První velká letadlová loupež a první pokus o státní puč 12 (závěr)

28.4.2011 10:45
Jak už víme, 10. lednu 1949 Ing. Novák měl naprosto přesně spočítáno, kolik dostal Stát Izrael letadel a kolik má ještě dostat: „ MNO má dodati ještě 5 letounů S 89, které budou demontovány a transportovány drahou, takže celkem bude továrnou v Kunovicích dodáno pro Stát Izrael 50 letounů S 89; (mimo to 2 letouny typu Norsemann a 1 letoun typu Wultee budou demontovány a do Státu Izrael odeslány v bednách drahou); od 18.9.1948 do 10.1. 1949 bylo do továrny v Kunovicích pro Stát Izrael předáno celkem 45 letounů S 89; z počtu 45 20 přelétlo, 16 bylo transportováno v bednách drahou, 7 připraveno k transportu v bednách a 2 havarovala, po opravě budou transportována v bednách“. __________

Do první poloviny ledna 1949 do  Izraele bylo zasláno 20 letounů letecky, v bednách 16 letadel v prosinci 1948 a koncem února 1949 mělo být vlakem odesláno 14 letadel (7+2+5),  dohromady 50 letadel, což by bylo v souladu s dohodou o prodeji letounů Supermarine Spitfire Státu Izrael.   Na základě dopisu generálního tajemníka Maďarské strany pracujících Mátyáse Rákosiho  „soudruhovi Gottwaldovi“ ze  4. dubna 1949 o nejasnostech kolem dodávek zbraní do Jugoslávie (!) požádal soudruh president dopravní podnik Metrans o objasnění celé záležitosti.  Podle vysvětlení z Metransu (nástupce Interspeedu) od počátku r. 1949 byla do Izraele odeslána jediná zásilka zboží (po zaplacení izraelskou stranou), zapsaná pod čj. 19007/88268-49 ze dne 30. března 1949, prováděnou prostřednictvím jugoslávského speditéra Trans-Jug, který dostal zaplaceno za dopravu jako příjemce po předložení nákladního listu zaslanému Metransu. Mělo jít o 25 vagonů deklarovaných jako železné zboží (obsahující 25 letadel typu Spitfire), odeslaných z Kunovic na Moravě podnikovým ředitelstvím Metrans v Brně (odpovědný ředitel Ryšavý) a 1 vagón deklarovaný jako železné zboží (obsahující součástky k letadlům), odeslaný z Čakovic v Čechách. Ryšavý informoval odpovědného úředníka Metransu Praha Linharta, že  počátkem března byla zásilka zadržena v Čopu v Maďarsku. Od Linharta pak Ryšavý obdržel přesné pokyny, jak jednat. Od té doby nebylo „o zásilce v Praze ničeho známo a podnikové ředitelství v Praze mělo tedy za to, že zásilka dávno došla na místo svého určení“.
Také už víme, že podle pana Krumbacha koncem roku 1948 v leteckém závodu Kunovice na 50 letounech S-89 (Spifire LF-Ixe) byly provedeny revize, rozšířena palivová instalace, nakonec byly letouny demontovány, nakonzervovány, zabaleny a uloženy do transportních beden a odeslány zahraničnímu zákazníkovi. I když od tohoto počtu odečteme těch 11 z druhého kontraktu, a připočteme k nim těch dvacet přelétajících, tak by v rámci první smlouvy bylo odesláno do Státu Izrael nikoliv 50, ale 59  letadel. Tutéž verzi zřejmě přebírá od pana Krumbacha historika letectví Václav Šorel (2008, s. 27), vyjadřující se k problematice plnění obou dodávek  61 letadel S-89 „ podle něhož „do závodu přicházely zakázky na opravy dalších letounů, včetně důležitého úkolu, kterým byla revize padesáti stíhaček Supermarine Spitfire L.F.Mk.IXE (S-89) s následným rozebráním, zakonzervováním a uložením do transportních obalů pro přepravu do Izraele. Původně mělo být do Izraele prodáno 51 spitfirů (???)“.
Účetně ty počty zkrátka nesednou. Zatímco Gottwaldovi, Veselému, Pallovi, Novákovi a  Metransu zmizelo 11 letadel, tak historici  postradají jenom devět kousků.  Pan Novák hlásí, že další vlak  může odvést  být toliko 14  letadel S-89,  Metrans hlásí, že by v tom vlaku těch letadel mělo být 25, tedy o 11 více, podle historiků by těch letounů mohlo v tom vlaku být naloženo maximálně [51 (50) -11 = 40 (39)-16  =] 14 ( 13). Hlavně že po těchto mezinárodně obchodních operácích  zůstal minimálně z 82, respektive 84 letounů typu Supermarine Spitfire II v Československu 1  Spitfire, ten 51, nenaložený, nenakonzervovaný  a neuložený do transportního obalu, ten muzeální kousek., na něhož se s velkou slávou chodíme dívat do Kbel, o 10 Spitfirů přišlo při leteckých nehodách.  A nejzajímavější na tom je, že nikomu nic nechybí, všichni ti experti zůstavají zcela klidní. 

