Zatímco v roce 1420 velel českým armádám brilantní vojevůdce - Čech Jan Žižka, tak  v roce 1621 velel stavovským armádám cizák Kristián I., kníže Anhaltsko-bernburský, který tuto bitvu na Bílé hoře totálně zpackal. Tím společným znakem obou bitev bylo, že obě protičeská vojska byla převážně germánská, a co hnalo německé armády k invazi do Čech? Hnala je touha si v Čechách naloupit majetek. Je známo z historických pramenů, kolik vozů kořisti si z Prahy vezl tehdejší bavorský vévoda Maxmilián I.  Bavorský po porážce českých stavů na Bíle hoře. A bylo těch vozů několik set.

    Tyto dvě historické bitvy proti převážné germánských nájezdníkům mě vedou k hledání paralely k současné situaci v Evropě. Doufám, že to není jen můj pocit, že tento germánský živel dlící za naší západní hranicí začíná být opět ovládán válečnickým chtíčem. Jako by tento německý národ už zapomněl, jak tu poslední válku v Evropě projel, bylo to jako kanár na kurtu, a ve mně vzniká dojem, že ti  potomci SS oficírů opět zvedají zpupně hlavy.

    Vždyť to přece není tak dlouhá doba, co tu dozněla děla a zavřely se brány posledního koncentráku a poslední koncentráčníci se dobelhali domů. Lidstvo je nepoučitelné, opět chce šlápnout na stejné hrábě. Slova i činy Merze dokazují, že Němci už mají opět chuť se postavit proti nám Slovanům jako mnohokrát v minulosti. A o co jde tentokráte? No přece pořád o to samé, o nakradení majetků, sebrání zdrojů a  surovin. Jak Špidla veřejně prozradil, že zdroje tady jsou. Ale myslím si, že u nás už toho není tak moc, co se dá sebrat. Vždyť Klausova vláda vydala Němcům to nejdůležitější, co jsme tu v průmyslu měli, a co Klausova vláda nevydala, to na přání Němců zničila - viz Poldi Kladno.

    Jediní, u kterých si zatím Němci nehrábli na majetek, jsou Rusko a Bělorusko a to snad teď někdo v Německu doufá, že my Češi pomůžeme Německu loupit dále na východě, když už tady u nás není co sebrat?  

    Jen ta válkychtivá koalice je proti minulosti poněkud odlišná, že se nám tu teď vytvořilo spojení dvou agresivních zemí, které stojí v čele tohoto protislovanského hnutí. Jednou zemí je ten náš tradiční nepřítel, a to Německo, a tou druhou spřátelenou zemí s Německem je tentokrát překvapivě Francie, která se postavila na opačnou stranu barikády, tedy proti nám.  

   Co vede tyto dvě země Německo a Francii, které v historii většinou stály proti sobě, k vytvoření tohoto netradičního přátelství ve zbrani?

   Tak se na to podívejme blíže. A já se v tomto svém pohledu do nitra tohoto spojení vrátím k nedávnému protestu proti konání sudeťáckého sjezdu v Brně. Na tomto protestním shromáždění jsem byl osloven reportérkou z jedné německé televize, se kterou jsem měl celkem zajímavou diskusi. Té dámě bylo tak kolem 30 let a neměla ani páru o tom, co byly Lidice a co byl Oradour, ale ta reportérka vyřkla zajímavý názor, který  stojí za zamyšlení. Vyjádřila se zhruba takto: „Na co vy tu pořád chcete vzpomínat? To my jsme se hned po válce s Francouzi skamarádili a nemáme spolu žádné problémy“. A to jsou slova, která si zaslouží, aby nad nimi člověk trošku podumal.

    Má to, co tu předvedli Francouzi těsně po válce, že se dokonce dohodli s Němci, že Francouzi nebudou žádat vydávání a nebo potrestání německých válečných zločinců, představovat opravdu vzor chování k někomu, kdo byl ve válce agresorem a vyvražďoval na území napadané země vesnice a choval se bezmezně brutálně k místnímu obyvatelstvu?

    Že se v oficiální francouzské politice zapomnělo na Oradour a na odbojáře Jeana Moulina, kterého umučil Lyonský řezník Klaus Barbie, a to vše prošlo Francii jako loňský sníh? To přece vypovídá něco o charakteru národu, o jeho hrdosti, o jeho sebeúctě atd. Je třeba mít na vědomí, že tedy už ale působí zhoubně ty slovutné evropské hodnoty, které se ve Francii začaly zahnízďovat hned po válce. Díky jim ztratil člověk ze západu národní cítěním, hrdost, smysl pro čest atd., a já mám obavu, že my máme našlápnuto stejným směrem.

    Kdo byl u založení Evropského společenství uhlí a oceli jako předchůdce pro dnešní žalář národů, tedy (EU)? Byl to Francouz Robert Schuman, který před 2. světovou válkou byl ztělesněním tzv. appeasmentu a tento francouzský předválečný politik měl vysoký podíl na zradě Francie vůči Československu v Mnichově. A on byl také architektem jako ministr zahraničních věcí Francie na těch poválečných „vynikajících“ vztazích Francie se západním Německem.

     Říká se, že tento plivanec do obličeje od Němců si nechali Francouzi líbit jen proto, že si dali namluvit, že větším nepřítelem než německy fašista, jsme pro Francii my, to je já, a tamhle Franta, a taky Pepa odvedle, zkrátka uvěřili tomu, že socialismus v naší zemi je větší arciďábel, než ten německý fašismus. Jak hloupé, ale zafungovalo to.      

