První velká letadlová loupež a první pokus o státní puč 6
27.3.2011 17:26
Když jsem dočetl protokol výpovědi paní Marie Nedvědové k jednomu odstavci, pomyslel jsem, vždyť to jsou evidentně agenti. A vskutku to byli agenti Vojenského obranného zpravodajství, právě proto, že jeden se z nich měl tu drzost se na území československého státu prokazovat anglicky znějícím průkazem Inteligence Service. Jak to, že tento moment paní Nedvědové jako zkušené ilegální pracovnici z doby okupace nedošel, tak to jedině bylo možné proto, že věřila tomu, čemu chtěla věřit.
Původně jsem se rozhodl její příběh převyprávět zde proto, abych ukázal za prvé vzájemné vztahy Státní bezpečnosti a Vojenského obranného zpravodajství tak nějak ze zdola, za druhé rozdílný význam datace zápisu do tzv. seznamu zájmových osob (ex post) a do seznamu spolupracovníků StB (ex ante) a konečně existenci informačních bariér v tehdejší společnosti, ale vyšlo mi z toho něco jiného.
Původně jsem vycházel z výpovědi Marie Nedvědové (viz Kaplan Karel, Druhý proces. Milada a spol. – rehabilitační řízení 1968-1990. Praha : Univerzita Karlova. Nakladatelství Karolinum 2008. 582 s. ISBN 978-80-246-1431-1.), podle níž ji měl přemluvit k odbojové činnosti jistý Vilem Dovara, který byl veřejně před únorem obviněn M. Horákovou a společníky z účasti na masakru Němců, přesto měl drzost, že jako Reicinův člověk zatáhl Nedvědovou do odboje, přitom riskoval, že o tom může vědět jako členka národně socialistické strany. A ona na to těžce doplatila. Pointa měla tkvět v tom, že paní Nedvědová nikdy se nedozvěděla, kdo to pan Dovara byl.
Když jsem ale využil jiný seznam, tedy jmenný restřík v knize pana Kaplana, tak jsem rozhodl sepsat námět pro bulvární divadlo, složenou z citací výpovědí ženských představitelek inspirován pany Justlem, Steigerwaldem, který uzřeli monstrproces s Miladou Horkouvou jako divadelní drama. Ale neprozřeli. Ani jako Češi. Mé poděkování patří jedné paní režisérce, která demonstrovala na praktických příkladech, jak to muselo být pro orgány obtížné. Ano, potvrzuji, byla to kamufláž. Až na jisté maličkosti, například proč ta skupina kolem Horákové předpokládala takový zájem v zahraničí o státem utajované skutečnosti, že je zasílala jako reklamní vzorky na západní politické trhy?
Obsah jednotlivých dějství zde předkládám s jedinou výhradou. V opeře bych árii, v níž pan Dovara pěje „Sladká je pomsta má, jest silnější než laská má“, bych vložil někam na začátek druhého dějství, zde z technických důvodů popis událostí, tedy odhalení, které předcházejí tomuto příběhu paní Nedvědové, musím ponechat do další části. Nicméně divadelní kus končí dramaticky, smrtí hlavního hrdiny.
Tři vdovy a možná pouze jeden cukrovkář: bulvární divadlo o třetím odboji a sedmi dějstvích (předběžná verze)
Osoby a obsazení (toliko hlavní role)
V roli Marie (krycí jméno): Marie Nedvědová, rozená Panusová (narozena 06.12.1912 v Mutejovicích v Československu, angažovaná 24. 10. 1955 pod registračním číslem 1217 (archivní číslo: 625) 1. zvláštním odborem MV, do evidence zájmových osob zavedená 24. ledna 1958 asi jako zvláštní služba pro další (divadelní) agenty a agentury, kdyby ji náhodou chtěli ještě angažovat. V jejím případě evidence ukazuje na její bohaté divadelní zkušenosti, hrála v hodně rolích s mnoha kolegy v různých divadelních kusech.
V roli Antonie Antonie Kleinerová (narozená 23. března 1901, profesionálně angažovaná (lepe řečeno na udičce) od 7. 3. 1960 1. zvláštním oddělením KS MV Hradec Králové (protokol registrace osobních, agenturně pátracích, evidenčních, objektových a věcných operativních svazků) pod registračním číslem 4038 (registrující útvar NPT v Pardubicích), divadelní agentura StB se o ní ale nezajímala. Zvláštní charakteristika: neví, respektive nepamatuje si, co podpisovala.
V roli Milady Milada Šubertová (amatérka bez angažmá)
V roli Vojáka Vildy (krycí jméno) Vilém Dovara, resp. Devara (narozený 3. 8. 1903), profesionálně angažován od 2.6. 1954 1. zvláštním oddělením KS MV Praha (Protokol registrace svazků spolupracovníků), 23.6. 1956 přešel pod 1. Zvláštní odbor MV (Archívní protokol operativních svazků).
Záskoky v rolích Rudy a Otíka.
Pozn.: Počet osob lze téměř libovolně rozšiřovat (viz jmenný seznam na konci Kaplanovy knihy) podle toho, jestli si scenárista třeba troufne na mýdlový nekonečný TV seriál, případně je možné z toho udělat počítačovou hru, respektive komiks. Také volba žánru je na příslušném scénáristovi.
První dějství: v hlavní roli Marie Nedvědová
Podle protokolované výpovědi Marie „na jaře 1949 se Dovara dostavil k nám do bytu, zda bych byla ochotna mu z Kladenska podávat různé zprávy, o čem lidé hovoří, jaké jsou novinky apod. Vzhledem k naší minulosti z okupace a s ohledem na působení Dovary na moje city jsem nakonec souhlasila, že mu budu předávat zprávy o věcech, o kterých se dozvím“.
