První velká letadlová loupež a první pokus o státní puč 5

17.3.2011 12:18

Měl Ing. Novák, hlavní organizátor přepravy Spitfirů nějaký důvod k tomu, aby pro svět zmizel z povrchu zemského? Zastával stejně exponované místo jako major Schramm, který krátce před svým zavražděním byl pověřen výcvikem vojenské jednotky určené k nasazení v izraelsko-arabských válkách. Ať už bylo důvodem usmrcení majora Schramma cokoliv a stál za ním kdokoliv, jeho současníci se museli nutně obávat,že je v to v souvislosti s tím jeho pověřením. Zvláště když si vzpomenuli ještě na smrt Jana Masaryka. Ve stejné době se nám nějak rozpohyboval jeden pánský krejčí se shodným jménem. Možná, že se jedná o stejnou, nebo o jinou osobu. Ale pro krejčího není rozhodující podmínkou přežití kamufláž, plížení, trpělivost, respektive schopnost odvést pozornost protivníka nesprávným, tedy být mistrem dezinformace, rozhodujícím faktorem úspěchu krejčího je jeho schopnost převést svůj lidský kapitál v sociální, schopnost získat si zákazníky prostřednictvím různých sociálních sítí, např. tedy účast v Sokole, či rotariánském klubu.

Ing. Josef Novák. Část 2

Dnem 30. srpna 1948 se jistý Josef Novák ujal funkce ředitele závodu LET Kunovice, kterou zastával až do 30. září 1949. Počátkem října 1948 Josef Novák z okresu Český Těšín (možná jako kamufláž) přechází hranice u Aše. 7. října 1948 byl uzavřen firemní kontrakt na dodávku 50 Spitfírů do Izraele, přičemž Izraelská strana dostala zpět podepsaný návrh smlouvy mezi Avrielem, reprezentující Stát Izrael, a Kovoleteckým prodejem 10. 9. 1948, což určilo, že do pátku 30.9. 1948 mělo přistát na kunovickém letišti poslední 50. letadlo.

10. 1. 1949 hovoří Ing. Novák, ředitel Leteckých závodů v Kunovicích se členy leteckého detachementu bezpečnostního letectva, podřízeného Ministerstvu vnitra o průběhu dodávek letadel Spitfire pro Izrael.

8. 2. 1949 žádá Zavodský z ministerstva vnitra vojenské obranné zpravodajství, podřízené ministerstvu obrany o prošetření ing. Nováka, ředitele LET Kunovice pro podezření trestného činu neoprávněného prozrazení státního tajemství neoprávněným osobám při výše uvedeném rozhovoru.

9. 2 1949 napsal Josef Novák z West Wratingu (Anglie) dopis drahým rodičům a sourozencům, který je dodnes uložen s obálkou v Archívu bezpečnostních složek v České republice, , v němž prosil za prominutí, jestli jim způsobil nepříjemnosti svým odjezdem. „Těžko bych vám vysvětloval, proč jsem odjel, vy jste se stejně málo zajímali, co jsem dělal a kde jsem chodil, proto byste snad ani nepochopili důvod mého odjezdu … Omlouvám se zároveň, že se Vám teprve teď za tak dlouhou dobu píši, ale měl jsem k tomu svůj důvod“.

Byla to všechno jenom kamufláž.

Časté použití slovíčka kamufláž tak trochu svědčí o nějakém zaháčkování se ve vojenském letectvu, protože u pozemích vojska je v každém případě běžnější hovořit o maskování. Nečetl jsem sice materiály z vojenských archivů, ale předpokládám, že historikové přebírají vojenskou terminologii. A jedním z hlavních úkolů ředitele na tom kunovickém letišti bylo postarat se o nátěr těch Spitfirů, tedy péče o jejich kamufláž. Totéž při přepravě, kdy Spitfiry byly přes hranice vypravovaný jako železné zboží, tedy jako pokličky a hrnce.

Počínání pana Nováka podle jeho slov (skrývajícího se pod jménem Jaroslav Bílý) podle jeho slov u Dunkerque bylo oceněno velmi nezvykle vysoko Milatary Medal, s tímto zdůvodněním, že „during an offensive action on the 5 november 1944. Private Bílý observed haevy mortar fire concentrated on his own unit. With another man he stalked the enemy mortar position with complete disregard to his own personal safety and foreed the surrender of the entire enemy mortar platton, together with the officer commandig. This was a fine complete example of great coolnes and tactical skill“ (s. 92).

