První velká letadlová loupež a první pokus o státní puč 1
4.3.2011 16:18
Československo výrazným způsobem podílelo na zrození nového státu na Blízkém východě, Státu Izrael. Toto angažmá mělo několik forem, počínaje a konče podporou vystěhovalectví Židů do Palestiny. Tato podpora pokračovala mezinárodně politickou podporou v OSN a přerostla v podporu vojenskou navzdory rezoluci Valného shromáždění OSN z 29. Listopadu 1947, která členským státům nedovolovala vyvážet zbraně do Palestiny, a výzvě Rady bezpečnosti OSN z 29. dubna 1948, „aby státy upouštěly od dodávek zbraní do států Středního východu“ a to jak dodávkami zbraní, tak výcvikem vojáků, tak konče přímou účastí na válečném konfliktu, kdy z Žatce také vzlétly 14. července 1948 tzv. létající pevnosti B-17, (zakoupené v USA prý za účelem filmování), vybavená našimi mapami a meterologickou předpovědí, při kterém jeden z nich pilotovaný Rayem Kurtzem shodil 4000 liber ( 1814 kg ) bomb na Abadinův palác v Káhiře a zbývající měly bombardovat egyptské základny na severu Sinajského poloostrova a v oblasti Gaza-Majdal. V žateckém hangáru na toto letadlo připevnili kulomety, naložili ho bombami.
Každá tato rovina této československé pomoci má svou zajímavou historii a své vnitropolitické i mezinárodně politické konsekvence. Stačí poukázat například na vývoj výcviku tzv. České brígády, která měla iritovat západní vojenské služby a jejíž oba velitelé, jak major Schramm, tak i major Sochor zemřeli za podivných okolností. A okolnosti smrti prvního z nich se stanou dokonce jedním z argumentů pro přijetí zákona na ochranu republiky. Beze zmínky o tom, že byl pověřen krátce před svou smrtí velením oné České brigády Pro počátek si dovolím ocitovat tak dva odstavce ze stati panů Jiřího Dufka a Vladimíra Šlosara „Československá materiálně technická pomoc Izraeli“, jednu ze dvou studíí „Československo a Izrael 1947-1953“ [Brno: Doplněk 1993]: „Počáteční dodávky do budoucího Izraele se uskutečnily ve složitých podmínkách hledání nejrychlejších tras a způsobů dopravy i utajení dodávek. Dopravu zajišťovala firma Intrasped (čtenářům mých blogů již důvěrně známá – pozn. J.Ř), která v lednu 1949 přešla do fy Metrans. První zkušenosti s přepravou ukazovaly, že cesta přes západní Evropu byla velmi zdlouhavá a problematická, přičemž další možné trasy přes Polsko, Rumunsko a Jugoslávii nebyly ještě dojednány. Zásilky se deklarovaly pod označením Habeš, aby nedošlo k jejich prozrazení, odcházely také různými cestami. Jewish Agency měla zájem na co nejrychlejší dopravě. Jako příklad může posloužit odeslání zásilky, kterou vypravila firma Intrasped 31. Března 1948 z letiště Praha- Ruzyně. Ředitel této firmy Vladimír Mazurek spolu s členem nákupčí komise O. Felixem zajistili nákladku 130 beden o celkové váze více než 7 tun zbraní a munice do objednaného letadla Nothern Airlines. V leteckém manifestu označili na přání kapitána zásilku jako železné zboží (ruční nářadí). Žádnému letišti nebyl hlášen kurs letu. Dispozice o trase a místu přistání potom udával příslušník Jewish Agency, který s letadlem přiletěl.“
Lze prozatím ponechat stranou, že tím příslušníkem Jewish Agency, doprovázejícím náklad musel být nutně současně vysoký československý úředník, protože jedině přítomnost někoho takového pro případ vynuceného přistání třeba v Jugoslávii mohla objasnit existenci letecké přepravy zbraní do Habeše. A jen někdo takový mohl dát kapitánovi pokyn ke změně směru letu na Izrael. A kdo jim tak mohl jiným být než nám jíž dobře známý Zoltán Toman?
