Směry vývoje fyziky

Co bude, až věda pochopí, že výpočetní přesnost má přednost před našimi pocity, nad přesvědčením o existenci hmoty - až se přizná ke světě, virtuální realitě?

Až odmítneme lineární svět Euklidova prostoru, daný jen pocity, matematicky neobhajitelný, polepšíme svou civilizaci. 

Naprostá většina lidí pochopí, že poznatky o opakovaných životech, o následcích špatného jednání, jsou pravdivé. Obvyklá je jen malá víra v nauku křesťanského náboženství.

~

Věda pátrá v mnoha směrech. Nejhlubšími úkoly může být hledání smyslu existence Vesmíru a důvod výskytu člověka.

Blízko těmto úkolům je fyzika. Sleduje různé problematiky, avšak jednou z nevyřešených je zpomalování času, v následku pohybu. Součást speciální teorie relativity.

Tato vlastnost látky byla prohlášena za „postulát“. Dál nevysvětlovaný základ, stejně jako konstantní rychlost světla. Zkoumání příčiny zpomalování času nevede ve vědě k cíli. Přitom výpočet, podložený Pythagorovou větou, je srozumitelný.

Má snad věda nějakou nevyužívanou rezervu? Například kdysi před staletími bylo slabinou společnosti rozdělení na šlechtu a ostatní. Pak nadaný vesničan neměl možnost udělat pro lidi víc, když nemohl snadno opustit svou ves; získat vzdělání.

Vědec si může určit základ, ze kterého vychází. Jen ve stručnosti. Pro Einsteina to zprvu byla rychlost světla; z ní odvíjel změny délky a času. Newton vycházel především z bible, ať už to pro jeho fyziku a matematiku, světového významu, značilo cokoliv.

Věda, ve svých moderních počátcích v novověku, byla náboženstvím podstatně brzděna. Má či nemá to své následky dodnes?

Einstein věřil ve Spinozova Boha, který se projevuje v harmonii stvořeného, ale nevěřil v Boha, který by ovlivňoval lidské osudy. Promyšlenosti Vesmíru nasvědčují zákony podložené matematicky. 

Pro vznik Vesmíru se již desítky let uznává teorie velkého třesku. Ale jiným pojetím by byla fyzika, odvíjená přímo v pojetí uměle založeného Vesmíru. Značilo by to snad přiblížit se protipólu – náboženskému pojetí? Nebylo by to na škodu.

Ze dvou soudků: 1) vznik hmoty z ničeho - je mi méně důvěryhodný, než 2) Vesmír daný právě jen našimi vjemy. Viz Machův positivitismus: „objektem vědy jsou komplexy počitků, ale co je za nimi, nevíme“. Může to být hmota, ale může to být promyšlená Informatika. Takové šálení chápala už Platonova jeskyně s ohništěm a s vědomým pozorováním stínů na stěnách.

Za harmonií Vesmíru může být jeho promyšlená informatická sestava, zajišťující pouze naše smyslové zážitky.

Mám za to, že statické chápání časoprostoru je málo. Hlubší možností je přihlédnutí k informatice. Operační systémy počítače jsou podložené opakovacím kmitočtem a podobně by se mohl nesčetněkrát za sekundu obnovit Vesmír.

Pulsace zdroje pak určuje pohyb bodů hmoty a vznik času. Mechanické modely – grafy, podložené známými výpočty, sledují možnost našeho Vesmíru podobného počítači. Takové možnosti jsem věnoval dost úsilí, ovšem věda užívá jiných metod. Lze se dočítat i o podobných návrzích, které řeší svět coby virtuální realitu.

~

Pokračování - hlubším zájemcům

Kdysi jsem četl o názorech, které jsou ve shodě s mými názory na základ hmoty – informatické body. Tuším jsem je našel v literatuře. Jejich autor nebyl profesionálním fyzikem – Stallo:

Čtyři principy mechanické atomové teorie:

1. Pračásti látky jsou jednoduché a navzájem si rovny.

2. Pračásti látky jsou absolutně tvrdé a neelastické.

3. Pračásti látky jsou absolutně setrvačné a pasivní.

(nesleduji, nehodnotím: 4. Celá tzv. potenciální energie je ve skutečnosti kinetická)

*

Ovšem s podobnými přístupy přicházeli i známí vědci.

Leibniz uvažoval působení bezrozměrné dynamické substance, které roku 1697 nazval monádami. Monády nejsou geometrické body, vždyť ty předpokládají existenci prostoru, ale monády, dle Leibnizových slov, samy vytvářejí prostor. Nejsou ani atomy, neboť atomy mají rozměry. --- Jakkoliv se Leibniz snažil přesunout monády do metafyzické říše duchovních podstat, ve vědě figurovaly bezrozměrné dynamické atomy.

Nepůsobili tu jen samotné historické příčiny, ale projevovala se tu i vnitřní logika Leibnizova koncepce. Leibniz chtěl celý složitý karteziánský systém kinetického vysvětlování přírody vybudovat na základě nových principů, už ne kinetických, ale dynamických a přitom vyvodit z nich filosofické závěry v duchu objektivního idealismu. [1]

*

U Vojtěch Ullmanna jsem si kdysi vypsal věty, jež se vztahují k mé práci.

