Jan Vítek: Putinova odplata

„Byla to naše nejlepší investice,“ pochvalovala si Hillary Clintonová, tehdejší americká ministryně zahraničí. „Za půl miliardy dolarů jsme získali celou zemi.“

Podle šetření Profesora Dov Levina z institutu Politiky a strategie na univerzitě Carnegie Mellon Spojené státy se pokusily ovlivnit volby anebo způsobit změnu režimu v osmdesáti jedna zemích a Rusko v třiceti šesti. Zdá se vám to málo? Máte pravdu. Je to zatraceně málo, protože Levinův výzkum končí rokem 2000. Po pádu Sovětského svazu v roce 1991 dostalo americké vměšování křídla, zatímco Ruská Federace na ně neměla, protože čelila tsunami hospodářské a sociální krize umocněné dramatickými politickými změnami.

Za obojí do značné míry vděčí Spojeným státům, které podporovaly divokou privatizaci a postavily se za muže, který ji způsobil, Borise Jelcina. Když v roce 1996 Boris neměl šanci na znovuzvolení, ale nutně potřeboval zvítězit, aby nebyl souzen za vojenský útok na ruský parlament, rozkrádání národního majetku a korupci, Washington mu poslal svoje nejlepší odborníky na volební hejble a kejkle a zaplatil celou jeho kampaň. Navíc přiměl Mezinárodní měnový fond, aby přiklepl Rusku půjčku 10.2 miliard dolarů, druhou největší v historii této instituce. New York Times tehdy napsal, že má „sloužit k podpoře Jelcina v červencových volbách.“ Injekce přišla v pravý čas a zabrala. Ekonomika se na chvíli zmátořila a Jelcin vyhrál druhý mandát s náskokem třinácti procent. Výprodej ruského nerostného bohatství a rozkrádání státního majetku mohlo pokračovat.

Koncem roku 1996 John F. Tefft, americký velvyslanec v Moskvě, zvedl ruce k nebi a prohlásil, že bez americké pomoci „bychom viděli podstatně jiné Rusko nežli nyní.“ Tefft byl kariérní člen ministerstva zahraničí. O Rusku nevěděl moc, ale radil se před odletem mimo jiné s uznávanou znalkyní ruského impéria, příští americkou ministryní zahraničí Madeleine Albrightovou, rozená Marie Jana Korbelová, která zastávala (a zastává) názor, že Rusko má v podzemí příliš mnoho drahokamů na jednu zemi, a mělo by se o ně podělit. Tefftovi se zamlouvalo Jelcinovo Rusko, které během jednoho desetiletí přišlo o klíčová odvětví v průmyslu, ztratilo víc jak třicet procent svého Hrubého domácího produktu, prošlo šokovou terapií, prodělalo několik záchvatů inflace a trpělo epidemií chudoby.

Vladimír Putin je ruským carem víc jak dvacet let, a co všechno se za jeho panování ve velké širé Rusi stalo a změnilo. Kde například jsou oligarchové, kteří považovali pomenšího blonďáčka z KGB za neškodného holobrádka a politického zelenáče. Od takového mužika, jakým je Putin, se dá čekat všechno a také na něho všechno shodit. I to, že v Bílém domě sedí Donald Trump, ačkoli vyšetřování, které se táhlo dva roky, mu nic takového nedokázalo. Ale také ho od podezření neosvobodilo, čímž vedení Demokratické strany odůvodňuje obavy, že v listopadových prezidentských volbách se objeví neviditelná ruka pána Kremlu.

Dokonce i Bernie Sanders, politik, který docílil, že dnes se v USA dá mluvit veřejně o socialismu, si přisadil. „Moje poselství Putinovi je jasné: Dej ruce pryč od amerických voleb. Osobně na to dohlídnu,“ varoval z řečnické tribuny ve Vermontu.

Fakt je, že ruský prezident má prostředky a hlavně pohnutky zamíchat Američanům karty. „Motiv,“ řekl Sherlock Holmes, „hraje, milý Watsone, u každého zločinu první housle.“

Kdo se táže, co Putina motivuje, aby se Donald vrátil na další čtyři roky do Bílého domu, četl nepozorně titulek.

Jan Vítek