Proč se nezúčastním připravovaného „opt-outu“ v rámci důchodové pseudoreformy...

Z dostupných informací o navrhované legislativní úpravě důchodové reformy, resp. její podstatné části – vytvoření tzv. druhého pilíře - lze vyčíst však jen jedno: já - stát - se chci aspoň částečně vyvinit z toho, že pro vás, své občany nebudu mít na penzi a tak vám nabízím jakýsi „opt-out“…

Tento „opt-out“ mi sice garantuje dvě jistoty, pokud do něj vstoupím, ale bohužel jistoty, o které zrovna moc nestojím:

1/ budu mít až o 20% nižší státní penzi

2/ nikdy nebudu moci ze systému vystoupit…

Tím veškeré garance a jistoty ze strany státu končí…

Co je to vlastně „opt-out“? Zjednodušeně řečeno - stát mi umožní vyvést tři procenta z mého sociálního pojištění na soukromý účet v nějakém speciálním investičním penzijním fondu, pokud k nim přidám další dvě procenta ze svého příjmu, za účelem dosažení možného vyššího zhodnocení alespoň části mých peněz určených na stáří. A jelikož je obecně známo, že stát sám o sobě je mizerný hospodář, zdá se to být ne až zase tak zcestnou alternativou.

Ale…

Asi stejně jako řada naivních občanů i já naivně očekávám, že tyto penzijní fondy mi zajistí bezpečné uložení peněz s vysokým výnosem…

Nové penzijní fondy mají být účelově založené investiční společnosti, kterým stát předepíše povinnou nabídku čtyř jasně definovaných typů podílových fondů. Ale proč se, probůh, kvůli investování do podílových fondů budou zakládat nějaké nové instituce na zelené louce s náklady na systémy, management, zaměstnance a podobně?

V této souvislosti mne nenapadá nic jiného než kacířská myšlenka, že na efektivním řešení situace by přece nikdo nevydělal. Tedy jen kromě klientů…

A další věc, nad čím mi nezbývá než kroutit hlavou:

Jak mohl stát rozhodnout za mne (beze mne a milionů dalších), že spoření na penzi rovná se jen a pouze investování do podílových fondů? Já přece chci spořit na stáří s nějakou jistotou a ne hrát o své peníze vabank na burze. Pokud budu mít víc peněz, investovat můžu přece sáma jak chci a kde chci! Jsem přesvědčená, že když stát nabízí svým občanům nějaký „masový“ způsob spoření na stáří se státní podporou, tak se musí jednat o nanejvýš konzervativní záležitost a ne o investiční programy! Chci mít alternativu!

Jeden státem zplozený průšvih ve formě potácejících se penzijních fondů (prezentovaný ale jako skvělý způsob spoření na penzi) tu již máme sedmnáct let a za tu dobu polapil do svých sítí slibů a polopravd naprostou většinu aktivně pracujících…

Ale... Čtvrtina penzijních fondů v mezidobí zkrachovala, legislativa je slabá, smlouva je jen jednostranným závazkem mne vůči státu a fondu a zpětně? Nemám žádné garance, vklady nemám nijak pojištěny ani zajištěny.

A co mne v penzijním připojištění nejvíc šokovalo? Teprve po patnácti letech fungování systému se v novele zákona objevily formulace, že se jak fondy, tak i jejich prodejci musejí ke mně jako ke klientovi chovat s náležitou odbornou péčí, že mi nesmějí lhát a že už nemůžou podplácet velké zaměstnavatele, aby přispívali svým pracovníkům jen do jednoho určeného fondu… Kdo umí číst mezi řádky tak se mu z toho musí orosit minimálně čelo. Na tenhle chlívek chce stát navázat „opt-outem“ ?

Čím dál více si proto myslím, že se okolo důchodové reformy vytvářejí očekávání, která prostě nemohou být pravdivá, stát ale asi spoléhá na to, že to jak mně, tak i většině občanů ještě řadu let nedojde.

