První velká letadlová loupež a první pokus o státní puč 4

11.3.2011 12:02

V předešlých částech tohoto vyprávění jsem si dovolil upoutat pozornost čtenářů na osobu pana Ing. Nováka, který bezesporu ve světových dějinách sehrál minimálně stejně významnou roli, jakou sehrál Andrej Gromyko v OSN v r. 1947 svým projevem o podpoře SSSR vzniku Izraele, čímž napomohl rozbití britské koloniální říše. Pan Gromyko ve stejné míře napomohl přiblížit konec komunismu, přinejmenším v Československu, když po svém projevu v rozhovoru s izraelskou delegací, která ho požádala o zbrojní dodávky,odkázal na Československo. Pan Ing. Novák udělal totéž, organizací přepravy Spitfirů napomohl rozbít britskou koloniální říši, svými přeřeknutími při rozhovoru napomohl rozbít důvěru mezi tehdejšími stranickými elitami. Šlo možná dokonce o záměrné přeřeknutí, které mělo vyvolat poplach. Stejně jako onen proslulý dopis o velkém Metaři (Slánském). Vzhledem k tomu, jaké úkoly musel řešit pan Ing. Novák a do jakých problémů se dostal, tak lze trochu odvodit, kým musel být, jakou úroveň znalostí musel mít, jaká mohla být jeho minulost a budoucnost. A potom podle takto vypracovaného osobnostního profilu snažit se ho identifikovat s nějakou skutečnou reálnou postavou, která se nám představila třeba takto: „Jmenuji se Josef Novák, ale v armádě jsem používal krycí jméno Jaroslav Bílý.“ (tak začíná textový přepis vzpomínek pana Nováka z Těšínska, viz obrázek).

(Ing.) Josef Novák funkci ředitele Leteckých závodů v Kunovicích zastával od 30. Srpna 1948 do 30. září 1949. V první dekádě září 1948 je uzavřena dohoda mezi Izraelem a Československem o prodeji stihacích letounů Spitfire s tím, že za místo předání, respektive přejímky železného zboží jsou určeny Kunovice a že 10. lednu 1949 Ing. Novák, podle názoru vedoucího odboru BAA Osvalda Zavodského (vnitřní bezpečnost), jehož bezprostředním podřízeným byl právě první zástupce přednosty odboru BA Ministerstva vnitra Jindřicha Veselého (odbor StB či Velitelství StB) neoprávněně vyzradil členům leteckéhodetachementu bezpečnostního letectva, podřízeného Ministerstvu vnitra, že například MNO má dodati ještě 5 letounů S 89, které budou demontovány a transportovány drahou, takže celkem bude továrnou v Kunovicích dodáno pro Stát Izrael 50 letounů S 89; od 18.9.1948 do 10.1. 1949 bylo do továrny v Kunovicích pro Stát Izrael předáno celkem 45 letounů S 89 a že z počtu 45 20 přelétlo, 16 bylo transportováno v bednách drahou, 7 připraveno k transportu v bednách a 2 havarovala, po opravě budou transportována v bednách. Tyto údaje byly uvedeny v jeho žádosti z 8. února 1949 o prošetření celé záležitosti 5. oddělením hlavního štábu Ministerstva národní obrany, tedy Vojenským obranným zpravodajstvím, řízeného tehdy generálem Josefem Musilem, bezprostředně podřízeného náměstku pro kádrovou práci minstra národní obrany generála Ludvíka Svobody Bedřichu Reicinovi a informování o výsledku: „Domníváme se, že ing. Novák nebyl oprávněn sdělovati tyto údaje členům bezpečnostních leteckých nařízení (odlety, přílety, zalétávání v povinném okruhu, kontrola osob, jež se letů zúčastnily). O zprávě byl informován zmocněnec DI MNO, hlavního štábu.

Co se týče jeho vzdělání, tak lze na takovém postu, jaký zastával, s kým se musel kontaktovat při obchodních jednáních, očekávat, že bude vybaven znalostmi angličtiny, logistiky, terminologie, která se používá ve vojenství a letectví, bude mít manažerské zkušenosti. Bylo by logické třeba předpokládat, že se jedná o příslušníka ozbrojených sil, protože celou kauzu má nakonec řešit Vojenské obranné zpravodajství. Takových lidí tehdy asi mnoho nebylo, takže je přinejmenším podivné, že historikové letectví o této osobě nic nevědí a že se ani nesnaží blíže zjistit, kdo byl oním ředitelem LET Kunovice v počátečním období rozmachu tohoto podniku, pan Krumbach i ostatní pouze pasivně zaznamenávají jeho působení ve funkci ředitele. Zároveň lze očekávat, že ten malér s prozrazením státního tajemství, o němž historikové letectví asi nevědí, vedl k tomu, že s osobou Ing. Nováka setkáme v emigraci, že bude odsouzen za vyzvědačství apod.

Vhodní kandidáti na post ředitele kunovického podniku v tehdejší době by se našli, i když hledat je postupně mezi Nováky, Ing. Nováky, Josefy Nováky, Ing. Josefy Nováky, je jako hledat jednoho konkrétního komára v hejnu stejně bzučících komárů. Nakonec zůstali dva. Zdůrazňuji, že jde o kandidáty, nechávám na čtenáři, aby si vybral, případně aby si našel někoho jiného.