Tento text je v jedné a téže publikaci „Vzpomínky veterána“ do češtiny přeložen dvěma různými způsoby:

1) ( s. 92) „v bojové akci dne 5. Listopadu vojin Bílý zpozoroval těžkou mimometnou střelbu na jeho jednotku. Ještě s dalším vojákem pronikl nepřátelskou pozicí bez ohledu na vlastní nebezpečí a zajal celou minometnou četu i s velitelským důstojníkem. To byla vynikající ukázka velké chladnokrevnosti a taktické schopnosti“

2) (s. 112) „ během útočné akce dne 5. Listopadu vojin Bílý zpozoroval silnou mimometnou střelbu soustředěnou na jeho útvar. S jiným mužem vystopoval umístění nepřátelských mimometů bez jakéhokoliv na jeho osobní bezpečí a donutil vzdání se celé nepřátelské minometné čety, včetně velícího důstojníka. Byl to vynikající příklad velké chladnokrevnosti a taktické zkušenosti“.

V knize Ivana Procházky „Dunkerque. Válečný deník Československé samostatné obrněné brigády (říjen 1944-květen 1945) [Praha: MNO – AVIS 2006] jsou obě akce, a to jak 28. Říjná 1944, tak i toho 5. Listopadu charakterizovány jako „násilný průzkum“.

Také to anglické znění té tzv. citace se od sebe odlišuje: na s.112 jsou použity tvary „his own Unit“, „the Officer Commanding“, ale hlavně namísto foreed (zjevné přepsání) je použito slovíčko forced a namísto platton (sled) je použito slovíčko platoon (četa). Že by i ta anglická zdůvodnění byla dvě? A obě dávají smysl! Kde se ta Military Medal kupuje? Není však jasné, proč si na něj Britové najednou vzpomněli v r. 1946, i když pro historika Ivana Procházku jde o tak nevýznamnou událost, že o ní nic neví, i když by ji mohl uvést jako jeden z velmi mála úspěšných momentů té „útočné akce 5. listopadu“. Současně platí, že znění na s. 92 by mohlo být nepovedenou kopií originálu na s. 112 (foreed namísto forced atd).

O tom „jiném muži“, respektive „dalším vojákovi“, s nímž „vystopoval umístění nepřátelských minometů“ (s. 117) ,respektive „ pronikl nepřátelskou pozicí“ (s. 92) ve svém popisu událostí pan Novák prozradil následující.

Předběžně je nutné říci, že pan Novák píše, že „dne 28. října byl proveden útok na německé opevnění. Byl úspěšný. Na den 5. listopadu byl plánován další útok. Tentokrát byla řada na nás“ (s.73), avšak historik Ivan Procházka aktivity pana Nováka opominul, pouze se zmiňuje o jeho veliteli nadporučíkovi (nikoliv tedy poručíkovi) Kárnikovi jako o veliteli motočety („Dunkerque 28. října a 5. listopadu 1944“ Publikováno v časopisech HaPM číslo 4/2000 a 5/2000, viz http://www.volny.cz/ipro/stripky/clanky/podzim.htm ). Vzhledem k tomu, že se pan Novák zmiňuje, že se jeho oddíl střídal se Skoty, tak už tam musel být 7. – 8. Října 1944.

A hned tehdy prokázal pan Novák svou fyzickou zdatnost. Bednu nábojů, kterou neunesou dva vojáci, vezme na rameno a běží s ní sto metrů. Jeden z té dvojice má být Tevlovič. Když té dvojici dá za úkol škrábat brambory, zaslechne: „Přišel za pět minut dvanáct a chce nám dávat rozkazy“.