Jede vláček motoráček, kolik vozů má ….
Zbývá dořešit, kolik Spitfirů vezl onen vlak z přelomu února a března 1949. Zaměstnanci Metransu v Praze ten náklad na vlastní oči neviděli, protože byl vypraven z Kunovic u Uherského Hradiště. Klíč se skrývá opět možná v záznamu rozhovoru ředitele Nováka z první poloviny ledna 1949 s příslušníky bezpečnostního letectva, kde hovořil o tom, že „2 letouny typu Norsemanna a 1 letoun typu Wultee budou demontované a do Státu Izrael odeslány v bednách drahou“. Jednalo se o cvičné letadlo BT-13 (Consolidated-Vultee BT-13 Valiant, které přivezl Sam Pomerance a dvě velká dopravní letadla typu Noorduyn UC-64A Norseman jako dva z těch 20, které byly používány podle potřeb vznikajícího Státu Izrael.
Jeden z nich byl získán firmou Schweimer Air Service v prosinci 1947 a byl registrován v Panamě a RX-121 a byl používán pro dopravu zbraní do Izraele. Při přistávání v Žatci 13.  července 1948 byl poškozen. Poté byl opraven a vrátil se do USA 22. října 1949 na revizi. Vážil 1,900kg, unesl 3,356kg, byl dlouhý 9,68m, výška činila 3,07m, rozpětí 15,70m. Supermarine Spitfire byl o něco těžší (2313kg), ale jeho vzletová nosnost byla nižší (3078kg), kratší (9,12 metrů), ale vyšší (3, 48 m), ale podstatně se odlišoval rozpětím křídel (11, 23 metrů). V literatuře je možné se dočíst, jak starý nákladní železniční vagón sloužil v tehdejší době jako přístřeší pro rozebraný kluzák.
Budeme-li předpokládat, že čtyřnápravový železniční vagón má délku 17 m a šířku 3 metry, tak je otázkou, kolik vagónů vlastně potřebujeme pro přepravu třeba dvou dopravních letadel, jednoho cvičného letadla a určitého počtu Spitfirů. Po shlédnuti webových stránek Museum of transport v Glasgowě, nebo i Národního technického muzea v Praze, lze pochybovat o tom, zda nejde o nadměrný náklad pro jeden nákladní železniční vagón. A nákladní železniční vozy v poválečném Československu, to byla velmi vzácná komodita, s níž bylo nutné pečlivě hospodařit.
Klíč k řešení této hádanky se skrývá v textu té poslední československo-izraelské smlouvy o dodávce Spitfirů, kde izraelská strana požaduje pro zajištění přepravy 11 letadel 11 transportních beden trupových za cenu USA $ 4730,- , 6 transportních beden křídlových za cenu USA $ 2520,- a za 3 transportní bedny vrtulové USA $ 1176,-. Pokud je cena beden odvozená od jejich velikosti, pak lze říci, že jedna transportní bedna (vezoucí se v jednom nákladním vagoně je stejně velká jako čtyři bedny vrtulové, do nichž se vejdou čtyři vrtule, tedy celkem 16 vrtulí, jedna transportní bedna křídlová, v niž jsou uložena dvě křídla, je stejně velká jako dvě bedny vrtulové. Ale stejně by mě zajímalo, kolik kilogramů železného zboží bylo nutné použít na kamufláž na propašování těch vlaků za hranice všedních dnů v Českoslovenku do kapitalistického ráje?  
Převedeme-li velikost těch beden na společný etalon, na velikost transportních beden vrtulových, tak lze říci, že stojíme před úkolem při přepravě 16 Spitfirů použít celkem 64 (16 transportních beden trupových) + 32 (16 beden křídlových) + 4 (bedny na přepravu 16 vrtulí), tedy přesně 100 vrtulových beden, pro něž budeme potřebovat těch 25 vagonů, o nichž se zmiňuje ta zpráva z Metransu. A svědomí pana ředitele Nováka bude čisté jako křišťálová studánka. Skutečně? Pokud tedy v souladu se smlouvou bylo naloženo na těch 25 vagónech pouze jenom 14 Spitfirů, kam zmizelo těch 11 zrevidovaných, zakonzervovaných a uložených v transportních bednách? 
 
Literárně historický komentář
Možnost, že číslovka 16 (přepravovaných Spitfirů) ze záznamu rozhovoru Ing. Nováka by mohla odpovídat počtu použitých vágonů uváděných v hlášení Metransu, je zcela jistě půvabná, ale stejně tak lze hovořit o náhodné shodě. Níže uvádím všechny varianty, které jsem postupně zavrhoval. Mají toliko jednu vadu, nejsou tak elegantní.  