Podle tabulky v téže studii bylo tímto způsobem ze Zbrojovky Brno firmou Intrasped na letiště Praha-Ruzyně vyexpedováno během února až dubna 1948 10 000 pěchotních pušek P-18, 1 415 kulometů MG-34 a 8 000 000 kusů munice ráže 7,92 mm, což mělo být schváleno v březnu 1948.
Podle ( http://weekly.ahram.org.eg/1998/1948/chrnlg.htm ) k 14. ledna 1948 Haganah uzavřela dohodu o dodávce zbraně za 12 280 dolarů s Československem, včetně 24 500 pušek, 5 200 kolometů and 54 miliónů nábojů. Tentýž zdroj (http://weekly.ahram.org.eg/1998/1948/chrnlg.htm ) pak ještě uvádí, že 1. dubna 1948 loď Nora dopravila první zásilku českých zbraní do Haify “ a že 12-14. Května dorazily další dvě zásilky českých zbraní pro Haganu.
Podle dalšího palestinského zdroje přímo z úředních kruhů, tedy podle velvyslanectví Státu Palestina v Bratislavě Haganah uzavřela s Československeem dohodu o dodávce zbraní v hodnotě 12 280 dolarů včetně 24 500 pušek, 5,000 lehkých kulomentů, 200 středních kulometů, 54 milionů nábojů, 25 Meserschmidtů. Do poloviny května 1948 bylo do Palstiny dodáno 10,740 pušek, 1 200 kulometů a 11 miionů nábojů Zbytek zbraní byl dodán na konci května. ( http://www.palestine.sk/Ad.html ). A podle téhož zdroje jako vůbec první 1 dubna Loď Nora dopravila do Haify z Čeeskoslovenska 4 500 pušek, 200 lehkých kulometů, 5 milliónů nábojů. Dvě stovky pušek, 400 kulometů a další munice byla přepravena letecky.
Podle webu (http://www.zionism-israel.com/dic/operation_nachshon.htm ) Nora přivezla 10 000 českých pušek, nějaké lehké kulomety a velké množství munice, díky čemuž mohla začít další fáze operace Nachshon. Ještě podrobněji o tom píše pan Soldán: Ako náhle Hagana zbrane od ČSR zakúpila za tvrdú menu doláre, ktoré po odmietnutí Marschallovho plánu mladá republika úzkostlivo potrebovala bolo treba doriešiť nepatrnú vec: ako sa dostanú zbrane na územie Palestíny? Avriel osobne prebral tento problém so štátnym tajomníkom ministerstva zahraničných vecí ČSR Vladimírom Clementisom, ktorý navrhol, aby zbrane boli dopravné cez Maďarsko do Juhoslávie. Odtiaľ mali byť na lodi poslané priamo do Palestíny. Belehrad a minister vnútra Rankovič sa ale bránili použitiu vlastných prístavov na prepravu zbraní a tak požiadal Clementis o pomoc Sovietsky zväz, aby túto bratskú roztržku medzi ľudovodemokratickými štátmi rozriešil (...!....). Z uvedeného faktu by vyplývalo iba jediné, že o celej akcii vojenskej pomoci Izraelu dobre vedel sám Stalin, čo bolo hlavnou príčinou prečo musel Clementis byť navždy odpravený z cesty. Nakoniec 28. 03. 1948 nákladná loď „Nora" s dodávkou cibule (!) z prístavu Šibenik doplávala 03. 04. 1948 do Izraela. http://soldan.blog.sme.sk/c/198229/Preco-zahynul-Vladimir-Clementis.html#ixzz1FYflQ2i1
Podle studie Karla Kaplana „Československo a Izrael v letech 1947-1953“ [z níž jsou také výše v úvodu čerpány některé údaje ] (V: „Československo a Izrael 1947-1953“ [Brno: Doplněk 1993]) „do konce února 1948 o vývozu zbraní rozhodovalo nebo jej kontrolovalo ministerstvo národní obrany, pouze v pochybnostech se obracelo na ministerstvo zahraničních věcí; po únoru 1948 se na rozhodování podílela obě ministerstva, ale předsednictvo ÚV KSČ v r. 1948 ustavilo z Clementisova podnětu čtyřčlennou komisi – předseda vlády, ministr zahraničních věcí, ministr zahraničního obchodu a generální tajemník KSČ R. Slánský, někde by se tak ztratilo podle našich palestinských přátel tomu čtyřlístku cca 1 milion kusů munice a 200 kulometů MG 34, rozpory v počtu dodaných pušek raději pomineme.
