Pravda o Libyi

Tak se děje i ve vztahu k současnému dění v Libyi, které záměrně deformují nejen západní média, ale i arabská Al- Jazeera, vlastněná katarským emírem, který má s Muammarem Kaddáfím dlouhodobě napjaté vztahy a podporuje opoziční povstalce. Lidé po celém světě tak byli krmeni goebbelsovskou propagandou v podobě lži o Kaddáfího útěku do Venezuely, nebo báchorkou o servírování těl vytažených z márnic, které libyjský režim prezentoval jako oběti leteckých úderů NATO. Realita však nikdy není černobílá – zlý Kaddáfí versus hodní povstalci.

V první řadě je třeba odsoudit útok NATO na území svrchovaného státu Libye a „humanitární bombardování“, jehož hlavním cílem – ačkoliv oficiálně nepřiznaným – je zabití Kaddáfího, ovládnutí ropných polí a destrukce libyjského „zeleného socialismu.“ Tento bezprecedentní útok západních imperialistů a neokolonialistů na nezávislou Libyi je jen dalším pošlapáním mezinárodního práva. Intervenci NATO odsoudilo i vlivné uskupení pěti velmocí BRICS a jihoafrický prezident Jacob Zuma jako lídr Africké unie 10. dubna navštívil Tripolis s cílem mírové negociace, resp. vyjednání příměří mezi oběma válčícími stranami. O tom se však taktně mlčelo.

Je třeba si položit otázku, komu občanská válka v Libyi prospěje a proč byla rozdmýchána. Situace v Libyi nemá s proběhnuvšími jasmínovými revolucemi v Tunisku a v Egyptě prakticky nic společného – jedinou analogií je boj proti dlouholeté autokratické vládě, vše ostatní se však liší. Každému, kdo je elementárně obeznámen s politickou situací v arabském světě, musí být jasné, že implementace parlamentní demokracie západního stylu na kmenovou strukturu libyjské society, není reálná. Alternativou je vystřídání jedné autokracie jinou, vláda vojenské junty, restaurace monarchie nebo nástup islamistů.

Muammar Kaddáfí se dostal k moci při převratu v roce 1969, během něhož sesadil krále Idríse I., zcela podřízeného britským a americkým zájmům. Ze zaostalé země, exploatované zahraničním velkokapitálem, učinil Kaddáfí nezávislou regionální velmoc a nastolil režim, zajišťující obyčejným Libyjcům sociální blahobyt. Znárodnil západní ropné společnosti, zaútočil na pozice mezinárodního kapitálu a výnosy z nerostného bohatství použil k industrializaci a celkovému povznesení země (např. projekt Velké umělé řeky, která má zajistit autarkii v produkci potravin a podpořit zemědělskou výrobu, výstavba ocelárny v Misurátě, budování železnic). Zároveň se mu díky příjmům z ropy a skutečnosti, že Libyi s poměrně malým počtem obyvatel a velkým nerostným bohatstvím lze charakterizovat jako rentiérský stát, podařilo zásadně zvýšit životní úroveň obyvatel, která je v porovnání s ostatními arabskými státy severní Afriky, ale i v rámci celého kontinentu, nejvyšší.

Kromě toho, že jsou v Libyi velmi levné potraviny a benzín, stát zajišťuje i bezplatnou zdravotní péči a vzdělání. Daně a různé poplatky jsou zakázány, neplatí se ani v lékárnách. Každý novorozenec obdrží od státu 7.000 USD a každé nově uzavřené manželství získá 64.000 USD na zakoupení bydlení. Podpora v nezaměstnanosti činí 730 USD měsíčně, přičemž většina Libyjců pracuje ve službách státu a na námezdní dělnické práce jsou dováženi gastarbeitři ze sousedních zemí nebo ze subsaharské Afriky. Každý, kdo začne podnikat, obdrží od státu finanční pomoc ve výši 20.000 USD. O těchto vymoženostech se Egypťanům, Tunisanům, Jemencům a dalším může jen zdát. O tom však média mlčí a kladou rovnítko mezi všemi arabskými revolucemi. Zatímco v Egyptě a v Tunisku, kde se prozápadní kleptokraté Mubarak a Ben Alí sami nezákonně po desetiletí obohacovali a lid udržovali v hluboké chudobě, měly revoluce výrazně sociální rozměr a s povstalci se lze plně ztotožnit, v Libyi je na místě úvaha o záměrném vyvolání občanské války západními mocnostmi, které dlouhodobě usilují o ovládnutí tamějších ropných polí a odstranění Kaddáfího, který na rozdíl od tuniského a egyptského exprezidenta vystupoval vždy nezávisle a většinou proti zájmům USA. Kromě nerostného bohatství – množství ropy a dosud neprobádaných zásob zemního plynu – je třeba si uvědomit i geostrategickou polohu Libye ve Středomoří. Libyjští povstalci mohli výměnou za finanční pomoc a intervenci slíbit Západu možnost umístění základen NATO. Ví však vůbec Západ, kdo tito rebelové jsou?

Zatímco roajalisté jsou poměrně nepočetní, islamistická opozice se soustředí právě v oblasti Benghází. Od září 1995 do května 1998 podnikly islamistické skupiny útoky proti vládním silám, jež si vyžádaly na 600 obětí. Kaddáfí po nezdařeném atentátu na svou osobu poslal do Benghází v květnu 1998 tisíce vojáků k potlačení islámských radikálů. Mezi nejaktivnější organizace patří Libyjská islámská skupina a Hnutí libyjských mučedníků, které byly financovány Usámou bin Ládinem. Jaký režim tedy povstalci z východních oblastí v Libyi nastolí po případném vítězství? Bojují za parlamentní demokracii nebo za islámský stát?

Jednání USA je třeba chápat v kontextu zájmů ropných kruhů a na ně napojených firem, kterým vyhovuje tržní hospodářství a usilují o návrat na pozice, ztracené v roce 1969. Kaddáfího „Třetí světová teorie“, vyložená v jeho Zelené knize, je v rozporu s kapitalismem a džamáhíríje (vláda mas) vychází z myšlenek utopického socialismu, samosprávných komun a přímé demokracie beduínských kmenů. Tyto teze jsou pochopitelně v přímém protikladu s neoliberalismem a Novým světovým řádem, a proto je třeba Libyjskou džamáhíríji rozvrátit. Nebezpečné jsou i Kaddáfího velmocenské ambice a úsilí o africkou integraci (Spojené státy africké) pod jeho patronátem. I proto ho média líčí jako excentrického avanturistického blázna pod vlivem omamných látek, ačkoliv na rozdíl od Mubaraka a Ben Alího disponuje ve své zemi značnou lidovou podporou. Přestože se vztahy Libye s USA a EU v posledních letech normalizovaly, Západ na Kaddáfího stále nahlížel jako na enfant terrible světové politiky. Libye byla v Bushově éře zařazena na seznam tzv. rogue states (darebáckých států) společně s Irákem, Íránem, Sýrií, Súdánem, KLDR a Kubou. Ačkoliv později byla z tohoto seznamu vyškrtnuta, vypuknuvší arabské revoluce posloužily Washingtonu jako vhodná záminka k intervenci do Libye a rozpoutání další ropné války pod rouškou boje za demokracii a ochrany civilistů. Toto neslavné dobrodružství nejspíš skončí Kaddáfího smrtí, nebo s menší pravděpodobností rozdělením země na chudé Tripolsko a bohatou Kyrenaiku, kde se nachází většina ropných polí. Otázkou je, zda vítězní povstalci nastolí režim, který bude v souladu s představami „západních mírotvorců.“