Pokud by platilo, že na přepravu 1 Spitfiru je nutné použit 2 vagóny, jeden naložený trupem letounů a jeden pro přepravu křídel a vrtule, tak na přepravu 2 Spitfirů je zapotřebí mít jednu lokomotivu, která táhne pouze 3 vagóny (2 na trupy+1 na křídla a vrtule) na přepravu.  Současně platí, že na přepravu 1 trupové bedny je nutné mít jeden vagón stejně tak jako na přepravu 2 křídlových beden, v nichž jsou zabalena 4 křídla, a 3 beden vrtulových. Na přepravu celé té zakázky budeme potřebovat vlak s 15 vagóny (11+3+1), přeprava 12 Spitfirů vyžaduje sestavit vlak jenom o 1 vagón delší. Přeprava 13 Spitfirů vyžaduje 17 vagónů (13 na trupy +4 na křídla +1 poloprázdný na křídla) . Na přepravu 4 Spitfirů je nutné mít k dispozici 1 lokomotivu a 7 vagónů (4 na trupy +2 na křídla +1 na vrtule), ale poslední nebude plně prostorově vytížen, na přepravu 6 Spitfirů je nutné mít k dispozici 11 vagónů (6+3+2) Z hlediska ekonomie přepravy bude ještě efektivnější, pokud budeme přepravovat 8 Spitfirů, pak na to potřebujeme jenom 1 lokomotivu a 13 vagonů (8+4+1). Ale s 9 Spitfiry vzniká problém. Pak by platilo, že optimálně byl sestaven vlak, který měl odvézt v prosinci 1948 16 Spitfirů. V tomto případě lokomotiva musela táhnout toliko 26 vagónů. 
Z hlediska optimalizace přepravy nákladů bylo vhodné zajistit ještě dalších 7 letadel, když už Ing. Novák už měl 9 Spitfirů pohromadě. Ten problém Ing. Nováka musel velmi trápit, proto šel za pracovníky letecké bezpečnosti, aby převezení bezpečnostní letky co nejvíce urychlil.
Na tu přepravu 9 Spitfirů potřeboval 16 vagónů, na přepravu 14 Spitfirů (včetně těch 5 z Letecké bezpečnosti SNB), tedy 9 + 5) by bylo nutné použít 25 vagónů (14 na trupy, 7 se naplní 24 křídly 1 zůstane poloprázdný, bude tam možné uložit ještě 2 vrtule, dalších 12 se uloží na 3 vagóny.
Co kdyby bylo možné vézt bedny s křídly a vrtulemi v bednách uložených na sobě? Pak by platilo, že 1 Spitfire by bylo možné přepravit ve 2 vagónech a ještě bychom mohli ledacos naložit. Jeden vagón pak může vézt buď 8 křídel, nebo 4 křídla a 8 vrtulí, a nebo 16 vrtulí. Kdyby tomu tak bylo, pak by platilo, že přeprava 14 Spitfirů by vyžadovala použít 19 vagónů (14 vagónů na trupy, 4 vagóny na křídla a 1 vagón na dvě křídla a 14 vrtulí. A ještě zbývá 6 vagónů na přepravu 2 Norsemanů a 1 Wultéčka. Pokud takto naložený náklad skrývá v sobě určité rezervy v efektivnosti, tak se k němu připojí ještě jeden vagón vypravený z Čakovic a naplněný náhradními součástkami pro Avie S-199. A mí podřízení mezitím do konce února zušlechtí těch 10 zbývajích Spitfirů.
Není zapotřebí zde používat nějaké právní úvahy o předčasných dodacích lhůtách či logistických finesách. Smlouva hovoří jasně: „Letadla ve stavu, v jakém se nacházejí, budou předána k dispozici Státu Izrael postupně, nejpozději během 3 týdnů ode dne podepsání tohoto ujednání“. Součástí tohoto ujednání nemohla být tedy ani ta letadla bezpečnostní letecké služby SNB, která touto dobou ještě pilně střežila do listopadu 1948 republiku, ani oněch pět letadel v gesci ministerstva národní obrany, o nichž měl Ing, Novák tvrdit někdy v polovině ledna 1949: „MNO má dodati Izraeli ještě 5 letounů S 89, které budou demontovány a transportovány drahou, takže celkem bude továrnou dodáno pro Stát Izrael 50 letounů S 89“.
Buď tedy československá strana od počátku plnila vadným způsobem, a dostala se tak do horší pozice, nebo ředitel Leteckých závodů, n. p. závod v Kunovicích, buď blufoval,  a nebo neuměl počítat.
A kdy tedy mohlo dojít k oné – samozřejmě smyšlené parádě - na kunovickém letišti, kde by před našimi vnitřními zraky stálo ve vyrovnaných pěti řadách 50 letadel a izraelsko- československá komise v čele s americkým pilotem Samem Pomerancem rozhoduje, které z nich je schopno či neschopno bojové služby. Běh času naplňování tohoto kontraktu začínal z hlediska obyčejných lidských osudů v pátek 10.9.1948, kdy také možná izraelská strana dostala zpět podepsaný ten svůj návrh smlouvy, aby do pátku 30.9. 1948 přistálo na kunovickém letišti poslední 50. letadlo. Výše uvedená přehlídka Spitfirů by se nemohla uskutečnit dříve než v úterý 4. října 1948 vzhledem k pracovním zvyklostem obou národů. Ale jedině bez těch prvních šesti letounů, které už se pokusily o přelet, tedy i bez Sama Pomerance. 
