Pavel Koukal - dělník historie v českém příhraničí, ale i životního prostředí v hnědouhelné pánvi

A jako řada intelektuálů v tomto kraji exhalací i zničených útrob země se snažil uchránit jeho životní prostředí dávno před tím, než i u nás zakotvilo ekologické hnutí. Mezi to, čím obohatil svůj kraj, byla záchrana arboreta u zámku Jezeří. Připravil se svými přáteli podklady, které předali při státní návštěvě princi Charlesovi. Jeho nadace si záchranu vzala za své. Ale nešlo jen o vzácné stromy. Zachránit je, znamenalo nepřekročit povrchovou těžbou vrstevnici, kterou určovalo arboretum. Díky tomu krajina již není ohrožena ničivými důsledky těžby. Prostě musel být u všeho, co se dělo široko daleko kolem Duchcova. Ostatně dokládá to i fotografie z předloňského 22. září, kdy zahajoval v Poppelově síni výstavu svého přítele, kreslíře Františka Kratochvíla.

V Duchcově našlo svůj domov už sedm generací jeho rodu. I když právě Pavel Koukal tu rodák není. Přišel na svět bez týdne rok před tím, než skončilo zřízení, naoktrojované protentokrát vyznavači víry Heims in Reich. S podzimem 1938 museli se jeho rodiče přemístit do vnitrozemí. Tak se narodil v Roudnici a do svého domova se vrátil krátce po svých prvních narozeninách. Těch jubilejních, sedmdesátých se už nedočká. Připomeneme si je za týden a dva měsíce.

Poprvé jsem s Pavlem Koukalem potkal před třiceti roky. To vyšla jeho první knížka – Trubači revolt. Sáhl jsem po ní, protože i za normalizace, kdy jsem nesměl psát do novin, mi stále vrtalo hlavou mé dávné poznání. Bylo mi i v době, kdy už tálo k jaru 60. roků, naoktrojováno téma diplomky: svazácký týdeník MY 45 až 51. To byl zakázán, protože měl o mnoho víc fotografií než srovnávaná sovětský časopis – jeho vzor. Víc pestrých zpráv. A jeho rubriku ovládali mladí anarchosyndikalisté. Uvítali únor jako rozzářené slunce zítřků. Ale záhy ten nejtalentovanější z nich, František Listopad, emigroval. Jan Grossman, díky jehož studiím jsem si zamiloval básně, které nám byly po vydání Štollových Třiceti let vyřazeny z maturitních otázek, mohl dík Emilu F. Burianovi zakotvit aspoň u divadla. A nějak s těmito dávnými zkušenostmi jsem miloval všechny ty básníky, o kterých psal Pavel Koukal. Až na jejich guru - S. K. Neumanna. 

To jsem ještě nevěděl, že mezi těmito tvůrci chybí ten, který je Pavlovi nejblíž. Ilja Bart. Vždyť si vzal jeho dceru – a ona snad z piety, snad z víry v svobodu, si ponechala své dívčí jméno, které zdědila z doby, kdy se Bart ještě jmenoval Bartošek. Ale to všechno jsem poznával mnohem, mnohem později. Když jsem se po dalších pěti letech mohl vrátit do redakce, kterou jsem čtvrt století před vydáním Trubačů revolt musel opustit. Ilja Bart byl do té doby na indexu.

Ještě jeden spisovatel tam chyběl. Spisovatel a novinář Michal Mareš. Byl to právě jako ti vybraní, psal jen to, v co věřil. A vlastní svoboda mu byla nade vše. Pavel mě s ním seznámil záhy poté, co jsem se se sedmi někdejšími kolegy vrátil do redakce. A patřil mezi těch pár nových kolegy, s nimiž jsme si mohli rozumět.

„Kvůli své odvážné publicistice ze severočeského pohraničí a jmenovitě reportážím z periferie republiky,[1] byl však dlouhodobě sledován Státní bezpečností. Izraelské občanství,[2] které mu bylo nabízeno, tehdy odmítl stejně jako odchod do exilu, ale již v březnu 1948 byl podroben prvním výslechům a záhy zatčen.“

Ten stručný popis Marešovy perzekuce patří k posledním Pavlovým informacím. Otiskl ji v Teplickém deníku 28. listopadu 2013, dva dny poté, co Alice Herzová, nejstarší žena, přeživší ghetto, oslavila 110. narozeniny.[3] Když mi však prvně vyprávěl o Marešovi v 90. roce, bylo to v souvislosti s úhradou pamětní desky na jeho rodném domě v Teplicích. Podělili jsme se o to svorně Syndikát novinářů a Obec spisovatelů, konkrétně Miroslav Jelínek a Milan Jungman.[4]

Michal Mareš však existuje i v té knížce, vydané za normalizace. Je zastoupen dvěma publikacemi v bibliografii, při čemž v případě jeho vzpomínek šlo o rukopis. I o jeho vydání se později P. Koukal zasloužil. Druhému básníku pak vydal jeho poezii, která nesměla před pádem komunismu mít vydána.

