Daně proti oligarchizaci (III)

Zucman nám vysvětlil, proč předchozí pokusy o zavedení daně z největších majetků a další zásahy proti nebezpečí oligarchizace západní společnosti selhaly. Sociálně demokratické vlády, které se o to pokoušely, daly přednost řešení domácích problémů a nedokázaly čelit závodům ke dnu, které na ně tlačily ze zahraničí. Někde se ale mezinárodní spolupráce prosadila, jak ukazuje příklad dolní hranice DPH v EU.

Přísnost na chudé, to by šlo

Krugman: EU má pravidlo o minimální sazbě DPH. Takže daň, která dopadá na pracující lidi, nelze nastavit příliš nízko, ale daň, která dopadá na miliardáře...

Zucman: To je velmi dobrá poznámka. Jedinou formou daňové harmonizace, kterou v EU máte, je DPH. Takže když jde o zdanění spotřebitelů, střední třídy, chudých, najednou dokážeme vytvořit společná pravidla. Ale když jde o zdanění firem nebo bohatých, co můžeme dělat? Nic.

V hloubi duše se možná skrývá představa, že mezinárodní daňová konkurence není jen přírodním zákonem, ale také – upřímně řečeno – dobrá věc. Že je to něco, co bychom měli uvítat, protože sociální státy v západní Evropě jsou příliš velké a potřebují nějaký vnější tlak, který vlády donutí, aby byly efektivnější – trochu tu bestii vyhladovět. Myslím, že mnoho lidí, dokonce i z levého politického spektra, kdysi přijalo tuto myšlenku, že bychom to měli uvítat, protože nás to učiní efektivnějšími. Měli bychom uvítat mezinárodní daňovou soutěž.

Dá se tak argumentovat, ale podle mě to má dva problémy. Jedním je, že jde o dost nedemokratický způsob rozhodování. Předpokládá, že voliči by chtěli politiku, která nadměrně zdaní kapitál nebo bohaté, a tak jim v tom brání různými ústavními omezeními nebo silami ze zahraničí.

Druhým problémem je samozřejmě to, že mezinárodní daňová konkurence podpořila nárůst nerovnosti, protože hlavními vítězi jsou nadnárodní společnosti a jejich majitelé nebo lidé, kteří většinu svých příjmů čerpají z kapitálových výnosů.

Uvažují už o tom mnozí

Krugman: Takže jste prosazoval nějakou formu globální dohody, která by v podstatě umožnila vyšší zdanění majetku. Znovu jsem si přečetl váš dokument pro skupinu G20, který se tím vším zabývá. Nemyslím si, že by k tomu mohlo dojít v dohledné době, ale jak to s tímto nápadem vypadá?

Zucman: Stane se to, ale chce to trpělivost.

Krugman: Ano, trpělivost. No...

Zucman: Vše začalo v roce 2021, kdy se 130 zemí dohodlo na zavedení minimální daně ve výši 15 % ze zisků velkých nadnárodních společností. Upřímně řečeno, málokdo to předvídal, protože převládal názor, že takovou dohodu je nemožné uzavřít. Malé země jako Irsko těží tak moc z mezinárodní daňové konkurence. Vypadalo to jako utopie, ale v roce 2021 se to stalo.

A pak v roce 2024 předsedala Brazílie skupině G20 a hledala nové nápady, a tak se mě zeptali, co si o tom myslím. Řekl jsem jim, že bychom měli pro miliardáře udělat to, co se nám podařilo udělat pro nadnárodní firmy. Pokusme se dosáhnout dohody o minimální roční výši daně, kterou by měli miliardáři platit. Zadali mi tedy vypracování zprávy a na summitu G20 došlo k určitému pokroku. Pak ale byl znovu zvolen Trump a na úrovni G20 se proto v tuto chvíli nic dít nemůže.

Opravdu zajímavé je však to, co se v těchto dnech děje na národní a regionální úrovni. Hned po brazilském summitu G20 v roce 2024 totiž francouzské Národní shromáždění přijalo minimální daň z majetku miliardářů, kterou jsem navrhl. Jedná se o daň ve výši 2 % z majetku osob s čistým jměním přesahujícím 100 milionů dolarů nebo eur.

Jedná se o minimální daň, což znamená, že pokud již platíte daň z příjmu ve výši odpovídající dvěma procentům vašeho majetku nebo více, nemusíte platit nic navíc. Pokud však platíte méně, musíte doplatit rozdíl, aby bylo dosaženo minimálních dvou procent. Jedná se tedy o nejspravedlivější a nejcílenější daň, jakou si lze představit, protože se vztahuje pouze na ultra-bohaté, konkrétně na ty z řad ultra-bohatých, kteří se dnes vyhýbají zdanění.