Kvantová struktura prostoročasu přitom ukazuje, že menší vzdálenosti než L*<10^-33 cm a kratší časové intervaly než t*<10^-43 s nemají význam, protože prostorové vztahy a časové relace zde vlivem kvantových fluktuací topologie ztrácejí smysl. A to je poznatek svým významem přesahující rámec geometrodynamiky a dokonce i celé fyziky. [2]

*

Chajjámův princip spojitosti je, jak sám Chajjám říká, převzat od Aristotela a opírá se o tvrzení, že veličiny lze dělit do nekonečna, tj. že se neskládají z nedělitelných částí. s.250

 

Traktát o kontinuu - Bradwardinus, napsaný mezi roky 1328 a 1335, je věnován nauce o spojitém a diskrétním, která leží mezi fyzikou, matematikou a filosofií [Zubov]. Evropským učencům byla známa z děl Aristotela a arabských filosofů různá hlediska, jež byla zaujímána k problému struktury kontinua. 

Bradwardinus jmenuje pět různých koncepcí, které byly rozšířeny dříve, i v jeho době. "Jedni" - píše - "jako Aristoteles, Averroes a většina současníků tvrdí, že kontinuum se nesestává z atomů, ale z částí, které jsou nekonečně dělitelné. Jiní říkají, že se sestává z indivisibilií, na což jsou dva názory, neboť Demokritos se domnívá, že kontinuum je vybudováno z nedělitelných těles, zatímco druzí soudí, že se skládá z bodů. Také toto poslední stanovisko se opět dělí na dva směry, neboť Pythagoras, hlava tohoto směru, Platón a náš současník Walterus se domnívají, že kontinuum je tvořeno konečným počtem indivisibilií, jiní naopak soudí že se skládá z jejich nekonečného počtu. I tito (poslední) se dělí na dvě skupiny, neboť jedni, jako náš současník Henricus tvrdí, že kontinuum se skládá z nekonečného počtu indivisibilií, bezprostředně spojených jedna s druhou, zatímco jiní jako Robert Lincolnský se domnívají, že je tvořeno jejich nekonečným počtem, zprostředkovaně spojených jedna s druhou."

Také Roger Bacon se zabýval těmito problémy, přičemž zastával názor peripatetiků. Proti mínění, že kontinuum se skládá z nedělitelných částí, stavěl podle vzoru antických autorů následující úvahu: Jestliže se rovina skládá z bodů, potom úhlopříčka čtverce se rovná jeho straně, protože obě jsou pak tvořeny stejným počtem bodů. Ale úhlopříčka se nerovná straně a tudíž se rovina nesestává z bodů.

Bradwardinus také hájí Aristotelovu koncepci. Jeho argumentace je podobná a v mnohém původní. Kontinuum je množství, jehož části vzájemně souvisí. Zvláště Bradwardinus definuje "trvalé kontinuum" a jeho části, totiž těleso, jako trvalé kontinuum, které má délku, šířku a hloubku, obdobně definuje plochu a čáru. Čas je "sousledné kontinuum", měřící následnost. Dál se uvádí definice okamžiku a definice bodu, jako nedělitelné veličiny, která má polohu. Pohyb je průchod prostorového kontinua časem. Dále se rozlišuje mezi dvěma druhy nekonečen. Kategoromatickým a synkategoromatickým. Jestliže odhlédneme od některých nuancí, potom první z jmenovaných kontinuí je nedostižitelné, aktuální, transfinitní, zatímco druhé je potenciální nekonečno, které vzniká z konečné veličiny neomezeným zvětšováním, podobně jako roste nade všechny meze řada přirozených čísel.

"Tvrzení, podle něhož se kontinuum sestává z konečného počtu nedělitelných částí je nepřátelské vší vědě, bojuje proti ní a proto je vší vědou jednomyslně odmítáno". Z množství argumentů pro finitně-atomistické koncepci uvedeme jeden, který vychází ze zkušenosti. Jestliže si představí, že počet bodů průměru kružnice je konečný, např. 10, pak stejný počet bodů bude mít polokružnice, což je jasné, jestliže sestrojíme v každém bodu průměru kolmici. Dostáváme pak, že délka kružnice je dvakrát větší než průměr. Proti tomuto tvrzení staví B. několik teoretických důvodů, ale neomezuje se jen na ně a odvolává se na tesaře, kameníky a všechny ostatní mistry, jejichž zkušenost ukazuje chybnost podobného závěru. s.386

 

Bradwardinovy úvahy o spojitém a nekonečném neměly za účel vytvářet algoritmy pro řešení určitých geometrických či fyzikálních úloh. Stejně jako jiní scholastikové pracující ve stejné oblasti, chtěl B. pomocí matematiky vysvětlit některé velmi obecné kvantitativní vlastnosti pojmů prostoru, času, pohybu, aniž by přitom nějak zvlášť překročil hranice aristotelské filosofie. I když přitom nedostal konkrétní matematické výsledky, jeho diskuse o podstatě kontinua měly vliv na vývoj infinitezimálního počtu v 17. století. s.388 [3]

 

Zdroje

[1] Od Galilea po Einsteina - Kuznecov, B. G. Pravda, Bratislava 1975, s. 191. Orig. Nauka Moskva 1966

[2] https://www.astronuklfyzika.cz – Ullmann, Vojtěch

[3] Dějiny matematiky ve středověku – Juškevič, A. P. Academia, Praha1977  

— blog —