Jak píše na s.66 - 67, v Southendu při přidělování k jednotlivým druhům zbraní „jeden z četařů, který se jmenoval Gustav Neziba, ukázal prstem na mne a prohlásil, že mě chce. Vystoupil jsem z tvaru a šel k němu. Zavedl mne ke stanu a řekl: „To je tvoje družstvo, oni čistí kulomet, tak se k nim připoj“. Prohlížel jsem si je a zjistil, že to jsou samí starší vojáci s bříškem a s tím čištěním moc nepospíchali. Chtěl jsem jim pomoci, ale oni prohlásili, že to nespěchá, protože jinak jim dají další práci. Byl jsem trochu zklamán, protože jsem doufal, že v družstvu bude více mladších vojáků. Nedovedl jsem si tyto starší vojáky v útoku vůbec představit. V družstvu nás bylo ze začátku osm. Četař Neziba, svobodník Lorenc, voj. Berger, voj. Linder, voj. Tevlovič, voj. Tkadlec, voj. Deneš, voj. Bílý (to bylo moje krycí jméno). Později k nám byli voj. Stařík (Těšínsko) a voj. Klimeš (vládní vojsko). Celkem nás bylo v družstvu deset … Za několik dní jsme nastoupili na loď. Stál jsem na palubě s četařem, když se k nám přidal velitel naší čety poručík Kárník a řekl: „Tak co, Bílý, brzy budeme ve Francii, co na to říkáš?“. Odpověděl jsem, že pro mne to nic nového není. Ve Francii jsem už byl a vím, co mne čeká. Horší to však je s několika vojáky tam dole v podpalubí. Jim se do boje nechce. Již plánují, jak se z toho dostat ven. Jsem rád, že jedeme do boje. Aspoň se ukáže, kdo se za těch pět minut osvědčí. On odpověděl, že si je jistý, že každý voják se zachová v boji, jak nejlépe dovede. Když poručík odešel, četař mi řekl, že on má dost starostí. Ví, v jaké situaci jsme. Rádi bychom měli mladší vojáky, ale musíme být spokojeni s těmi, co máme. „Já si tě vybral, protože jsi mladý a já potřebuji pravou ruku, kterou budeš ty, a doufám, že mě nezklameš. Odpověděl jsem, že má svobodníka Lorence. On mi řekl, že už starší muž a že nebude nic namítat, když za něho nějakou práci udělám“.

Pan Novák tuto výtku neslyší sám. Vládní vojáci byli rovněž u České brigády obviňováni, že jsou to bojovníci za pět minut dvanáct ,,Naše přijetí u brigády provázela zpočátku nedůvěra. Více k rotmistrům adélesloužícím, my mladší jsme na tom byli poněkud lépe. Určitý počáteční despekt jsem sivšiml především u židovských vojáků.‘‘ (ze vzpomínek Karla Bartoše). Na druhé straně vrhaly na „Vladaře“ špatné světlo výstřelky některých jednotlivců, kteří si z protektorátu odnesli například projevy primitivního antisemitismu (viz Kulka, Erich. Židé v československém vojsku na Západě. Praha: Naše vojsko 1992). Staří mazáci a veteráni také často ohrnovali nos nad vládními vojáky, kteří byli zvyklí nadodržování ,,vojny‘‘ a ne na ležérní pozdrav ,,Pán Bůh, dobrýtro.‘‘, kterým byli častováni i důstojníci.(http://www.arcig.cz/projekty/historseminar/kuzvart.pdf).