Historik Pavel Koukal patří mezi ty, kdo nevybírají jen ta fakta, která by mu hodila pro záměrně zvolené téma, jakých jsme znali kdysi dost, ale jací nevymizeli ani dnes. Zejména mezi historizujícími muži jiných profesí doslova hýří. A nechybí ani mezi těmi, kdo si pěstují navenek zdání zásadových intelektuálů. Právě ve složitých česko-německých, nebo spíše ve vztazích mezi námi a předlitavskými Němci.[5]Jak jsme to ve srovnání s Marešem ostatně viděli v posledním článku, který připomněl jeho knížku v předposledním ročníku časopisu Trend. Využili jsem před pěti roky v čísle 2/2009, které vyšlo na počátku března k 90. výročí událostí v Kadani.

Problém prvních měsíců ČSR – provincie Deutschböhmen

Reprezentativní publikace sudetoněmecké provenience, kterých je u nás (obdobně jako výpravných eposů o Luftwaffe nebo Waffen SS) plno mezi novinkami i v Levných knihách, se tématu uvedeném v mezititulku „věnují zejména události z předjaří 1919, která se bohužel stala vítanou záminkou pro politické zneužívání německými nacionalisty o každém dalším výročí 4. března 1919 k otevřeným útokům proti ČSR,“ píše historik P. Koukal v knížce Muži 28. října 1918 na severu Čech, vydala ji Masarykova (tehdy ještě) dělnická akademie (Ústí n. L., 2008). „Na tento den svolali iniciátoři provincie Deutschböhmen velké manifestace pod absurdní záminkou, že náš stát odmítl naší německé menšině možnost zúčastnit se rakouských parlamentních voleb. Doprovázeny byly vyprovokovanými srážkami s ozbrojenou mocí, což mělo za následek na několika místech tragické důsledky, nejmarkantnější ovšem v Kadani, kde bylo střelami odraženými od dláždění usmrceno 19 osob, k nimž postupně přibylo 7 dalších ze zhruba 80 zraněných… (c. d. s. 31)

Na severu Čech byly vedle Volkswehru[6]zakládány jednotky české Národní obrany. Tvořili je sokolští dobrovolníci, navrátilci z fronty, ale i zběhové z bývalé rakouské armády. Nejvýznamnější z nich působila při revolučním NV v Bílině ve spojení s posádkou chudeřických kasáren, které byly ovládnuty v noci 30. října 1918: Ve spojení se členy bílinského Sokola a za účasti osvobozených srbských zajatců vnikli do kasáren, odzbrojili vojáky a zmocnili se zbraní. Zvláště Srbové prožívali tyto chvíle velmi emotivně a každý z nich, když obdržel pušku, nejprve ji obřadně políbil … odzbrojení němečtí vojáci byli posláni domů a jejich místa zaujali čeští dobrovolníci. Další jednotky se formovaly v Roudnici, v Lovosicích, v Terezíně…“ (c. d. s 24n.)[7]

Jako historik sociálních bojů měl Pavel Koukal štěstí, že se Prvnímu máji vrátil v jeho 100. roce i jeho pravý význam. Reportáž psal do krajského deníku ze svého domova. Do Duchcova přijel tamní rodák, národní prokurátor z doby osvobození František Tržický. Dr. Tržický byl odsouzen v roce 1954 a propuštěn až po velké amnestii, v r. 1962. Na 1. máje pochodoval včele tamního průvodu po boku se svým vnukem, Martinem Starcem.

