Slovenská armáda pod Kavkazem

V těchto dnech si připomínáme  79 let od německého útoku na Sovětský svaz. Německo jej  přepadlo 22. června 1941. Slovensko, jako spojenec Hitlera, bylo u této agrese…. Toto výročí se dnes příliš nepřipomíná. Mediální masáží se naopak dává rovnítko mezi agresorem a obětí,  německá vzpomínková válečná literatura jde na dračku. Hrdinové v německé uniformě se dobře prodávají, jsou na křídovém papíře, usmívají se, když hrdinně kráčí k Moskvě, či ke Stalingradu. Na své cestě jsou dokonce vítáni „osvobozeným“ obyvatelstvem květinami, chlebem a solí … Šikovný fotograf a tak v knihkupectví mají celoroční žně.   Na druhé straně mizí pomníky hrdinů, osvoboditel Československa se skácen a odvezen do temného skladu, z maršála se udělá vrah, i ten slavný „nevinný“ tank ze Smíchova nositelům nové pravdy překážel, musel zmizet, …zapomíná se na desítky milionů obětí tohoto Hitlerova tažení na Východ.

Dnes se nepřipomíná, že německému snu o Nové Evropě podlehl i „Slovenský štát.“ Slovensko si již v září 1939 vyzkoušelo agresi, přepadlo Polsko po boku Německa, agrese Slovensku nejspíše zachutnala...  V 23. června 1941 Slovensko vyhlásilo válku Sovětskému svazu. 60.000 slovenských vojáků se vydalo po boku německého spojence,  na východní tažení. V proklamacích k národu se hájilo tažením proti bolševizmu. Jak účelové a dodnes líbivé heslo,   mávalo se heslem „ boje za Novou Evropu!“ Slovenský prezident Josef Tiso, tehdy prohlásil: „Zvolili jsme, a to ne náhodně, velmi úzkou spolupráci s Velkoněmeckou říší pod vedením Adolfa Hitlera. My s Adolfem Hitlerem vydržíme až do konce!“

Slovenská armáda tehdy vítězně postupovala až k Azovskému moři, slovenští vojáci se dostali až na Kavkaz. Jejich tažení bylo oslavováno, tisk přinášel fotografie z  východního tažení, byly to tisíce ruských zajatců, tisíce padlých nepřátel… Tato euforie netrvala dlouho, následně  jejich cesta vedla opačným směrem… Tisíce z nich procitlo, vstoupilo do Československého armádního sboru…. Na tato fakta i čísla již padá prach, přesto by měly být připomenuta. Možná by byla na místě i dodatečná slova omluvy od dnešních představitelů Slovenska….

Na tento příběh věrolomnosti i následného procitnutí padá prach.  Učebnice jej nezaznamenaly a také historici „skromně“ mlčí. Stud, nebo spíš mediální záměr? Spíše to druhé… Přitom v mohutných prostorách Ruska, Ukrajiny, Běloruska, Pobaltí, našly svůj hrob miliony německých, italských, maďarských, rumunských, ale i těch našich slovenských vojáků.  V duchu nacistické a tzv. protibolševické propagandy šli budovat Novou Evropu…. Dnes leží zapomenuti někde daleko od své vlasti. Asi i bez pomníku, či vzpomínky…

Osud evropských národů, ležel tehdy na hrdinství sovětských občanů,  záměrně říkám občanů, protože oni svým hrdinstvím porazili a zachránili Evropu. Zaplatili obrovskou daň, za německou agresí a jejich spojenců,  zůstaly tisíce vypálených vesnic, domovů, zůstaly i miliony sirotků.   

Přemysl Votava