O společné činnosti v době okupace paní Nedvědová sdělila, že „v době okupace jsem byla ilegálně činná na okrese Kladno a v lednu 1945 jsem dostala příkaz skupiny bez ohledu na politickou příslušnost skloubit. V souvislosti s tímto byl ke mně vyslán z vojenské složky odboje „Vyšší rada vojáků" gen. Julius Fišer a Vilém Dovara, kteří v době okupace byli na území protektorátu a které jsem také dříve neznala. Oba jsem podle svých možností ukrývala, zejména na naší chatě na Nouzově u Unhoště. Po dobu mého okupačního styku s Vilémem Dovarou jsem tohoto poznala jako charakterního a obětavého muže. Po okupaci jsem se s Dovarou několikrát sešla, kdy navštívil mého manžela, se kterým byl ve velmi přátelském poměru, a věděla jsem, že Dovara působí jako zpravodajský důstojník armády v severních Čechách. Pak později naše styky úplně přestaly až do jara roku 1949“
Literárně historický komentář
Doporučuji rejžovi, případně scénaristovi nějakým způsobem ztvárnít osamění paní Marie a víru, že se třeba hrdina vrátí, necháme prozatím stranou, co mezitím tropil. Hlavně nezapomenout na ty oběti vojáka Vildy.
Druhé dějství: V hlavní roli Dovara jako voják Vilda
„Asi za 14 dní se do mého telefonu ozval Dovara a sdělil mně, že mě navštíví ještě s někým, abych byla určitě doma a aby u této návštěvy nikdo nebyl a nikdo se o ní nedověděl. V určenou hodinu a den u bytu zazvonil zvonek, a když jsem otevřela dveře, stál tam Dovara a ptal se mě, zda jsem v bytě sama, a když jsem mu odpověděla, že ano (manžel byl na léčení v lázních), řekl mně: Tak dobře, já přijdu. Krátce nato se do bytu dostavil a přivedl s sebou dva muže, z nichž jednoho představil jako „Jirku" a druhého rovněž jménem, které si již nepamatuji. Když jsme v bytě usedli, počal onen Jirka hovořit o osobách, které po únoru uprchly z republiky. Dále říkal, že by je zajímaly různé informace, ať už poltického nebo hospodářského rázu, například jaký je útlak jiných politických stran, co si lidé hovoří apod. Dále mně řekli, že se trvale nezdržují v republice a že zprávy, které je zajímají, mám předávat Dovarovi, který zprostředkuje, aby byly dodávány jim. Při tomto, aby snad mě utvrdili o svém poslání. Ukazovali nějaké listiny psané v anglickém jazyku, načež jsem jim odpověděla, že anglicky neumím, že mi stačí, když je doporučuje Dovara, ke kterému mám plnou důvěru. V souvislosti s tímto také Dovara prohlásil, že se jedná o pracovníky Inteligence Service. Vzhledem k tomu, že jsem tehdy nesouhlasila s politickou situací zejména s metodami, kterými byla tato prosazována, přistoupila jsem jak požadavky Dovary, tak i oněch dvou mužů.
Jak však vyplývá z výpovědi Bohumila Procházky, narozeného 8.7. 1911, učiněné dne 17 9. 1969 (s.438-439), mohlo to být o něco dříve:
„S Marií Nedvědovou jsem se znal již po mnoho let před rokem 1948. Po znárodnění jsem s Nedvědovou pracoval společně ve stavebním podniku na Kladně. Počátkem roku 1949 za mnou Nedvědová příšla s tím, že bychom něco měli dělat proti současnému politickému zřízení, s kterým nebyla spokojena, a po nějaké době se mi svěřila, že tak činí z popudu Vilema Dovary, kterého jsem rovněž znal. Nedvědová mi sdělila, abychom založili nějakou skupinu lidí a úkolem této skupiny mělo být z Dovarova popudu opatřování různých zpráv z kladenských průmyslových podniků. Mělo se jednat též o takové zprávy, jak silná je milice v Kablovce, dále z Dovarova popudu měla skupina opatřovat zbraně.
Tato skupina se skládala z těchto lidí: Nedvědové, Dovary, mne, Řezníčka, Potůčka, Hofmanna, Donáta, Hrdého a dalších. Vedoucím skupiny byl Vilem Dovara, který bydlel v Praze a byl s Nedvědovou v častém styku. … Dovara Nedvědovou velmi často navštěvoval. Já sám jsem s Dovarou o žádných protistátních záležitostech nejednal, nýbrž Dovarovy pokyny mně vždy tlumočila Nedvědová. …. svou ilegální činnost ve skupině jsem přestal prakticky vykonávat od 6. července 1949, kdy jsem byl převezen do nemocnice v důsledku ruptury slepého střeva. … zprávy týkající se milice v Kablovce a zprávy o průmyslových podnicích z Kladna, které mně dodával Řezníček, jsem sděloval Nedvědové. Tyto zprávy se týkaly údajů o výrobě těchto podniků“
Literárně historický komentář:
Případný scenárista by měl z pedagogických důvodů se zaměřit na ztvárnění zoufalství paní Nedvědové, že se neučila ve škole cizí jazyky. Jenom nevím, jak se scenárista vyrovná s rozporem v časových údajích o počátcích účasti paní Nedvědové v ilegalitě, paní Kleinerová hovoří dokonce o podzimu 1948 (viz níže) a tvrzením pana Procházky o opatřování zbraní a tvrzením paní Nedvědové (viz následující dějství) o jejich faktické likvidaci. Jestliže pan Dovara nakontaktoval skupinu až na jaře 1949 a paní Kleinerová (viz níže) hovoří o podzimu 1948, tak nelze v žádném případě tu ilegalitu označit za vyprovokovanou. Jedině v případě, kdyby samotná paní Nedvědová byla už tehdy nějak zaháčkovaná u StB.