Jak vyplývá z tabulky uvedené ve studii historiků Jiřího Dufka a Vladimíra Šlosara „Československá materiálně technická pomoc Izraeli“, další ze dvou studíí knihy „Československo a Izrael 1947-1953“ [Brno: Doplněk 1993, s. 131, s.130, tak v lednu až květnu 1948 v pěti zásilkách bylo dopraveno do Izraele celkem 5 015 kulometů MG- 34, což by ještě dejme tomu mohlo být v toleranci, avšak podle téže tabulky dodávka z 25. Ledna 1948 v hodnotě 35 milionů korun (tedy v úředním kursu 700 000 dolarů), schválená 13. Ledna 1948, která zahrnovala 4 500 tisíce pěchotních pušek P-18 (karabina Mauser vz. 98), 200 kulometů MG-34 a 5 040 000 kusů munice ráže 7,92 mm, byla přepravena lodí do Haify přes západní okupační zónu z Belgie. Množství by souhlasilo, dva měsíce na přepravu je ale skutečně hodně, ale ten rozdílný směr expedice zásilky v tomtéž množství je poněkud zarážející. Na místě je tedy otázka, odkud ta loď naložená zbraněmi do té Haify připlavala. V dosud probíhající déle trvající živé diskusi na serveru Palba. cz o Československu jako šeredné porodní bábě napomáhající při zrodu panny Izrael byly zveřejněny o této plavbě následující informace:
Množství zbraní, které byla Hagana schopna přepravit letecky, ovšem zdaleka neuspokojilo všechny potřeby. Proto bylo nutno najít cestu, jak dopravit zbraně po moři. V této věci se opět spolu setkali Ehud Avriel a Vladimír Clementis. Nakonec bylo rozhodnuto přepravit zbraně přes Maďarsko do některého z jugoslávských přístavů, odkud měly být poslány lodí do Palestiny. Plán zkomplikovala neochota jugoslávské vlády povolit tranzit zbraní pres své území. Protože všechna diplomatická jednání s Jugoslávií selhala, obrátili se sionističtí představitelé opět na Moskvu s prosbou, aby překážku odstranila. Vliv Moskvy se znovu projevil tím, že Bělehrad nakonec souhlas k tranzitu dal. 28. března 1948 odplula z jugoslávského přístavu Šibenik nákladní loď Nora; pod horou cibule ukrývala cenný náklad zbraní a munice. Kvůli silné bouři musela loď zakotvit v přístavu Larnaka na Kypru. Lodi Nora hrozilo odhalení, protože přístav byl v té době jednou ze strategických základen britského válečného loďstva. Loď dva dny kotvila mezi britskými válečnými loděmi a přesto její skutečný náklad zázračně nebyl odhalen. Loď Nora úspěšně dorazila k pobřeží Tel Avivu 1. dubna. Vyložení nákladu skončilo 3. dubna. Díky těmto dvěma dodávkám byla jordánská blokáda Jeruzaléma proražena. Československé zbraně umožnily Haganě v prvních dnech války převzít důležitou počáteční iniciativu a tím získat psychologickou výhodu nad protivníkem. Význam československé pomoci dokládá i telegram, který zaslal David Ben Gurion zástupcům Hagany několik dní po operaci: „Věci přišly v pravou chvíli a zachránily Jeruzalém. Vyřiď Ehudovi (Avrielovi), že blahopřeji.“
Mohlo by jít sice jenom o rozkrádačku, či o kontravýzvědnou kamufláž, ale časová shoda s s tou ruzyňskou akcí spíše naznačuje, že generální štáb Hagany měl zájem na tom, aby ty zbraně dopraveny do Izraele byly dopraveny ve stejném čase, tedy k 1. dubnu 1948. Ta izraelská panna byla pěkná podšívka. Navíc Irgun a Hagana se tak šarparpačkovaly mezi sebou, že až tekla krev nejen ze švédského vévody a z Arabů, ale i Židů. Kdyby to bylo tak vážné, tak by Begin musel skončit na popravišti a Gurion by nemusel po čase zdůrazňova svým poněkud neinformovaným spoluobčanům ,že Arabové nikdy nemohou odpustit Židům jejich chování v roce 1948, a že tedy nemůže být ani řeči o nějakém smíření s pokrevními bratry. Ta dvouhlavá panna se tvářila navenek, že je bezbranná, ale jak její počestnost ten poněkud agresivní Arab ohrozil, tak mu vrazila dobře schovaný nůž přímo do srdce a mohla se tak přiblížit ke svému cíli, Velkému Izraeli. Toto vysvětlení ale je nutné doplnit.
