Stojí za přečtení

22. ročník periodika je jistě úctyhodná doba a pokud správně počítám začala Lípa vycházet ještě před listopadem 1989. Jejím šéfredaktorem je Jan Poláček, člen předsednictva Výboru národní kultury a již v editorialu na první straně sice s úsměvem, ale jistě poněkud sarkastickým, konstatuje nelehkou situaci tištěného periodika v současné době internetové dominance a macešského vztahu státních orgánů. Nezájem a přezíravost ministerských úředníků postihuje nejen k toto vyloženě levicové periodikum, ale týká se prakticky všech literárních a kulturních časopisů, které u nás živoří ve stínu dominantních bulvárních a rádobypolitických plátků.

Hlavním politickým tématem tohoto čísla Lípy je zajímavý pohled na sudetoněmeckou politiku, na ostudnou podlézavost některých českých politických představitelů. Tak třeba bývalý ministr Bělobrádek (KDU-ČSL) se nazval „sudetským Čechem“. Při svém mládí asi neví, že adjektivum „sudetský“ v našich dějinách znamenalo politický program henleinovský , nacistický a hitlerovský. A do nebe volající je pak jeho prohlášení, že nejen Náchod, ale i Šumava a Brno jsou vlastně v politickém smyslu Sudety.

Ostudné je také udělení Pamětní ceny Wenzela Jaksche brněnskému primátorovi Petru Vokřálovi. Jakoby snad už nikdo nevěděl, kdo to byl sociálně demokratický poslanec předválečného československého parlamentu Wenzel Jaksch. Lípa uvádí několik myšlenek z jeho díla „Cesta Evropy do Postupimi“:

„ Prezident Edvard Beneš byl impulzivní, lstivý a krátkozraký politik, porušitel daného slova a svou falešnou hrou s čísly a vědomými falzifikacemi dosáhl vytyčení příznivých hranic Československa“. Nedosti na tom, Prezident Beneš tomu Jakschovi opravdu leží v žaludku, protože „ se ocitl v roli Hitlerova protivníka, který však této role nedorostl ani lidsky ani politicky, vládl ďábelskou propagandistickou technikou, která způsobila odsun Němců“. Taky Jakschova charakteristika ministra Jana Masaryka je unikátní. Podle něho byl Jan Masaryk veselý vypravěč anekdot, pijan a hráč na klavír“. Panu primátorovi Vokřálovi k udělení ceny Wenzela Jaksche nezbývá než blahopřát.

Lípa uvádí také verše dvanácti (!) básníků. Někteří z nich by asi věru nezasloužili Mobelovu cenu, kterou uděluje Lojza Marhoul, ale jsou zde i básníci vpravdě zvučných jmen, jako třeba můj oblíbený Jiří Žáček. Na ukázku pár jeho satirických veršů:

PŘEVESELE

Převesele zpívá ptáček,

než ho klepnou přes zobáček.

POKROK

Doba kráčí vpřed a svět se předhání:

už i blbci mají

vyšší vzdělání.

A do třetice ještě

HESLO DNE

Stanovme pořadí priorit:

Hlavní je vydržet u koryt!

Ale nejen sudeťácké a fašistické ceny, ale i ceny kladné a záviděníhodné Lípa uvádí. Pozoruhodnou je zpráva o udělení ceny Unie českých spisovatelů. Za rok 2017 tuto cenu obdržela Eva Kantůrková za knihu Jan Hus. Z pera Petra Žantovského pak následuje laudatio „Poklona první dámě české literatury“. S potěšením konstatuji, že tato dáma je čestnou členkou Obce českých spisovatelů, kde v letech 1994 – 1996 a 2004 – 2008 byla předsedkyní Obce. Myslím, že toto vzájemné uznání mezi Obcí českých spisovatelů a Unií českých spisovatelů je možno považovat za blýskání se na lepší časy.

Kmenovou autorkou Lípy je také spisovatelka Lenka Procházková. Již v minulých číslech zaujala svým zásadovým postojem k hanebné záležitosti církevních restitucí a v tomto čísle si můžeme přečíst její příspěvek ze semináře v Litoměřicích 30. 9. 2017 nazvaný provokativně „Co ti říká vlast?“

Do slova ze židle mne ovšem zvedla stať předsedy Unie českých spisovatelů Karla Sýse. Odpovídal na otázku Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR, který spisovatele oslovil v rámci ankety „Současní spisovatelé a cenzura“. Karel Sýs líčí otřesnou situaci v převlečeném vedení nakladatelství Československý spisovatel, které dalo v roce 1990 zničit jeho knihu, která byla již graficky upravena Pavlem Hrachem a připravena k tisku ve foliích: Velbloud a Marie s jehňátkem. Tato kniha obsahovala eseje, kritické články a rozhovory, mimo jiné s Jaroslavem Foglarem a Bohumilem Hrabalem. Ta kniha nikdy nevyšla a pravděpodobně už nevyjde.

Karel Sýs za vydání knihy bojoval dlouho. Zkusil ji nabídnout i v tehdejší jámě lvové – v Mladé frontě. 1. máje 1990 dostal zajímavou odpověď od Ivana Wernische: „Já osobně se domnívám, že ve Vašem případě se nejedná o diskriminaci, dokonce ani o mstu či odplatu, které byste se jistě mohl obávat, kdybyste zpytoval své svědomí...“ V dalším textu pak Sýs líčí svou literární anamnézu v redakci Kmene, kdy často bojoval s mocnými (uvádí nepřátelský posudek Ivana Skály, marné boje s členem UV KSČ Janem Fojtíkem, atd.).

Redaktor Pistorius v roce 1990 po převzetí moci v Mladé frontě dal osobně rozmetat Sýsovy připravené knihy Kapsa, Praha zezadu a Vzducholoď v parku. Po listopadu 1989 byl takto cenzurován nejen Karel Sýs, ale zrušeno 136 autorských smluv a zastavena výroba těchto knih v různém stadiu dokončení, například poslední (posmrtná) sbírka Jana Skácela, nebo Pelcova téměř pětisetstránková edice neznámých předscén a scénických improvizací Voskovce a Wericha z Osvobozeného divadla. Ani po čtvrtstoletí tato naprosto zásadní kniha nebyla vydána a ačkoli ji různí spolupachatelé tohoto barbarství, nejenom Pistorius, ale i například Vladimír Just, prokazatelně měli v rukou, mlčí o ní, jako by neexistovala. Jenže ona existuje, byla vytištěna i s přebalem v nákladu 72 000 výtisků, stála 71 Kčs a celý tento obrovský náklad by býval byl rozprodán, neboť výši nákladu určoval zájem čtenářů knižnice Máj. Z toho koluje po republice jenom několik v tiskárně uzmutých kousků, jako to ostatně bylo dříve s Hrabalovými Poupaty nebo Domácími úkoly.

Spisovatel Karel Sýs, nazvaný kritikem Peňásem designovaným vévodou poezie zástupu hladovějících milicionářů, vydává dnes své knihy básní a próz vlastním nákladem, prakticky bez možnosti šířit je jinak než osobně.

Tak toto všechno a ještě mnohem více si můžete přečíst ve 4. čísle čtvrtletníku Výboru národní kultury Lípa. Stojí 50.- Kč a další čísla budou o 10,- Kč dražší. Myslím ale, že to stojí za to.

Radim Uzel,

místopředseda Obce Českých spisovatelů