Třetí dějství: v hlavních rolích Marie Nedvědová a Vilém Dovara
Jak dále uvedl paní Nedvědová, „další můj styk byl jen s Dovarou, kterému jsem své zprávy předávala a který mě vždy nabádal k opatrnosti, poukazoval na zatýkání a další okolnosti. Je pravda, že k získávání zpráv jsem si vytvořila podmínky zejména z okruhu mých četných známých, od kterých jsem běžné zprávy z našich hovorů také získávala. Tyto zprávy jsem pak předávala pravidelně, ústně nebo písemně Dovarovi, který mě navštěvoval. Při předávání zpráv se Dovara též zajímal o jména osob, od kterých jsem tyto zprávy měla. Vzhledem k důvěře k Dovarovi a vzhledem k tomu, že mně říkal, že si potřebuje prověřit, od koho zprávy mám, že St. bezpečnost pracuje a vniká do různých skupin obdobně pracujících, sdělovala jsem mu i jména mých informátorů. Vzhledem k úžasné paměti Dovary si tento jména písemně nepodchycoval. V průběhu naší spolupráce s Dovarou mě tento již zaměřoval a určoval problematiku, ze které mám zprávy získávat. Například jaká je těžba na šachtách, jaká je bezpečnost práce na dolech apod. Jednalo se vlastně o rozšíření informací, které byly poskytovány veřejnosti tiskem a jinými prostředky. Z hovoru s Dovarou jsem poznala, že byl opravdu všestranně velmi dobře informován o celkovém děni u nás. Dovara uměl vytvářet velmi příznivé ovzduší ke spolupráci. Například mě upozorňoval, že na Novostrašecku se vytvářejí různé skupinky bývalých odbojářů, že jsou jistě ozbrojeni, a žádal mě, abych se snažila od těchto stáhnout k sobě zbraně a že je převezme k sobě. Já jsem mu na to odpovídala, že jistě každý z nich má nějakou bouchačku. Já při svém styku s různými muži, které znal v době okupace i Dovara, jsem je vyzývala, aby nedělali žádné hlouposti a aby mi zbraně předali. Já jsem je pak odevzdala Dovarovi. Dovarovi jsem navrhovala, že mu zprostředkuji schůzku s některými muži, avšak Dovara to vždycky odmítal, nabádal k opatrnosti a chtěl, aby o naší činnosti vědělo co možná nejmíň lidí. Z rozhovorů, které jsem s Dovarou při schůzkách měla, od něho zjišťovala, že je ve styku s Jirkou.
Na podzim 1949 byl zatčen můj blízký známý Bohumil Procházka, kterého též znal osobně i Dovara. Při schůzce s Dovarou jsem tohoto upozorňovala, že se pro rodinu Procházky bude muset něco udělat, že je to mladý člověk a že má tři malé děti. Dovara mně říkal, že sám nebude moct nic udělat, ale že může zařídit schůzku s Jirkou, se kterým bych věc vyřídila. Skutečně také někdy na konci roku 1949 nebo začátkem 1950 mně sdělil Dovara, že schůzka mezi mnou a Jirkou se uskuteční v restauraci Na Hradbách v Dlouhé třídě, kam jsem se také na schůzku dostavila. V restauraci byl přítomen onen Jirka a Dovara. Jirkovi jsem opět tlumočila svůj názor k pomoci rodině Procházky, načež mně Jirka sdělil, že Procházka byl zatčen pro jinou věc a že se vymkl z jejich vlivu. Dále prohlásil, že pro Procházku a jeho rodinu nic nepodnikne. Já jsem se nad jeho přístupem velmi podivila a prohlásila jsem, že mu nevěřím. Nato Jirka prohlásil, že jemu nevěřím a Dovarovi ano. V době, kdy byl zatčen Bohumil Procházka, byla jsem také zatčena i já a byla jsem předvedena na St. bezpečnost v Kladně. V té době jsem krátce předtím dopravila do lázní manžela a matka byla vlastně na smrtelné posteli a byla jsem nucena velmi často ošetřovat, dávat jíst a léky. Matka byla vlastně odkázána jen na mě a u manžela jsem potřebovala zařídit řadu věcí. U St. bezpečnosti jsem byla vyslýchána k osobě Procházky a našim stykům. Abych tohoto uchránila, prohlásila jsem, že schůzky s Procházkou byly milostného rázu. Po výslechu byla za mé přítomnosti u mě v bytě provedena domovní prohlídka. V mém bytě bylo ze strany pracovníků bezpečností na mě naléháno a vyhrožováno, že manžela zničí a že mě okamžitě odvezou, když jim nepodepíšu slib ke spolupráci s nimi. Vzhledem k mému duševnímu stavu a potřebě nejméně tří dnů, abych zařídila okolnosti týkající se ošetřování mé matky a manžela, jsem slib podepsala. Po podpisu mě pracovníci již ponechali v bytě s tím, že se vrátí za účelem spolupráce. Po odjezdu St. bezpečnosti v ranních hodinách jsem ihned asi kolem šesté hodiny volala jistého kapitána Štěpánka do Kladna, o kterém jsem věděla, že velmi dobře zná Dovaru, a se kterým byl také u mě v bytě přítomen. Štěpánka jsem žádala, aby ihned vyrozuměl Dovaru, že jsem podepsala spolupráci s orgány St. bezpečnosti na Kladně, a současně jsem mu uvedla důvody, proč jsem spolupráci podepsala. Měla jsem za to, že v průběhu tří dnů si své zařídím a že budu zatčena, když spolupráci odmítnu. Že Štěpánek Dovaru po návštěvě u mě vyrozuměl, jsem zjistila, když týž den v noci mě Dovara telefonicky volal, a zjistila jsem z jeho hovoru, že byl od Štěpánka již informován. Dále mi řekl, abych neměla strach, že přijede a vysvětlí mi další. Dovara se druhý den do bytu dostavil, možná že jsem se s ním setkala v Praze, dnes si již nepamatuji, a opět jsem mu celou historii kolem vyšetřování a podpisu slibu ke spolupráci se St. bezpečností vysvětlila. Dovara mě tehdy ujišťoval, abych neměla žádný strach, že jeho představení mají velmi dobré styky i na ministerstvu vnitra, kde také nejsou všichni pro současný režim, že tato záležitost mého podpisu ke spolupráci se zlikviduje, že důvěru jsem u nich neztratila. Ještě podotýkám, že když jsem ráno hovořila s Dovarou, měla jsem pocit, jako kdyby byl trochu podnapilý, jelikož na moji informaci reagoval: „Šlápli do hovna."