Zde je na místě položit si otázku, proč a o čem mohl jednat po 10.lednu 1949 s pracovníky bezpečnostního letectva Ministerstva vnitra ředitel LET Kunovice a proč jim sděloval takové údaje (odlety, přílety, zalétávání v povoleném okruhu, kontrola osob, jež se letů zúčastnily), že velitel Státní bezpečnosti Závodský z ministerstva vnitra hodlal stíhat Ing. Nováka pro „nedodržování tajnosti opatření“. Zřejmě však šlo o Spitfiry, které vzhledem k jejich opotřebovanosti mohly být nabídnuty jako první, protože jejich prodej neohrožoval obranu státu a mohly být přepraveny tím leteckým mostem z Žatce.
O čem jiném však s nimi mohl jednat než o technických aspektech předání oněch Spitfirů, které obhospodařovalo bezpečnostní letectvo SNB? Například formou jejich odepsání, vyřazení a jejich přenechání na náhradní díly LETu Kunovice, čímž by splnil tento podnik formálně požadavky izraelské strany na dodávky náhradních dílů.   Tedy strojů, které nebyly v evidenci Ministerstva národní obrany, tedy mezi těmi 64. Nabízí se hypotéza, že také tato letadla se nalézala v tom ztraceném vlaku z 25. Února 1949.
Jak už bylo uvedeno, podle soupisu vyrobených letadel Spitfire (viz http://www.spitfires.ukf.net/) byl nabyvatelem CzechAF v 79 případech, většinou jde o záležitost r. 1945 Tovární záznamy dále vypovídají, že stroje se sériovými čísly AB321 (vyrobený v r.1941), AB324 (r.1941), MH750 (r.1943), MK135 ( r.1944), MK752 (r.1944) NH174 ( r.1944), PV205 ( r.1944), TE510 (r.1945), TE561(r.1945) byly zakoupeny v roce 1946, stroj MK257 (r.1944) v roce 1947. Československý zákazník figuruje ve všech těchto případech jako druhý nabyvatel. V ostatních případech jde o záležitost roku 1945.
Jedná se celkem o 11 strojů spolu s již v srpnu r. 1945 zakoupeným Spitfire se sériovým číslem MJ572 (r.1943), které dostala Letectvo Sboru národní bezpečnosti, zřízené 25. března 1946. Dne 12. prosince 1947 bylo Letectvo SNB přejmenováno na Bezpečnostní letectvo (BL), což byl název, který mu zůstal až do jeho zániku, k němuž formálně došlo 23. prosince 1950. Podle Jiřího Reilicha koncem roku 1947 výzbroj Bezpečnostního letectva doplnilo pět Spitfirů, které dostaly novou imatrikulaci.. Zbývajících 6 zakoupilo vojenské letectvo pro sebe. Obvykle bývá udáváno, že BL převzalo pět Spitfirů, které dostaly novou imatrikulaci OK-BXA, OK-BXC, OK-BXD, OK-BXF a OK-BXL. Známy jsou však i imatrikulace OK-BXP a OK-BZN, takže nelze vyloučit, že jejich počet u BL byl vyšší. S výjimkou stroje MJ572 však nejsou známa konkrétní sériová čísla. Sloužily zde minimálně do listopadu 1948.
Mimochodem, letadlo se seriovým číslem MJ572    [LFIX CBAF M66 33MU 22-12-43 84GSU 13-3-44 312S FAAC 30-4-44; hit by flak while attacking MT in Beauvais area 28-8-44 W/O M E Soules killed] Scottish Aviation 312S 22-7-45 sold CzechAF 30-8-45), který měla dostat Letecká bezpečnostní služba a který není uveden v Krumbachově seznamu, tak podle (Reilich,2000) MJ572 (IV-7) sloužil u Letecké válečné akademie jako A-724.
Stát Izrael dle známého stavu věci mohl porušit po několikerém šachování dalším prodejem stíhacích letounů Spitfire Barmě článek VII Smlouvy ze 7. Září 1948, podle něhož se zavázal „neexportovati materiál, který mu bude dodán … a uchovati v tajnosti jméno a zemi dodavatele“, protože podle článku VIII případné změny a doplňky smlouvy jsou platné jen tehdy, jsou-li vzájemně písemně potvrzeny. Nepřímý důkaz se nalézá v Barmě, kde se nachází Spitfire ML119 (získaný československým letectvem v říjnu 1946), který nebyl součástí té poslední zakázky ze smlouvy z 8. listopadu 1949, která už tuto klauzuli neobsahuje, což bylo zase v rozporu s dohodou Gottwalda a Clementise z 11.3. 1948. Jak v Československu, tak i v Izraeli se začínají hrát zajímavé šachy.