Proč si to myslím? Obávám se, že celý návrh systému důchodové reformy – přeléváním peněz do dalších soukromých investičních penzijních fondů - je pouze výsledkem lobbistických tlaků vlivné kliky finančníků, kteří již dnes na úkor více jak 4,5 milionu střadatelů vydělávají na tom, že svým klientům nemusí garantovat vůbec nic a ještě na to mají požehnání od státu a příspěvek. „Tunel made in CZ“…

Pokud bych v tomto nově navrhovaném systému chtěla zvoli pseudojistotu, tj. investici do státních dluhopisů, tak s jistotou prodělám (sice ne moc) – a z výnosů se sotva uhradí režie penzijního fondu. A navíc - investor do státních dluhopisů není v kontextu současné rozkolísané politicko-hospodářské situace v EU ničím jiným než jen rukojmím politických rozhodnutí.

Podíváme-li se po Evropě tak uvidíme že všude, kde nějaký podobný experiment s penzijními fondy byl zaveden, je tento systém dnes oslabován, nebo dokonce rušen. Tato cesta je spíše opouštěna, než aby byla považována za perspektivní řešení.

A „maďarská cesta“ řešení důchodové reformy z prosince 2010 znárodněním vkladů v penzijních fondech? Vůbec není od věci brát v úvahu i fakt, že nějaká příští vláda v ČR může kdykoli opt-out zrušit. A pak se budou muset účastníci – i s prodělkem – vrátit do státního průběžného systému.

A ještě zpět k základní koncepci - mám dojem, že stát ignoruje vlastní drahou lekci, kterou si udělil vybudováním exkluzivní skupiny stavebních spořitelen. Dnes již sice chápe (a legislativně chce zakotvit), že konkurenci prospěje, když je zákonem definován pouze produkt, nikoliv jeho poskytovatelé…

Zdá se, že stejnou chybu chce stát zopakovat znovu tím, že miliardy penzijních úspor nechá téci jen do několika málo speciálně vybudovaných institucí.

Je jednoduché a srozumitelné definovat přece to, aby prostředky klientů byly v soukromém systému spoření na penzi( ať se příslušný finanční produkt jmenuje jakkoli ) buď pojištěny, nebo odpovídajícím způsobem zajištěny, je jednoduché, srozumitelné a legitimní požadovat po produktu spoření na penzi garanci závěrečné výplaty a garanci výše výplaty doživotní penze a nejlépe již při uzavírání smlouvy…

Ale bohužel ony potřebné jistoty se v rámci navrhované reformy staly pouhým sci - fi snem…

A na závěr ?

Nepochopitelné ( a v Evropském měřítku unikátní ) je m.j. i to, že stát chce vytvořit vzájemnou konkurenci tzv. druhého a třetího pilíře.

Není nutno být ani odborníkem a zjistíme, že v čistě finančním vyjádření se opt-out vyplatí jen těm, kdo jsou ochotni na penzi odkládat měsíčně částku vyšší, než bude limit pro poskytování státních příspěvků a daňových zvýhodnění ve třetím pilíři. Zároveň musí dotyčný volit takovou investiční strategii, aby zhodnocení jeho prostředků po odečtení nákladů na správu penzijního fondu mohlo realisticky přesáhnout míru očekávané valorizace státních penzí (ve výpočtech MPSV uváděné jako 2% ročně).

Existují odborné odhady, že za navržených podmínek paralelního fungování druhého a třetího pilíře dosáhne počet zájemců o druhý pilíř jen několika set tisíc…

A u tohoto opakovaného státního omylu na můj účet a na mé náklady nechci asistovat. Jsem sice moc ráda občankou státu, kde žil Jára Cimrman, ale i absurdita a černý humor mají své meze…

Naštěstí na trhu existují mimo zprofanované penzijní fondy také již takové finanční produkty, které mi ony požadované jistoty při spoření na penzi garantují. Bohužel se ale vyskytují mimo zájmy lobbistických skupin finančníků, číhajících na slibné prebendy důchodové pseudoreformy.

Ale třeba se tento negativní stav brzy změní? Třeba se již brzy povede veřejná a konstruktivní diskuze na téma jak si spořit na stáří ve srozumitelné formě, kterou pochopí i miliony stávajících účastníků penzijního připojištění a kdy pak třebas i oni začnou po fondové lobby požadovat své legitimní garance?

Je ale opravdu nezbytně nutné absolvovat nepříjemnou generační zkušenost s experimenty typu penzijní připojištění, s nově navrhovanými penzijními společnostmi a podobně? Nebylo by vzhledem k základním funkcím státu morálnější opustit tuto nevyzkoušenou strategii a hledat příklady a vzory konzervativního zajištění na stáří ve zkušenostech pěti generací sousedních států ČR směrem na západ?

Howgh…