První velká letadlová loupež a první pokus o státní puč 8

 

4. června 1948 požádaly Čs. Závody kovodělné a strojírenské o povolení vývozu Ministerstvo národní obrany, hlavní štáb/6. odděl (po uskutečněné dodávce 10 kusů letounů Avia S 199) na základě poptávky komise A.J.P. 30 kusů letadel typu Spitfire komplet s výstrojí, výzbrojí a municí. Této žádosti vyhověl přednosta VIII. Odboru brigádní gen. J. Kasalický již 7. června 1948 s podmínkou, že hlavní štáb 6. Odd. uvolňuje 30 letounů Spitfire s výstrojí a výzbrojí, avšak bez munice a bez radiostanic s 15% zálohou součástek.

O tomto stanovisku generála Kasalického informoval gen. Heřman ze sekretariátu D Čs. závodů kovodělných a strojírenských, n.p. ředitele Kalvu z Leteckého prodeje: „Svým výnosem č.j. 49/Taj. ze dne 10.6. 1948 došlým na sekretariát D dne 12.6. 1948 oznamuje MNO materiál, který dává k dispozici pro dodávky státu BAP (tj. Státu Izrael – poznámka autora), zastupovaného zde p. dr. Otto Felixem (hotel Praha). … Je ovšem žádoucí, aby obchody – pokud možno – byly ještě rozšířeny o materiál z Vašeho skladu nebo Vaší výroby. Prosíme vás, abyste nás krátkou cestou vyrozuměli, kdy a kde dojde k formálnímu uzavření obchodní smlouvy se zákazníkem. … Zákazníkovi nabídne Letecký prodej … 30 letadel Spitfire s výstrojí a výzbrojí, avšak bez munice a radiostanice s 15% zálohou součástek. Podle dokumentů Ministerstva národní obrany v první polovině června 1948 „pan předseda vlády Gottwald a pan ministr národní obrany schválili splnění požadavků materiálních a personálních pro Stát Izrael“.

Vedení izraelských vzdušných sil na těchto 30 letounů v květnu 1948 zavedlo identifikační označení, kdy písmeno D znamenalo stíhací letouny a pak následovalo trojmístné číslo. Pro Spitfiry byl vyhrazen blok D-130 až D-159 (první dva, D-130 a D-131 nepocházely z československé dodávky, ale šlo o stroje sestavené z vraků egyptských a britských strojů). Pokud je známo, existovaly jen Spitfiry s ; označeními D-132, D-133 a D-134, dodanými v rámci operace Velveta 1. Z toho lze odvodit, žed izraelské velení v této době uvažovalo začlenění pouze 27 Spitfirů do bojového svazku izraelských vzdušných sil. Izrael tedy poptával v Československu jen 30 Spitfirů. Lze tedy soudit, že tři stroje chtěla izraelská armáda použít pro výcvikové účely.

Za této situace velitel letectva Vicherek měl a musel rozhodnout o tom, z jakých útvarů budou jednotlivá letadla v určité struktuře uvolňována pro potřeby tohoto kontraktu. Určitě to mohl udělat s lehčím srdcem, protože jako velitel československého letectva mohl a musel preferovat jeho přezbrojení československými stroji AVIA S-199, nazývané Mezek. Stejně tak mohl požádat ministerstvo vnitra o uvolnění starších Spitfirů z výzbroje bezpečnostního letectva SNB (viz dále).

Ve zpravodajské zprávě sektoru Ministerstva vnitra III/Ab pro sektor III/Aa vypracované na počátku září 1948 se psalo, že „více než před čtyřmi měsíci narazil sektor III/Ab … na působení činitelů organizace Haganach. Tyto osoby vtipným způsobem pronikaly při svých zákrocích až na nejvyšší místa a snadno docilovaly čehokoliv, využívajíce pro různé zákroky svých obchodních, soukromých a jiných spojení. Tak mnohdy nekompetentní čs. činitelé zařizovali různé kroky, o kterých se pak příslušné složky naší státní správy nedovídaly vůbec, nebo pozdě. Tím způsobený zmatek i jisté záměry a neinformovanost na čs. místech, poukazy činitelů organizace na kladný poměr SSSR, naší vlády a KSČ k jejich věci, z naší strany pak přecenění výhod hospodářského styku se Státem Izrael umožnily tak blahovolný postup čs. úřadů, že přímo sváděl ke zneužití. … V ČSR nakoupené zboží bylo do Státu Izrael dopravováno letecky z tajného vojenského letiště v Žatci. Tato akce, vedená původně výhradně vojenskou správou bez spolupráce s orgány ministerstva vnitra, trpěla i po zapojení sektoru III/Ab nedostatkem koordinace práce zúčastněných orgánů všech tří resortů. Nevyhovující poloha a vybavení letiště, nedostatečné obsazení letiště strážemi, neodpovědný postup celé řády zúčastněných orgánů způsobily, že akce Žatec musí býti pokládána za odstrašující příklad. Činnost na žateckém letišti se stala známou zastupitelským úřadům západních mocností. Haganách naneštěstí do akce zapojil americké státní občany, kteří přilétali do ČSR, aniž byli podrobováni pasovým formalitám a aniž se hlásili na svém vyslanectví. Americká legace proto podala v této věci nótou dotaz a letiště bylo urychleně vyprázdněno“. … členové izraelské legace nejenom jsou zasvěceni do nedovolených transférů příslušníků svého státu, nýbrž dokonce na nich spolupůsobí jako představitelé jistých živlů správy Státu Izrael. Protože dle autora této zprávy dr. J. Wehleho „celá záležitost se týká nyní již otázek vnitrostranických, v nichž sektor III/Ab nemá ani úkol ani možnosti působení, bude celá záležitost odevzdána s příslušným vysvětlením sektoru III/Aa k dalšímu řízení“. S tímto opatřením tehdejší vedoucí pracovník StB Jindřich Veselý vyslovil svůj souhlas. (viz Československo a Izrael 1945-1956, 1993, s. 141-142, 145).