Zatímco v Československu je odsuzován Slánský a protistátní centrum za zbraně pro Izrael, tak podle polské verze Wikipedie 101 eskadra izraelských vzdušných sil byla zformována 29 května 1948 a měla k dispozici 25 stíhacích letounů Avia S-199 a 1 hydroplán RC-3 Seabee. Během Války o nezávislost eskadra osmkrát zvítězila ve vzdušných soubojích, přičemž ztratila 11 vlastních letadel. 27. září 1948 eskadra obdržela z Československa 21 stíhacích letounů Spitfire LF.9/16, a w říjnu ze Švédska dvě stíhačky P-51D Mustang. Po skončení války v r. 1949 eskadra se přemístila z Hatzoru do Ramat Davidu. V červenci 1951 eskadra získala dalších 25 stíhaček P-51D Mustang.
V lednu 1953 byla zformována 107 eskadra, do níž bylo v tomtéž měsíci převeleno ze 101. eskadry 15 zbývajících funkčních stíhacích letounů Supermarine Spitfire, Ale již v březnu 1954 bylo přijato rozhodnutí o rozpuštění eskadry a její letadla byla převelena do 105 Eskadry.
Tato eskadra byla zformována v srpnu 1950 jako pomocná složka pro 101. Eskadru. Zpočátku disponovala 15 stíhacími letouny Spitfire, k nimž v 1951 přibylo 20 stíhaček P-51D Mustang. Od konce roku 1952 se specializovala na výzvědné úkoly, k níž používala letadla Spitfire. V březnu 1954 jednotka obdržela dalších 15 stíhaček Spitfire z rozpuštěné 107 Eskadry. V únoru 1956 eskadra byla dočasně rozpuštěna a zastaralá letadla byla vyřazena.
K těmto údajům je vhodné dodat další informace publikované na českých webových stránkách. Podle črty „Supermarine Spitfire“ (sweb.cz) , „Izraelci létali raději na strojích Spitfire než na S-199, o čemž svědčí i skutečnost, že z vyřazených britských letadel a sestřelených egyptských strojů bylo postaveno ještě pět letadel Spitfire Mk IX. V období 1950 až 1951 převzaly izraelské vzdušné ozbrojené síly od Itálie dalších 50 strojů LFMk IX. Po generálních opravách Izrael prodal svých 30 stíhacích letadel Spitfire, která měl navíc, Barmě a začal s přezbrojováním stíhacích útvarů proudovými letadly“.
Za druhé stať „War of Independence“ (knol.google.com) uvádí, že během války o nezávislost bylo sestřeleno 19 egyptských a syrských letadel a na izraelské straně 33 pilotů ztratilo své životy a že páteř izraelských vzdušných sil tvořilo 25 Avii S-199 a 62 Spitfire LF Mk IXE. Konečně za třetí podle Jiřího Reilicha „k vyřazení Spitfirů ze služby v Izraeli došlo v roce 1956. Již v roce 1954 bylo 30 izraelských Spitfirů v nejlepší kondici (revize a opravy byly provedeny v dílnách firmy Bedek) prodáno na Barmu. Byl to mix ex-československých a ex-italských strojů. Celý kontrakt měl politické pozadí, neboť izraelské letectvo se Spitfirů nechtělo zbavit a naopak barmské letectvo o tyto silně opotřebované letouny nemělo zájem“.
 
Závěr
Ať se to vezme z kterékoliv strany, tak tu někde chybí minimálně 9 Spitfírů v celkové hodnotě 200 000 dolarů, tedy podle tehdejšího úředního kursu v hodnotě 1 milion korun. Buď vůbec nebyly vyvezeny, pak se musí vyskytovat někde hluboko zakopány na českém území, a nebo byly vyvezeny, pak ale nikdy nedorazily do Izraele.Podle statistiky pořízené k 11. červenci 1946 mělo československé vojenské letectvo k dispozici celkem 146 stíhacích letounů, přičemž Spitfiry LF.Mk.IXE (v Československu označovaných jako S-89) tvořily téměř polovinu. Bylo jich celkem 68, zatímco zbytek tvořilo 24 sovětských Lavočkinů La-5FN (S-95) a 54 Lavočkinů La-7 (S-97). Spitfiry, které byly vyrobeny zcela nově, tvořily nejkvalitnější součást čs. vojenského letectva (Reilich, Lufwaffe)
Jak už bylo uvedeno, podle oficiálních údajů k 15. 3.1948 československé vojenské letectvo disponovalo 53 letuschopnými, 11 opravovanými a 13 neprovozuschopnými nebo odepsanými; tedy celkem 77 Spitfiry, spolu s těmi  od bezpečnostní letky to dělalo dohromady 81 (82) strojů a spolu s těmi kutilskými výtvory opět přinejmenším 83 (84) kousků. Přinejmenším tři Spitfiry byly využity k úletu do zahraničí. Dva z nich patřily do stavu LVA a 2. dubna 1948 na nich uletěli instruktoři kpt. Jaroslav Slepica a kpt. Václav Jílek, kteří za války sloužili v RAF. Stroje byly vráceny do Československa, 19. července 1948 využil Spitfira k úletu do zahraničí  por. Milan Hořava, jenž  ukončil LVA a  sloužil v Českých Budějovicích u Leteckého pluku 5. Uletěl na Spitfiru SL631 (MP-7) do Rakouska a při nouzovém přistání v zahraničí stroj rozbil.