Historik Ivan Procházka popsal bojové akce České brigády dne 5. listopadu takto (zvýrazněny jsou ty momenty, o nich se zmiňuje i pan Novák):„Pěchota, která už na křižovatce utrpěla v silné palbě těžké ztráty, se jen po malých skupinkách probíjela k vesnici Le Melhouck. Nejdále se v postupu dostalo družstvo četaře aspiranta Viléma Berglera, které však za svojí odvahu krutě zaplatilo. Téměř všichni členové družstva byli zraněni nebo zabiti … Útokem byli pověřeni tankisté tankového praporu 2 a brigádní štábní roty, pěšáci motopraporu, brigádní štábní roty a záložní tankové roty. Dělostřeleckou podporu poskytly jednotky britského lehkého protiletadlového a těžkého dělostřelectva. Pro útok byla také zajištěna letecká podpora. … Na pravém směru se útok rozvíjel podstatně lépe. Tanky rychle pronikly k minovému poli, kde ale 3. četa ztratila dva tanky a zatarasila cestu. Velitel 1. roty kapitán Sedláček proto nařídil 4. četě proniknout volným prostorem ke křižovatce ležící na severním okraji vesnice La Plaine. Úkol byl rychle splněn. Prostor křižovatky pěchota spolu s tanky následně vyčistila. Nepřítel ukončil svůj odpor po několika výstřelech z pěchotních zbraní a zajatci byli odesláni do výchozího postavení, kde je převzalo polní četnictvo. Nepřítel zahájil na dobytý prostor palbu z děl a minometů, která v několika mála okamžicích zničila ve vesnici dva carriery a scout-car velitele 1. Motoroty. Velitel 4. čety nadporučík Bohuslav Sládeček a velitel motočety nadporučík Jindřich Kárník proto rychle shromáždili svoje muže a vyrazili na další cíl - skupinu čtyřiceti až padesáti bunkrů zvanou pillboxy. Pět posledních tanků 1. roty se před nimi zastavilo ve vzdálenosti čtyřiceti metrů. Pěchota seskočila, prorazila průchody v drátěných překážkách a za tankové palebné podpory se vrhla vpřed. Nepřítel kladl na mnoha místech odpor. Po dobytí a zapálení pillboxů postoupily tanky s pěchotou na konečný cíl a zajistily ho. Závěrečný postup proběhl velmi rychle a bez vážnějších ztrát. Celá akce, při které letectvo podniklo několik úspěšných náletů, se protáhla do 14.00 hodin. Vyprošťování tanků však pokračovalo až do pozdního odpoledne a přes veškerou snahu muselo být v předpolí zanecháno pět zničených tanků. Obě roty však z velké části splnily svůj úkol a získaly sto dvacet zajatců. Cena za tento úspěch byla ale velká. 1. a velitelská rota ztratily dohromady sedmnáct a obě motočety asi dvacet mužů. Těžké ztráty utrpěla i četa FFI. Její velitel kapitán Moreul De Bol byl těžce zraněn a jeho zástupce poručík Georges van Artselaer padl. Zabito či zraněno bylo dalších čtrnáct mužů“

Jestliže nás pan historik poučuje, že obě motočety ztratily dvacet mužů, tak pan Novák to uvádí na správnou míru:: „Naše četa měla dva zraněné, jeden z nch byl náš poručík Karník“ (s.78) .

Ve verzi uveřejněné na webu Paměť národa své aktivity 5. Listopadu popisuje celou událost pan Novak takto: „Cestou jsem ale narazil na zákop, přes který byla natažena kamufláž. Vzpomněl jsem si, že tam na nás předtím stříleli minomety a že je pořád slyším. Běžel jsem podél kamufláže až na její konec, kde byl otvor. Chtěl jsem do něj vystřelit dávku a pak tam skočit, ale zbraň se mi zasekla. Ve skutečnosti to nebyla moje zbraň, protože tu jsem udržoval v perfektním stavu, protože na ní závisel můj život. Vyměnil mi ji četař, který mi ji držel, když jsem házel granát do toho prvního bunkru, a dal mi tu, kterou někde sebral. Zkusil jsem to ještě několikrát a nakonec rána vyšla. Vyměnil jsem zásobník, zarachotilo to a já tam skočil. Byl to takový polokruh s pěti chodbami. Všechno bylo vykopáno v písku, všude okolo byly duny. Střílel jsem do těch otvorů a řval: ‚Všichni ven!‘ No a oni vylezli a vzdávali se. Byla to minometná četa, bylo jich víc než třicet. Přišel i důstojník, ale dával pořád ruce dolů a že chce mluvit s důstojníkem. Já jsem mu vystřelil dávku těsně nad hlavu a řekl: ‚Žádný důstojník, šplhat nahoru!‘ Nechtěl jsem je pustit ven ze zákopu, protože oni nevěděli, kolik nás tam je. Najednou jsem za sebou slyšel pohyb a myslel jsem, že se mi nějaký Němec dostal do zad. Byl to ale jeden z našich – Karel Bürger. Byl židovské národnosti, a protože Bürger bylo německé jméno, tak po nás chtěl, abychom mu říkali „Charles Bergeaux“. Také mě kdysi nutil, abych mu předvedl, že ho unesu. To pro případ, že by byl zraněný. Byl totiž silnější postavy.) Viděl mě, jak tam lezu, a vlezl tam za mnou. To bylo moc dobře, protože uměl řvát i výborně německy. Němci se opravdu začali pohybovat a my jsme je všechny vytáhli ven. Nechal jsem ho, aby je hlídal, a běžel jsem dál.!