Za prvé hovořit o možnosti nějaké intervence Moskvy v Bělehradu ve prospěch pomoci boje Izraele se ve světle sovětského odsouzení ideje Balkánské federace v únoru 1948 a zrušení obchodních jednání, po němž právě v březnu 1948 přišlo odvolání sovětských a jiných vojenských poradců a vyloučení Jugoslávie z Informbyra 28. června 1948 se zdá být příliš spekulativní. Navíc jak je zde dále ukázáno, tak Clementis vůbec nějakou takovou intervenci nepotřeboval.
Za druhé ta ruzyňská akce byla doprovázena dvěma incidenty. Při návratu letadla následující den několik osob, mezi nimiž byl poznán i vojenský ataše amerického velvyslanectví, vyslechlo posádku, a po zjištění, že nešlo o zásilku do Řecka, ale do Palestiny (!) neměly zájem na podrobnostech. A o civilního člena posádky, britského státního příslušníka měli zase zájem britští diplomatičtí úředníci, kteří hlídali všechny východy, kteří rozhlasem požádali, aby se dostavil na označené místo. Onen Brit však za pomocí čs. orgánů nepozorovaně opustil letiště. Ale to přece znamená, že někdo dal oběma velvyslanectvím avizo. Jako by organizátoři té tajné akce, kteří jediní mohli mít tušení o době návratu letadla, současně usilovali o její prozrazení, tedy usilovali o zatažení Československa do širšího mezinárodního konfliktu. Kdo jiný mohl vědět o čase návratu letadla než ti, kdož ho vyslali. A to zhruba pět hodin předem. Tedy dříve než se letadlo mohlo dostat na dosah radarů z Ruzyně.
Za třetí v případě lodi Nora obtěžovat Stalina s takovou prkotinou, jako byla přepravou hory cibule ze Šibeníku, by mohl pouze Gottwald, Slánský, nikoliv Clementis. Pokud ta Nora přepravovala cibuli a brambory, měli by autoři hypotézy její přepravy s požehnáním Stalina zjistit, odkud se tam ty drahocenné komodity v tehdy vyhladovělé Evropě vlastně vzaly? Zvláště když na tu svůj náklad tam měla čekat zhruba měsíc. A nedivil bych se, kdyby mi někdo sdělil, že cena za kilo cibule byla tehdy srovnatelná s cenou za kilo nábojů.
Spiše bych se očekával, že se soudruh Clementis obrátí na soudruha Plačka, který se osobně měl příležitost dobře poznat s jugoslávským preidentem Tísem za jeho návštěvy v Praze. Záhadou jenom zůstává, zda-li ti námořníci tu cibuli v té Haifě dobře udali. Ani tak vykonný vyhledávač obrázků Google nenašel žádné foto z prodeje té cibule v Haifě, ale dokonce ani ne foto krásné Nory v Haifě.