Existují tři možná vysvětlení tohoto jevu, v každé verzi hraje klíčovou úlohu údajný Ing. Josef Novák, tehdejší ředitel LET Kunovice. Buď se jednalo o provokaci StB, která podvrhla záměrnou dezinformaci prezidentu Gottwadlovi s pomocí maďarských soudruhů, aby ho postavili do opozice vůči Slánskému. Stačilo by v té zprávě Metransu zaměnit číslovku 14 za 25 (Soitfirů).  Ve prospěch této verze hovoří to, že zmocněnec akce DI Štefan Palla přežil celou tu epochu bez poskvrnky a tehdejší šéf StB Veselý skončil sebevraždou, Zavodský a další byli popraveni.
Počátkem února 1951 bylo zatčeno asi třicet vedoucích představitelů bezpečnosti, dva náměstci ministrů vnitra (Šváb) a obrany (Reicin), velitel Státní bezpečnosti O. Závodský a jeho zástupce. Soudy se konaly v letech 1952 – 1954. Např.  rozsudek nad Zavodským byl vynesen 23. 12. 1953 v 10 hodin předsedou senátu (spis. značka Tv 11/53): Osvald Závodský byl uznán vinným ze spáchání trestného činu velezrady (§ 7 odst. 2, § 78 odst. 1 písm. c), odst. 3 písm. f) tr. zák.) v souběhu s trestným činem sabotáže (§ 85 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a), c), d) tr. zák.) a odsouzen k trestu smrti. Dne 19. 3. 1954 byl Osvald Závodský popraven. Únos těch Spitfirů by se do toho vešel.
Je náhodné, že historik Jan Kalous vůbec nezmiňuje ty aktivity (skutkovou podstatu), za něž měl odsouzen a popraven? Ani to, k čemu se vlastně měl doznat. Pan Kalous se tím Zavodském zabývá v souvislosti se zázrakem v Čihošti (11. prosince 1949) v okrese Havlíčkův Brod. A copak jsme se děti učily o Havlíčkově Brodě? Nebylo tam náhodou letiště, kde byla umístěna Letecká základna 10, kde funkci velitele letiště a letecké základny vykonával Imrich Gablech, aby v  únoru 1949 obdržel telegram, že se má hlásit na leteckém okruhu v Brně. Dozvěděl se, že je z armády okamžitě propuštěn.? Ano, správně. Byla to všechno jenom kamufláž. K žádnému pohybu křížku nemuselo vůbec dojít, ono stačí, když to začne jeden tvrdit, a ostatní nemají důvod namítat, tak se připojí. Říká se tomu masová sugesce.  
Karel Sieber ( http://www.praguecoldwar.cz/reflexe.htm ) uvádí, že „inventura stavu dosavadního bádání odhaluje řadu otazníků i ve věci samotného procesu se Slánským. Jakkoli snad víme, ČÍM tento proces byl, nedokážeme dosud uspokojivě odpovědět na otázku, PROČ byl. Kdo rozhodl o tom, že tento proces bude? Proč o tom rozhodl? Byl vůbec někdo, kdo učinil takové rozhodnutí, nebo proces jen vyvstal ze setkání několika náhod? Ani zevrubné studium archívních pramenů dosud nedalo spolehlivou odpověď na otázku po logice procesu“.
Jakmile si do té tajenky dosadíme,  "zbraně pro Izrael“, získávají všechny politické procesy svou logiku.
Nebo se jednalo o vyděračskou akci pracovníků izraelského velvyslanectví, kteří vyvezli ty Spitfiry jako náhradní součástky v rámci oněch požadovaných 20%.jako náhradu za ty zlikvidované při té letecké přepravě. Zde pak mohli využít selhání pana Josefa Nováka, když pustil ty Spitfiry na špacír v době, kdy ještě k tomu neměl oprávnění.  Ve prospěch této verze hovoří především ty šachy se Spitfiry v Izraeli a jejich prodej do Barmy.
Dodatek z 30. Dubna 2011. Vezmeme-li do úvahy, že ty tzv. kutilské Spitfiry mohou být toliko produktem písařských či jiných chyb, pak existuje ještě jedno vysvětlení celého tohoto smluvně vztahového propletence.  Podle výše uvedené oficiální statistiky mohlo československé vojenské letectvo disponovat na podzim 1948 maximálně 53 letuschopnými, 11 opravovanými a 13 neprovozuschopnými nebo odepsanými; tedy celkem 77 Spitfiry. Víme, že izraelská strana sice na papíře kupovala dle té první smlouvy 50 strojů, evidenčně pak 60 (20% na náhradní díly), což odpovídá počtu strojů uvedených v té žádosti ministerstva národní obrany ministerstvu zahraničních věcí v říjnu 1948 a zhruba také poměru provozuschopných a neprovozuschopných letadel v té druhé smlouvě (9:2). A hlavně by to odpovídalo tomu počtu těch neprovozuschopných Spitfirů (13). Dle výše uvedených počtů vskutku na podzim 1948 nebylo schopno přelétnout do Kunovic víc než 50 letadel. Zvláště když nevíme, zda byly k dispozici ty unesené.  