Francouzské Národní shromáždění pro tuto daň hlasovala, ale hned poté ji zablokoval velmi konzervativní Senát. Vidíme však počátek mezinárodního hnutí směřujícího tímto směrem. V Belgii byl předložen návrh zákona vypracovaný podle francouzské legislativy, a brzy se možná objeví i v Nizozemsku a ve Španělsku. Po nástupu premiéra Andy Burnhama se o tom hodně hovoří i ve Velké Británii.

Kalifornie přitvrzuje

A pak je samozřejmě podle mého názoru nejdůležitější to, co se děje v Kalifornii. Na stole je návrh zákona s kalifornskou daní pro miliardáře, o kterém se bude hlasovat v listopadu. Jednalo by se o jednorázovou daň ve výši pěti procent z majetku

Má několik charakteristik. Je jednorázová, nikoli roční. A týká se pouze miliardářů, ne vás, ani mě. Týká se miliardářů, kteří byli k 1. lednu 2026 rezidenty Kalifornie. Je tedy příliš pozdě se této dani vyhnout, což znamená, že pokud jste na začátku tohoto roku žili v Kalifornii, budete muset daň zaplatit. V tomto smyslu se tedy jedná o malou zpětnou platnost.

Kombinace těchto dvou charakteristik – skutečnost, že se jedná o jednorázovou daň a že se vztahuje na osoby s trvalým pobytem k 1. lednu 2026 – znamená, že pro jakéhokoli miliardáře je téměř nemožné této dani se vyhnout přestěhováním do jiného státu. Pokud bude návrh schválen, přinese značné daňové příjmy.

Výpočet je celkem jednoduchý. Kalifornští miliardáři mají jmění ve výši asi dvou bilionů dolarů. Pokud je tedy zdaníte pěti procenty, získáte sto miliard na daňových příjmech.

Dalším příkladem docela pozoruhodný: pokud se podíváte na veškeré příjmy obyvatel Kalifornie uvedené v jejich daňových přiznáních – tedy, upravený roční hrubý příjem (AGI) pro celou Kalifornii, uvidíte stejnou částku jako je majetek 250 kalifornských miliardářů. Jejich majetek tedy představuje 100 % kalifornského AGI. To znamená, že pokud zavedete pětiprocentní daň z majetku miliardářů, vygeneruje to stejné příjmy jako pětiprocentní daň z příjmů všech obyvatel Kalifornie za jeden rok. To je prostě velmi působivý příklad toho, o čem jsme předtím mluvili, tedy jak obrovský se stal majetek miliardářů a jaké to má důsledky pro veřejné finance.

Útok na oligarchy

Krugman: Je trochu zklamáním vidět všechny ty lidi z Googlu s heslem „Nebuď zlý! a podobně, jak se snaží ze všech sil uchránit před daněmi.

Zucman: Mají dobré důvody to nenávidět, protože tohle je jediná daň, kterou by museli platit. Musíte si uvědomit, že dnes platí velmi málo. Miliardáři v Kalifornii platí na dani z příjmu ekvivalent pouhých 0,2 % svého majetku. Takže přechod z 0,2 % na 5 %, i když je to jednorázové, pro ně představuje velký rozdíl, a to i přesto, že jejich majetek za poslední dva roky vzrostl asi o 200 %. Z tohoto pohledu je to tedy kapka v moři.

Myslím si ale, že průzkumy veřejného mínění vypadají slibně. Bude to boj, protože miliardáři už utrácejí desítky milionů, ba dokonce stovky milionů, aby podněcovali obavy a pokusili se tento návrh v referendu porazit. Myslím však, že návrh má dobré šance na schválení, protože logika tohoto návrhu je přesvědčivá a miliardáři nejsou v současné době v Kalifornii stejně jako všude jinde příliš oblíbení.

V novém rozpočtu dochází k velkému výpadku federálních prostředků na zdravotní péči a Kalifornie potřebuje sehnat zhruba sto miliard dolarů, aby mohla zachovat program Medicaid. To byl hlavní důvod, proč se o tom vůbec hlasuje. Pokud návrh neprojde, dojde v Kalifornii k výraznému nárůstu počtu nepojištěných lidí ze šesti na deset procent.

Z mého pohledu je to však ještě zásadnější proto, že jde o jediné konkrétní opatření, které může začít měnit poměry v oblasti bohatství a moci oligarchů.

Nechápejte mě špatně, samotná jednorázová daň ve výši 5 % nestačí, ale připraví půdu pro případné zavedení nějaké federální daně z majetku a federální roční daně z majetku. Přesně tak tomu bylo u daně z příjmu na počátku 20. století, kterou nejprve zavedlo několik států, například Wisconsin v roce 1911, než se v roce 1913 stala federální politikou. Proto je to opravdu důležité. Mohu vám říci, že celý svět sleduje Kalifornii. Myslím, že lidé ve Francii si říkají: „To je úžasné! Do toho, Kalifornie, zdanit miliardáře!“ A bude to vzorem pro to, co uděláme ve Francii, ve zbytku Evropy a, upřímně řečeno, po celém světě.