Literárně historický komentář
Zde máme pěkný příklad toho, jak dlouho StB trvalo, než svého spolupracovníka evidovala v nějakém tom seznamu. Jinak řečeno, datum navázání družby nemusí být totožné s datem zapsání do družební kroniky. Jinak je možné pracovat ve scénáři s alternativou, že oba dva byli spolupracovníky StB, aniž by o tom museli vědět. Pan Dovara jako zpravodajský důstojník mohl jako vedlejšák dělat agenta StB. Upozorňuji, že paní Nedvědová si byla dobře vědoma této skutečnosti, že Dovara spolupracuje s vojenskou kontrarozvědkou. Je to už druhý případ, kdy agenti Vojenského obranného zpravodajství otevřeně spolupracují se strukturami třetího odboje. Prvním z nich byl už nám známý pan Hruška, účastný v tom pokusu o první státní puč.
Čtvrté dějství: v hlavní roli Vilem Dovara jako Ruda
Paní Nedvědová do protokolu dále uvedla, že „v roce 1949, v době, kdy bylo teplo, snad na jaře, když jsem šla po Staroměstském náměstí, setkala jsem se tam po delší době opět s Ant. Kleinerovou. Při hovoru o politické situaci si mně Kleinerová stěžovala, že nemá žádný styk s příslušníky strany, kteří emigrovali na Západ, zda někoho neznám, kdo tam jede nebo kdo by ji mohl styk zprostředkovat. Já jsem jí tehdy přislíbila, že se na to přeptám, avšak že to samá rozhodnout nemohu, že jí řeknu“.
Paní Kleinerová sama však tehdejší politickou situaci charakterizovala jinak, takže nelze pochopit, na co by si mohla stěžovat:
„Po únoru 1948 jsem chtěla politicky pracovat pouze na legální platformě, a proto jsem se řídila pokyny představitelů obrozené strany národně socialistické. Není pravda, že jsem nebyla přijata do strany čs. socialistické, ale vyzval mě dr. Neuman, abych zůstala členem ÚNS a přijala jeho kandidaturu na příští období. Mluvil přímo o jednom z moravských krajů. Po únoru 1948 jsem byla jako poslankyně a funkcionářka strany ve stálém styku s ostatními činiteli a členy strany a bylo mi známo, že předseda strany K. Gottwald dával ujištění, že se s námi, tj. s funkcionáři bývalé strany národně socialistické, kteří se chtějí zapojit do politické práce i po únoru, nadále počítá. To mi sdělil Jožka David, předseda Národního shromáždění, a podle pokynu tajemníka dr. Čupery udržovala jsem dále styk s ostatními členy parlamentu, kteří zde zůstali a s ostatními členy národně socialistické strany, s kterými jsem se stýkala. Utvrzovala jsem je v přesvědčení, že se všichni vrátíme zpátky do strany a do politického života, proto je třeba, aby se hospodářsky trvale zajímali i politický život. Po únoru 1948, když jsem se chtěla vzdát mandátu, sám K. Gottwald z tohoto rozhodnutí mě zrazoval. To bylo v parlamentě. Tak jako jiné poslance národně socialistické strany, abychom se mandátu nevzdávali. Nikdy jsem ani já, ani jiní členové a funkcionáři strany nic proti státu nedělali, zůstali jsme důslednými sociality a teprve při vyšetřování tzv. trestné činnosti v Ruzyni se dával těmto stykům, jednáním a výrokům velezrádný obsah“.
Paní Nedvědová dále uvádí: „Krátce nato jsem se sešla s Dovarou a vysvětlila jsem mu požadavek Kleinerové, o které jsem prohlásila, že je dobrá známá, zda by jí tuto službu nemohl zařídit. Dovara mně na to prohlásil, že nic takového zařizovat nebude, abych sama byla ráda a nevystavovala se nebezpečí, že Kleinerová jako bývalá poslankyně strany národně socialistické bude jistě sledována. Kleinerové jsem pak sdělila, že toto není možné, avšak později Dovara přišel s tím, že je tady někdo, kdo by jí mohl umožnit určité zprávy, a nebo ji informovat o lidech, kteří jsou v emigraci. Opět za nějaký čas mně Dovara říkal, že může zprostředkovat schůzku, a proto jsem se odebrala společně do Vodičkovy ulice, kde Kleinerová bydlela u jisté Milady Šubrtové, že na mě počká, jak se s Kleinerovou dohodnu. Dnes již nevím zcela přesně, kdo určil dobu a místo schůzky, zda Dovara nebo Kleinerová, avšak pamatuji se, že místo schůzky bylo v Letenských sadech na lavičce v denní době. S Dovarou jsem hovořila, jak se poznají, načež Dovara prohlásil, že vzhledem k vadné noze ji jistě pozná. Za nějakou dobu jsem se dostavila ke Kleinerové a dotazovala jsem se jí, zda je spokojená. Kleinerová odpověděla, že schůzka se uskutečnila, že je všechno v pořádku, že se dostavil muž ryšavých vlasů, světového vystupování, který se ji představil jako „Ruda". Z jejího hovoru jsem poznala, že Kleinerová nabyla plného přesvědčení, že se jedná o osobu, která přišla z ciziny. Z tohoto popisu jsem poznala, že v daném případě se nejednalo o Dovaru. Jak v podrobnostech schůzka dopadla, jsem se nezajímala a Kleinerová mně také sama od sebe toto nesdělila. Později jsem s Kleinerovou o této schůzce nehovořila a já jsem to považovala pro mě za vyřízené. Když se mě Dovara ptal, zda byla Kleinerová se schůzkou spokojená, tlumočila jsem mu vyjádření Kleinerové. Ani později jsem s Dovarou o ni nehovořila.