Ze svého archívu přinesl tehdy titulní stranu časopisu Nový VĚK SVOBODY, který pozval na vůbec první První máj. Jsou mezi nimi mnohé doly i továrny ze severních Čech. „Pří­pravy prvomájových oslav se odehrávaly v hos­tinci U Pštrossů, kde bylo i sídlo Politického dělnického klubu a kde zasedal prvomájový pořa­datelský výbor. V tomto domě by­la i redakce Körberova[8] časopisu Věk NOVÉ SVOBODY, který měl díky příloze Havíř velké zázemí mezi severočeským děl­nictvem, jehož organizace byly nejvíc zastoupeny ve výzvě k prvnímu Prvnímu máji, které vyšlo v Körberově časopise 25. dubna 1890,“ psal tehdy do regionálního deníku, který se už ovšem nejmenoval Průboj, ale docela obyčejně, bez chvástavé radikálnosti, Severočeský deník.

Jindřich Beránek,

autor, bývalý redaktor Trendu

[1]Nepodléhal v nich dobovému šovinismu, kvůli němuž byla zastírána pravda o některých excesech odsunu němců (i tak se někdy psali); zařadil se po bok statečných lidí, jako byl třeba bratra pana presidenta, poslanec Vojta Beneš, který se nerozpakoval nazývat to gestapismem.

[2]Zasloužil si je, neboť byl v odboji členem ilegální organizace, která kromě jiného organizovala „černou poštu“ mezi Prahou a terezínským ghettem.

[3]Pianistka Alice Herzová-Sommerová se vrátila z Terezína se svým synem; její manžel zahynul v osvětimské plynové komoře. V Československu se zamilovala do Michala Mareše; nicméně samota po jeho zatčení ji přiměla, aby i se synem emigrovala. Před několika dny, 23. února 2014, paní Herzová v Londýně zemřela.

[4]Oba je spojoval s Michalem Marešem obdobný osud po podpisu moskevských protokolů v srpnu 1968: byli šéfredaktory novin, které uveřejnily Dva tisíce slov, a tak byli odejiti mezi prvními. Miroslava Jelínka pak i téma Marešových reportáží: jeho otec, starosta Kolína, byl poslancem Prozatímního národního shromáždění a po boku Vojty Beneše prožil onu hvězdnou noc projevů o lidských právech.

[5]Volím tento termín, abych nemusel používat zavádějící, byť zažitý termín sudetský.

[6]Nebyl to jediný střet, kde byli mrtví. Už měsíc po vzniku republiky rozpoutal německý Volkswehr boje v Mostu, kam přijel 27. 11. 1918 ministr MUDr. Vrbenský, jenž byl jako spolu s tamními českými anarchisty tehdy členem Čs. strany socialistické. V Ústředním národním výboru menšinovém je zastupoval Václav Draxl, jenž byl spolupředsedou ÚVN se sociálním demokratem Jaromírem Alsterem. Jeho členem byl i starosta Krušnohorské sokolské župy JUDr. Václav Bendl, jenž tu zastupoval Státoprávní demokracii. – Později, když anarchisté v čele s Vrbenským přešli ke komunistům, byl poslanec Draxl ze strany, která se vrátila opět k názvu národně socialistická, vyloučen a vrátil se do sociální demokracie, z níž během svého pobytu v Sasku vystoupil. V sociální demokracii patřil mezi čelné odpůrce budoucí komunistické hereze.

[7]V době, kdy vyšly citace z Koukalovy knížky v Trendu, připomínala si Evropa 10. výročí bombardování Srbska, které bylo zahájeno 24. března 1999 a v jehož rámci dala Zemanova vláda soc. dem. souhlas k přeletům letadel přes naše území. Jeho kritiku u nás umocňoval svévolný čin uznání samostatnosti Kosova, které provedl ministr zahraničí Topolánkovy vlády Schwarzenberg. Tento politik zvolený tehdy za zelené vzbudil kritiku mezi zelenými ve vyspělých státech, zatím co u nás tato strana podléhající bigotnímu antikomunismu „svého“ ministra až na čestné výjimky tolerovala.

[8]Vilém Körber se zúčastnil v červenci 1889 v Paříži I. kongresu Druhé internacionály; ten přijal rezoluci francouzských socialistů, která stanovila, že První máj bude mezinárodní dělnický svátek, kdy mělo dělnictvo spolu s uctěním památky chicagských bojovníků každoročně manifesto­vat za své nejaktuálnější poža­davky, především za osmihodinovou zasedající. Účastnili se jej de­legace z dvaceti zemí; v jedenáctičlenné delegaci sociální demokracie Rakouska české děl­nictvo zastupovali Josef Hybeš z Brna a redaktor Vilém Körber. Prvního máje 1990 na Střeleckém ostrovu se nezúčastnil – byl v Novoměstské věznici.