Pořad Máte slovo: to nejhorší z publicistické produkce ČT?

Pořad je na ČT vysílán již několik let a má být soubojem argumentů dvou stran, vždy zastoupených několika diskutujícími, nejčastěji na aktuální či společností rezonující sociálně-politické téma. Ve skutečnosti se ovšem jedná o amatérské kabaretní vystoupení moderátorky pořadu, jejímž cílem není, aby se divák dozvěděl relevantní argumenty, ale aby téma „zásluhou“ moderování Jílkové diváky co nejvíce rozdělilo a vzbudilo negativní emoce. Prakticky každé vydání je doprovázeno výraznou moderátorčinou gestikulací a jinou nonverbální komunikací, vytvářející na hosty nátlak. Neustálé chození z místa na místo, naklánění se nad stolkem hostů, opírání se o něj a divoké šermování rukou před jejich obličejem a přísný výraz kárající paní učitelky, to jsou její oblíbené zbraně. Nepřipomíná vám to náhodou něco?

Tím něčím je kdysi populární pořad TV Nova Kotel, vysílaný v letech 1998–2006. Formálně se oba pořady až překvapivě nápadně podobají. Mají nejen stejnou moderátorku s jejím do očí bijícím ošacením i vysokými podpatky zdůrazňujícími jistou nadřazenost a styl „high society“, jsou zde také občané, kteří ve vybraných momentech dostanou slovo (přestože na ČT je jejich role vzhledem k počtu zainteresovaných hostů umenšena), kamera pracující právě s řečí těla paní Jílkové, studio vyvedené do symbolických barev (v Máte slovo z pohledu diváka levá část studia červená pro odpůrce tématu, pravá část modrá pro jeho zastánce, místo, kde jsou diváci, příznačně červené; v Kotli dominující červená s rudým „pekelným“ nasvícením), a zejména potom neukotvená dramaturgie, neprofesionalita a nekoncepčnost stojící výlučně na osobě Michaely Jílkové. Zatímco na Nově to byla její přednost, protože Kotel nebyl ve skutečnosti pořadem diskusním, ale zábavným, veřejnoprávní médium klade přece jen na formu a obsah publicistiky podstatně větší důraz.

Na rozdíl od Máte slovo se do Kotle zval host na základě jeho osobnosti, nerozhodovalo aktuální či „horké“ palčivé téma. Kotel připomínal jakýsi novodobý veřejný proces s čarodějnicemi, kdy se měl host za své „zločiny“ , obrazně řečeno, za hlasitého skandování lidu uvařit zaživa, kdežto Máte slovo má alespoň formálně vzbuzovat otázky a být médiem, které ve společnosti nastoluje a vysvětluje témata, v ideálním případě se stává součástí permanentního vzdělávacího procesu občana. Pokud byla pro „novácký“ pořad symbolem pomyslná oprátka, resp. vařící kotel, veřejnoprávní pořad tohoto typu by v ideálním případě měl být kompasem navádějícím nás na cestu argumentované informovanosti. Řečeno jinými (Freudovými) slovy, Kotel apeluje na naše id, zatímco veřejnoprávní diskusní pořad má stimulovat především naše ego.

V relaci týkající se zákona o majetkovém vypořádání se s církvemi nechala Jílková své moderátorské schopnosti vyniknout naplno. Pořad uvodila typicky sugestivně a podbízivě (podobnost s Kotlem není čistě náhodná): „Požadují [církve] 142 000 ha lesů a polí. Církvím se začal vracet majetek. V 30 letech jim bude vyplacena náhrada 59 mld. Kč plus inflace.“

Její hlas přitom zněl typicky naléhavě a důležitě, jako kdyby toužila publiku upřímně sdělit, jako moc ji jen pomyšlení na toto téma bolí. Důraz na slovo „majetek“, resp. „inflace“, dodal úvodní řeči potřebnou váhu a přesně koreluje se způsobem, jakým Jílková celou diskusi vede.

Sice tu chybí ono nezaměnitelné „dobrý večer v Kotli“, ale jistý „kotlík nedávné minulosti“ se zde jasně probublává na povrch. Problém Jílkové je totiž s přihlédnutím k výše uvedeným citátům v tom, že nedokáže být nestranná. To se projevuje dvěma způsoby. Za prvé, přebírá (jako další moderátoři ČT, např. Daniela Drtinová) argumentaci někoho jiného, třeba politických stran: „I ANO a ČSSD mají pocit, že restituce nejsou spravedlivé“, jednak hojně používá při výpadech vůči oponentům tzv. sebeargumentaci, tj. argumentaci vycházející nikoli z faktů, jimiž by si vypomohla, nýbrž z jejích dojmů a pocitů.