    Já být Francouzem, tak na toto rychlé sbratření s Němci pohlížím jako na národní potupu, za kterou bych se styděl. A vidíte teď v praxi, že Němci povzbuzeni tím, jak to hezky Němci dokázali skoulet po válce s Francouzi, že jim Francouzi nic nepřipomínají, nevyčítají, a vše si odpustili a otevření 2. fronty pak slaví Němci a Francouzi spolu, a tak ten samý vzorec zkusili Němci uplatnit i na  nás a vypustili kontrolního chrousta v podobě Sudeťáků.

   Po První světové válce se tvrdilo, že Němci byli potrestání moc, a že právě pocit ukřivděnosti z nadměrného trestu vedl Němce k tomu, že se usilovali o revanš ve druhé světové válce. Trošku k tomuto argumentu neladí to, že jsme ten jejich revanš měli odskákat zejména my Slované svým vyhubením. Ano, jako výsledek té zpackané bitvy na Bílé hoře jsme se bohužel ocitly v 1. světové válce na německé agresorské straně. A tento náš historický úkrok pak chtěli Němci potrestat v té druhé světové válce naším vyhubením.  

   A tak po Druhé světové válce zase pro jistotu k žádnému potrestání Němců ve velké míře nedošlo, a to ani fyzickému - to je potrestání těch, co se dopustili válečných zločinů na českém národu, a ani po stránce finanční - Německo žádné velké kompenzace jiným státům platit nemuselo a už nebude muset.

    Jak prohlásil prof. Petr Drulák při svém projevu při květnovém sudeťáckém sletu v Brně, že opravdu ta Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji podepsaná v roce 1997 Klausovou vládou byla míněna tak, že tato deklarace zbaví Němce povinnosti nám ty reparace zaplatit. Prof. Drulák to řekl zcela jasně, takže každý, kdo začne mluvit o zaplacení válečných reparací Německem, tak buď neví, o čem mluví, a nebo ví, o čem mluví, ale  jen si chce ohřát tu svoji populistickou polívčičku. Takže my jsme se jako stát díky Klausovi a Havlovi zřekli nároku na válečné reparace vůči Německu, to ale neznamená, že se Sudeťáci, jako civilní obyvatelstvo zřeklo práva žalovat český stát za zabavení jim jejich osobního majetku. Tady se přece jen čeká na zrušení Benešových dekretů a pak se spustí lavina žalob vůči českému státu k mezinárodním soudům. My jsme se díky Havlovi a Klausovi zbavili svého jednacího argumentu, Sudeťáci svého ne.

     A jak to tedy ten běžný Němec musí chápat? Že ten dnešní svět je vlastně krásný, že se za žádné sviňárny v tom dnešním světě platit nemusí. Co je to ale za svět, ve kterém mi dá někdo facku a já mu podám ruku a tvářím se, jako že se nic nestalo? Tak abych tu německou dámu od televize trošku vyvedl z omylu, že celý ten svět je takový zapomnětlivý, a že u nás je to jako ve Francii, tak na dotaz té reportérky, zdali chceme mít dobré sousedské vztahy s Němci, jsem odpověděl, že ano, ale že přátelé nikdy nebudeme, že na tu brutalitu Němců vůči nám za Druhé světové války, že se to za jednu generaci nesrovná. Že to bude chtít ještě alespoň další dvě generace, aby se vzpomínky na 2. světovou válku vytratily z našeho českého vědomí.

    Ale já té redaktorce zároveň připomenul, když už tu hovoříme o dobrých vztazích mezi Čechy a Němci, že my už jsme ty dobré vztahy s Němci přece měli, a to s NDR, kdy jsme si nic nevyčítali. Jenže tehdejší NDR denacifikovalo, což západní Německo neudělalo, a já jsem v té době vůbec nepodezříval východní Němce, že by měli nekalé úmysly vůči nám a nebo proti někomu jinému na východě. Dnes už, když slyším Merze, tak mi můj instinkt napovídá, už je znovu tady ta dávná německá touha.

    Asi jsem svými názory té redaktorce z německé televize hodně zamotal hlavu, asi nečekala, že tu narazí na někoho, na kom se ty jejich západní evropské hodnoty neuchytili ani v nejmenším. Narazila zkrátka na člověka, u kterého ten vyšší princip mravní stojí nad všemi těmi jejich evropskými hodnotami.

     Co dodat na závěr? Že na to, na co se mohou Němci zde spolehnout, je, že tu vždy v českých zemích najdou spousta těch kolaborujících Čechů, které si je možno za nějaké ty materiální požitky koupit. Tak, jak se umělo 3 týdny po vypálení Lidic sejít na Václavském náměstí 200 – 260 tisíc českých kolaborantů zvedajících pravice a  tlaskajících projevu Emanuela Moravce, tak se zase v Brně v květnu 2026 umělo sejít na pochodu z Pohořelic do Brna několik tisíc Čechů, co by chtěli zrušení Benešových dekretů, a k tomu zřejmě i návrat Sudeďáků k nám a snad i okupaci naší země Němci. Někde se potomci těch 200 – 260 tisíc kolaborantských Čechů přece rozptýlit museli.

       Pokud jsou ale v tomto národě lidé, kteří umí veřejně říci, že zabíjení srbských civilistů letadly NATO, že to byl zločin, že to, co prováděli ukrajinští nacisté proti lidu Donbasu, že to byl zločin, že to, co provádí Izrael v Gaze, že to je zločin, a že to, co provádí USA v Iránu, že to je taktéž válečný zločin, tak pořád tato země má naději se ubránit těm tzv. evropským hodnotám.

Miroslav Kelnar