 A problém pana Ing. Nováka by se týkal pouze toho, kde vzít a nekrást, protože se vskutku mohl domnívat ještě na počátku ledna 1949, že izraelská akvizice zahrnuje pouze 50 letadel. A těch dalších 10 loudit u letectva SNB. Pak ale celá otázka redukuje na to, co se stalo s těmi  silně opotřebenými, secondhandovými Spitfiry od Letecké bezpečnostní služby SNB.    
A nebo se jednalo o součást britské odvety za naší angažovanost v Izraeli, a také za sestřelení britských Spitfirů na Blízkém Východě.  . Z celkem 28 sestřelů, dosažených izraelskými stíhači v průběhu války za nezávislost v letech 1948-1949, připadla na Spitfiry větší polovina, konkrétně 15 a 1/2 sestřelu, z toho sedm egyptských stíhaček Macchi MC.205V, tři britské a tři a půl egyptského Spitfiru (polovina byla v podílu s Mustangem), dále jeden britský Tempest a jedna egyptská Dakota. Jen pro srovnání Avie S-199 dosáhly sedmi sestřelů, Mustangy čtyři a půl, a Beaufighter jeden A Josef Novák byl britským agentem. Tomu by odpovídal styl celé akce. A nebo také mohou platit všechny tři verze současně. To, které verzi dá Úřad dokumentace a vyšetřování skutečných zločinů komunismu, přednost, závisí na tom, kolik Spitfirů bylo v tom vlaku z února 1949.  
 Na počátku našeho příběhu mělo Československo k dispozici přes 80 Spitfirů ke své obraně, na jeho konci mělo jeden muzeální kousek a dostalo zaplaceno s bídou za 61 Spitfirů, ale přenechalo Státu Izrael (???) 70 letadel tak nějak velmi lacino. Jak Státní bezpečnost, tak i Vojenské obranné zpravodajství se naprosto ztrapnily, protože díky příliš hovornému řediteli Novákovi měly dost informací, aby mohly zasáhnout, ale nedokázaly je vyhodnotit. Jenže znalosti o tom kontraktu byly v tržním systému natolik rozptýleny, že ani koordinátor vojenské pomoci Státu Izrael podplukovník Stanislav Palla z Ministerstva národní obrany, který byl rovněž informován o tomto incidentu, neměl příliš velkou šanci ho odhalit. Ale Avia Praha mohla slavit, získala trh pro své Mezky.
A izraelská strana se rovněž mohla cítit podvedená, protože nakoupila 61 Spitfirů, ale nakonec disponovala s bídou tak 50 letuschopnými Spitfiry, a ještě k tomu příliš ne čistě nabytými. A také takto s nimi zacházela. Jako macecha. A není nad vztahy mezi obchodníky, kteří mají pocit, že byli napáleni. A úředníky, kteří se musejí stěhovat ze svých kanceláří. „V roce 1949 se při povolování některých dodávek objevily kompetenční spory a jakýsi ping-pong mezi zainteresovanými ministerstvy, kdy si izraelské požadavky vzájemně posílaly k rozhodnutí. Od přelomu let 1949/1950 již rostl počet zamítnutých položek k vývozu, ať již z důvodů techických nebo politických“.  
Naplnění té druhé smlouvy z 8. listopadu 1949 je doprovázeno některými zajímavými jevy, evidentně danými rostoucí vzájemnou nedůvěrou. Letouny přebírá nikoliv smíšená, ale čistě izraelská komise, „v období od 25. března do 1. dubna 1950 se zalétávaly poslední letouny z dodávky pro Izrael již za přímé asistence člena SNB-letecké hlídky (součást bezpečnostního letectva MV). Od 5. dubna do 27. dubna 1950 probíhalo komisionální balení letounů a příslušných náhradních a drakových součástek za přítomnosti jak izraelské technické komise, tak i podnikových a finančních celních úřadů. Orgány 5. Oddělení hl. štábu (OBZ) nesledovaly pouze příslušníky izraelské technické komise, ale i naše pracovníky, kteří byli svou funkcí zainteresováni v akci DI. R. H. Dawn, jeden z členů té izraelské komise, v dubnu 1950 z tohoto důvodu předčasně opustil Československo“ (Dufek-Šlosár, o.c., 151-152)      
Poznámka na závěr: Britský deník Times uváděl na počátku r. 1949, že letiště v Podgorici bylo využíváno letadly také v rámci Žateckého mostu, což by ale znamenalo velmi výraznou účast Jugoslávie na zrodu Státu Izrael. A také by to naznačovalo, že celá ta pomoc byla činěna Sovětskému svazu tak trochu navzdory.
Obrázek: Boje izraelské armády v Palestině v řijnu 1948
Předcházející část:
Literatura
Bílek, Jiří. Vojenská věda a vojensko-teoretické myšlení v Československu v letech 1945-1953. Předpoklady, podmínky a stav jejich rozvoje.Věda v Československ v letech 945-1953. Sborník z konference. Praha: nakladatelství Karolinum:1999 [ISBN 80-7184-959-6, s.321-351.
