Vyhánění chcíplého čerta ďáblem

Pokusme se dát odpověď na tuto otázku s využitím jevu zvaného „stupidita“, tak jak ho definují F. Koukolík a J. Drtilová (viz http://www.blisty.cz/art/39405.html).

Co je stupidita dle Koukolíka a Drtilové?

Stupidně jednají ty subjekty, které svůj vzorec chování nedokáží přizpůsobit změně podmínek a pokračují v něm i když se z původně adaptivního (výhodného) stal maladaptivním (nevýhodným).  Stupidita nesouvisí s výškou IQ subjektu, dokonce lze předpokládat, že její ničivý potenciál je tím větší, čím vyšší hodnoty IQ daného jedince dosahuje.

Stupidně jednající subjekt je vlastně v zajetí určitého schematu chování, které bylo výhodné kdysi, ale dnes již výhodné není. Tento fenomén lze přiblížit pomocí následujícího vtipu:

Dcera se ptá v kuchyni matky: „Mami, proč vždycky knedlík 2x překrojíš než ho dáš vařit do toho velkého hrnce? Víš přece, že kraje knedlíků nikdo u nás nemá rád.“
Matka odpovídá: „Naučila mne to tak moje matka, tedy tvoje babička.“
Dceři to nedá a jde se zeptat babičky proč vždy knedlík 2x překrajovala než ho dala vařit.
Babička odpovídá: „Milá vnučko, my jsme doma měli jen malý hrnec a dlouhý knedlík by se do něj nevešel.“

Známy finančník George Söros, považující se za žáka filosofa K. R. Poppera (1902-1994), si již poměrně dávno všiml toho, že pro demokracii (dle Poppera tzv. „otevřenou společnost“) přestal již v Evropě být nebezpečím zde zdiskreditovaný stalinistický komunismus, ale stále větším nebezpečím se pro ni stává neregulovaný kapitalismus neoliberálního typu (viz  http://www.comrad.cz/item240.htm), tj. kapitalismus založený na doktríně „laissez-faire“ či „neviditelné ruky trhu“.

Avšak málokdo dnes disponuje širokým vzděláním a schopností kritického myšlení jako filosof Popper a jeho následovníci. Navíc současný západní neoliberální vzdělávací systém schopnost kritického myšlení neumí rozvíjet, naopak „vzdělání“ je zde chápáno ve smyslu „výcvik k dokonalému ovládání svého úzkého oboru", slovy neoliberálů: vzdělávání ke konkurenceschopnosti. Podrobněji viz kniha filosofa K. P. Liessmanna „Teorie nevzdělanosti“ (viz http://www.academia.cz/teorie-nevzdelanosti.html a viz http://www.academia.cz/recenze/kde-zijeme-v-antiosvicenstvi-a-neofeudalismu.html). Významnou součástí mainstreamové „elity“ jsou pak vynikající odborníci na své úzké obory, ale bez schopnosti rozumět světu v jeho složitých souvislostech, tj. tzv. fachidioti. 

Je pozoruhodné, že určité zaslepenosti tzv. odborníků si všiml již známý fyzik a filosof Ernst Mach (1838-1916), kdysi rektor Karlovy univerzity, viz tento jeho citát:

"Neznám nic strašnějšího, než ubohé lidi, kteří se učili svému oboru příliš mnoho. Místo zdravého silného úsudku, který by se byl snad vyvinul, kdyby se neučili ničemu, se jejich myšlenky úzkostlivě plíží stále po týchž cestách za jakýmisi slovy, větami a formulacemi. To, co mají, je pavučina myšlenek, příliš slabá, aby se na ni dalo spoléhat, ale dost komplikovaná, aby popletla."

Vraťme se však k naší mainstreamové „elitě“. V konfrontaci s bystrým úsudkem G. Sörose lze říci, že jí chybí schopnost oprostit se od ideologie bojující proti minulému nepříteli a neschopnost vidět nepřítele nového. Jinými slovy: jsou v zajetí schematu chování, které bylo užitečné před rokem 1989 a krátce po něm, ale stalo se kontraproduktivním později. To je ona stupidita, jak je definována výše.