Co se týče zajetí německých minometčíků, tak výše uvedené vyprávění odpovídá první variantě odůvodnění vyznamenaní (s.92): „Ještě s dalším vojákem pronikl nepřátelskou pozicí bez ohledu na vlastní nebezpečí“ x „Najednou jsem za sebou slyšel pohyb a myslel jsem, že se mi nějaký Němec dostal do zad. Byl to ale jeden z našich – Karel Bürger. Viděl mě, jak tam lezu, a vlezl tam za mnou.“

Druhé variantě oddůvodnění udělení britského vyznamenání, odpovídá zase verze publikovaná v jeho „Vzpomínkách veterána „S jiným mužem vystopoval umístění nepřátelských mimometů bez jakéhokoliv na jeho osobní bezpečí a donutil vzdání se celé nepřátelské minometné čety, včetně velícího důstojníka“.

V těchto „Vzpomínkách veterána“ Pan Novák píše o tom, že “Němci se začali vzdávat. Stál jsem v otvoru zády do zákopu, když jsem uslyšel, že za mnou někdo je. Rychle jsem se otočil a chtěl střílet, když jsem uviděl naší přilbu. Byl to můj kamarád Karel Berger. Karel byl v našem družstvu. Před útokem se mě ptal, zdali ho unesu. Já se ptal, proč bych ho měl nosit. Karel odpověděl, že je Žid a že by se nechtěl dostat do německých rukou. Řekl jsem mu, že já také ne, a dodal, ať se neobává, že když budeme spolu, tak ho neopustím. Slíbil jsem mu, že ho odtáhnu, že ho tam nenechám, ale že ho neunesu. On byl tlustý a já hubený. Karel viděl, že jsem vlezl do zákopu, a tak mne následoval. Byl jsem rád, že za mnou šel, protože těch Němců, co se vzdávali, bylo hodně. … Byl jsem překvapen, když na ně Karel začal křičet bezvadnou němčinou a hnal je nahoru“.

Po bitvě v hospůdce natrefili jeho kolegové na vojáky, kteří mezi sebou hovořili německy. „V útoku nebyli, a tak je z té hospody vyhodili. Přitom jsem si vzpomněl na případ, který se mi stal. Po návratu z hlídky … četař mně řekl, abych šel na kontrolu stráží. Když jsem přicházel k prvnímu strážnému, slyšel jsem hlasy. Rychle jsem zalehl, protože tam, kde měl být jeden strážný, byli teď dva. S hrůzou jsem uslyšel, že mezi sebou hovoří německy. Nejdřív mne napadlo, že se Němci dostali do našich pozic. Když jsem byl několik metrů od nich, zavolal jsem „Ruce vzhůru“ … Byli to naší vojáci, kteří opustili svoje pozice a bavili se německy. … Oni začali prosit, abych to nehlásil. Hlásil jsem to četaři. Pořád jsem o tom případě s hrůzou přemýšlel, co by se stalo, kdybych se ukvapil, a ty dva zastřelil. Nemohl jsem pochopit, že po tom, co Němci dělali se Židy, oni stále jsou schopni se mezi sebou bavit německy“ (s.76-78).

U Dunkerque v obou dnech padlo skutečně hodně vojáků s následující jmény: .

28. října 1944: Grünbaum Andrej, vojín, 2. motorota, Güttner Vladimír, četař aspirant, 1. motorota, Lorber Izák, vojín, 2. rota / tankový prapor, Marvan (Mertelstein) Jakub, desátník, 1. rota / tankový prapor,

5. listopadu 1944: Bergler Vilém, četař aspirant, 1. motorota, Bonn Jan, vojín, 1. motorota, Cichý ( Skála ) Ferdinand, vojín, 1. motorota, Davidovič Ludvík, vojín, 1. motorota, Elbert Ladislav, svobodník aspirant, 1. motorota., Fassel Karel, vojín, 1. motorota, Fried Otto, vojín, 1. motorota, Glasel Imrich, rotný aspirant, 3. rota / tankový prapor, Hacker Štefan, podporučík, velitelská rota / tankový prapor 2, Jellinek Rudolf, vojín, dopravní oddíl, Kolder Emil, vojín, záložní tanková rota, Morche Bedřích - Pavel, vojín, ženijní rota, Rothenberg David, vojín, 1. motorota, Scheffel Adolf, četař, 2. rota / tankový prapor 2, Schwarcz Evžen, vojín, 1. motorota, Weil Herbert, desátník, 3. rota / tankový prapor 2.

