesta stát se kovárnou a strojírnou tábora socialismu se tím pro nás otevřela naplno. Tím jsme mohli lépe využít svých komparativních výhod, tj. vysokou míru gramotnosti obyvatelstva a na této bázi vychované kvalifikované jeho pracovní síly, železniční infrastruktury, volných, původně válečných kapacit kovoprůmyslu prostřednictvím vysoké sériovosti strojírnských výrobků (vývoz tramvají, nákladních aut atd.) pro rozsáhlé a hladové východní trhy, aniž jsme se zase až tak museli starat o marketing. 

Tímto se také otevřela  cesta k plné zaměstnanosti, tedy kritériu, které bylo tehdy považováno za základní kritérium efektivnosti ekonomiky jako reakce na světovou hospodářskou krizi ve 30.letech. Ne nadarmo se tehdy hovořilo o Praze jako o Ženevě Východu. Tehdejší tempa růstu naší ekonomiky do poloviny 50. let byla vyšší než tempa růstu ekonomik, které Marshallův plán přijaly. Do r.1960 národní důchod Československa vzrostl dvaapůlkrát. Úspěch na Expu 1958 byl názorným symbolem úspěšnosti tehdejší ekonomiky, její relativně vysoké inovační schopnosti. Stejně tak i v některých dalších etapách. A z faktu, že jsme se stali kovárnou a strojírnou tábora socialismu, těží naše ekonomika dodnes. To, že se tyto monopolní výhody postupně vyčerpaly, je snad jasné, ten monopol měl své náklady.