Jde o velmi podobnou situaci jako v 50. letech minulého století: obavy z kapitalismu, který vyprodukoval fašismus s jeho genocidami, vedly naši tehdejší mainstreamovou „elitu“ k nadšenému vítání stalinského komunismu i s jeho zhoubnou ideologií.

Nyní se odehrává něco podobného: obavy ze stalinského a brežněvovského komunismu, který vyprodukoval předlistopadovou totalitu, vedou mainstreamovou „elitu“ k nadšenému vítání anglosaského neoliberalismu, opět i s jeho zhoubnou ideologií.

Lidově se tomu říká "vyhánění čerta ďáblem". Což o to, i tato metoda může být někdy dobrá a osvědčila se například při spojenectví Churchilla se Stalinem proti Hitlerovi. Avšak co je opravdu stupidní, je vyhánění chcíplého čerta (zatraceně živým) ďáblem. A přesně to se dělo u nás v 50. letech, kdy mainstreamová „elita“ mudrovala o boji proti tehdy poraženému fašismu a na pomoc si povolala stalinistický komunismus. A něco podobného se v soft verzi děje i dnes, kdy mainstreamová „elita“ mudruje o boji proti poraženému stalinskému komunismu a na pomoc si volá neoliberální kapitalismus.

Podíváme-li se na současnou prezidentskou volební kampaň, i zde se lze s popsaným fenoménem setkat a vymezení se proti stalinistickému komunismu na straně jedné a proti neoliberální doktríně na straně druhé je nepochybně zásadní charakteristikou jednotlivých kandidátů a vypovídá o jejich (ne)stupiditě, tak jak je definována výše. Stupeň odporu proti neoliberalismu je v současné naší společnosti chápán defacto jako „stupeň levicovosti“ daného kandidáta. S přihlédnutím k výše uvedenému lze tedy říci, že nejstupidněji se chovají ti kandidáti (a ta jejich další podpůrná „elita“), kteří vyznávají ostentativní antikomunismus a současně zjevně nechápou nebezpečí neoliberální doktríny pro společenské uspořádání v naší zemi. Jinými slovy ti, kteří chtějí vyhánět chcíplého čerta ďáblem.

Ke kandidátům s nejvyššími předvolebními preferencemi, tedy těm, kteří mají reálnou šanci dostat se do 2. kola prezidentské volby, jsou zejména M. Zeman, J. Fischer, J. Dienstbier a K. Schwarzenberg. Pokusme se je nyní seřadit nikoliv podle předpokládaných preferencí, ale podle stupidity jak je definována výše.  První místo nepochybně připadne J. Fischerovi, s jeho protikomunistickou rétorikou (uvedl, že by nikdy jako prezident nejmenoval vládu s účastí KSČM) a současně pevnými pravicově neoliberálními názory (zmínil například, že tzv. 2. pilíř důchodového spoření by měl být povinný). Těsně za ním se zařadí K. Schwarzenberg vyznávající o něco méně vyhrocený antikomunismus, ale s neochvějnou podporou nejvíce pravicově neoliberální vlády v naší historii, které je přímo významným členem.

Třetí místo by obsadil M. Zeman, který ve své rétorice sice nevyznává ani antikomunismus ani klíčové neoliberální principy, avšak svými konkrétními činy neoliberály neochvějně podporuje. S trochou nadsázky lze M. Zemana označit za trojského koně neoliberální pravice. Používá převážně levicovou rétoriku když je třeba se dostat k moci a v okamžiku kdy se to za pomoci ní podaří, prosazuje v principu neoliberální politiku. Vzpomeňme na jeho slova o „pravicí spálené zemi“ a na jeho následné objetí v opoziční smlouvě s těmi, kdož zemi spálili. Není asi náhodou, že je Zemanovi blízký  (viz http://www.novinky.cz/zahranicni/274186-zeman-se-v-londyne-setkal-s-blairem-resili-prezidentskou-volbu.html) bývalý britský premiér T. Blair, který přes svou údajnou levicovost v praxi také realizoval neoliberální politiku a který má stejného válečného ducha jako Zeman (Blair „věřil“ v nebezpečí zbraní hromadného ničení v Iráku, Zeman má podobnou obsesi ve vztahu k Íránu).

