Recenze: Co nezavály písky Mezopotámie

Miroslav a Tomáš Belicovi v knize mimo jiné píší, že jednou s pobavením, jindy s rozhořčením sledovali, jak kolem irácké horké kaše tancovala pod cizí taktovkou podstatná část českého establishmentu a jak se s tím vypořádávala rozhodující média. Autoři varují, že ti, kteří by dali přednost zapomnění, protože buď vlastním neumětelstvím, či záměrným posluhováním velkému bratrovi namísto řádné služby vlastní zemi promarnili potenciál, který jsme v Iráku měli, možná budou tuto knížku obviňovat z antiamerikanismu, levičáctví, revizionismu, antisemitismu, bolševictví atd., ale nebudou jí moci upřít faktografickou přesnost a ani ji vyloučit z širší diskuse, která již léta svobodně probíhá především na západ od nás.

Nejprve několik slov o autorech: PhDr. Miroslav Belica prožil v Iráku v době sankcí OSN jako vedoucí zastupitelského úřadu České republiky přes čtyři roky a jeho syn Tomáš jako student ještě o dva roky více. Oba měli štěstí, že znalost arabštiny a dalších světových jazyků jim umožnila stýkat se s různorodým spektrem lidí: s Iráčany ze všech společenských vrstev, s rodinami diplomatů ze Západu i Východu, s našimi experty i se zahraničními novináři. Miroslav Belica je arabista, orientalista, diplomat a analytik, který se problematikou Blízkého východu zabývá čtyři desetiletí. V zemích tohoto regionu prožil v řadě diplomatických funkcí téměř patnáct let; v letech 1996 – 2001 působil jako vedoucí zastupitelského úřadu ČR v Iráku. Až do roku 2004 pracoval na MZV jako zástupce ředitele odboru OSN a odboru rozvojové spolupráce a humanitární pomoci. V současnosti se zabývá energetickou politikou, bezpečností dodávek energetických zdrojů. Působí v poradních orgánech Evropské komise. Jeho syn Tomáš Belica je novinář, který v letech 2000 – 2003 studoval na katedře angličtiny a francouzštiny Filozofické fakulty Bagdádské univerzity. Pracoval u francouzské mediální společnosti Avedya a dva roky v politickém oddělení deníku Blesk. V současnosti je redaktorem deníku Metro.

Autoři, kteří mají mezi českými publicisty s Irákem největší osobní zkušenosti, si kladou a následně hledají odpovědi na tyto klíčové otázky: Kdo čistil Saddámu Husajnovi cestu k moci? Proč pokračovaly sankce OSN i po iráckém stažení z Kuvajtu v roce 1991? Kdo poskytl Iráku zakázané zbraně, kterými bylo zdůvodňováno pokračování embarga OSN? Byla to náhoda, že se Česká republika jako první země světa zapojila do amerických plánů na "osvobození" Iráku a že jako první evropská kontinentální země vyslala svoje vojáky k irácké hranici? Skutečně hrozil irácký útok americkému rádiu v Praze a skutečně Irák ohrožoval mezinárodní bezpečnost? Kdo vymyslel spojení Iráku s islámskými teroristy? Jak to, že v Iráku nebyly nalezeny zbraně hromadného ničení? Proč se Irák po "osvobození" stal nejnebezpečnějším místem na světě a proč Praha degradovala z privilegovaného hospodářského partnera Iráku na přehlíženého outsidera? Kdo zavlekl do Iráku infekci al-Kajdy, mor občanské války a bezprecedentní korupci?

Otec a syn Belicovi vedle zdrojů světového tisku a specializovaných webů využili také databáze mezinárodních organizací, prostudovali desetitisíce stran dokumentů Rady bezpečnosti a dalších orgánů a agencií OSN týkajících se Iráku. Na vlastní kůži poznali Irák, jaký je, mohli porovnávat realitu s propagandou Saddámova režimu stejně jako s mediálním managementem a realpolitikou druhé strany. Tehdejší hlavní aktéři by dnes možná dali přednost všeobecnému zapomnění. Aby se tak nestalo, rozhodli se autoři napsat knihu o tom, jak se Česká republika podílela na osudových událostech, které se odehrávaly na území bývalé Mezopotámie v posledních dvou desetiletích. Rozhodujícím kritériem, kterým se při sestavení této retrospektivy řídili, byla věrnost faktům. A pokud fakta zasazená do kontextu mezinárodního práva nevyznívají lichotivě pro některé české aktéry, není to vina autorů. Kniha o 344 stranách vyšla 20. června 2011 v nakladatelství Epocha, je napsána velmi čtivě a zaujme nejen specialisty, ale i laiky. Jako historik a politolog knihu vřele doporučuji k přečtení nejen zájemcům o zahraniční politiku, ale i široké veřejnosti.

Ukázka z knihy:

Náhle vše jako by na povel utichlo. Zasvištěla kola brzdících limuzín a z útrob vedlejšího ochozu vystoupil důstojně, nicméně docela svižně na malou ohrazenou plošinu s řečnickým pultem hned vedle diplomatického sboru Saddám Husajn. Sám v polní vojenské uniformě bez distinkcí. Všichni povstali a téměř všichni, ale určitě všichni v prostoru vyhrazeném ministrům a generálům, doslova s posvátnou úctou vzhlíželi ke svému prezidentovi. Pár metrů od něj se rozestavilo několik pistolníků v khaki uniformách se samopaly a na chvíli rovněž, než dohrála státní hymna, i jeho syn Kusaj ve šviháckém civilním obleku. Vojenský orchestr spustil první řízný pochod a pod námi začaly mašírovat kolony iráckých ozbrojených dobrovolníků – zpravidla v civilu a jen občas nesoucích nějakou starší vojenskou pušku.

Moji pozornost, stejně jako řady mých kolegů, ovšem nepoutali defilující dobrovolníci, ale vysoká postava muže s charakteristickým knírem hned vedle nás. Prakticky nikdo z nás doposud Saddáma Husajna na vlastní oči neviděl. Od prohrané války v roce 1991 se irácký prezident nikdy před shromážděným diplomatickým sborem neobjevil. Důvěru k diplomatům Saddám Husajn ani před tím nechoval a po epizodě s americkou velvyslankyní Gilespieovou se akreditovaných diplomatů programově stranil. Přirozeně hlavně z bezpečnostních důvodů, aby byla minimalizována možnost detekce místa, kde se nachází, protože s eventualitou zásahu „chytrou“ americkou střelou trvale počítal. Uvědomili jsme si, že i my v těchto hodinách nechtěně hrajeme úlohu živých štítů.

Více o knize si můžete přečíst na oficiálním portálu vydatelství Epocha, které knihu vydalo. Na stránce najdete i odkaz, kde si můžete knihu online zakoupit.