Brož, Ivan. Arabsko-izraelské války 1948-1973. Praha: Nakladatelství Epocha 2010. 362 s. ISBN 978-80-7425-044-6.
Československo a Izrael v letech 1945-1956. Praha: Ústav pro soudobé dějiny ve spolupráci s Historickým ústavem České armády 1993. 398 s. ISBN 80-85270-12-9.
Czechoslovak military aid to Israel
Dufek, Jiří, Kaplan, Karel, Šlosar, Vladimír. Československo a Izrael v letech 1947-1953. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR v nakladatelství Doplněk 1993. 203 s.
Dufek, Jiří a Vladimír Šlosar, Vladimír. Československá materiálně technická pomoc Izraeli. V: „Československo a Izrael 1947-1953“ [Brno: Doplněk 1993]
Fliegel, Jan. Říkali mu bráška „Kultivátor. Viz http://www.valka.cz/clanek_12127.html Publikováno 6.5. 2007
Herman, Oldřich. Nákladní vozy ČD – historie, rozvoj a budoucnost http://www.cdcargo.cz/files/bulletin/2004_3/bull_9_0904.pdf
Kalous, Jan. Instruktážní skupina StB. Zákulisí případu Čihošť. Viz http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/policie/udv/sesity/sesit4/sesit4.doc
Kaplan, Karel, Druhý proces. Milada Horáková a spol. – rehabilitační řízení 1968-1990. Praha: Nakladatelství Karolinum 2008. 581 s. ISBN 978-80-246-1431-1.
Kaplan, Karel. Kronika komunistického Československa. Klement Gottwald a Rudolf Slánský. Brno: Společnost pro odbornou literaturu 2009. 374 s. ISBN 978-80-87029-53-9.
Krumbach, Jan. Dvacet pět roků národního podniku LET Uh. Hradiště-Kunovice a čtyřicet roků kunovické výroby letadel. Vydavatel: Technické muzemu v Brně, LET,n.p. Uh. Hradiště-Kunovice. Rok vydání: 1978. Náklad 3000 ks. Počet stran: 134 . Určení: Vydáno k 25. výročí n.p. LET Uh. Hradiště-Kunovice, určeno pro studijní a výzkumné účely
Krumbach, Jan-Vraný, Jiří- Hurt, Zdeněk. Avia Bh-21, Jakovlev Jak-15,-17 a 23, Supermarine Spitfire Mk.IX a XVI. Praha: Naše vojsko 1986. 136 s + 8 s. příloh (Ilustrovaná historie letectví. Svazek 2.
Kulka, Erich. Židé v československém vojsku na Západě. Praha: Naše vojsko 1992
Markovitzky, Yaacov. Overseas volunteers in israel’s war of independence. Jeruzalem 2003. ( http://www.mahal-idf-volunteers.org/about/Machal.pdf )
Montgomery ,Bernard Law.  Paměti polního maršála. Praha: Nakladatelství Svoboda Libertas 1993.
Nornis, Leo. Jestřábi pouště. Vzpomínky izraelského pilota na izraelskou válku za nezávislost.
Novák, Josef. Vzpomínky veterána. Olomouc: Univerzita Palackého 2009. 134 s. ISBN 978-80-244-23525-8.
Novináři v boji proti proti poválečnému gestapismu. Historická peneologie č. 1/2005 (k dispozici ke čtení na http://www.vscr.cz/client_data/1/user_files/19/file/PDF/Historicka%20penologie/2005/hp_05_01.pdf
Prameny k dějinám III. odboje. 3. svazky.Olomouc: Univerzita Palackého 1995,
 Procházka, Ivan „Dunkerque. Válečný deník Československé samostatné obrněné brigády (říjen 1944-květen 1945). Praha: MNO – AVIS 2006.
Reilich, Jiří. Československé Spittfiry. V: Luftwaffe in detail. 2000. ISBN 80-902677-22-4 http://www.wwpbooks.com/pdf/y02_cz.pdf
Rozhovor se Zdenou Mašínovou. Obrana národa 5.12. 2003 (citováno podle http://www.svedomi.cz/on/on2003/on_rozhovor_masinova_zdena_0305.htm
Sacher, Howard M. Dějiny státu Izrael, Praha: Regia 1996.
Šorel, Václav. Encyklopedie českého a slovenského letectví II. Brno: Computer Press 2008. 320 s. ISBN: 978-80-251-1979-2 (viz též http://knihy.cpress.cz/DataFiles/Book/00003865/Download/KH0175%20kapitola.pdf )
Vorel, Jaroslav, Šimánková, Alena, Babka, Lukáš. Československá justice v letech 1948-1953 v dokumentech. Díl II. Sešity Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu č. 9.  Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu 2004 (a).  311 s. ISBN 80-86621-05-07.
Další zdroje
 

 

rezjir10
Zajímám se o historii, politiku a ekonomii, protože Češi nerozumějí svým vlastním dějinám.
Klíčová slova: Izrael, Spitfire, vývoz, zbraně

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.