Asi se bavili mezi sebou moc německy.

K 5. Listopadu se vztahuje následující poznámka pana Nováka „… Největší ztráty byly nalevo v úseku u nás, kde byl můj kamarád. …. Můj kamarád nepřišel. Uvědomil jsem si, že už nepřijde. Zprávu jsem obdržel druhý den. Padl nejenom on, ale i celé jeho družstvo. Velmi mě to zarmoutilo. Byl to výborný kamarád.“ (s.77-78). Tím padlým kamarádem mohl být myšlen jeho kamarád Ferda (s.66), Cichý ( Skála ) Ferdinand, vojín z 1. motoroty, který také uměl německy.

Ta nepovedena kopie zdůvodnění udělení té Military Medal měla být použita při konfrontaci s americkým důstojníkem po jeho nelegálním přechodu hranic, uskutečněném prý po jeho výslechu na národním výboru v pátek večer údajně koncem září 1948 (s. 89-92), který opět údajně díky tomu si spolehlivě ověřil, že se nejedná o špiona, jak mu namlouval jeho německý kolega. Není divu, že ten německý kolega se domníval, že se jedná o špiony, pokud viděl i dnes vzácně používanou formu zápisu data v britské angličtině „on the 5 November 1944“. Učebnice angličtiny od pana profesora Julia Ehlera z r. 1946 tuto formu vůbec nezná. Asi se rozšířila díky osvětovému působení tajných služeb.

Je jasné, proč potom se ten americký důstojník po přečtení té citace řekl „Jsi to ty? (Is that you?). Znal jsem několik slov anglicky a odpověděl jsem „Ano“ (Yes). … On německému policistovi řekl vše v pořádku (alles in Ordnung). Němec koukal jako blbec, protože nevěděl, co v mých dokladech bylo a proč mi ten Američan zasalutoval. Americký důstojník nám dal cestovní listky do Regennsburku, kde byl přijímací tábor pro politické uprchlíky. Můj kamarád mi řekl, že Regensburk je jen přijímací stanice a že tam již byl (jak vyplývá z předchozího děje, nejpozději v červenci 1948, jak vyplývá z předchozího děje – pozn. J.Ř.) . Teď je v Ludwigsburku a ať tam jedu s ním, že si tím ušetřím hodně času“ (s.92) Jde o kamaráda s ním přešel hranice a mělo jit o syna ředitelky sociální péče, s níž popojížděl služebním autem jako šofér ředitele zdravotní pojišťovny, původně studenta z Brna, který po únorovém puči odešel do Německa, který z toho Ludvigsburku měl přejít hranice do Československa zpět do Brna pro peněžní pomoc.A bratr jeho dědečka (komunista) ho udal.

Patří asi k největším tajemstvím studené války, kdy byl tábor v Ludwigsburgu založen a kdy tam přišli první Češi (přes Regensburg). Takže tvrzení pana Nováka nebylo možné prozatím ověřit. Ale např. české publikační aktivity v tomto táboře se vztahují až k prosinci 1948, kdy začíná vycházet časopis Doba, který vydával Ústřední svaz československého studentstva v exilu. Stejně asi tak zůstane největším tajemstvím studené války, proč prominentní uprchlík Emil Ransdorf zůstane trčet v Ludwigsburgu tři roky a další studenti tam stihnou vystudovat Masarykovu vysokou školu, kdežto pan Novák se už v lednu 1949 ocitá v Británii a ten jeho kamarád v Kanadě. A to se ani nezmiňuje, že by je oba lanařil plukovník Moravec jako agenty chodce. A takoví šikulkové to byli.

Je ale možné, že stačilo na kus papiru zapsat datum ve formě „on the 5 November 1944“ a hned měl majitel takového kouzelného papírku vystaráno i o budoucnost.