Páté dějství: v hlavní roli Antonie Kleinerová
Paní Antonie Kleinerová, nar. 25. 1901 do protokolu (4., 5 a 12 května 1969) ale uvedla trochu něco : „Po válce při přiležitosti vyznamenání jsem se osobně seznámila s jistou Marií Nedvědovou, manželkou stavitele z Kladna. Jmenovaná byla vyznamenána za zásluhy, které měla při pomoci výstavbě nějakého závodu na Kladně, kde pracoval její manžel a kdy pomáhala vězňům na stavbě. S touto jsem později byla v úzkém styku, kdy mi předávala různé žádosti lidí z Kladna, které jsem já pak vyřizovala. V červnu 1948, kdy jsem již byla mimo parlament, dostavila se Marie Nedvědová ke mně do bytu v Praze 7, Zátiší 14, kde mě mimo jiné informovala, že má možnost mne seznámit s jedním mužem z Kladna, který má mnoho zpráv ze závodu v Kladně a tyto mně mohl poskytovat, abych mohla informovat členy straně národně socialistické, s kterými jsem byla také ve styku. Já jsem ji odpověděla, že zatím sama nic nepotřebuji, ona mi řekla, že až budu potřebovat, abych ji řekla.
Na podzim r. 1948 se opět Marie Nedvědová ke mně do bytu dostavila a říkala mně, že má styk s jedním chlapcem, který přišel ze Západu, který by chtěl se mnou seznámit a kterému bych dodávala zprávy, které by je na Západě zajímaly. Já jsem Nedvědové odpověděla, že žádné zprávy dodávat nebudu, že seznámit se nechci, avšak Nedvědová mne utvrzovala, že schůzka je již dojednána, abych se na ní dostavila, abych se setkala s mladým mužem, kterého mi označila jako Rudu. Podle Nedvědové se měla konat schůzka následující den na lavičce v parku Letenských sadů, kde stojí restaurace ze světové výstavy. Do sadu jsem se odebrala v odpoledních hodinách k přesně určené lavičce, na níž seděl mladý muž, když mne viděl přicházet, šel mi vstříc a oslovil mne mým jménem. Říkal, že je Ruda od paní Nedvědové, že přišel ze Západu. Žádal mne, abych mu předávala různé zprávy, co se u nás děje, že vše, co sdělím, bude dobré, že potřebují na Západě vědět, jak to u nás vypadá. Já jsem mu odpověděla, že do parlamentu již nedocházím, že mu budu těžko moci nějaké zprávy dodat. Při tomto hovoru mně Ruda předal asi deset občanských průkazů, které byly orazítkovány jednou obcí z Moravy, avšak jména vyplněna nebyla a další údaje rovněž ne. Když jsem se ptala, co s nimi, řekl mi Ruda, že legitimace jsou pro naše lidi, kteří by chtěli odejít za hranice. Průkazy, které jsem od něho převzala, jsem přinesla do svého bytu … Ruda mně předal asi pěticentimetrovou lahvičku, ve které byla čirá tekutina, o které Ruda prohlásil, že je to tajný inkoust, abych zprávy, které chci poslat nebo bych chtěla poslat funkcionářům strany národně socialistické do zahraničí, psala tímto inkoustem, že je sám bude doručovat. Lahvičku jsem od něho převzala … Naše schůzka končila dojednáním k další schůzce, kterou zařídí Nedvědová, avšak k další schůzce již nedošlo a já jsem se s Rudou již více nesetkala. … Podle jejího [pozdějšího] sdělení měla [Nedvědová] s Rudou též intimní styk. Sdělila mi rovněž, že Ruda byl Vilem Devara, bytem Praha Smíchov, Svatkova 15. Mám-li popsat Viléma Devaru, jednalo se tehdy o mladého muže, starého asi 21 let, vyšší, velmi štíhlé postavy. Jeho obličej byl velmi bledý, hubený a v pleti byl jakoby po neštovičkách. Vlasy měl světlé, dozadu učesané, jeho výslovnost byla spisovná a dělal na mne dojem studovaného člověka. Za měsíc nebo za dva po schůzce s Rudou přišla ke mně do bytu Nedvědová, která mně sdělila, že má zprávy z kladenských železáren a že mi je předá“.
Literárně historický komentář
Paní Kleinerová ve své výpovědi častokrát zdůrazňuje fakt, že žádnou ilegalitu nedělala, ale ta účast na té akci s těmi občankami vypovídá o něčem trochu jiném. Pokud její charakteristika té poúnorové politicko-společenské situace je subjektivně pravdivá, pak ale by se jednalo nikoliv o ilegalitu, ale o kriminalitu. Pokud tato její charakteristika je účelová, tak v tom případě je možné prohlásit také všechny ostatní části té její zaprotokolované výpovědi za poplatné době, a tedy svým způsobem nepravdivé. Pokud by ta její charakteristika byla pravdivým odrazem reality, pak je nutné se zeptat, jak to, že jako demokratka a socialistka se byla ochotna smířit s duchem zákona o táborech nucených prací, který u nás zaváděl uplatňování principu, který se prosadil v SSSR až v předvečer druhé světové války jako součást přípravy na ní.
Jinak doporučuji scénáristovi začlenit do děje fiktivní dialog mezi panem Procházkou, přesvědčeného o tom, že dělá ilegalitu, nikoliv kriminalitu, a mezi legalistkou paní Kleinerovou, která ho bude přesvědčovat o demokratičnosti a normálnosti poměrů po sionistickém puči v únoru 1948 u nás.
Šesté dějství: v hlavní roli Otík
Paní Antonie Kleinerová vypověděla, že delší dobu jsem se znala s Miladou Šubrtovou, která byla zaměstnána jako úřednice ve Svazu národní revoluce, která mně byla přidělována jako zapisovatelka, když jsem ve Svazu pracovala jako sociální pracovnice. Šubrtová bydlela v Praze 2, Vodičkova ulice, v rohovém domě, který má na fasádě obrazy. Se Šubrtovou jsem se velmi úzce stýkala, často jsem ji také navštěvovala, také jsem u ní přespávala … Šubrtová se mi svěřila, že také u ní přespává – mladý muž, kterého nazývala Otíkem, který má do republiky přicházet ze Západu. Z projevu Šubrtové jsem vycítila, že mladík nepovoleně překračuje hranice. Šubrtová mi sdělila, že Otík se zajímá o vše, co je nového, zejména pokud jde o politické události. Podle vyjádření Šubrtové mu tyto informace dávala. Muže jménem Otík jsem nikdy osobně nepoznala, ani jsem s ním nebyla v žádném styku“.