A přiznám se, že bych nechtěl řešit problém přepravy jak cibule, tak zbraní ze Zbrojovky Brno do Šibeníku ani dnes, zvláště ne po kalném Dunaji. Na Šibeníku by šlo ale dobře trávit dovolenou až do chvíle, než ty zbraně budou zapotřebí počátkem dubna v Haifě.
Podle tohoto zdroje ( http://www.palyam.org/English/ArmsShips/Nora ) byly ty zbraně přepraveny do Jugoslávie po Dunaji, a odtud pak vlakem do Šibeníku, kde mezitím během čekání od počátku března loď změnila majitele a bylo na ní naloženo 300 tun pytlů s cíbulí a bramborami a dřevěné desky.
Jak se ale ve skutečnosti na palubě té lodi ocitly ty zbraně, v hodnotě 750 000 dolarů, tedy zhruba v hodnotě těch 35 milionů korun,zahrnující 4,500 pušek , 200 kulomentů a munici, podle jiného zdroje opět na tomtéž webu 4,500 českých pušek, 500 kulometů, 250 těžkých kulometů a 5 milionů nábojů? A stejně by mě zájimálo, jak ten náklad byl v té Haifě vyložen, protože tam tehdy ještě nalézali britští vojáci.
Izrael disponoval tehdy ještě dalšími dvěma dopravními loděmi, nacházející se v tomtéž čase u Šibeníku, na níž byly přepravovány československé zbraně z Marseilles Jednou z nich byla Ressurectio, druhou Santa-Chiara (Behira), na níž bylo uloženy kulomety, 650 tun munice a 450 tun cibule, rajčatová štáva atd. Zbraně byly naloženy v Marseilles, a krycí náklad v Naples. Dohromady mělo být dopraveno do Palestiny 1 450 tun zbraní.
Žadné zbraně po Dunaji připlavat do Šibeníku nemusely. A předpokládat, že by slovenský buržoazní nacionalista mohl plánovat někdy v únoru tajnou přepravu zbraní do Izraele během nutně předpokládaných jarních povodní, mi připadá poněkud přitažené za vlasy a mimo mísu, zvláště když tehdy bylo na mezinárodní konferenci (za účasti USA) projednávána dohoda, jakým způsobem má být zajištěna mezinárodní plavba po Dunaji. Konečně je nutné mít na zřeteli, že Československo se snažilo tehdy dělat tzv. slovanskou politiku, tedy i protimaďarskou.
Ty profláknuté lodi s tím nákladem zbraní v Marseilles měly daleko menší šanci prorazit britskou blokádu než ta Nora, u níž ještě navíc nemusela vejít ve známost změna majitele. U toho Šibeníku byl pouze přeložen v klidném Jaderském moři náklad z jedné lodi na druhou, dokonce by se na tom podle některých náznaků mohly i podílet i další (dle toto na tom izralském webu). Jestli Clementis si něco se Stalinem špitali, byla to zase jenom kamufláž. Takoví hazardéři Avriel s Clementisem nebyli, aby do svých obchodů zatahovali třetí osoby, když vysloveně nemuseli.
V této stati však hodlám jenom připomenout poněkud nevšední souvislosti dvou izraelských akvizic stíhacích letounů Supermarine Sifire, které proběhly v letech 1948-1949. První kontrakt ze září 1948 hovořil o dodávce 50 letounů tohoto typu. Druhý kontrakt z počátku listopadu 1949 hovořil o nákupu 11 letounů, z toho dvou určených na náhradní díly. Tedy celkem bylo zobchodováno 61 letadel. Alespoň se lze poučit o tom, jak se mají, nebo nemají dělat tajné mezinárodní obchody se zbraněmi. A jaké to tajnuskářství má náklady.
