Tragická bilance války proti Iráku

USA iráckou válku prohrály, nikdy to však nepřiznají. Barack Obama prohlásil, že Američané mohou Irák opustit se vztyčenou hlavou, protože za sebou zanechávají stabilní a spolehlivou zemi. Také vám to připomnělo Orwellův román 1984? Obama dobře ví, že vpád do Iráku byl Bushův rozmar, který se nikdy neměl odehrát. Proto musel elegantně vycouvat z tohoto nákladného nekonečného dobrodružství, které stálo život 4.500 amerických vojáků a minimálně 800 miliard dolarů (se započtením vedlejších nákladů až tři biliony). Je velmi pravděpodobné, že po odchodu okupantů se země propadne do občanské války a nekontrolované vlny sektářského násilí. Podle vyjádření náčelníka generálního štábu Zebarího budou nová irácká armáda a policie schopny převzít odpovědnost za bezpečnost země až kolem roku 2020. Jaký je tedy výsledek násilného exportu „demokracie“ do Iráku?

Ve válce podle minimálních odhadů padlo 150.000 Iráčanů. Když ale započteme období od uvalení drastických sankcí do současnosti, může to být až dva miliony mrtvých mužů, žen a dětí v důsledku podvýživy a nedostatečné zdravotní péče. Podle různých statistik z Iráku uprchly dva miliony lidí a další dva miliony byly vyhnány ze svých domovů a žijí ve vnitřním exilu. Podle Amnesty International jsou tisíce lidí (většinou sunnitů) oběťmi porušování lidských práv, mezi něž patří svévolné zatýkání, mučení a znásilňování (v tajných věznicích), včetně odsouzení k trestu smrti po nespravedlivých soudních procesech. Lidská práva porušovali i američtí vojáci, kteří zabili řadu civilistů. Až 340.000 lidí bylo bez obvinění uvězněno. Více než 40 % Iráčanů žije pod hranicí chudoby a v každodenním strachu ze životních podmínek způsobených válkou. Míra nezaměstnanosti se podle statistik OSN pohybuje od 15 do 30 % a Irák přišel o 40 % střední třídy.

Nová irácká administrativa, dosazená po důsledné debaasizaci, je nekompetentní a vysoce zkorumpovaná. Nedokáže obnovit veřejné služby – dodávky elektřiny, pitné vody, zajistit základní léky – alespoň na úrovni svrženého režimu škrceného mezinárodními sankcemi. Na dovozu potravin jsou závislé dvě třetiny populace. Zásobování pitnou a užitkovou vodou je přes poměrně vydatné zdroje nedostatečné; vodovodní řady vyžadují rekonstrukci. Zásobování elektrickou energií z veřejné sítě je problematické s častými výpadky. Dodávky elektřiny pro domácnosti se pohybují v posledních letech v průměru mezi 2,5 – 4 hodinami denně. Zásobování pohonnými hmotami a topnými oleji je rovněž nedostačující oproti poptávce. V zemi s pátými největšími zásobami ropy na světě stojí obyvatelé hodiny ve frontách na benzín, jehož ceny mnohonásobně vzrostly oproti situaci před invazí. Závažný problém představuje poničená infrastruktura. Na většině území je nefunkční železniční doprava. Tratě mezi iráckými městy jsou poškozené, fungují jen krátké úseky na jihu a severozápadě země. 

Irácké zdravotnictví bylo proslulé svou vysokou kvalitou a dostupností. V současnosti podle vyjádření Světové zdravotnické organizace patří mezi nejslabší v oblasti Blízkého východu a severní Afriky. Šestinásobně vzrostl počet onemocnění dětskou leukémií a různými vrozenými vadami v důsledku systematického nasazování střel s ochuzeným uranem americkými silami.  

Územní celistvost vystřídal sektářský politický systém, dělící občany podle etnického původu a náboženského vyznání. Riziko rozpadu oslabeného Iráku do tří států – sunnitského, šíitského a kurdského je jedním z možných budoucích scénářů. V únoru 2011 zasáhla zemi vlna protestů. Demonstrací ve větších městech se účastnily desetitisíce lidí, kteří požadovali omezení obrovské korupce, odstoupení některých vládních činitelů, lepší dostupnost služeb a nová pracovní místa. Při protestech zemřelo několik lidí na následky střelných zranění způsobených bezpečnostními složkami.

Irák je rozpolcenou zemí, zachvácenou sektářským násilím, bez bojeschopné armády a představuje zdroj mocenského vakua na Blízkém východě, které zaplnil Izrael, Turecko a Írán, který má ve většinově šíitském Iráku stále větší vliv. Washingtonu se tak svržením Saddáma Husajna podařilo významně zvýšit geopolitický vliv Íránu – svého nepřítele číslo jedna – v oblasti Perského zálivu. Z Iráku se stalo největší rejdiště všech možných teroristů a islámských fundamentalistů a vedle Somálska a Afghánistánu je to nejnebezpečnější místo na světě. Ale zatím je spolehlivým a poslušným dodavatelem ropy.

Co myslíte – stálo to za to?