Milada Šubrtová, nar. 6.9. 1902 dne 4. 6. 1969 do protokolu (s.341-345) uvedla,že „po revoluci v roce 1945 jsem pracovala jako placená sociální pracovnice v tehdejším Svazu národní revoluce v Praze 1, Revoluční třída. Tam jsem se také poznala s Antonii Kleinerovou, která byla mojí služebně představenou a zastávala funkci sociální tajemnice. Pokud si pamatuji, bydlela Kleinerová nějaký čas u svého bratra Štainice v Praze 7, Kamenická ulice. Asi v polovině října 1949 se Kleinerová nějak s bratrem nepohodla, což mi také sdělila, a já jsem se uvolila, že dočasně by mohla Kleinerová bydlet v mém bytě v Praze 2, Vodičkova ulice 40. Od té doby si Kleinerová dala ke mně do bytu nejnutnější osobní potřeby a spala u mě. Tehdy jsem byla již vdovou a čtyřpokojový byt jsem obývala se svými dvěma dětmi, a dále tam byla ubytována manželka mého bratra, který byl zatčen, s jedním děckem. Konečně tam byla ubytována též moje matka. Když Kleinerová počala u mě bydlet, žádala mě, abych v případě, když nebude přítomna a někdo jí něco přinese, abych to od něho převzala a abych jí vyřizovala věci. Pokud si pamatuji, převzala jsem v bytě pro Kleinerovou několik dopisů, pokud si pamatuji od dr. Pecla a Andělína Šubíka, který tehdy sídlil v Brně, od Podrackého, který byl též v Brně. Jednalo se o zalepené dopisy, avšak jejich obsah jsem nikdy neznala. Někdy koncem října 1949 si Kleinerová ke mně do bytu pozvala skupinu osob z řad straníků strany národně socialistické. Jak si pamatuji, byli této schůzce přítomni mimo Kleinerové já, která jsem podávala pohoštění, dále Přeučil Frant., Josef Nedoma, dr. Oldřich Pecl a konečně mám za to, že dalším byl Šulík nebo Podracký. Jak jsem z úryvkovitého hovoru poznala, předmětem jejich jednání byly stranické záležitosti, jelikož se jednalo vesměs o poslance strany národně socialistické. Pamatuji si, že tehdy tam dr. Pecl četl nějaké pojednání, o kterém diskutovali, a vystihla jsem, že jde o věc, kterou měli v úmyslu dát do tisku. Jaký byl obsah tohoto čtení, však nevím.
S Marií Nedvědovou jsem se poznala asi v r. 1946. Jmenovaná působila jako sociální pracovnice na okrese Kladno a přišla si pro podíl z americké pomoci pro tento okres. Tato Nedvědová ke mně docházela též do bytu a také jsem ji šila nějaké šaty. V době, kdy Kleinerová u mě bydlela, někdy v říjnu, mně tato sdělovala, že se jednou sešla s Nedvědovou na Staroměstském náměstí, kdy se od Nedvědové dozvěděla, že tato má styky a žádala ji prý, zda by ji Nedvědová mohla opatřit nějaké občanské legitimace. Kleinerová mi říkala, že ji Nedvědová slíbila opatření těchto občanských legitimací. K jakému účelu tyto občanské legitimace měly být, mně nebylo známo. Za nějaký čas skutečně také Kleinerová přinesla ke mně do bytu několik občanských legitimací, o nichž se vyjádřila, že jsou připraveny na útěk, že je budou potřebovat. … Muž, od kterého je má a se kterým se sešla v parku, se jí představil jménem Ruda, o čemž byla prý předem Nedvědovou informována.
Krátce nato mně Kleinerová sdělila, že Nedvědová zařídila, že se ke mně do bytu dostaví muž, který se prohlásí jménem Otík a že přichází od Nedvědové. Skutečně krátce nato se ke mně do bytu, když byla přítomna Kleinerová, dostavil muž asi 20-22 let starý, střední postavy, hubený, nazrzlých vlasů. Po představení jménem Otík tento muž prohlásil, že přichází od generála Ingra a že má možnost zvenku přinášet zprávy. … Když onen muž odešel, prohlásila Kleinerová, že se jí moc nelíbí, že je to nějaký zajíc. … později již Kleinerovou v bytě nezastihl. Asi za dva nebo za tři dny se Otík opět ke mně do bytu dostavil, když jsem byla v bytě sama, předával mi fotoaparát malých rozměrů na kinofilm a žádal mě, abych v případě, když získám nějakou zprávu, abych mu ji ofotografovala. Já jsem namítala, že fotografovat neumím. … Když na mě Otík naléhal, abych se naučila fotografovat, tak jsem svolila a později jsem na své chatě v Hradišťku u Štechovic pořídila několik snímků rodinných příslušníků a fotoaparát jsem dala v bytě do kuchyňského příborníku na vitriny. … Opět krátce na to, když přišla ke mně do bytu Nedvědová, jsem jí říkala, že se dostavil ke mně do bytu Otík a při druhé návštěvě že mně předal aparát, abych mu fotografovala zprávy, které získám Když jsem Nedvědové řekla, že Otík přišel k nám do bytu jejím jménem, prohlásila, že ona tam nikoho ke mně do bytu neposílala, ale že to zařizoval Dovara, o kterém se vyjádřila, že to je bývalý zpravodajský důstojník, který tam pravděpodobně Otíka poslal, opravuji, že Nedvědová mně tehdy řekla, že Dovara ho tam poslal jistě, jelikož prý s jiným styky neměla. Podle vyjádření Nedvědové osobu Otíka neznala a neměla poněti, o koho se jedná. Mám za to, že o Dovarovi mně Nedvědová říkala proto, že předtím, nevím již kdy, když jsem jí šla večer otevřít dům a Nedvědová ode mě odcházela, zjistila jsem, že v domě na ni čekal jistý muž, o kterém mně později řekla, že se jedná o Dovaru. Třetí návštěva Otíka se uskutečnila opět krátce nato, když u mne byla přítomna Nedvědová. Po zazvonění jsem šla … k bytovým dveřím, a když jsem otevřela, viděla jsem, že se jedná o Otíka, tomuto jsem říkala, že v bytě je Nedvědová, aby šel dál, jelikož jsem předpokládala, že se znají. Když jsem mu toto řekla, Otík se ihned rychle od bytu vzdálil. Když jsem toto říkala Nedvědové, byla velmi překvapena a divila se, koho to vlastně Dovara ke mně poslal.