Jedním z nich je plukovník generálního štábu Josef Novák, člen československé delegace, účastnící se norimberského procesu, vedené generálem Ečerem, u něhož lze předpokládat solidní jazykové znalosti i znalosti logistiky. Není však známo, že by byl inženýrem a v tuto chvili mi není známo nic o jeho dalších osudech. A také u člena generálního štábu lze očekávat, že ví, co si může dovolit říci či neříci někomu druhému.

Druhým z nich je Josef Novák, který se nám představil výše uvedeným způsobem, nar. 11.03.1923 v Boguszovicích (u Českého Těšína), o něhož se přestala zajímat Státní bezpečnost v Ostravě 1. 6. 1958, takže jeho spis D-1468 předala do archívu., vyučen jako krejčí. Na tom spise je snad zajímavé také to, že tam asi figuruje jako samojediný, což není obvyklé. Neznám jeho obsah, pouze to vyplývá z evidence zveřejněné na webu svazky.cz. Jeho životopis ve formě autobiografie existuje ve dvou verzích, jako zvukový záznám a jeho textový přepis (zde označím jako A), které jsou k dispozici na webu a také ve formě útlé knižky „Vzpomínky veterána“ (B). Pasáže, které jsou oběma verzím vzpomínek společné, jsou si přinejmenším tak obsahově blízké, že to až vyvolává myšlenku na možné učení se životopisu nazpaměť.

Podle úvodu k jeho vyprávění na začátku války byl nucen pracovat v chemické čistírně oděvů, pak se učil jako krejčí, byl odveden do německé armády k veterinární jednotce, s níž působil na západní i východní frontě, v r 1944 byl krátce v německé bojové jednotce, byl zajat britským oddílem u Tilly 2.8. 1944, po příjezdu do Anglie 8.8 a pro prověření v campu Edingbourought se prezeentoval 22.8. u NT, působil v československé zahraniční armádě v bojích u Dunkerque (počátek listopadu 1944 pod krycím jménem Jaroslav Bílý, kde spolu s dalším vojákem pronikl nepřátelskou pozicí bez ohledu na vlastní nebezpečí i s velitelským důstojníkem. „To byla vynikající ukázka velké chladnokrevnosti a taktické schopnosti“ . , Byl několikrát vyznamenán. Po únoru 1948 mu hrozilo v ČSR zatčení, uprchl do Anglie, kde postupně se vypracoval na velmi úspěšného podnikatele v krejčovském oboru. Po únoru 1948 je totiž předvolán na místní národní výbor, kde na něj došlo k udání, že během svého pobytu ve Velké Británii se účastnil nějakého protistátního kursu. Po poněkud ostré výměně názorů při tomto pohovoru, v němž zpochybní legitimitu místních funkcionářů polské národnosti pro jejich chování před válkou i během ní, se dozvídá od známého svého bratra zaměstnaného na ostravské policii, že na něj vydán zatykač. Po svém útěku je v nepřítomnosti odsouzen na 16 let, neuvádí proč, ale takové byly sazby podle zákona na ochranu lidově demokratického zřízení z podzimu r. 1948 jedině za vyzvědačství, nikoliv za nelegální přechod hranic s úmyslem poškodit republiku. Spolu s manažerskými schopnostmi, zájmem o strojírenství, vojenskými zkušenostmi, možná i jazykovým vybavením, z něj obě poslední skutečnosti, účast na protistátním kursu a vyzvědačství z něj dělají téměř ideálního kandidáta na žhavý post ředitele kunovické továrny v horkém podzimu r. 1948. Jak účast na tom protistátním školení, tak i účast na vyzvědačství velmi rozhodně ve svých pamětech tento pan Novák popírá. Ano, účastníci operace Antropoid neprocházeli protistátním kursem, ale výcvikem pro zvláštní úkoly ve vlasti. A neblylo by nic divného na tom, kdyby si Britové všimli nadprůměrně fyzicky i intelektuálně vyspělého, ctižádostivého i dostatečně sebevědomého hocha znalého poměrů ve středoevropském prostoru i poměrů v německé armádě po jeho údajně úspěšném angažování u Dunkeque, za něž byl vyznamenán podle jeho slov jako jeden z šesti Čechů Military Medal.