Záhadou zůstává, jak to, že po těchto dvou kontraktech zbyl Československu jeden muzeální kousek Supermarine Spitfire, i když československé letectvo disponovalo 81 letadly tohoto typu. Pohyb letadel Spitfire na československém území od r.1945 až do jejich tzv. dvojí akvizice Státem Izrael (obchodní smlouvy ze 7.září 1948 a 8. listopadu 1949) byl zmapován na základě soupisu, zveřejněného výrobcem (viz) (http://www.spitfires.ukf.net/_prodn%20list.txt ), v němž vyhledávač Internet Explorer na dotaz CzechAF nalezl 79 položek.
Jejich soupis byl porovnán se soupisem 71 letadel Spitfire LF Mk. IXE (S-89) v čs. vojenském letectvu, publikovaný v (Krumbach-Vraný-Hurt, 1986) a dalšími materiály (například Reilich, 2000). Vysokou spolehlivost tohoto továrního seznamu lze dokumentovat na příkladu stroje TB439, který není uveden v Krumbachově seznam, ale jehož fyzická existence byla doložena fotografií uvedená v (Reilich,2000). Přitom v roce 1945 Československo zakoupilo pouze 72 letadel Spitfire, což bylo financováno z úvěru poskytnutého britskou vládou ve výši 5 milionů liber šterlingu, z toho mělo přeletět 1-2 Spitfirů (podle jiných zdrojů jen jeden) až koncem roku 1945.
V roce 1946 byly ve Velké Británii zakoupeny Spitfiry se sériovými čísly AB321(vyrobený v r.1941), AB324 (vyrobený v r.1941), MH750 (vyrobený v r.1943), MK135 (vyrobený v r.1944), MK 752 (vyrobený v r.1944) NH174 (vyrobený v r.1944), PV205 (vyrobený v r.1944), TE510 (vyrobený v r.1945), TE561(vyrobený v r.1945); 4 obdržela bezpečnostní letka SNB, 6 Spitfirů (dodaných mezi prosincem 1946 a červnem 1947) získala československá armáda; což zvýšilo cifru do Československa dodaných Spitfirů LF.Mk.IXE vojenskému letectvu na 78 kusů (jinde se uvádí jen 77). (Krumbach-Vraný-Hurt, 1986 uvádí, že v r.1946 byly získány jen 4 dodatečné Spitfiry).
V Československu nezbylo po těchto dvou transakcích téměř nic, i když se do Izraele podle té poslední smlouvy podařilo prodat tři kousky, které nejsou uvedeny v tom Krumbachově seznamu. Jde o stroje s továrním číslem MK257, MK567 (zde není zmíněna CzechAF), MK651 (figuruje v továrním seznamu jako nevyrobený spolu s jinýmii stroji označením MK647 až 659. V Krumbachově seznamu je uveden stroj MK752, zmíněný v obchodní smlouvě o poslední dodávce letadel z 8.listopadu 1949),u něj však zase chybí v továrním seznamu zmínka o CzechAF.
Obrázek. Haifa 1948
Dodatek: Souhrnný materiál informující o těch lodních dodávkách lze nalézt zde: http://www.palyam.org/English/ArmsShips/mainpage
O výhodách, které měla dopravy zbraní, lidí atd pres Marseille, vyplývající z podpory francouzské vády, pojednává Howard M. Sacher [Dějiny státu Izrael, Praha: Regia 1996, s. 285-286], který se zmiňuje o zakoupení amerického vyloďovacího plavidla Altalena, která vyplula 29. května s 500 muži a ženami na palubě a s nákladem 5000 pušek, 450 kulometů a miliony nábojů. Byla ještě na cestě, když vstoupilo v platnost příměří Spojených národů. Ben Gurion tajně schválil, aby Altalena přistála 20. června.
Je dobré mít na zřeteli, že to, co se dělo v Praze, bylo pod rozlišovací úrovni tehdejší izraelské vlády, pro níž nejdůležitější to, co se dělo ve Washingstonu (spor mezi Trumanem a ministerstvem zahraničních věcí).
Zajímám se o historii, politiku a ekonomii, protože Češi nerozumějí svým vlastním dějinám.
- tisk
- přeposlat emailem
- sdílet
- uložit jako oblíbené
- 6029x přečteno
Související články
Komentáře
Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.