Snad i proto 26. srpna 1948 bylo rozhodnuto o prodeji 50 Spitfirů za poněkud odlišných podmínek, s čímž mělo ministerstvo národní obrany dle Dufka a Šlosára (viz Dufek-Kaplan-Šlosár, 1993) souhlasit 3. srpna 1948, příslušný dokument však ve sbírce dokumentů Československo a Izrael 1945-1956 chybí. Šlo evidentně o okamžitou reakci na vynucenou likvidaci leteckého mostu z Žatce do Izraele. Rozhodování o prodeji nejnovější série Spitfirů TE v době berlínské krize muselo být velmi obtížné. Jejich přesun do Izraele oslaboval významně obranný i útočný potenciál československé armády. Přesto Vicherek rozhodl o stáhnutí tentokráte 50 novějších letounů Spitfire v jiné, byť překrývající se struktuře od leteckých útvarů.

7. 9. 1948 byl písemně předán návrh smlouvy o dodávce 50 Spitfirů Urielem Otto Felixem za velvyslanectví Státu Izrael Čs. závodům kovodělným a strojírenským jako zástupci Automobilových závodů, národní podnik, Mladá Boleslav; 9.9. 1948 byl pořízen překlad návrhu smlouvy do češtiny; v pátek 10. 9. 1948 izraelská strana dostala zpět podepsaný ten návrh smlouvy, tímto datem byla tedy smlouva uzavřena.

Hned první článek I Smlouvy Rozsah dodávky a ceny stanovil, že "Automobilové závody, národní podnik, Mladá Boleslav, dále stručně nazývané AZ, dodají Státu Izrael, dále stručně nazývaném SI, s výhradouu, že obdrží přísluššná úřední povolení následující materiál, respektive provedou níže uvedené práce: I. 50 (padesát) letounů Spitfire II. ... 2. Generální revize uvedených letounů ... 3. Poprchové úpravy ..."

Ve smlouvě ze 7. září 1948 je uvedeno, že v ceně USA $ 1 150 000,- jsou započítány „náhradní součásti pro tato letadla, jakož i 40 přídavných nádrží pro tato letadla, avšak bez obalu, franko příslušný sklad“. Smlouva tedy už počítala s eventualitou přepravy 20 Spitfirů vzdušnou cestou, která se jevila jako jedině možná po uzavření leteckého mostu z Žatce do Izraele.

Ministerstvo národní obrany (generál Kasalický) požádalo 16. Října 1948 Ministerstvo zahraničních věcí požádalo o souhlas s prodejem 50 letadel Spitfire Státu Izrael, podle něhož „Čs. závody kovodělné a strojírenské, letecký průmysl zaslaly MNO žádost o povolení dodati dalších 20 ks. vojenských letadel SP IX do Izraele. Povolení k dodávce prvních 30 těchto letadel bylo firmě uděleno ji ž v červnu t.r. Letadla mají být dodána s rezervními součástkami a 13 reservními motory. Celková hodnota 50 ks. těchto letadel včetně záložních součástí a 13 reservních motorů činí 1 253 600 dolarů a je splatná v hotovosti předem“.  Ministerstvo zahraničních věcí udělilo svůj souhlas 29. Října 1948,   ale „připomínalo znovu, aby byla zachována jak firmou, tak i odběratelem největší diskrétnost“.

Co se odběratele týče, tak nelze říci, že by si s nějakým utajováním dělal hlavu. V Izraeli o těch jednáních věděl kdekdo (viz Leo Nornis: Jestřábi pouště. Vzpomínky izraelského pilota na izraelskou válku za nezávislost), kde se téměř veřejně rozebíralo, že Čechoslováci požadují příliš vysokou cenu.

Toho 29. října bylo už ale v podstatě vymalováno:

Není ale jasné, odkud izraelská strana brala své tvrzení o hodnotě náhradních dílů. Ve smlouvě ze 7. září 1948 je uvedeno, že v ceně USA $ 1 150 000,- jsou započítány „náhradní součásti pro tato letadla, jakož i 40 přídavných nádrží pro tato letadla, avšak bez obalu, franko příslušný sklad“. Smlouva tedy už počítala s eventualitou přepravy 20 Spitfirů vzdušnou cestou, která se jevila jako jedině možná po uzavření leteckého mostu z Žatce do Izraele.