Sociální demokracie musí být připravena převzít vládu, nejlépe jednobarevnou

Nahnědlý hulvát, fašoun a extrémista, to jsou jen ojedinělé charakteristiky. Podle Karla Schwarzenberga se na svůj vysoký post hodí jako pazdeří kamsi k tělu, ale celá polemika včetně Bátorovy repliky je ryze zástupná. Účelem je odpoutat pozornost veřejnosti od daleko závažnějších projektů této hanebné a nemravné vlády.

Kalousek nepředloží k projednání daňovou reformu? Tak ať nepředkládá. Nemusí ani rozpočet. Pro tento stát by to možná bylo přínosné. Jak si všiml jeden přední koaliční politik, Kalouskův rozpočet na rok 2009 skončil “sekerou“ 190 miliard a pro tehdejší Topolánkovu vládu bylo vlastně požehnáním, že ji opozice včas svalila.

Na nedávné veřejné panelové diskusi, kterou sociální demokracie uspořádala na téma boj s korupcí, vystoupil s pozoruhodným příspěvkem ředitel Transparency International David Ondráčka. Dovolím si jeho příspěvek volně shrnout:

Za rok činnosti se vláda prezentovala tupými škrty ve všech rezortech a šla z maléru do maléru. Od korupční aféry na životním prostředí přes kauzu PromoPro k Bártovým korupčním praktikám u Věcí veřejných a nynějšímu Kalouskovu ultimátu. Dalo by se leccos přidat, například přiznání byť nižšího odškodnění pro Věru Jourovou (bohužel nikoli z kapsy hlavního viníka Jana Kubiceho, toho času ministra vnitra) nebo finanční aktivity ve prospěch ODS v režii Martina Knetiga ve státním podniku Lesy ČR. O nich však Ondráčka nehovořil, uvádím je jako autorský doplněk.

Důležitý je Ondráčkův závěr: vláda všechny průšvihy přežila a z pudu sebezáchovy – díky za každé nové ráno – přežije celé volební období. Sociální demokracie by s touto realitou měla počítat a zahájit přípravu na převzetí vlády v roce 2014. Připravit se nejen po programové a odborné stránce, ale i kádrově. Připomenu známý výrok klasika: Kádry řeší vše.

Jinými slovy, připravit nejen osobnosti do čela resortů (nemusí to být současní stínoví ministři), ale především fundované odborné týmy pro horizontální i vertikální řízení. V tomto směru najdou uplatnění současné odborné komise strany v ústředí, ale především krajské odborné struktury. Také z tohoto důvodu je potřebné zorganizovat přesvědčivou volební kampaň pro krajské volby v příštím roce a podložit ji reálným volebním programem.

Volební program musí přesně definovat reálné kroky směrem k nápravě mylných, nesmyslných i ožebračujících opatření současné vlády – tam, kde to bude legislativně proveditelné. Program se neobejde bez výrazně levicových prvků; například v oblasti boje s korupcí by měl obsahovat prokazování původu majetku od rozumné výše. Nelegálně nabytý majetek zabavit a nabyvatele postavit před soud. V tomto směru měla zmíněná protikorupční panelová diskuse značné rezervy.

Vedle těchto příprav musí být strana připravena podpořit odborářské a občanské aktivity při jejich aktech občanské neposlušnosti. Naprostou prioritou je v tomto směru aktivní podpora případné generální stávky. Stejně tak jakákoli protivládní iniciativa na půdě Poslanecké sněmovny i Senátu.

Sociální demokracie by také měla voličům srozumitelně sdělit, s čí pomocí hodlá jejich vůli vykonávat. Těžko může počítat s tím, že by mohla vytvořit většinovou vládu, i když ani tato možnost není zcela vyloučena. Strana by se určitě měla pokusit vytvořit jednobarevnou vládu, třeba menšinovou, a podporu hledat případ od případu.

Nejčastěji by ji získala zřejmě u komunistů, ať už si o vyhaslém Bohumínském usnesení kdokoli myslí cokoli. Je možno připomenout období vlády Jiřího Paroubka, kdy sociální demokraté prosadili prospěšné pracovně právní normy právě s pomocí komunistů, byť v té době vládli v koalici s KDU – ČSL a Unií svobody. Rozumné kroky však mohou podpořit lidovci i Zelení a třeba i slušní občanští demokraté typu Evžena Tošenovského, Bohuslava Svobody či zesnulého Lubomíra Voleníka. Ideologičtí zaslepenci samozřejmě nikdy.

Je třeba se zmínit také o vztahu sociální demokracie ke Straně práv občanů – Zemanovcům. Podle mého názoru vedle sebe existují dvě sociální demokracie s takřka totožným programem a je možno s Milošem Zemanem polemizovat, která je východního a která západního typu. V budoucnu obě splynou, jsem o tom přesvědčen.

Bylo by skvělé, kdyby si při tomto splynutí dokázali Miloš Zeman s Jiřím Paroubkem podat ruce, jak to předvedli na mimořádném sjezdu sociální demokracie před pěti roky. Připouštím, moje představa je možná naivní. Nicméně, velký politik by se měl umět povznést nad někdejší – možná skutečnou, možná domnělou – křivdu. V zájmu svých voličů. Takový Francois Mitterrand by mohl vyprávět.