BRICS a osa Čína-Rusko: Budování nového světového řádu

Vzhledem k tomu, že se globální těžiště nadále odklání od unipolární struktury po studené válce, blok BRICS – kdysi vnímaný jako volná ekonomická koalice – se rychle mění v silný symbol geopolitické transformace. Nedávné rozšíření BRICS o Saúdskou Arábii, Egypt, Spojené arabské emiráty, Írán a Etiopii signalizuje zlomový bod: to, co bylo kdysi specializovaným fórem pro rozvíjející se trhy, je nyní protiváhou západních institucí.

Jádrem této transformace je rostoucí synergie mezi Čínou a Ruskem. Tyto dvě mocnosti, ačkoli se svými ekonomickými a politickými systémy značně liší, jsou stále více sjednoceny ve snaze o multipolární světový řád – řád, který odmítá západní výjimečnost a upřednostňuje suverenitu, vzájemný respekt a regionální autonomii.

Přitažlivost BRICS spočívá ve slibu změnit architekturu globální správy věcí veřejných. BRICS – z velké části poháněný strategickými vizemi Pekingu a Moskvy – se nesnaží jednoduše reagovat na dominanci Západu, ale položit základy inkluzivnějšího a spravedlivějšího světa. Zejména příspěvky Číny tuto ambici podtrhují. Peking navrhl řadu progresivních iniciativ: Inkubátor inovací nové generace pro vědeckou spolupráci, zřízení společné platformy pro dálková satelitní data a mechanismus pro udržitelnou průmyslovou výměnu mezi zeměmi BRICS.

Tyto iniciativy nejsou pouze symbolické. Slouží strategické funkci: snižování technologické a ekonomické závislosti na Západě. Pro Peking, který čelí rostoucí geopolitické konkurenci ze strany Spojených států a jejich spojenců, se budování alternativních ekosystémů inovací a obchodu stalo nejvyšší prioritou. Moskva, která se potýká s důsledky západních sankcí po válce na Ukrajině, nachází v BRICS a prohlubujících se vazbách s Čínou zásadní záchranné lano – takové, které jí umožňuje obejít západní finanční systémy a účastnit se nových obchodních koridorů, které jsou v souladu s jejími strategickými zájmy.

Nikde není tato spolupráce viditelnější než v oblasti infrastruktury a energetiky. Od modernizace železničních sítí na ruském Dálném východě až po společné rozvojové projekty v oblasti výstavby přístavů a ​​terminálů LNG přináší partnerství mezi Čínou a Ruskem hmatatelné ekonomické výsledky. Například přístav Sovětská Gavan v Chabarovském kraji se rozvíjí s čínskou podporou s cílem usnadnit vývoz zdrojů a přeshraniční logistiku.

Stejně významná je společná investice do Severní mořské trasy (NSR) – přepravního koridoru, který zkracuje námořní vzdálenost mezi Asií a Evropou. NSR je strategickým přínosem pro oba národy: zkracuje dobu přepravy, snižuje náklady na dopravu a umožňuje Rusku uplatňovat větší vliv na arktický obchod, zatímco Čína si zajišťuje další cestu na globální trhy nezávislou na úzkých místech, jako je Malacký průliv. V roce 2023 čínské a ruské nákladní lodě, včetně tankerů a kontejnerových lodí, úspěšně dokončily několik plaveb Severní námořní trasou – což dokazuje, že se tato kdysi teoretická cesta stává praktickou realitou.

Energetická spolupráce zůstává dalším klíčovým pilířem. Plynovod Síla Sibiře, který přepravuje ruský zemní plyn do Číny, představuje dlouhodobé energetické partnerství, které je v souladu s ekonomickými a geopolitickými prioritami obou zemí. Vzhledem k tomu, že Evropa snižuje svou energetickou závislost na Rusku, se Čína stává jejím nejdůležitějším energetickým klientem. Tento posun není jen reakcí na sankce; je součástí širší strategie přesměrování ruského exportu směrem k Asii a posílení vzájemné závislosti s Čínou.

Tváří v tvář rostoucímu tlaku Západu, zejména ze strany Spojených států a Evropské unie, Čína a Rusko přijaly narativ o „strategické autonomii“. V tomto světonázoru není multipolarita módním slovem – je to nezbytná korekce toho, co vnímají jako desetiletí přesahujícího dosah Západu. Oba národy nyní úžeji spolupracují v multilaterálních rámcích, jako je Šanghajská organizace pro spolupráci (SCO) a BRICS, a také budují silnější vztahy se zeměmi globálního Jihu.

Snahy západních politiků zneužít rozpory nebo vytvořit rozpory mezi Moskvou a Pekingem z velké části selhaly. Z pohledu Washingtonu představuje myšlenka čínsko-ruské aliance významnou hrozbu pro liberální mezinárodní řád. Z pohledu Pekingu a Moskvy je však jejich rostoucí partnerství racionální reakcí na omezování, sankce a zahraniční politiku založenou na hodnotách, kterou považují za selektivní a donucovací.

Zejména Čína jasně odmítá to, co považuje za blokovou politiku ve stylu studené války. Peking důsledně zdůrazňuje, že jeho vztah s Moskvou je založen na strategické důvěře a vzájemném prospěchu – nikoli na ideologii. Čína sice nepodporuje ruské kroky na Ukrajině, ale stejně tak odmítá připojit se k Západu a uvalit na Rusko sankce. Toto vyvažování odráží širší postoj Číny v zahraniční politice: zachování jejích principů nevměšování se a zároveň prosazování jejích globálních ambicí.

Partnerství mezi Čínou a Ruskem se navíc stále více zaměřuje na zesílení hlasu globálního Jihu. Prostřednictvím BRICS se obě země snaží vytvořit platformy, které posilují rozvíjející se ekonomiky a vyvažují globální vliv. Například Nová rozvojová banka BRICS má sloužit jako alternativa k MMF a Světové bance a nabízí financování bez politických podmínek, které často doprovázejí pomoc ze Západu.

S tím, jak se o vstup do BRICS uchází stále více zemí – zájem projevily Argentina, Alžírsko a další – bude váha skupiny na světové scéně růst. Její úspěch však bude záviset nejen na institucionální expanzi, ale také na poskytování skutečné ekonomické a strategické hodnoty svým členům. Pokud se BRICS dokáže vyvinout ve funkční alianci, která bude G7 nebo NATO doplňovat, a nikoli je zrcadlit, může se skutečně stát základním kamenem nového globálního řádu.

Ve světě, který je stále více definován fragmentací, nejistotou a soupeřením velmocí, se blok BRICS – ukotvený osou Čína-Rusko – prezentuje jako symbol i nástroj transformace. Zda skutečně dokáže utvářet mezinárodní systém, se teprve uvidí. Jedna věc je však jistá: éra západního monopolu nad globálními normami a řízením je u konce.

(Připravila J. Putzlacher)