Leszek Miller: Právní stát nefunguje na principu „kdo má policii, má pravdu“

Ústředním bodem kontroverze byl koncept „stavu vyšší ústavní nutnosti“, který byl použit k ospravedlnění odvolání předsedy Ústavního soudu Bogdana Święczkowského a jeho zástupce Bartłomieje Sochańského z jejich funkcí. Podle Leszka Millera se tím vytváří nebezpečný precedent, který spočívá v nahrazení stávajících právních norem libovolným výkladem politické nutnosti. Bývalý premiér nenechává žádné pochybnosti o svém hodnocení citovaného právního konstruktu: „Nevyplývá z Ústavy, nevyplývá ze žádného zákona a není to ustálený ústavní zvyk. Je to doktrinální konstrukt, který může mít hodnotu v akademickém semináři, ale nemůže být základem pro fungování veřejných orgánů. Článek 7 Ústavy je v tomto ohledu jednoznačný: veřejné orgány jednají na základě a v mezích zákona. Ne na základě ‚nouze‘, i když to někdo považuje za vyšší a ústavní.“

Bezprostřední příčinou tohoto prohlášení byly události z 30. října 2026. Soudkyně Anna Korwin-Piotrowská poté vydala nařízení, která předsedovi a místopředsedovi Ústavního soudu zajistila přestávku ve výkonu úředních povinností. Toto opatření bylo doprovázeno policejní přítomností, která budovu soudu zajistila. Předchozímu vedení byl zabráněn vstup do sídla instituce.

Miller poukazuje na to, že ustanovení týkající se fungování obecných soudů, která byla při přijímání těchto rozhodnutí použita, automaticky neudělují analogické pravomoci řízení Ústavního soudu.

Obzvláště důležité je, aby kritika přijatých opatření nebyla omezena pouze na politické kruhy, které se staví proti současné vládě.

První předseda Nejvyššího soudu Zbigniew Kapiński vyjádřil silný nesouhlas s událostmi v tribunálu a poukázal na nebezpečí, že si státní orgány uzurpují svou pravomoc. Jacek Chlebny, předseda Nejvyššího správního soudu, zaujal stejně kritický postoj a zdůraznil potřebu respektovat ústavní limity činnosti veřejných institucí.

Zvláštní pozornost si zaslouží i postoje komisaře pro lidská práva a Helsinské nadace pro lidská práva. Komisař považoval koncept vyšší ústavní nezbytnosti za mimoprávní postoj. Navzdory kritickému hodnocení dosavadního fungování tribunálu Helsinská nadace zpochybnila i právní základ pro jednání Korwin-Piotrowské.

Je těžké najít výmluvnější ilustraci paradoxu, v němž se polský stát nachází. I ti, kdo požadují hluboké změny v rámci tribunálu, si uvědomují, že zaváděná opatření mohou porušovat samotné principy, v jejichž jménu jsou tyto změny zamýšleny.

Miller z této situace vyvozuje jasné závěry: „Vzhledem k tomu, že příkazy k ‚přerušení‘ nemají žádný účinný základ v platných právních předpisech, nemohou vést ke ztrátě funkce. Bogdan Święczkowski je formálně stále předsedou Ústavního soudu. Kdo v současné době kontroluje budovu a servery, je otázkou faktu, nikoli zákona. Právní stát však nefunguje na principu ‚kdo má policii, má pravdu‘.“

„Historie polských ústavních krizí nás učí, že je snadné překročit hranici, ale těžší ji později obnovit. Dnes má ‚stav nouze‘ ‚zachránit tribunál‘. Zítra se někdo jiný může rozhodnout, že stav nouze vyžaduje pozastavení činnosti někoho jiného. A zákon, který přestane platit, když ‚se musí něco udělat‘, přestane být zákonem. Stává se nástrojem. A to je jádro problému, bez ohledu na to, na které straně plotu člověk stojí,“ uzavírá Leszek Miller.