Čtvrtá návštěva Otíka v mém bytě se uskutečnila opět krátce nato. Po příchodu Otíka za nějakou chvilku mě přišla navštívit moje písařka se svým snoubencem, jménem Vlasta, druhé jméno již neznám, která mně přišla oznámit svoje zasnoubení. Při rozhovoru jsem se dozvěděla, že snoubenec byl povoláním drogista a jiné drobnosti. V té době byl Otík ve vedlejším pokoji, a když jsem s ním hovořila po odchodu snoubenců, tento mně reprodukoval hovor se snoubenci a měl dovětek, že když se dělá ilegalita, že osoba povoláním drogista je k tomu dobrá Já jsem se velmi rozlobila na Otíka, že náš rozhovor poslouchal, a viděla jsem v tom hrubou neslušnost a Otík na nato odešel To byla také poslední schůzka a vůbec, kdy jsem viděla Otíka naposled. Krátce na to dne 8. Listopadu byla u mě vykonána domovní prohlídka a já jsem byla odvezena do Ruzyně. Vzhledem k tomu, že v té době byla v bytě Kleinerová, byla i tato zatčena. … Ještě dodávám, že na žádost Kleinerové jsem Otíkovi předala zalepenou obálku, ve které měly být podle vyjádření Kleinerové nějaké zprávy. … Mám zato, že jej měl doručit Pelantové, která tehdy byla v USA. …. Když jsem o Otíkovi ve výkonu trestu hovořila s Kleinerovou a když jsme si vzájemně vypodobňovaly Otíka a Rudu, došla jsem k závěru, že se jedná o tutéž osobu.
Sedmé dějství: v hlavní roli voják Vilda
Tento závěr paní Kleinerová doplnila ve své výše uvedené výpovědi takto: „Později, když jsem byla již asi pět let ve výkonu trestu v Pardubicích, mně Nedvědová, kde ona si též odpykávala trest, sdělila, že onen muž z Kladna, kterého mně doporučovala k podávání zpráv, byl pracovníkem Státní bezpečnosti. Sdělila mi ještě, že příslušnost muže ke Státní bezpečnosti se dozvěděla až po svém zatčení, k němuž došlo až několik let po mém zatčení. … Při tom, když jsme se setkali v Pardubicích s Nedvědovou, mně tato dále ve velkých rozpacích sdělila, že i Ruda byl pracovník Státní bezpečnosti, avšak že prý to tehdy nevěděla a že ji tito nechali později zavřít, že se s nimi jako s osobami, které přišly ze Západu. Tehdy mně také Nedvědová sdělila, že se stýkala ještě s dalšími pracovníky Státní bezpečnosti, které naváděla jak na mne, tak ještě na jiné osoby.
K tomuto panu Dovarovi, nebo Devarovi uvedla ještě do protokolu paní Nedvědová, že „v roce 1954 jsem byla zatčena a později obžalována pro vyzvědačství a byv. St. soudem v Praze jsem byla ještě s dalšími odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, z čehož jsem si šest let odpykala. Moje trestní věc je v současnosti v rehabilitačním řízení. V roce 1958 na moji žádost probíhala obnova, která byla při veřejném zasedání zamítnuta.
V zájmu svého očištění a abych nabyla klidu, jsem se někdy v listopadu 1968 dostavila do bytu Viléma Dovary, kteroužto adresu jsem znala z doby okupace. Od manželky Dovary dozvěděla, že její muž je v nemocnici v Motole ve velmi špatném zdravotním stavu po amputaci nohy. Někdy v lednu 1969 jsem opět tento byt navštívila a v bytě, kde byla též manželka, jsem Dovaru zastihla. Vzhledem k tomu, že Dovara byl po dvou záchvatech infarktu, snažila jsem se s ohledem na jeho zdravotní stav něco ke mně a k ostatním dozvědět. Žádala jsem na něm, aby mi vysvětlil, jak je to možné, že St. bezpečnost byla o všem mém postupu tak podrobně informována, že mně při výslechu byly předkládány zprávy, které jsem mu předávala, a že při vyšetřování byly mým spolupracovníkům, kteří byli zatčeni, předkládány takové podrobnosti, které jsem znala pouze já a on, Dovara. Dovara mně tyto mé pochybnosti vyvracel s tím, že mu přece věřím, že kolem mě bylo více lidí, kteří mohli být konfidenty apod. Snažila jsem se od něho zjistit osoby, které v době, kdy jsem s nim byla ve styku, stály nad ním. Dovara na to reagoval tak, že mně prohlásil, že se jednalo o tři osoby, z nichž jeden byl dobrý, který byl později zavřen, jeden že odešel na Západ, a třetí spáchal sebevraždu. Když jsem prohlásila, že tedy byli všichni dobří, projevil Dovara u jednoho pochybnost. Když jsem na Dovarovi žádala jména těchto, prohlásil, že mně je nemůže sdělit, že je vázán státním tajemstvím, odmítala jsem nelogičnost jeho tvrzení, že nemůže být vázán st. tajemstvím z doby našeho styku, odpověděl mi, že toho málo vím, že byl také zatčen, že byl držen v „v domečku" na Hradčanech. Toto své zatčení spojoval s nelibosti do které upadl u Reicina, který byl v době jeho služby jeho představeným. Za nějaký čas jsem Dovaru opět v bytě navštívila, abych zjistila, kdo to byl Otik. Na můj dotaz Dovara dělal, jako když přemýšlí, prohlásil, že o tomto nic neví, že ho tam snad poslal někdo jiný. Dále se mně omlouval, že v protokolu před prokurátorem krajské prokuratury mě uvedl jako názorově smýšlející komunistku. Když jsem mu odporovala, prohlásil, že to uvedl proto, aby mně pomohl překonat obtíže i že všechno ostatní uvede ve své výpovědi před prokurátorem.
