Ta smutná paní z Vršovic

Před mnoha lety našla u nás druhý domov. Ona Ukrajinka, manžel Rus, smíšené manželství, jakých je na Ukrajině mnoho. O Vánocích, když jsem u ní kupoval dárky pod stromeček, měla ještě úsměv na rtech a mnoho prostých přání… V těchto dnech jsem se opět zastavil, ukrajinská vlaječka mne zdravila již z dálky. Místo pohody, vidím starosti, její příbuzní žijí v Žytomyru na Ukrajině… Tam je také válka. Loučili jsme se s přáním lepších dnů i s pocitem solidarity s lidmi, jejichž vlastí je mnohonárodnostní Ukrajina. Až půjdete kolem zastavte se…

S lidem Ukrajiny máme mnoho společného, zejména jazyk, kulturu, historii. Ukrajina, to je i hrdinství našich předků u Zborova, Sokolova, Kyjeva… Kyjev v listopadu 1943 pomáhali Čechoslováci osvobozovat. Podkarpatská Rus po 20let byla součástí předválečného Československa, mnoho našich dědů pomáhalo překonat zaostalost tohoto krásného koutku země.

Blízkost přetrvala až do současnosti. Prodavačky, zedníci, ale i zdravotní sestry, lékaři našli u nás práci i domov. Tak, jako ta pracovitá paní ve Vršovicích.

Naše starosti a jejich starosti. To srovnání se nabízí. Zatím, co my sedíme v teple u „plného talíře“ , mnozí z nás dokonce přemýšlí kam na dovolenou, Alpy, Řecko, Maledivy? Nedaleko od nás mají zcela jiné starosti, strach o život s otázkou, co bude zítra? Na nějakou dovolenou si ani nevzpomenou. Kdysi někdo moudrý řekl: „války jsou selháním politiků “ a že jich ten svět pamatuje. Vedle těch desítek milionů obětí, to byly i nesmírné materiální škody. Mám obavu, že na to vše už nějak rychle zapomínáme. Probouzíme se teprve, když ta válka je nedaleko od nás… 

Ten útok na Ukrajinu z minulého týdne nebyl překvapením, již několik měsíců byl signalizován mnohými politiky. Nechci být dnes soudcem a ani hrdinou, který si to za velezrádný názor půjde sednout. Proto si neodpustím - nedělejme překvapené, občanská válka na Ukrajině přece probíhá již 8 let, přinesla 14 000 obětí na životech, vylidněné vesnice, rozstřílená města, ta čísla o obětech nejsou vycucaná z prstu… Také tam umíraly ženy, děti. Soused stál proti sousedovi, místo smíru panovala nenávist. Místo jednání o míru, hovořily zbraně.

Žádná válka není řešením, včera plakala Jugoslávie, Sýrie, Irák, Libye… dnes Ukrajina. Po rozpuštění Varšavské smlouvy se mluvilo o věčném míru, věřili jsme tomu, dnes opět hovoří zbraně, stačí zmáčknout knoflík k té válce poslední. Atomové. Nemusíme souhlasit, ale jednejme, mluvme spolu. Važme svá slova i činy. Nenávist není řešením. K válce je jen kousek a může být skutečně válkou poslední. Nedávno jsem viděl na zdi nápis „Válka je vůl“ . Měl pravdu…