A právě zážitky - pro něj výnamné - z dětství tohoto hocha z něj dělají ideálního kandidáta – alespoň mezi všemi dostupnými Josefy Nováky – na onen ředitelský post. Tehdy se projevil jako mistr dezinformace. A byl v tom velmi úspěšný: „Odpoledne jsme hráli několik her. Jedna z nich byla, jak se plížit v přírodě. Šest malých praporků bylo umístěno na okraji lesa v blízkosti rostlin a keříků. Jedna skupina praporky hlídala asi ve vzdálenosti deset metrů od nich a druhá skupina se měla snažit praporky vzít, aniž byla spatřena. Hru jsem znal, a tak jsem věděl, co je třeba dělat. Hlavní je kamufláž, plížení a trpělivost. Naše skupina vzala čtyři praporky. Jeden z nich byl na takovém místě, že ho bylo velmi těžké vzít. Dva naší chlapci byli objeveni, když se ho snažili získat. Po krátké poradě jsme se rozhodli, že pro praporek půjdu já. Úkol jsem přijal s podmínkou pomocí ostatních. Jeden byl pověřen úkolem schovat se u keříku vzdáleném 10 metrů od praporku a na povel jim zatřepat. Našel jsem si prut s háčkem a dobře si zakryl hlavu kapradím. Doplížil jsem se pak asi metr k praporku. Prut s háčkem asi jeden a půl metru dlouhý, jsem vysunul k praporku. Dal jsem znamení chlapci za mnou a on pak dal signál dalšímu, který zatřepal keříkem. Všichni hlídači se podívali tím směrem, a když se podívali zpět, praporek byl pryč. Později, když naše skupina hlídala, dal jsem jim radu: „Ať se děje cokoliv, nespouštějte oči z hlídaného praporku“.

Několikrát ve svém dětství se měl možnost přesvědčit, že poctivost se nevyplácí a že lhát se musí umět. Když vrátí napěchovanou peněženku bohatému pánovi, tak ten ho pouze pozve si do svého domu za svým synem, ale po několika návštěvách ho jeho maminka mu řekne, aby již více nechodil. Když se přizná ke krádeži, tak jeho bratr mu vyhrožuje vyloučením ze Sokola.

Osud jeho rodiny po Mnichovu je světlou výjimkou v českopolských vztazích, protože po obsazení Zaolší, tedy i v soudním okrese Český Těšín české obyvatelstvo bylo vyzváno, aby se do 1.11.1938 vystěhovalo z tohoto územi. Masové vystěhovaní probíhalo od řijna 1938 do ledna 1939 a počet nuceně vystěhovanych se pohyboval mezi 20 - 50.000 obyvateli s přiklonem k horni hranici (podrobněji viz zde http://www.go-east-mission.de/dateien/cz/126_031108.pdf ).

Nové německé úřady ještě v roce 1940 na Těšínském Slezsku daly možnost těšínským Čechům a všem národnostně nevyhraněným obyvatelům, aby se přihlásili ke „slezské národnosti“. Nacistické úřady však vytvořily tuto národnostní kategorii nikoliv jako větev českého, nýbrž německého národa. Všichni „Slezané“ museli chodit do německých škol a české školy nebyly v září 1939 na Těšínsku obnoveny, což ale plně nevysvětluje fakt, že žák Novák má toliko pět tříd obecných a tři třídy měšťanky, v té době už pravidlem bylo absolvování čtyř tříd měšťanky. Jak píše, „v roce 1937 mně bylo 14 let. Rád bych pokračoval ve studiu, protože jsem měl velký zájem o strojnictví. … rodiče si to nemohli finančně dovolit. … chtěl jsem jít do učení jako automechanik … Firmy většinou vlastnili Němci a první podmínkou byla znalost němčiny. … Tu řeč jsem nenáviděl. … Našel jsem si zaměstnání v krejčovském závodě jako učeň. … Mistr byl židovského vyznání a hlásil se k Němcům. … Český jazyk neovládal.“

Velká část obyvatel Těšínského Slezska, původně české národnosti, podepsala v březnu 1942 takzvanou Volksliste III (německé občanství na odvolání, rodina pana Nováka taky). Z těch, kteří ji podepsali, udělala přímo říšské občany a „německé Slezany“ se vším všudy (jinak Češi zůstávali jak v Protektorátu. tak i v Sudetech pouze protektorátními občany bez říšské státní příslušnosti a nebyl na ně ani vyvíjen nátlak, aby svoji národnost a občanství změnili). Na Těšínském Slezsku tomu bylo jinak. Bez Volkslisty a „dobrovolného“ přihlášení se ke „slezské národnosti“ měli místní obyvatelé jen velmi omezenou perspektivu a čekal by je život v nejistotě před případným vystěhováním. V celém regionu Horního Slezska. Německé občanství tam touto cestou přijal asi jeden milion osob původně polské nebo slezské národnosti. Z obyvatel českého původu z okolí Havířova, Frýdku a Českého Těšína se tak v roce 1942 stali státní občané Velkoněmecké říše. Jako takoví museli záhy nastoupit k pracovní a vojenské službě do německých ozbrojených sil. Převážná většina těšínských Čechů skončila jako řadoví vojíni ve wehrmachtu nebo jako pomocníci u RAD (Říšské pracovní služby).(podrobněji viz zde http://www.ereading.cz/nakladatele/data/ebooks/588_preview.pdf)

Lze vynechat všechny další osudy pana Nováka stranou až do momentu, kdy jeho život je konfrontován s velkou historii, s jeho počínáním u Dunkerque v říjnu 1944.

Předcházející část: http://www.vasevec.cz/blog/prvni-velka-letadlova-loupez-a-prvni-pokus-o-statni-puc-3/

Následující část. http://www.vasevec.cz/blog/prvni-velka-letadlova-loupez-a-prvni-pokus-o-statni-puc-5/