V březnu 1969 jsem od jeho manželky obdržela poštouúmrtní oznámení, že Vilém Dovara dne 19. 3. 1969 ve věku 66 let zemřel“.
Literárně historický komentář
Jinak řečeno, jedenadvacetiletý hubený zrzavý zajíc Otík přespával u vdovy Milady, stejně starý, velmi bledý, hubený a v pleti jakoby po neštovičkách Ruda s dozadu učesanými světlými vlasy obstarával občanky pro sedmačtyřicetiletou Antonii, která si ale neužila, za vším byl šestačtyřicetiletý charakterní a obětavý voják Vilda, opravdu všestranně velmi dobře informovaný o celkovém děni u nás s úžasnou pamětí, intimně se stýkající s Marií.
Ten pán s třemi občankami si píchal inzulin. Čirou náhodou jednoho tak dobře vypadajícího cukrovkáře také znám. A má naprosto stejný temperament. Ale také asi ty dámy měly sladěnou ovulaci. A dnes tomu všichni říkají odboj. Ale stejně ten Vilda měl nejvíce spadeno na Antonii.
Ale teď vážně, paní Kleinerová sdělila, že za ní „v průběhu vyšetřování za mnou přišel, asi čtyřikrát, referent Šváb. Znala jsem ho ze Svazu národní revoluce, kam chodíval za mjr. Šramem. Poprvé v Ruzyni přišel sám za mnou, když jsem byla vyslýchána vyšetřovatelem Karlem. Krátce po po příchodu Šváb mně dal asi tři facky, což doložil: Aha, vy jste Kleinerová, vy budete vypovídat, jak my budeme chtít. Vyšetřovatel Karel na toto počínání Švába reagoval tím, že Švába upozorňoval: My ji nesmíme bít, soudruhu. Později mě Šváb navštívil, resp. si mě odvedl do kanceláře v době, kdy jsem nebyla Karlem vyslýchána. Tam mně Šváb vyslýchal za přítomnosti muže vysoké, silné postavy, se kterým Šváb mluvil rusky a překládal mu. Při těchto výsleších za přítomnosti muže, který mluvil rusky, mě Šváb při každé návštěvě fackoval. Přitom na mě též Šváb křičel, že se musí všechno napsat, jak on to chce, i kdyby to pravda nebyla“.
Je to tentýž Šváb, který spoluorganizoval spolu s Vlastimilem Chalupou, alias majorem Králem pravidelné zasílání zpráv domácí skupiny Československé strany práce do zahraničí v letech 1948 – 1949 a jejich šíření na západních politických a massmediálních trzích. Asi mu ta konkurence nějak zavazela. Asi to byl příliš lukrativní byznys.
Byli jednou tři mušketýři, kteří vlastně byli čtyři. A všichni stáli v čele československé civilní a vojenské, respektive komunistické rozvědky a kontrarozvědky v únoru 1948. Pláček, Reicin, Šváb a Toman. Ti první tří měli společné to, že mlátili vězně hlava nehlava. Ten čtvrtý pouze tuneloval. Ale to už je jiný příběh.
Jakže to charakterizoval stav mysli tehdejších Židů maršál Bernard Law Montgomery [Paměti polního maršála. Praha: Nakladatelství Svoboda Libertas 1993, s. 365] ?
„Kdyby rozhodnutí o obnově efektivní britské správy v Palestině mělo mít za následek válku proti Židům, z hlediska pozemních vojsk by to byla válka proti fanatickému a prohnanému nepříteli, který by používal takových forem boje, jako jsou únosy, vraždy, sabotáže. Bojovaly by proti nám ženy stejně jako muži a nikdo by nevěděl, kdo je přítel a kdo nepřítel“.
Jinak příběh cukrovkáře Dovary a kolemjdoucích vdov se v bleděmodrém podobá příběhu bratří Mašínů. Také na jejich rodinu se též nalepila agentka Hela Volanská, polská Židovka, také známá majora Šramma a Slánského, a pak už to šlo samospádem:
Radek Mašín: Na Jíšu se velmi dobře pamatuji. Poprve se u nás objevil v roce 1951, prý na popud jisté paní Friedmanové se kterou se matka znala z války. Od prvního dne ale bylo zřejmé, že Jíša byl provokatér. Tvrzení, že matku a mě s bratrem získal do služeb IS je totální pitomost.)
Ta Friedmanová, Hela, respektive Helena (zavedena 06.03.1952), nar. 05.12.1912, OE MNB, později ,1. zvláštní odbor MV, krycí jméno Hela- V seznamu zájmových osob StB - Archiv: 10679 , Útvar: SEO VOS FMV, místo narození Lodž, zavedena 1.1.1955 Jednalo se o Helu Volanskou, vlastním jménem Friedmanová, byla slovenskou prozaičkou a autorkou reportáží.Nar se v chudé židovské rodině. Vystudovala medicínu na UK v Bratislavě. Za 2. světová války byla internována v koncentračním táboře v Novákách. Odtud utekla a zúčastnila se Slovenského národního povstání. Od roku 1946 žila v Praze.
A to už vynechávám příběh pana Ctirada Nováka, jehož měl prý ve velké oblibě samotný Reicin.
Pozn.: Asi stojí za zmínku, že ta paní Kleinerová se paní Šubrtové nezmínila, že měla tu čest poznat jak Rudu a Otíka.
Obrázek: Agenti chodci v dobové karikatuře
Zajímám se o historii, politiku a ekonomii, protože Češi nerozumějí svým vlastním dějinám.
- tisk
- přeposlat emailem
- sdílet
- uložit jako oblíbené
- 3583x přečteno
Související články
Komentáře
Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.