Popis poměrů v táboře, který uvádí pan Novák, spíše odpovídá poměrům roku 1949: „V Ravensburku „… jsem po vyšetření obdržel průkaz politického uprchlíka … Asi po jednom týdnu v táboře jsem jel do Ludwigsburku, kde jsem se opět spojil s mým kamarádem. Zavedl mě do jeho světnice, kde bylo umístěno celkem asi 30 osob. Představil mne jeho kamarádům a prohlásil, že jsme spolu přecházeli hranice a že jsem západní zahraniční voják. Dal jsem si svoje věci na postel a šel se osprchovat, V době, když jsem byl pryč, byla o mně velká debata. Na světnici byl voják … Říkal, že je poručík a že byl nasazen u Dunkerque. Můj kamarád prohlásil, že jsem zahraniční voják, on řekl, že to může říci každý. Můj kamarád začal vyprávět, co se přihodilo v kanceláři amerického důstojníka a jak se ke mně choval. … Všichni tedy na něj naléhali, ať se podívá, co v té obálce, kde jsem měl vojenské doklady, je. Měl jsem tam anglické a české vyznamenání, vojenskou knížku a další doklady. Na světnici byl student a ten uměl anglicky. Doklad četl a zároveň překládal do češtiny. Také tam byla moje vojenská knížka a pozvání na anglické vyslanectví v Praze, kde mi předali Military Medal. Vyznamenání mně bylo uděleno dříve, ale medaile až na velvyslanectví … můj kamarád se zeptal poručíka, zdali mu ten důkaz stačí, a optal se, zda on má nějaké vojenské doklady. Odpověděl, že všechny doklady musel nechat doma, že neměl čas je vzít s sebou. … ten poručík před mým příjezdem stále hovořil o válce a od té doby, co jsem přišel, vůbec nic. … studenti … naléhali, abych jim vyprávěl o boji proti Němcům. Vysvětlil jsem jim, že nerad o válce hovořím, že tam hodně mých kamarádů padlo a že jsou pro mne smutné vzpomínky“ (s. 93-94).

Ale o tom Dunkerque mohl klidně hovořit, tam přece žádný jeho kamarád nepadl, alespoň ne u jeho útvaru.

Kdy ale stihl pan podplukovník vzít ty doklady a metály? Aby maminka nic nepoznala V práci v pojišťovně (snad v Českém Těšíně), kde dělal vedoucího skladu a jezdil jako řidič služebního auta s ředitelem pojišťovny a ředitelkou sociální péče) sdělil na přelomu září a října 1948, že musí na několik dní pryč z rodinných důvodů na několik dní. Po rozloučení doma (Mosty u Jablůnkova) odjede bez rozloučení s otcem, který byl právě na směně, po půlnoci do Prahy, a pak do Aše. Jde směrem k hranicím s kamarádem a oba mají zavazadla., a tam se plíží od jedné budky ke druhé více než hodinu. „Když jsme se snažili přeběhnout koleje, nohy nám na štěrku ujížděly a dělali jsme hrozný rachot. Asi sto metrů od nás byla strážnice. Strážní vyběhli ven a psi začali štěkat. Trvalo nám nesmírně dlouho, než jsme se dostali ke kolejím. Na druhé straně kolejí to bylo lehčí, jeli jsme skoro po zádech. Konečně jsme dosáhli pevnou půdu a začali utíkat přes pole asi dvě stě metrů. Zastavili jsme a dívali jsme směrem ke strážnici na koleje, kde běhali strážní se psy. Bylo asi dvě hodiny po půlnoci“.

Za dvacet čtyři hodin přejet celé Česko při stavu tehdejších železnic, to byl tedy výkon. Julie Nováková, která začala působit na Univerzitě Palackého v Olomouci právě v říjnu 1948, o tom věděla své: „Ten první rok, to jsem se do Prahy vracela obyčejně hned ve čtvrtek ráno. Když mne něco zdrželo, bylo to horší: odpolední vlaky mívaly zpoždění, v krajním případě jsme dojeli místo za čtyři hodiny až za šest. Nejfrekventovanější trať v republice se nepřetržitě opravovala, strhával se choceňský tunel (1947-1950 pozn. J.Ř), rychlík se stal pomalíkem. Jednou se nám rozsypala lokomotiva, odvlekli ji ovinutou lany a na nějakou náhradní jsme se něco načekali“. (Paměti aneb autobiografie. Třináct olomouckých let 1948-1961 [Olomouc: Univerzita Palackého 2008], s. 10-11).