Je-li stupidita prvních dvou výše uvedených kandidátů poměrně nápadná, je stupidita M. Zemana dovedně ukryta za jeho údajnou „levicovostí“. O to může být nebezpečnější, protože pak voliči neodhalena. Neměli by se však nechat zmýlit Zemanovými slovy, měli by naopak svůj úsudek opřít pouze o jeho činy (podrobněji viz např. http://www.blisty.cz/art/66682.html). Varovat může také neochvějná podpora ze strany skalního thatcheristy, ideového vůdce českých neoliberálů V. Klause. Pro každého nestupidně uvažujícího voliče by tato podpora měla být pro Zemana „polibkem smrti“. Avšak Zeman se může opřít především o voliče nedostatečně bystrého a/nebo nedostatečně informovaného. Kouzlem nechtěného se možná stane prezidentem především díky podpoře méně inteligentního sektoru společnosti, kterým Zeman tak ostentativně pohrdá.

Skutečnou tvář M. Zemana ve zkratce asi nejlépe vystihuje přiložená fotografie.

Zbývá poslední z relevantních kandidátů, tj. J. Dienstbier. Jeho vztah ke stalinským komunistům i neoliberálům je dobře znám: v roce 1989 organizoval studentské stávky proti brežněvovsko-husákovské KSČ, která kolaborovala s okupačními vojsky SSSR. V současné době, kdy je komunismus v Evropě poražen, v souladu s G. Sörosem bystře pochopil, kde je třeba hledat dnešního nepřítele demokracie a svobody. Nepodléhá tedy schematu chování, které bylo rozumné (adaptivní) v minulosti, ale v současných podmínkách se stalo nerozumné (maladaptivní), jinými slovy: není stupidní. Naopak proti nynějšímu nepříteli demokracie hledá spojenectví u všech sil, které se mu mohou postavit, tj. i u KSČM. Nepatří tedy k těm, kteří stupidně vyhánějí chcíplého čerta (zatraceně živým) ďáblem. Právě protože se staví proti nebezpečné pravicové doktríně neoliberalismu, jeví se jako zřetelně „nejlevicovější“ ze všech zde probíraných kandidátů. Viz http://www.denikreferendum.cz/clanek/14683-analyza-prezidentskych-programu-levici-ztelesnuji-dienstbier-a-fischerova.

Lze-li tedy chápat opožděný antikomunismus a naopak neschopnost vnímat nebezpečí neoliberalismu v kontextu současné situace v Evropě jako známku stupidního jednání politika, pak neobstojí ani J. Fischer, ani K. Schwarzenberg, ale s ohledem ke konkrétním jeho činům nepochybně ani M. Zeman. Naopak velmi dobře si vede J. Dienstbier.

Pokud bychom chtěli parafrázovat někdejší slova M. Zemana na adresu V. Špidly, pak můžeme říci, že J. Dienstbier má jednoznačně největší deficit stupidity ze všech čtyř relevantních kandidátů. Zbývající tři klopýtají v dáli za ním. S přihlédnutím ke zjevně vysoké hodnotě IQ Miloše Zemana, může být naopak devastující potenciál jeho stupidity velmi značný.

PS: Pro jistotu na závěr připomeňme, že stupidita, o které je v článku řeč,

není nadávka nebo posměšné označení, ale neutrální pojem a

není mentální retardace neboli duševní zpozdilost, popisovaná učebnicemi psychologie a psychiatrie, měřená poklesem inteligenčního kvocientu (IQ). Na výši IQ je stupidita nezávislá. Má se zato, že nejefektivnější bývá, jsou-li jejími nositeli a tvůrci lidé mocní, jejichž IQ je vyšší než 140.