Jak to vidí Martin Jahn

Martin Jahn si může dovolit být otevřený, politika je minulostí a republiku vidí z vysoké židle vedení největší světové automobilky. Jeho názory tedy nejsou ani zdaleka akademické. V pondělním rozhovoru pro Hospodářské noviny vyvrací řadu mýtů, které opakuje do omrzení naše pravice.

• Ukazuje, že investory nepřiláká nízká cena práce a nízké zdanění uprostřed chaosu a skandálů („politický kabaret“, „politické psycho“), ale dali by spíš přednost pořádku, jasným vyhlídkám a stabilitě. A taky povinné maturitě z matematiky, když už se tu pořád mluví o reformě školství.
• Připomíná, že většina členů Svazu průmyslu a dopravy je stále euro – není divu, většina českého exportu míří do zemí eurozóny.
• Varuje, že Česko je pro české i zahraniční investory nečitelné, nevědí, jaká bude podpora technického školství, nevědí, jestli chceme podporovat průmysl, nebo služby.
• Říká, že kdyby si měl vybrat priority, tak je to vzdělávání, výzkum a vývoj a pracovní právo. Pak infrastruktura nebo energetická politika. S daněmi bychom se nějak vyrovnali. Daně jsou tu vlastně velmi příznivé.
• A pokud jde o ochranu klimatu, věnujme raději pozornost zákazníkům - firmy nenakupují jen podle ceny, ale i podle emisí CO2. Ostatně, nižší emise znamenají nižší spotřebu. A pokud jde o budoucnost, hybridy jsou slepou uličkou, Volkswagen už má testovací flotilu elektrických golfů.

Můj komentář:

Strategické myšlení není u Martina Jahna novinkou, v době svého vládního působení vedl kolektiv, který roku 2005 připravil Strategii hospodářského růstu. Tato strategie vznikala především jako nástroj pro využití historické příležitosti, kterou byl očekávaný příliv evropských fondů v období 2007 až 2013. Zároveň prosazovala jasnou orientaci na přijetí eura a zakotvila pravidlo pomalejšího růstu veřejných výdajů než je tempo hospodářského růstu, aby stabilizovala zvládnutí maastrichtských kritérií. Avšak ani evropské peníze by nám moc nepomohly bez vymetení zbytků Divokého východu, který v zemi vládl v 90. letech, proto se strategie hned v úvodu soustředila na rázné zavedení pořádku do institucionálního prostředí.

Dobré instituce, rozvoj vzdělání a výzkumu a evropské peníze měly vytvořit koktail, který dobuduje infrastrukturu a zvedne technologickou úroveň české ekonomiky, aby se roku 2013 naše životní úroveň vyrovnala s evropským průměrem. Česká ekonomika tehdy vstupovala do fáze šestiprocentního růstu, a tak nikoho nepřekvapilo, že vláda věří ve skvělé vyhlídky. Ty pak tvořily i základ volebního programu ČSSD v roce 2006.

Skvělé vyhlídky, to bylo. Mezi tím se naše republika trochu změnila. Volby roku 2006 přinesly Kubiceho zprávu, ČSSD to sesunulo na pouhou plichtu a dorazila to Topolánkova vláda přeběhlíků. Nový premiér se pak proslavil tím, že doma zrušil světovou krizi a v Evropském parlamentu poslal Baracka Obamu za protikrizová opatření do pekel. Padl poté, co ho proslavilo něco jiného než vztyčená hlava. Petr Nečas, kterému uvolnil místo, využil porážky v následujících volbách k sestavení vlády rozpočtové odpovědnosti, zvyšující státní zadluženost nad jakoukoliv představu. V atmosféře všeobecné transparentnosti, kdy kdekdo na každého něco vytáhne, aby ho poodehnal od korupčního zdroje, Brusel přivírá kohoutek evropských fondů. Toto je ta krásná země, domov můj? Příliš silná káva nejen pro běžné lidi, ale i pro největší firmy.