Zasloužené ovace pro Jaromíra Nohavicu v Kroměříži

 Pro všechny příznivce původní české písňové tvorby a zejména tohoto folkového barda je dobrou zprávou, že si loňský sedmdesátník stále s velkým gustem užívá živá vystoupení, a to jednak na domovské scéně v malé ale útulné Heligonce v Ostravě, kam za ním přijíždějí návštěvníci ze všech koutů vlasti i z ciziny, ale po celé republice i na Slovensku. Koncem minulého roku populární písničkář oznámil, že zkraje toho následujícího chystá šňůru koncertů na Moravě, v Čechách a rovněž i u slovenských sousedů, kde je neméně populární.  

Jak již bývá dlouhý čas železným pravidlem, vstupenky na vystoupení začaly mizet ihned po zahájení předprodeje a za několik málo dní byl daný koncert beznadějně vyprodán. Také proto kupříkladu mimořádně přibyl ve Vsetíně ještě jeden termín pro další koncert. Jelikož vstupenky zmizely skutečně závratnou rychlostí a na mnoho zájemců by se nedostalo. Velice záhy se vyprodaly také oba únorové termíny v Kroměříži, kam svérázný slezský bard zavítal znovu po šesti letech. A ten, kdo měl štěstí a vstupenku si včas obstaral, ať už pro sebe či jako dárek pro své blízké, rozhodně nelitoval.

Jakmile v úterý 13. února krátce po devatenácté hodině stanul na pódiu Divadelního sálu Domu kultury v Kroměříži, následoval bouřlivý uvítací potlesk, který vlastně velice výstižně předznamenal dění v následujících dvou hodinách. Celý program měl nejen logickou a vhodně vystavenou skladbu, ale zejména magnetizující energii, solidní spád, pár milých překvapení, skvělá sólová vystoupení spoluhráčů hlavního aktéra a samozřejmě dobře načasované finále. Hluchá místa, ta byste zde hledali marně.

Jaromír Nohavica má tak bohatý repertoár, že by mohl postavit hned několik zcela plnohodnotných koncertních programů o přibližně třiceti písních, a ještě stále by měl v záloze další osvědčené a publikem očekávané skladby. Také proto se nemůže dostat na některé silné skladby třeba z počátku jeho veřejného působení. V Kroměříži tak například nezazněla Bláznivá Markéta, Krajina po bitvě, Moje malá válka, Darmoděj, Zatímco se koupeš ani Pánové nahoře.  

Když Nohavica představoval jednu z prvních písní – Jdou po mě, jdou, jen stručně uvedl, že ji složil po polovině 80. let, kdy mu tehdejší bezpečnostní i jiné orgány značně komplikovaly život, ale i na dnešní dobu je přímo jako dělaná. Ano, všichni v sále pochopili, kam míří a na koho míří. 

Ke kvalitě programu zásadně přispěli oba Nohavicovi kolegové na pódiu. Jednak jeho dlouholetý koncertní parťák, vynikající polský akordeonista a pianista Robert Kusmierski i skvělý hráč na bicí a perkuse Pavel Plánka. Nebyli jen v roli spoluhráčů hlavní hvězdy koncertu, ale oba po celý čas dokazovali, jak úžasní jsou to muzikanti. Velkým dílem i oni povýšili program na nevšední zážitek z pohledu diváka, který brzy poznal, že zde své síly spojili tři výjimeční hudebníci. Tři profesionálové každým coulem.

Jedním z překvapení se stala zbrusu nové verze starší písně Heřmánkové štěstí. Ortodoxní folkaři by sice zvedli obočí nebo se chytili za hlavu, možná si i zacpali uši a ti nejradikálnější rovnou rychle vyběhli ze sálu, ovšem nová verze nenarušila obsah, a dokonce ani celkové vyznění této křehké milostné písně. Autor ukázal, že ani předělávky osvědčených písní mu nejsou cizí. Ostatně, který autor by si sám zkazil píseň, a ještě ji s neskrývanou hrdostí předložil publiku? Neznám takového.

A nebyl by to Nohavica, navíc přímo v Kroměříži, a ještě k tomu v roce jeho dvojího významného výročí, aby nepřipomněl zdejšího slavného rodáka, Karla Kryla. Zřejmě jej nemohl připomenout působivěji – zazpíval bez hudebního doprovodu velmi procítěně píseň Jeřabiny. Nejen pro mě osobně šlo o jeden z vrcholů celého koncertu.

Diváci se dočkali písní z veleúspěšného alba Divné století - Sarajevo, Petěrburg, Těšínská. Z alba Tak mě tu máš potom zazněl Zbloudilý koráb, Já chci poezii, Jiné to nebude. Došlo i na méně vážné či přímo žertovné kusy – Zadek jako žok, Mě snad jebne, Metro pro krtky, Hanba, sláva! Ze starší tvorby Když mě brali za vojáka, Polámaný anděl touhy, Dokud se zpívá, ještě se neumřelo. Nemohly scházet skladby při kterých běhá mráz po zádech Mám jizvu na rtu, Máma mi dala na krk klíč. V samotném finále, kdy atmosféra v sále gradovala, pomyslnou tečku za mimořádně vydařeným koncertem obstaraly skladby Hlídač krav a Kometa.

Nohavica je znám pečlivou dramaturgickou prací při tvorbě svých vystoupení, kde vše má pevné místo, včetně nezbytné improvizace. V průběhu vystoupení opakovaně potvrzoval obdivuhodnou všestrannost. Není mu cizí šanson, balada, lidová píseň, ale ani jazz či rockovější pojetí u písní, které si o to samy říkají. Dokáže s přehledem vystřihnout svěží kuplet i nenáročnou situační žertovnou píseň. Při tom všem ale v sobě nezapřel v prvé řadě tradičního folkaře, který sice ve své dlouhé kariéře prošel uměleckými proměnami a témata písní výběrově nijak záměrně nevolí, ale bere je tak, jak je doba přináší a hlavně, jak je život přináší. A snad právě v tom spočívá ona síla osobnosti, dlouholetá popularita i množství písní, které dávno zlidověly a některé z nich zněly u táboráků již v 80. letech.