Pan Novák i ten jeho kamarád, přecházející hranici sem a tam, byli větší klikaři než Stanislav Nedvěd, postřelen hlídkou SNB, zemřel v nemocnici, 21. března 1948, Vojtěch Rygal, který byl zastřelen poblíž nádraží 27. Března 1948. A o něco později Antonín Weis. 13. 10. 1948. Pohraniční prapor SNB Karlovy Vary, SNB Aš, kat. obce Aš, pod viaduktem železniční tratě Aš – Selb. Zastřelen hlídkou SNB. Ba ani Jan Čipera s maminku nebyl příliš úspěšnější. (podrobněji viz zde http://smirci-krize.cz/fotky-kv-ch-pamatnik-zelezne-opony.php ) O někom, komu by se tamtudy v té době podařilo projít, se mi nepodařilo prozatím nic zjistit. Faktem ovšem je, že špatné zprávy se šíří rychleji než ty dobré.

Není tedy divu, že ti jeho spolubydlící byli z toho celí vyjevení, když se o tom dozvěděli, kudy ti dva měli přejít. Jeden z nich dokonce tam i zpátky.

Na straně 76 svých vzpomínek píše, že jeden Němec vypadal jako jeho otec: „Byl menší postavy, asi padesátiletý. Otec pracoval u železničních drah, a tak ho mohli někde sebrat“. Jeho otec se dle záznamu o zajetí ve Francii při vstupu do československé armády, podle něhož předložil k úschově 66 fotografií, se rovněž jmenoval Josef, a jako příbuzný (ten, kdo měl být vyrozuměni pro případ nějaké smutné události) je uveden Josef Novák, Mosty, číslo 141, okr. Český Těšín, šofér.

Zanechme prozatím Pepíky svému osudu, rovněž tak vyprávění jednoho z nich o bohatnutí v Británii, a tom, co viděl v socialistickém Československu, kdy na svých cestách nepotká ani autíčko a současně jsou cesty samá objíždka, a vrátíme ke Spitfirům. A budeme počítat a počítat a počítat. Ale předtím si pro osvětlení tehdejších uděláme ještě jedno intermezzo.

Obr. : Josef Novák z Mostů u Jablunkova ve vyšším věku. Záměrně zamlženo, jde o kamufláž.

Poznámka: Děkuji za možnost využít materiálu z portálu Paměť národa, z něhož jsem přebíral jedno vyprávění pana Nováka.

Dodatek (z 16.3.2011): Je tak trochu překvapující, že tu Military Medal měl obdržet už 5.12. 1944 (tedy přesně za měsíc od oné útočné akce) včetně té tzv. citace (viz použití toho krycího jména), ale samotná medaile mu byla předána až na britském velvyslanectví v Praze (s.93). A ta citace nebyla opravena.

Dodatek (z 30.3.2011) Jak píše Martin Pulec ve studii o politickém pozadí pardubického procesu, tak dne 26. listopadu 1948 odjíždí Žemla na služební cestu na jižní Moravu a z obav před zatčením odjíždí do zahraničí. Jeho útočištěm se stává utečenecký tábor v Ludwigsburgu. Ani zde nezůstává stranou veřejného dění Setkává se zde mj. s bývalými poslanci za lidovou stranu Dessenským,

Chomutovským, pod jejich vlivem se stává členem tamní Národní rady, pracuje i v táborové samosprávě, kde zastával funkci předsedy táborového komitétu. V Ludwigsburgu založil Vlasteneckou skupinu v zahraničí, jež pracovala pod kontrolou CIC ve prospěch lidovecké emigrace v USA. Mimoto údajně vyučoval na české koleji v utečeneckém táboře.Žemlova odbojová zahraniční činnost spočívala v přednáškové činnosti pořádané po utečeneckých táborech, při níž vyzýval k protikomunistickým akcím. Dále Žemla a jeho spolupracovníci objížděli utečenecké tábory a podle sestavených dotazníků konali zpravodajské pohovory se zajímavými osobami (s vojáky z povolání, úředníky atd.), čímž shromažďoval informace pro lidovecké zahraniční kruhy; podle některých svědectví informace předával i Američanům. Takto se snažili získávat kontakty na osoby v Československu, které by mohly sloužit jako záchytné body pro kurýry ze zahraničí; z řad utečenců získával vhodné typy pro vysílání do Československa se zpravodajskými úkoly.

Předcházející část: http://www.vasevec.cz/blog/prvni-velka-letadlova-loupez-a-prvni-pokus-o-statni-puc-4/

Následující část: http://www.vasevec.cz/blog/prvni-velka-letadlova-loupez-a-prvni-pokus-o-statni-puc-6/