Z jejích úst padaly v pořadu ČT zcela neprofesionální obraty, uvozené kázajícím moralizujícím imperativem: „Já na vašem místě bych se spíš odvolávala na hodnoty církve, to je ta skromnost.“ (…) „To je pravda, že máte nedostatek duchovních.“ (…) „Teď je vidět, že jste přeci jenom duchovní, již jsem to pocítila, konečně.“ (…)„Vy mluvíte jako politik, nezkoušejte na mě, zkoušíte na mě…“ Když je v defenzivě, často používá částici ano, a to zejména na konci vět jako jakýsi káravý dovětek.

Její otázky začínají nezřídka imperativy doslovnými, doprovázenými variacemi na „já“, viz např. „teď mi řekněte“, „podívejte se“, „mě by zajímalo“ apod. Nadměrné oslovování a nadužívání výrazů zapojujících do dění moderátora jako hlavního aktéra (vzpomeňme znovu na Drtinovou a její pověstné „řekněte mi“ či její dryáčnické interview s ministrem kultury Rusnokovy vlády J. Balvínem o nečekaném odvolání šéfa ND J. Buriana) se považuje za redundantní a zavánějící amatérismem, ale hlavně za nebrání ohledů na diváka. Když k tomu všemu přidáme Jílkové držení těla s rukama v bok, výraz plný (lehce přezíravého) očekávání a jednu nohu poněkud vytočenou ven, ozývá se nám Kotel čím dál více. Trefně se o způsobu moderování Jílkové vyjádřil František Kostlán ze sdružení Romea, když ji označil za „ukřičenou domovnici“.

Jílková se stylizuje do jemně přezíravé příslušnice vyšších sociálních sfér. Jak již bylo jednou řečeno, tomu přizpůsobuje i oblečení a po vzoru Kotle se odívá do nevhodných šatů, které patří spíše ke společenským událostem typu první ples sezony, návštěva Národního divadla atd. Neuměřenost a lacinost z jejího stylu přímo prýští. Tato do veřejnoprávního média zcela nevyhovující vizuální stylizace, akcentace herecké stránky věci (Jílková je ostatně vystudovanou herečkou) i od začátku do konce vyvíjený psychologický nátlak na hosty (nadměrné užívání nonverbální komunikace) vlastně kompenzují to, že Jílková jako profesionální moderátorka selhává a není v jejích silách pořad tohoto typu v žurnalistické rovině zvládnout. Kvůli nedostatečnému rozhledu a mezerách ve vzdělání je její moderování v lepším případě chaotické s dramaturgií prováděnou tzv. on-the-fly, tedy za pochodu, v horším případě se dostává kvůli slabé znalosti tématu do totální defenzivy a v bezradnosti si pomáhá pro ni typickou verbální berličkou „tak vážení, toto už opravdu nejde“. V takovém případě Máte slovo téměř dosahuje úrovně Kotle. Veřejnoprávní Kotel – kouzlo nechtěného, nebo snad dramaturgický záměr?

Výsledkem toho všeho je, že Jílková místo zprostředkování protichůdných názorů sama svůj názor (obvykle souznějící s většinovým) vyjadřuje a užitím výše popsaných prvků v moderování jej vnucuje odpůrcům. Co se týká tématu tzv. církevních restitucí, není účelem na těchto řádcích se věnovat zákonu jako takovému. Procedura jeho schvalování i jeho obsah jsou však minimálně kontroverzní a plné neznámých, jež nebyly a ani dnes nejsou objasněny či jednoznačně vyvráceny. Podstatné nicméně je, že účelem této relace bylo v lidech probudit negativní emoce vůči církvím, zejména katolické, a demonstrovat, jak je katolická církev nenažraná a kolik se jí vrací majetku a dostane peněz. Pokud je emoce závisti to jediné, co jsme si měli ze sledování pořadu odnést a proč byl vůbec vytvořen, je to na veřejnoprávní standard žalostně málo. Máte slovo tak již delší dobu zaslouženě kandiduje na to nejhorší z publicistické produkce České televize a otevřeně dává vyniknout rohům a ocasu „kotelnice“ Jílkové.